JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 1170/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobců A/ R. P., B/ P. P. a C/ M. F., zastoupených advokátkou, proti žalovanému Městu K., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 12 C 93/2001, o dovolání prvního žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. března 2002, č. j. 19 Co 25/2002-38, t a k t o :

I. Dovolání prvního žalobce se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 23. listopadu 2001, č. j. 12 C 93/2001-24, zamítl žalobu o určení, že smlouva na plnění závazku, uzavřená dne 4. ledna 1996 mezi Měsem K. a R. P., P. P. a M. F., je neplatná. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení. Při rozhodování ve věci samé soud prvního stupně v tomto případě dospěl především k závěru, že žalobci neosvědčili ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") naléhavý právní závěr na požadovaném určení. Důvodem je skutečnost, že takovéto rozhodnutí by nemohlo nic změnit na (předcházejícím) pravomocném rozhodnutí vydaném na základě žaloby na plnění.

K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 14. března 2002, č. j. 19 Co 25/2002-38, rozsudek soudu prvního stupně s odkazem na ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 159 odst. 3 téhož zákona zrušil a řízení zastavil. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Soud druhého stupně při svém rozhodování vyšel především ze závěru, že překážka věci pravomocně rozsouzené brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednávána. Poukázal na to, že o totožnost věcí se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto a týká-li se stejného předmětu řízení a těchže osob. Pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění pak představuje vždy překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu o určení. Důvodem je skutečnost, že žalobou o plnění byla současně posouzena existence či neexistence určitého právního vztahu nebo práva, z něhož bylo žalováno na plnění. Žalobci proto nemohou cestou žaloby na určení dosáhnout toho, čeho nedosáhli v předchozím sporu o plnění. Sama skutečnost, že posouzení existence či neexistence určitého právního vztahu nebo práva, z něhož bylo žalováno na plnění, se neprojevilo ve výroku rozsudku, není pro posouzení, zda se jedná o věc pravomocně rozhodnutou či nikoliv, právně významná. Zde odvolací soud připomněl, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 22. července 1999, sp. zn. 12 C 82/99, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. června 2000, č. j. 19 Co 517/99-77, bylo rozhodnuto o plnění, kdy však nejprve bylo třeba jako prejudiciální posoudit otázku platnosti smlouvy (účastníků) ze dne 4. ledna 1996.

Usnesení krajského soudu nabylo právní moci dne 12. dubna 2002.

Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal první žalobce dne 9. května 2002 včasné dovolání. Vyslovuje v něm nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu, pokud tento dovodil, že bylo-li (ve věci) rozhodnuto (pozitivně) soudem o žalobě na plnění, nelze již v takové věci žalovat o určení platnosti resp. neplatnosti příslušné smlouvy (jež byla základem konkrétního právního vztahu). Podle dovolatele takový postup vede k odepření práva na soudní ochranu. V těchto případech je podstatné, zda byla otázka platnosti či neplatnosti právního úkonu zkoumána již v řízení o žalobě na plnění, nebo zda se soud takovouto otázkou naopak nezabýval. Dovolání vychází z názoru, že otázku platnosti právního úkonu, resp. smlouvy, soud z úřední povinnosti nezkoumá, ale vychází z toho, co strany navrhují a jak argumentují. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil.

Žalované město Králíky se k podanému dovolání nevyjádřilo.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží (§ 239 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.)

Po zjištění, že dovolání bylo v posuzované věci podáno včas, oprávněným účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), že splňuje obsahové i formální náležitosti (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), opírá se o způsobilý dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. za současně ověřené přípustnosti tohoto dovolání podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dovolací soud napadené rozhodnutí přezkoumal s přihlédnutím k ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. Dospěl však k závěru, že toto dovolání není důvodné.

Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být táž věc v rozsahu závaznosti výroku rozsudku projednávána znovu (§ 159 odst. 3 o. s. ř.).

Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (§ 104 odst. 1 věta první o. s. ř.).

K dovolacím námitkám prvního žalobce je třeba uvést, že se touto právní problematikou již zabývala řada rozhodnutí, a to jak podepsaného soudu, tak Ústavního soudu se shodným závěrem, že soud nemůže při požadovaném posouzení právního vztahu účastníků vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, neboť i soud je ve smyslu ustanovení § 159 odst. 2 o. s. ř. vázán výrokem rozhodnutí, jímž bylo pravomocně rozhodnuto o nároku na plnění. Otázku existence téhož nároku ve vztahu mezi týmiž účastníky totiž nemůže soud v jiném řízení posuzovat znovu, byť například již jen jako otázku předběžnou, čemuž brání ustanovení § 135 odst. 2 věta druhá o. s. ř. (zde lze srovnat rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. června 2000, č. j. 25 Cdo 5/20). Za daného stavu je proto třeba dovodit, že pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění představuje vždy překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu o určení již z toho důvodu, že jím byla současně fakticky posouzena existence či neexistence určitého právního vztahu nebo práva, z něhož bylo žalováno na plnění (zde nelze tvrdit - jak to činí dovolatel - že se soud v původním řízení nemusel zabývat otázkou platnosti konkrétního právního vztahu mezi účastníky). Nelze proto cestou žaloby na určení dosáhnout toho, čeho účastník nedosáhl v předchozím řízení o žalobě na plnění (srovnej usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 2/93 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99). Je tedy zřejmé, že odvolací soud svým rozhodnutím ve smyslu výtek obsažených v dovolání nepochybil.

Protože pak dovolací soud ani sám neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo případně poznamenáno vadami zmiňovanými v ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř., podané dovolání prvního žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. zamítl. Rozhodoval přitom, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 věta prvá a § 151 odst. 1 o. s. ř., když dovolatel neměl se svým dovoláním úspěch, zatímco žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. září 2002

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 19. September 2002