JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 110/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce C. M. E. B. V., zapsaného v obchodním rejstříku u Obchodní průmyslové komory pro A., vložka 33246826, zastoupeného advokátem, proti žalovanému D. t., a. s., zastoupenému advokátem, o nařízení předběžného opatření, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 70/2001, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2001, č. j. 18 Co 206/2001-44 (18 Co 206/01- 44), t a k t o:

Dovolání žalovaného se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 28. února 2001, č. j. 30 C 70/2001-8, rozhodl v označené věci o návrhu na nařízení předběžného opatření podle § 102 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") tak, že uložil žalovanému zdržet se zcizení nebo zatížení 784 akcií na jméno o jmenovité hodnotě 100.000,- Kč společnosti A. A., a. s.. K odvolání žalovaného pak toto usnesení bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2001, č. j. 18 Co 206/2001-44 (18 Co 206/01- 44).

Toto rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 12. června 2001.

Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podal žalovaný dne 23. července 2001 včasné dovolání. Jako předpoklad přípustnosti tohoto dovolání připomíná naplnění ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Důvody tohoto dovolání (které pak dále podrobně rozvádí) uvádí tím, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Žádá proto, aby napadené rozhodnutí bylo dovolacím soudem zrušeno, a aby byla věc vrácena soudu druhého stupně k dalšímu řízení.

K podanému dovolání se písemně vyjádřil žalobce podáním ze dne 1. října 2001, v němž po podrobném zdůvodnění navrhl odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, resp. jeho zamítnutí.

S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), věc projednal a rozhodl podle znění občanského soudního řádu účinného od 1. ledna 2001.

Po zjištění, že dovolání bylo v posuzované věci podáno včas, oprávněným účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), že splňuje obsahové i formální náležitosti (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), se dovolací soud zabýval dále především otázkou možné přípustnosti tohoto dovolání.

V posuzovaném případě bylo usnesením odvolacího soudu potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení předběžného opatření podle ustanovení § 102 o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo především změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, anebo konečně, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle předchozího případu, avšak dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Z uvedeného je tedy zřejmé, že zmíněné ustanovení dopadá výlučně na případy, v nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu nebo proti jeho usnesením, kterými bylo rozhodnuto ve věci samé. O takový případ však v posuzované věci nejde, protože soudy obou stupňů bylo rozhodováno nikoliv v takovéto věci, ale "pouze" o návrhu na nařízení předběžného opatření. Přípustnost dovolání podle zmíněného ustanovení proto v této věci takto založena není. Přípustnost dovolání v této věci však není možno dovodit ani podle následujících ustanovení § 238, 238a a § 239 o. s. ř., neboť zde nedochází k naplnění jejich předpokladů.

Protože tedy dovolací soud neshledal, že by proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo dovolání přípustné, nezbylo mu, než toto dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona odmítnout, aniž se tak mohl zabývat věcnou správností napadeného usnesení. Rozhodoval přitom, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. března 2002

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 28. March 2002