JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 1028/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce M. V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) por. Mgr. R. R.,

2) České republice – Ministerstvu vnitra České republiky se sídlem v Praze 7,

Nad štolou č. 3, 3) obchodní společnosti T., a.s., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě, sp.zn. 23 C 42/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci

ze dne 9. března 2005, č.j. 1 Co 151/2004-183, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. září 2004, č.j. 23 C 42/2002-135, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal přisouzení morálního zadostiučinění ve formě omluvy prvního žalovaného a třetí žalované a současně finanční satisfakce od každého z žalovaných z titulu tvrzeného zásahu do jeho osobnostních práv. Současně rozhodl

o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady státem placených nákladů tohoto řízení.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. března 2005, č.j. 1 Co 151/2004-183, podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s výjimkou výroku o náhradě státem placených nákladů řízení, který zrušil a v této části věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal existenci neoprávněných zásahů jednotlivých žalovaných do jeho osobnostních práv. V případě prvního žalovaného, který se měl protiprávního zásahu dopustit tvrzenými vulgárními výroky vůči žalobci při jeho výslechu v září 2001, týkajícího se krádeže

ve firmě D. spol. s r.o., nebylo prokázáno, že by tento žalovaný dotčené výroky vůči žalobci pronesl. Proto nemohla být žaloba úspěšná ani proti druhé žalované. U třetí žalované odvolací soud přihlédl především ke skutečnosti, že žalobce byl uznán vinným ze spáchání trestného činu, kterého se dopustil mimo jiné i tím, že nechal v týdeníku N. K. uveřejnit článek, v němž uvedl, že první žalovaný je „netvor s IQ prasete . . .“ Za uveřejnění vulgárních výrazů vůči prvnímu žalovanému je proto odpovědný (sám) žalobce a nikoliv třetí žalovaná, jako vydavatelka novin.

Rozsudek odvolacího soudu byl zástupci žalobce doručen dne 18. dubna 2005, přičemž právní moci nabyl dne 28. dubna téhož roku.

Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal žalobce dne

30. května 2005 včasné dovolání, doplněné podáním jeho zástupce ze dne 14. března 2006. Má zato, že přípustnost dovolání je založena na podkladě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Výslovně uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., neboť má zato, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Protiprávní zásah do osobnostních práv žalobce je podle dovolatele dán mimo jiné tím, že od samého počátku vyšetřování krádeže ve firmě Daktiva spol. s r.o. bylo k žalobci přistupováno necitlivě s předpokladem, že je skutečným viníkem. První žalovaný tak porušil zásadu presumpce nevinny. Odvolací soud nejenže věc nesprávně právně posoudil, ale také nesprávně hodnotil důkazy a některé z nich i odmítl provést. Zkrátil tak práva žalobce jako účastníka řízení. Dovolatel proto žádá, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen, a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

K podanému dovolání se dne 27. března 2006 písemně vyjádřila druhá žalovaná

a navrhla, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto.

K dovolání se vyjádřil též první žalovaný podáním ze dne 30. března 2006,

když se ztotožnil s rozhodnutími soudů obou stupňů.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými

i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dále se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání s negativním závěrem.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

V označené věci není dovolání přípustné u výroků ve věci samé podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.

Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle

§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.

Žalobcem výslovně uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá

na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.

Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13 o.z. přichází v úvahu u zásahů do osobnosti takové osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu

s objektivním právem, t.j. s právním řádem.

O takový případ v souzené věci nejde. Soudy obou stupňů ve věci náležitě užily ustanovení § 11 násl. o.z. a tato ustanovení též vyložily v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu vztahující se k této právní problematice. Ostatně dovolatel sám nenamítá případné pochybení soudů v tomto směru. Skutečností totiž je, že důvodem pro zamítnutí žaloby byl fakt, že v řízení nebyl prokázán zásah proti osobnostním právům žalobce.

Pokud žalobce činí námitky vztahující se ke skutkovým zjištěním učiněným soudy v daném řízení, pak je třeba zdůraznit, že podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle

§ 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci

ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však nemění nic

na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné. Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 159/2004). Neuplatní se proto např. dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.

Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen

z hlediska námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.

O případ, kdy by bylo možno napadené rozhodnutí posuzovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, v posuzované věci nejde. Nadto výtky obsažené v tomto dovolání, zabývající se ve značné míře skutkovými okolnostmi případu, ve skutečnosti směřují k naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., který však z hlediska předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. není uplatnitelný.

Kromě tohoto dovolání bez rozlišení dopadá i na výrok rozsudku odvolacího soudu označený jako II., kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku VII. o náhradě státem placených nákladů řízení, a věc byla v této části vrácena Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Jak však vyplývá z ustanovení § 237 až

§ 239 o.s.ř., není proti tomuto výroku též dovolání přípustné.

Protože tak není naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) toto dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy dovolání v této věci bylo odmítnuto, avšak žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. května 2006

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 25. May 2006