JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 1051/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J. J., zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní společnosti A. – D., s.r.o., zastoupené advokátem, o autorskoprávní ochranu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 17/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2005, č.j. 3 Co 43/2004-251, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit

na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobce částku 9.045,- Kč jeho zástupci advokátu.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. května 2004, č.j. 19 C 17/2002-191, výrokem I. uložil žalované omluvit se doporučeným dopisem, doručeným žalobci v tomto znění: "Omlouváme se žalobci za neoprávněný zásah do autorských práv žalobce k fotografii B. C., hrající v pražském klubu R. Výrokem II. zavázal žalovanou zaplatit žalobci odměnu a bezdůvodné obohacení ve výši 290.826,- Kč

a výrokem III. uložil žalované uhradit přiměřené zadostiučinění ve výši 100.000,- Kč. Výroky IV a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů státu.

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce je autorem fotografie zobrazující B. C., hrajícího na saxofon při jeho návštěvě v P. v klubu R. dne 1. listopadu 1994. Tuto fotografii následně užívala žalovaná na svých webových stránkách v období od 1. března 1999 do 31. října 2001, aniž by došlo mezi účastníky k uzavření licenční smlouvy.

Při zjištění, zda předmětná fotografie je dílem ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 autorského zákona, soud vycházel především z revizního znaleckého posudku Vysoké školy uměleckoprůmyslové v P. se závěrem, že fotografie je předmětem autorského práva a přísluší jí ochrana podle autorského zákona. Při stanovení výše odměny

a bezdůvodného obohacení za rozhodné období vycházel (při absenci honorářových řádů v oblasti výkonu ochrany užití výtvarných děl včetně fotografií v ČR) ze sazebníku - tarifu belgické organizace S., kterou je žalobce zastupován.

Požadavek žalobce na omluvu soud prvního stupně posoudil jako přiměřený

a provedený obvyklými prostředky. Při stanovení výše finančního zadostiučinění přihlédl zejména ke skutečnosti, že žalovaná nehodlala vzniklé porušení práva jakkoliv řešit.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. září 2005, č.j. 3 Co 43/2004-251, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jen ve výroku označeném III. tak, že žalobu o zaplacení zadostiučinění ve výši 100.000,- Kč zamítl. V ostatním rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku I. pak ve znění omluvy: "Omlouváme se žalobci za neoprávněné užití fotografie B. C., hrající v pražském klubu Reduta". Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů

a o náhradě nákladů placených státem.

Odvolací soud po doplnění dokazování dalším revizním znaleckým posudkem dospěl k závěru, že předmětná fotografie je autorským dílem (vytvořeným za účinnosti zákona č. 35/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a jako takové je chráněno. Stejně tak shledal za důvodnou požadovanou částku odměny a náhrady bezdůvodného obohacení ve výši 290.826,- Kč za užití díla (§ 12 odst. 1 písm. c/ a § 13 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb. a ustanovení § 40 odst. 3 zákona č. 121/2000 Sb.). Za důvodný shledal

i nárok žalobce na morální satisfakci (omluvu žalované), neboť do práv žalobce bylo necitelným způsobem zasaženo nejen užitím díla bez právního důvodu, ale i způsobem jeho užití. Současně však dospěl k závěru, že zásah do chráněných práv žalobce nebyl takového charakteru, že by morální zadostiučinění nebylo postačující. Tento závěr opřel především o skutečnost, že žalobce zvolil sám za formu morálního zadostiučinění (pouze) omluvu formou doporučeného dopisu a nikoliv omluvu, se kterou by byla seznámena širší čtenářská či divácká veřejnost, zejména veřejnost odborná. Dále přihlédl k okolnostem, za jakých k neoprávněnému užití díla došlo.

Rozsudek odvolacího soudu byl zástupci žalované doručen dne 23. listopadu 2005, přičemž právní moci nabyl téhož dne.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podala žalovaná dne 16. ledna 2006 včasné dovolání doplněné podáním ze dne 13. února 2006. Dovolání směřuje pouze proti výroku ve věci samé, kterým byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobci odměnu a bezdůvodné obohacení ve výši 290.826,- Kč, a do výroku o nákladech řízení. Přípustnost dovolání žalovaná spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.). Jako jeho důvod uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá

na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.), a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).

Dovolatelka konstatuje, že názory soudů obou stupňů na problematiku přiznávání odměn a bezdůvodného obohacení za neoprávněné užití autorských děl

ve smyslu příslušných ustanovení autorského zákona jsou značně rozdílné

a protichůdné. Stejně tomu tak je i v této věci, kdy soud prvního stupně byl názoru, že odměnu či bezdůvodné obohacení je nutno bez dalšího přiznat ve smyslu tarifů společnosti S., zatímco odvolací soud připustil, že je nutno přihlížet i k jiným kritériím. K tomu však nepřipustil důkazy, na jejichž základě by bylo možno odměnu či bezdůvodné obohacení objektivizovat. Navíc se dovolatelka domnívá, že znalec, který ve věci revizní posudek vypracoval, není ani kvalifikován pro obor oceňování autorských děl včetně fotografií a neměl mu být dotaz na požadovanou odměnu za užití předmětné fotografie odvolacím soudem pokládán. Zdůraznil, že dosud nebylo dostatečně judikováno, zda odměnu a bezdůvodné obohacení lze stanovit pouze

na základě ceny obvyklé (tržní) či zda má být stanovena jiným způsobem. Podle názoru dovolatelky je možno objektivně zjistit obvyklou cenu za užití předmětné fotografie pouze na základě tržního ocenění. Přitom je zapotřebí vzít v úvahu ty případy,

za kterých byla předmětná fotografie či fotografie obdobná v rozhodném období skutečně obchodována na trhu.

Žalovaná proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu (případně i rozhodnutí soudu prvního stupně) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání žalované se vyjádřil žalobce podáním ze dne 29. března 2006. Uvedl mimo jiné, že žalovaná napadá pouze skutkové závěry soudu, nenapadá však právní posouzení věci. Její dovolání by tak mělo být dovolacím soudem odmítnuto pro nepřípustnost.

Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 (ve spojení s bodem 2) zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnout podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen "o.s.ř.")

ve znění účinném do 31. března 2005.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak

ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Dále vzal v úvahu, že dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Dovolání vychází z úpravy přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Její předpoklady však naplněny nejsou.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil

(§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.

Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu tak je, se příkladmo uvádí

v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.

Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen

z hlediska námitek obsažených v dovolání.

Podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se

od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení

a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a)

a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že

v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení

§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzené věci). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004).

Dovolání je zaměřeno v prvé řadě na tvrzené nedostatky v důkazním řízení

a na skutkové závěry, které na základě provedených důkazů odvolací soud učinil. Bylo již uvedeno, že vytýká, že soud nepřipustil důkazy, na jejichž základě by bylo možno odměnu či bezdůvodné obohacení objektivizovat. Při podání revizního znaleckého posudku pak znalec nebyl údajně kvalifikován pro obor oceňování autorských děl včetně fotografií a neměl mu být dotaz týkající se požadované odměny za užití předmětné fotografie odvolacím soudem vůbec pokládán. Dovolání tak fakticky vychází též z dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) (výtka, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a odst. 3 o.s.ř. (výtka, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Jak již bylo vyloženo, tyto důvody se však při úvaze o tom, zda je napadené rozhodnutí rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, v souzené věci neuplatní.

Pokud dovolání vychází z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Podle ustanovení § 12 odst. 1 písm. c) zákona č. 35/1965 Sb., o literárních, vědeckých a uměleckých dílech (dále jen „autorský zákon z roku 1965) má autor právo na odměnu za tvůrčí práci. Podle § 13 odst. 1 téhož zákona při každém užití díla náleží autorovi, s výjimkami uvedenými v § 15 téhož zákona, autorská odměna.

Výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou licenci, činí dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem (§ 40 odst. 3 zákona č. 121/2000 Sb. o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů - dále jen „autorský zákon z roku 2000“).

Odvolací soud správně přihlédl (při současném zdůraznění skutečnosti, že

na věc dopadá nejprve úprava autorského zákona z roku 1965, a v případě dalšího období užívání fotografie pak autorský zákon z roku 2000) k nezpochybněnému faktu, že sporem dotčenou fotografii žalovaná užila, aniž by pro to měla smluvní podklad,

a aniž by za to zaplatila jakoukoliv odměnu, resp. úplatu.

Obsah autorského práva má abstraktní ráz, který je dán již tím, že sám duševní plod autorův (tj. dílo) je abstraktního charakteru, který nelze ztotožnit s jeho hmotným substrátem. Abstraktnost díla i autorského práva ovšem (současně) nijak nevylučuje možnost jejich hospodářského zhodnocování. Naopak tato skutečnost jejich využívání v praxi ulehčuje, a to pro potencionální ubikvitu (všudepřítomnost) díla a práva k němu, která je v těchto abstraktních pojmech skryta, přičemž tento povahový náhled platí pro všechny nehmotné statky a práva k nim (srovnej I. Telec, Komentář k autorskému zákonu, Praha 1998). Přes tuto možnost hospodářského využití díla však není nikterak setřena zmíněná abstraktnost podstaty díla, stejně jako autorského práva k němu. Nelze proto souhlasit s dovolatelkou, pokud uvažuje za základ posouzení materiálního nároku žalobce skutečnost, jak by byla dotčená fotografie (resp. fotografie jí obdobná) obchodována na trhu.

S ohledem na uvedené důvody dovolání tak není možno považovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku za rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.

Protože tedy není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl

(§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona).

Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je za situace odmítnutého dovolání odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalobci vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,

o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny

za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů

v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti

č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška").

Podle § 2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni

z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle § 147 o.s.ř. (odstavec 2).

Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně,

není-li stanoveno jinak. Sazba odměny za zastoupení žalobce advokátem v tomto řízení je stanovena podle § 3 odst. 1 bod 6. vyhlášky částkou 35.862,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím

k § 18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalobce snížit o 50 %, t.j. na částku 17.931,- Kč. S ohledem na to, že dovolací soud dovolání odmítl, byla uvedená částka odměny podle ustanovení § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 vyhlášky dále snížena o 50 % na 8.965,- Kč, tj. po zaokrouhlení podle § 16 odst. 2 vyhlášky na částku 8.970,- Kč.

Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny

za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalobce proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 9.045,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. prosince 2006

JUDr. Pavel Pavlík, v.r.

předseda senátu

Vydáno: 21. December 2006