JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 1161/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně K. K., zastoupené advokátem, proti žalované H. M., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 12 C 782/2004,

o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2005, č. j. 25 Co 250/2005 - 118, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolací řízení částku 3.064,30 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby soud „určil, že P. Č., nar. 4. 6. 1946, zemřelý dne

24. 11. 2003, byl v době své smrti spoluvlastníkem budovy č. p. 1216, stojící na pozemku parc.č. 768/1, pozemku parc. č. 768/1 a pozemku parc. č. 768/2, to vše v k. ú. B.

u P., obec B., přičemž jeho spoluvlastnický podíl na uvedených nemovitostech činil 5/12“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že její otec P. Č. převedl dne 6. 10. 2003 darovací smlouvou vlastnické právo v rozsahu 5/12 k uvedeným nemovitostem

na žalovanou, avšak podpis na této smlouvě není jeho pravým podpisem, jak to vyplývá

ze žalobkyní vyžádaného odborného vyjádření z oboru písmoznalectví PhDr. M. N. a z posudku znalce z oboru písmoznalectví PhDr. J. V.; jde tak

o absolutně neplatný právní úkon, neboť nevyjadřuje vůli jmenovaného vlastnické právo

na žalovanou převést.

Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 19. 1. 2005, č. j. 12C 782/2004 - 96, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v B. u P. je jako vlastník předmětných nemovitostí v rozsahu 5/12 zapsána žalovaná. K převodu vlastnického práva z P. Č. k těmto nemovitostem na žalovanou došlo darovací smlouvou ze dne 6. 10. 2003, sepsanou formou notářského zápisu JUDr. M. Š., notářem v B. Notářský zápis o darovací smlouvě byl notářem pořízen v bytě P. Č., přičemž

u jeho podpisu byli přítomni JUDr. Š., dárce a obdarovaná, která byla jeho manželkou. Po smrti P. Č. dne 24. 11. 2003, kdy podlehl rakovině, došlo mezi žalobkyní, která je jeho dcerou z předchozího manželství, a žalovanou v dědickém řízení

po zůstaviteli ke sporu o aktiva dědictví. Dále bylo ze žalobkyní předložených listinných důkazů, a to z odborného vyjádření z oboru písmoznalectví PhDr. M. N.

a z posudku znalce z oboru písmoznalectví PhDr. J. V. zjištěno, že podpis P. Č. na darovací smlouvě ze dne 6. 10. 2003 není jeho pravým podpisem. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně má ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť spoluvlastnický podíl na nemovitostech by se stal předmětem projednání dědictví po zůstaviteli. Po zhodnocení provedených listinných důkazů, včetně lékařských zpráv o zdravotním stavu zemřelého v době uzavření darovací smlouvy, výpovědí obou účastnic a výpovědi svědka JUDr. Š., notáře v B., dospěl okresní soud k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že skutečnosti uvedené v notářském zápise ze dne 6. 10. 2003 jsou nepravdivé. Za zcela věrohodnou považoval výpověď notáře JUDr. Š., který předložil originální notářský zápis o darovací smlouvě ze dne 6. 10. 2003 a jenž P. Č. osobně znal a o jehož totožnosti neměl žádné pochybnosti a před nímž zůstavitel notářský zápis podepsal. Naproti tomu žalobkyní předloženými listinnými důkazy nebylo prokázáno, že podpis P. Č. na notářském zápise není jeho pravým podpisem, neboť znalci neměli k dispozici originál notářského zápisu, relevantní srovnávací materiál, chyběly jim zásadní údaje o zdravotním stavu zemřelého, který trpěl závažným onemocněním ovlivňujícím motoriku, ani nemohli zohlednit okolnosti při podpisu notářského zápisu. Při právním posouzení vycházel soud prvního stupně z ust. § 34 a násl. a z ust. § 628 až § 630 obč. zák. a dospěl k závěru, že darovací smlouva ze dne 6. 10. 2003 je platným právním úkonem a že na jejím základě přešlo vlastnické právo k 5/12 předmětných nemovitostí na žalovanou. Dále soud dovodil, že notářský zápis o darovací smlouvě ze dne 6. 10. 2003 byl sepsán řádně a v souladu

se zákonem č. 358/1992 Sb., notářským řádem, v platném znění, a potvrzuje pravdivost obsahu, tedy úkonu v něm zachyceném. Z toho důvodu neprovedl žalobkyní navržený důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví. Protože P. Č. nebyl ke dni svého úmrtí vlastníkem uvedeného podílu na předmětných nemovitostech, soud žalobu zamítl.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10. 2005, č. j.

25 Co 250/2005 - 118, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a po opakování důkazu výslechem svědka JUDr. M. Š. (§ 213 odst. 2

o. s. ř.) - z jehož výpovědi mimo jiné zjistil, že P. Č. ve svém bytě po přečtení notářského zápisu o darovací smlouvě a notářského zápisu, jímž byla sepsána jeho závěť, před ním vlastnoručně listiny podepsal, přičemž nebylo pochyb o jeho způsobilosti

k provedení těchto právních úkonů - se ztotožnil s jeho závěrem, že darovací smlouva

ze dne 6. 10. 2003 je platným právním úkonem (§ 34 a násl., § 628 a násl. obč. zák.), který byl P. Č. učiněn za plného vědomí, svobodně a vážně, a že na jeho základě se žalovaná stala vlastníkem 5/12 předmětných nemovitostí. Krajský soud přisvědčil rovněž názoru okresního soudu, pokud nevycházel ze žalobkyní předložených listinných důkazů - odborného vyjádření znalce PhDr. N. ze dne 24. 3. 2004 a z posudku znalce PhDr. V., kteří neměli k dispozici relevantní srovnávací materiál, údaje o zdravotním stavu zemřelého, ani jim nebyly známy okolnosti podpisu notářského zápisu, a za tohoto stavu shodně s ním považoval za nadbytečný žalobkyní navržený důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví.

Proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé i proti výroku o nákladech řízení podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že

v důsledku této vady rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, že se jí nepodařilo prokázat, že skutečnosti uvedené v notářském zápisu jsou nepravdivé, a namítá, že k prokázání svých tvrzení předložila soudu odborné vyjádření znalce z oboru písmoznalectví PhDr. N.

ze dne 24. 3. 2004 a posudek znalce z téhož oboru PhDr. V. ze dne 5. 3. 2004,

v nichž oba dospěli k závěru, že podpisy na darovací smlouvě, sepsané formou notářského zápisu, a na návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nejsou pravými podpisy P. Č. Přestože již v řízení před soudem prvního stupně a opakovaně i v odvolacím řízení navrhla provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru grafologie k posouzení pravosti podpisu P. Č. nebylo tomuto jejímu návrhu vyhověno a soudy obou stupňů při svém rozhodnutí vycházely pouze

z darovací smlouvy a z výpovědi svědka JUDr. Š., notáře v B., který notářský zápis sepsal. Dovolatelka má proto za to, že v řízení nebyla poskytnuta dostatečná ochrana jejím právům, a že nebylo respektováno její právo na spravedlivý proces, přičemž soudy obou stupňů se ve svých rozhodnutích s důvody neprovedení tohoto navrženého důkazu ani náležitě nevypořádaly. Odvolací soud, jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, tento důkaz považoval za nadbytečný, a to především s ohledem na „naprosto věrohodnou“ výpověď notáře JUDr. Š., avšak takové odůvodnění „nemá žádný vztah

k hmotněprávním předpisům (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 663/2000) a naopak je v rozporu se skutkovým stavem věci, tj. s ohledem na závěry dvou nezávislých znaleckých zkoumání“. Pokud odvolací soud považoval za správné, že soud prvního stupně nepřihlédl k předloženým listinným důkazům s tím, že uvedení znalci neměli k dispozici relevantní podklady, byl povinen znalce ustanovit a tyto podklady mu poskytnout a tak zjistit objektivní stav věci. I přesto, že JUDr. Š. jako notář s dlouholetou praxí může být považován za věrohodnou osobu, nelze k jeho výpovědi bez dalšího přistupovat jako

k „absolutní pravdě“. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání se ztotožnila s rozsudky soudů obou stupňů a navrhla, aby dovolání byla jako nedůvodné zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle ust. § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle ust. § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. § 237

o. s. ř.

Podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně

ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7/2002, pod pořadovým číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu se odchýlit ani v této věci a něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu

ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.) nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu (je zjevné, že konkrétní vada řízení nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde - srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1/2006, pod pořadovým číslem 6).

Žalobkyně v dané věci napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že žalobkyně nezpochybňuje samotné právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že soud prvního stupně neprovedl jí navržený důkaz znaleckým posudkem z oboru grafologie, a toto pochybení nenapravil ani odvolací soud. Správnost potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a)

o. s. ř. nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť tento důvod (stejně jako námitka nesprávného hodnocení důkazů), není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ust.

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a dovolací soud se jím může zabývat jen v případě, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, který má povahu usnesení (srov. § 167 odst. 1 o. s. ř.), občanský soudní řád nepřipouští (srov. § 237 - 239

o. s. ř.).

Protože podmínky přípustnosti dovolání nejsou z hlediska ust. § 237 odst. 1 písm. c)

o. s. ř. v daném případě splněny, dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon (vyjádření k dovolání) v částce 2.500,- Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle ust. § 10 odst. 3, § 5 písm. b),

a snížená podle § 14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle § 18 odst. 1 vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 75,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalované vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka (po zaokrouhlení) 489, 30 Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.064,30 Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. května 2006

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 24. May 2006