JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 1162/2017

Limit relutárního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení

Právní věty

Nejsou k dispozici

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Z. H., zastoupeného JUDr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem v Teplicích, Krupská 28/30, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 372 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 24 C 289/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 10. 2016, č. j. 10 Co 784/2015 - 69, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 10. 2016, č. j. 10 Co 784/2015-69, se v té části výroku I, kterou je měněn rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 26. 8. 2015, č. j. 24 C 289/2014 – 42, a dále ve výrocích II a III zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 26. 8. 2015, č. j. 24 C 289/2014-42, byla žalované uložena povinnost uhradit žalobci částku ve výši 279 378 Kč s příslušenstvím (výrok I). Výrokem II bylo rozhodnuto, že „co do částky 92 622 Kč s 8,05 % ročním úrokem z prodlení z částky 500 000 Kč od 4. 8. 2014 do 7. 8. 2014 a z částky 92 622 Kč od 8. 8. 2014 do zaplacení, se žaloba zamítá.“ Dále byla žalované uložena povinnost uhradit žalobci částku ve výši 18 815,50 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok III).

K odvolání žalované byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku I. tak, že se zamítá žaloba do další částky 207 378 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 8. 8. 2014 do zaplacení a že se jinak potvrzuje v tom správném znění, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 72 000 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 8. 8. 2014 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Žalobce se domáhal přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného před Okresním soudem v Teplicích pod sp. zn. 12 C 367/93, které bylo zahájeno 3. 11. 1993 a pravomocně bylo skončeno dne 16. 3. 2015. Jednalo se o řízení, v němž byl žalobce v pozici žalovaného. Předmětem sporu byla náhrada škody vzniklá schodkem na svěřených hodnotách, přičemž proti žalobci byl uplatněn nárok na zaplacení 102 901 Kč s příslušenstvím, který byl v průběhu řízení snížen na 78 611 Kč s příslušenstvím. Žalovaná v rámci předběžného projednání poskytla žalobci zadostiučinění ve výši 128 000 Kč.

Odvolací soud navázal v právním posouzení na soud prvního stupně a vyšel při svých úvahách ze závěrů obsažených ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen jako „Stanovisko“), aplikoval tam dovozená kritéria a, ačkoli byl propočet odvolacího soudu odlišný od soudu nalézacího, dospěl ke shodné základní částce přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé posuzované řízení. Tuto částku následně soud druhého stupně snížil s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011. Odvolací soud tedy uzavřel, že „má-li výše zadostiučinění především odpovídat významu řízení pro poškozeného, pak v daném případě pro mimořádnou výši zadostiučinění, jež by významně přesahovala peněžité plnění, které bylo předmětem posuzovaného řízení, žádné z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), nesvědčí.“ Odvolací soud prezentoval propočet, ze kterého vyvodil, že by částka zadostiučinění neměla přesahovat 200 000 Kč. Přiznal proto žalobci odškodnění ve výši 72 000 Kč, jelikož 128 000 Kč již bylo žalobci žalovanou vyplaceno.

V záhlaví specifikované rozhodnutí odvolacího soudu bylo v části výroku I, kde je žaloba zamítána v částce 207 378 Kč s příslušenstvím, napadeno dovoláním žalobce, jehož přípustnost dovolatel shledává ve skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, a taktéž ve skutečnosti, že je napadený výrok z části nepřezkoumatelný. Dovolatel namítá, že odvolací soud neprávně posoudil otázku morálního zadostiučinění. S odkazy na Stanovisko a další rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, rozsudek ze dne 4. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009 či rozsudek ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011) pak dovolatel dovozuje, že odvolací soud nesprávně posoudil kritérium významu posuzovaného řízení pro žalobce. Žalobce v úvodu napadá snížení základní částky vypočteného zadostiučinění. Soud prvního stupně v souladu se Stanoviskem přiznal zvýšený význam řízení pro poškozeného, jelikož se jednalo o pracovněprávní spor, odvolací soud však tento názor nesdílel a uzavřel, že se v posuzovaném řízení jednalo o majetkový nárok proti žalobci, není proto důvod pro zvýšení přiznaného odškodnění podle Stanoviska. Žalobce však právě s odkazem na Stanovisko namítá, že skutečnost, že se vůči žalobci jednalo o nárok majetkového charakteru, nemůže diskvalifikovat základ nároku v pracovněprávním vztahu žalobce a jeho tehdejšího zaměstnavatele, neboť zvýšený význam posuzovaného řízení pro žalobce plyne ze specifického vztahu stran hmotněprávního vztahu (zaměstnanec-zaměstnavatel) bez ohledu na to, že je mezi nimi spor o finanční plnění.

Žalobce následně napadá úvahy odvolacího soudu týkající se snížení odškodnění s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, a namítá, že v daném případě jsou dány podmínky pro to, aby zadostiučinění přesahovalo částku, jež byla předmětem posuzovaného řízení, neboť délka řízení byla mimořádná (21 let).

Žalobce s ohledem na shora uvedené navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná vyjádření k podanému dovolání nepodala.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Dovolání je přípustné, jelikož se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posouzení kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk.

Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 3 dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, přičemž zvolenou výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což se v tomto případě stalo (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).

Odvolací soud při své úvaze o limitaci horní hranice odškodnění za nepřiměřenou délku řízení vyšel zejména z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, s jeho závěry však pracoval nesprávně. Citované rozhodnutí reagovalo na situaci, kdy význam řízení značně nekoreloval s výší zadostiučinění vypočteného soudem v souladu se Stanoviskem. Dovolací soud v uvedeném rozhodnutí dovodil, že „[Z]adostiučinění poskytované podle § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb. v případě nepřiměřené délky řízení musí být přiměřené újmě poškozeného, jejíž intenzita je dána především významem předmětu řízení pro poškozeného. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk.“ Jinými slovy lze shrnout, že obecně při poskytování relutárního zadostiučinění za řízení, jež trvalo nepřiměřeně dlouho, není důvodné, aby výše zadostiučinění značně přesahovala výši plnění, jež bylo předmětem průtahového řízení. To však neplatí, pokud pro mimořádnou výši zadostiučinění v poměru k hodnotě předmětu řízení v penězích svědčí některé z kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk, neboť jím je dán význam předmětu řízení pro poškozeného. Taktéž není přípustná automatická aplikace shora uvedeného pravidla na posuzované případy, neboť základní zásadou vypořádání nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle OdpŠk je individuální posouzení nároku a citované rozhodnutí představuje limitaci tam, kde by se při výpočtu na základě Stanoviska došlo ke zjevně nepřiměřenému peněžitému zadostiučinění. Projednávaný případ je však ukázkovým příkladem splnění kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, neboť posuzované řízení se vymykalo zejména extrémní délkou (přes 20 let), a proto nebyl pro limitaci výše zadostiučinění podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, žádný důvod.

Nelze taktéž pominout nesprávné posouzení významu řízení pro poškozeného provedené odvolacím soudem. To spočívalo v deklaraci, že není na místě zvýšit určenou základní částku odškodnění na základě skutečnosti, že sice původ sporu spočíval v pracovněprávním vztahu žalobce (náhrada škody vzniklé schodkem na svěřených hodnotách), avšak samotný pracovněprávní vztah žalobce nebyl řízením nijak ohrožen, byla po něm v posuzovaném řízení žádána pouze náhrada škody - finanční částka. S tímto závěrem se nelze ztotožnit, jelikož i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (na kterou shodně navázalo Stanovisko) vyplývá, že u pracovněprávních sporů se předpokládá vyšší význam řízení pro poškozeného (např. rozhodnutí ve věci Frydlender vs. Francie, stížnost č. 30 979/96, rozhodnutí dostupné v databázi HUDOC https://hudoc.echr.coe.int, v plném znění pouze v angličtině a francouzštině), zejména pak jedná-li se o spor o mzdu či náhradu mzdy. Shora uvedeným postupem soudu, kdy by z každého sporu byla vyextrahována pouze část týkající se sporu o peněžité plnění, by byl nepřípustným způsobem popřen základ sporu v určité hmotněprávní situaci, stejně tak by tak byla popřena i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, Nejvyššího a Ústavního soudu, která presumuje u určitých druhů řízení (mimo jiné pracovněprávních) zvýšený význam řízení pro poškozeného.

Dovolací soud má za to, že také spory vedené zaměstnavatelem o náhradu škody proti zaměstnanci jsou pracovněprávními spory, u nichž se presumuje zvýšený význam řízení pro poškozeného.

Pokud dovolatel v závěru svého podání napadá rozsudek odvolacího soudu z důvodu nepřezkoumatelnosti části rozhodnutí, namítá vadu řízení, která je posouzena dovolacím soudem pouze za předpokladu, že je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Tuto námitku shledal dovolací soud jako nedůvodnou, neboť se s danou otázkou odvolací soud vypořádal na straně 8, první odstavec, poslední věta napadeného rozhodnutí.

Ze shora uvedeného vyplývá, že napadená část rozsudku odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí v části výroku I a v závislých výrocích II a III zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Námitkami dovolatele proti výroku II napadeného rozsudku se dovolací soud nezabýval, neboť tento výrok byl zrušen z důvodu závislosti na rušené části výroku I. Navíc v této otázce není dána přípustnost dovolání, neboť napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).

V rámci nového projednání je odvolací soud ve smyslu § 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu tomto rozhodnutí vyslovenými.

V rámci nového rozhodnutí o věci rozhodne soud i o nákladech dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Vydáno: 30. October 2017
Vloženo: 01. December 2017

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč