JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 995/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. září 2006 o dovoláních M. P., a P. K., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 3 To 20/2006 ze dne 8. 2. 2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 10 T 163/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumově sp. zn. 10 T 163/2005 ze dne 9. 11. 2005 byl M. P. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (dále jen tr. zák.) a P. K. návodem k trestnému činu krádeže podle § 10 odst. 1 písm. b) a § 247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byly oběma uloženy nepodmíněné tresty odnětí svobody v trvání tří let, pro jejichž výkon byli zařazeni do věznice s ostrahou. Současně jim byla podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozeným K. p., a. s., částku ve výši 1.795.050,- Kč a P. V., s. p., částku ve výši 216.515,- Kč. Podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo vysloveno také zabrání věcí nalezených na místě trestného činu tak, jak jsou podrobně vyjmenovány ve výroku citovaného rozsudku.

O odvoláních M. P. a P. K. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením sp. zn. 3 To 20/2006 ze dne 8. 2. 2006 a to tak, že podaná odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podali M. P. a P. K., jako osoby oprávněné, dovolání, a to včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označili oba shodně ten, který je obsažen v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (dále jen tr. ř.). V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatel M. P. namítl, že na jedné straně bylo soudy I. i II. stupně rozhodnuto o vině jeho a K. v intencích obžaloby tak, že se trestného jednání dopustili za přispění blíže nezjištěných spolupachatelů, a to způsobem, který je uveden v obžalobě a který je současně přičítán i těmto spolupachatelům, na straně druhé však bylo rozhodnuto, že se spolupachatelé, konkrétně uvedení v obžalobě, skutku spáchaného s ním v součinnosti nedopustili. Podle něj není tedy shoda mezi jednáním uvedeným v žalobním návrhu a tím jednáním, které bylo prokázáno v hlavním líčení. Z hlediska zásady zachování totožnosti skutku by tak tato mohla být dána jen totožností způsobeného následku při rozdílném jednání, avšak za předpokladu, že presumovanému následku – odcizení vozidla – by korespondovalo jiné jednání, odlišné od toho, které je uvedeno v obžalobě. Popis takového jednání však v rozhodnutí soudu neshledává, protože rozsudečný výrok sice v porovnání s obžalobou popisuje jednání stejné, ovšem s tím rozdílem, že jde o jednání spolupachatelů blíže nezjištěných. Je-li tedy podstata trestně právního skutku určována účastí obžalovaného na určité události popsané v žalobním návrhu, ze které vzešel relevantní trestně právní následek, pak je v této věci zřejmé, že v rozhodnutí soudu I. i II. stupně došlo k porušení zásady o zachování totožnosti skutku mezi obžalobou a rozhodnutím soudu o podané obžalobě. Takové rozhodnutí soudů obou stupňů je tedy nespráným posouzením skutku uvedeného v obžalobě ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud), shledá-li jeho dovolání důvodným, napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 2006 zrušil ve výroku o vině a ve výroku o trestu jeho se dotýkajících, jakož i v navazujícím výroku o náhradě škody, a tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Navrhl také, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265o tr. ř odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.

V důvodech svého mimořádného opravného prostředku ze dne 22. 6. 2006 P. K. uvedl, že má za to, že soudy správně neposoudily provedené důkazy, neboť on se nikdy nepokoušel zajistit na objednávku krádež nákladního automobilu, přičemž je přesvědčen, že v jeho případě nemohla rozhodně být naplněna subjektivní stránka tohoto trestného činu, když se pouze snažil vyhovět prosbě svého známého. V této souvislosti vylíčil vlastní verzi skutkového děje, který se měl kritického dne odehrát, v níž se hájí tím, že se na něj obviněný pan S. obrátil s tím, zda neví o nějakém zachovalém nákladním voze za dobrou cenu. Proto se on na toto zeptal pár známých osob a těmto dal příslušný kontakt. V přípravném řízení navíc nebyl v dobrém psychickém stavu, již v minulosti se léčil na psychiatrii, což jeho výpověď jednoznačně ovlivnilo, když zároveň byl na něj vyvíjen nátlak ze strany policistů, aby se přiznal. Má dále za to, že cena 350.000,- Kč je cenou, která se běžně platí za starší vozy Tatra 815 a také to, že soudy se nevypořádaly se skutkovými zjištěními jednoznačně, neboť v noci z 9. 5. na 10. 5. 2004 se zdržoval mimo místo činu, když celý den s dalšími lidmi pracoval na stavbě v H. a následně se s nimi přesunul do hostince ve V., kde byli až do rána 10. 5. 2004. Uvádí k tomu jména svědků, kteří toto mohou dosvědčit, s tím, že odvolací soud rozhodl, že tyto určil pozdě a bylo tak nadbytečné je vyslýchat. Má ovšem za to, že jako obviněný se může bránit jakýmkoliv způsobem, tedy i navrhovat důkazy k prokázání své neviny, které je soud povinen provést, pokud mohou jednoznačně prokázat jím tvrzené skutečnosti. V řízení před soudem I. stupně totiž neměl nejmenší pochybnosti o tom, že bude zproštěn viny, neboť proti němu svědčila pouze jeho výpověď z přípravného řízení, kterou učinil pod hrozbou vazby a v souladu s tím, co mu sdělili policisté. Podle svých slov, předmětné vozidlo se v době, kdy byli policisté v areálu firmy U. I. v B., zde stále nacházelo, a nic tedy nebránilo jeho zadržení. To, že se tak nestalo, si vykládá tak, že se jednalo o jiné vozidlo a došlo tudíž k chybě při zapsání SPZ a tedy i jeho výpověď z přípravného řízení v tomto bodě nesouhlasí se skutečností a je zřejmé, že vypovídal něco, co se nestalo. Své dovolání doplnil podáním z 14. 7. 2006, v němž vytkl, že oba soudy hodnotily důkazy pouze tak, aby odpovídaly obžalobě, přičemž rozpory mezi jednotlivými výpověďmi a dalšími důkazy byly navíc vždy vyhodnoceny v jeho neprospěch, čímž podle něj byla porušena zásada „in dubio pro reo“. Navíc neměl žádný důvod spáchat uvedený trestný čin, k tomu neměl čas ani příležitost. Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud ČR napadené rozhodnutí zrušil s tím, že jeho jednání nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu krádeže tak, jak to vyžaduje trestní zákon, a to zejména tím, že nebylo prokázáno, že by se podílel na krádeži nákladního automobilu TATRA 815.

K podaným dovoláním se vyjádřil také státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). K námitce M. P., že nebyla zachována totožnost skutku vyžadovaná ustanovením § 220 tr. ř., protože oproti obžalobě dospěly soudy ke skutkovému závěru, že se obvinění M. P. a P. K. dopustili předmětného skutku za přispění blíže nezjištěných spolupachatelů, uvedl, že ji nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v rámci něhož lze uplatňovat jen nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, zatímco u totožnosti skutku jde, na rozdíl od jednoty skutku, o procesní otázku navazující na ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. Navíc, jak se vyslovil, tato námitka ani není důvodná, neboť od počátku bylo trestní stíhání obviněného M. P. vedeno pro stále stejný skutek, byť v popisu byly postupně s ohledem na vývoj dokazování některé další skutkové okolnosti uváděny zčásti odlišně. Zcela shodně byl pak uváděn i následek, resp. účinek spočívající ve způsobené škodě. Připomněl, že totožnost skutku je zachována, jestliže alespoň zčásti a v podstatných rysech bude zachována totožnost jednání nebo totožnost následku (viz rozh. 13/1991 Sb. rozh. tr.), přičemž totožnost následku dovolatel ani nezpochybňuje. Za této situace konstatoval, že dovolatel napadenému rozhodnutí, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v § 265b tr. ř., a proto navrhl, aby dovolací soud jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Ohledně dovolání P. K. uvedl, že dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel uplatnil, znamená, že dovolání může směřovat proti právní kvalifikaci skutku, jak ho zjistil soud, ale nemůže směřovat proti skutkovým zjištěním, ke kterým soudy dospěly, proti hodnocení důkazů, šíři provedených důkazů, apod. Přípustné jsou tak jen námitky právní, nikoliv procesní či skutkové. Uvedený dovolací důvod nenaplňují tedy ty námitky, které primárně směřují ke změně skutkového stavu a teprve v návaznosti na to k jinému právnímu posouzení skutku. Z obsahu dovolání P. K. lze ovšem zjistit, že tento vytýká, že soudy nesprávně posoudily provedené důkazy, neboť jej uznaly vinným návodem k trestnému činu krádeže podle § 10 odst. 1 písm. b), § 247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., čímž v podstatě namítá porušení zásad zakotvených v ust. § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., dále předkládá dovolacímu soudu vlastní verzi průběhu skutkového děje, snaží se zpochybnit některé důkazy (vlastní výpověď z přípravného řízení, ke které měl být nucen tím, že mu bylo orgány přípravného řízení vyhrožováno vazbou) a konečně namítá porušení zásady „in dubio pro reo“. V souvislosti s námitkou, že nemohla být naplněna subjektivní stránka trestného činu, uvedl, že závěry o formě zavinění jsou sice závěry právními, ty však vycházejí ze skutkových zjištění soudu, jež vyplývají z provedeného dokazování a jejichž přezkoumání se s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze domáhat. I v této části tak je dovolání zaměřeno proti způsobu hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním učiněným soudy obou stupňů, nikoli proti tomu, že by tato zjištění nenaplňovala zákonné znaky zavinění. Tyto námitky dovolatele by podle státního zástupce mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě, pokud by bylo možno dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů. Nejvyšší státní zastupitelství České republiky ovšem v rámci vlastní přezkumné činnosti nedospělo k závěru o existenci popsaného extrémního nesouladu, protože z odůvodnění rozsudků obou stupňů zjistilo, že soudy hodnotily provedené důkazy v souladu s principy formální logiky nejen v jejich jednotlivostech, ale i vzájemných souvislostech. Proto uzavřel, že dovolatel nevytkl napadenému rozhodnutí, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v ust. § 265b tr. ř. Navrhl tedy, aby Nejvyšší soud ČR podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ust. § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil ohledně obou dovolání souhlas s jejich projednáním v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst.1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v případě, že dovolatel nabízí další variantu skutkového děje bez ohledu na závěry soudu plynoucí z dostatečně zjištěného skutkového stavu.

Z hlediska popisu skutku obsaženého v příslušném výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatel M. P. uplatnil námitky směřující především vůči tomu, že v rámci rozhodování soudů byla porušena zásada zachování totožnosti skutku, když v obžalobě se hovoří o tom, že trestného činu se dopustil s přesně určenými spolupachateli, ovšem soud I. stupně ve svém rozhodnutí uzavřel, že tohoto se dopustil spolu s dalšími pachateli přesně neurčenými, neboť původně trestně stíhané spolupachatele obžaloby zprostil z důvodu, že nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchali. Této námitce ovšem nelze přisvědčit. Z popisu skutku v obžalobě a ve výroku rozsudku soudu I. stupně nepochybně vyplývá, že požadavek totožnosti skutku v tomto případě dodržen byl. Tato je totiž zachována mimo jiné v případě úplné shody alespoň v následku trestného činu při rozdílném trestněprávním jednání. V dané situaci přitom z popisu skutku v rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově jednoznačně plyne, že následek předmětného trestného činu je naprosto shodný s jeho popisem v obžalobě. Popis trestného jednání ve skutkové větě se pak liší pouze v tom, že oproti obžalobě nejsou spolupachatelé přesně definováni. Z uvedeného vyplývá, že totožnost skutku je zde udržována přinejmenším totožností následku, který spočívá v porušení nebo ohrožení hodnot (zájmů, vztahů) chráněných trestním zákonem, v tomto konkrétním případě odcizením nákladního vozidla Tatra 815 z majetku společnosti P. V., s. p., a způsobením značné škody. Námitku dovolatele ohledně specifikace spolupachatelů považuje Nejvyšší soud za irelevantní, neboť dle § 120 odst. 3 tr. ř. není nutné zvlášť ve výroku rozhodnutí vyjadřovat, že obžalovaný se trestného činu dopustil jako spolupachatel dle § 9 odst. 2 tr. zák., protože na rozdíl od účastenství v užším smyslu dle § 10 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zák., nejde o samostatnou formu trestného činu, nýbrž jen o formu trestné činnosti (srov. § 89 odst. 1 tr. zák.). Nejvyšší soud musí navíc na tomto místě konstatovat, že uvedená námitka je výlučně procesního charakteru, kterou nelze v žádném případě uplatnit v rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je určen k nápravě právních vad rozhodnutí, pokud tyto spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.

Dovolatel P. K. ve svém mimořádném opravném prostředku především polemizuje se soudy učiněnými skutkovými závěry, k nimž tyto dospěly po provedení důkazů, které podle jeho názoru byly hodnoceny výlučně v jeho neprospěch. Na takto zpochybněném skutkovém stavu věci buduje následný závěr o své nevině, zejména poukazuje na to, že v době spáchání činu se nacházel na jiném místě, k čemuž nabízí provedení výslechu svědků, kteří by toto dosvědčili. Z těchto důvodů v jeho případě nemohla být naplněna ani subjektivní stránka daného trestného činu. Na tomto místě nutno podotknout, že jde o opakování obhajoby, jak ji dovolatel uplatnil již v rámci svého odvolání jako řádného opravného prostředku a se kterou se již odvolací soud vypořádal. Ze soudy učiněných skutkových zjištění totiž nepochybně vyplynulo, že se od počátku mělo jednat o obstarání nákladního vozu Tatra „neoficiální cestou“, když toto potvrzuje též skutečnost, že cena 350.000,- Kč rozhodně neodpovídá stavu předmětného vozidla (viz znalecký posudek na č. l. 64 spisu), a ani způsob jeho získání obecně tomu, jakým se podobné obchody provádějí běžně. Z tohoto důvodu je nutné říci, že na základě provedeného dokazování soudy rovněž zcela správně vyvodily jednoznačné srozumění dovolatele s takovýmto trestným jednáním, tedy závěr o zavinění ve formě nepřímého úmyslu je zcela přiléhavý. Nutno dále dodat, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným, o němž Nejvyšší soud rozhoduje již ve třetí instanci, kde nelze znovu vytvářet či zásadně měnit skutková zjištění. Právní úprava totiž předpokládá, že v tomto řízení nebude dokazování prováděno vůbec anebo jen zcela výjimečně, ve značně omezeném rozsahu a zaměřené výlučně k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o dovolání. Proto dovolací soud nemůže být oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a přehodnocovat provedené důkazy a jejich hodnocení soudy nižších stupňů. Námitky, jež P. K. v dovolání uplatnil, tak směřují výhradně proti provedení a hodnocení důkazů soudy a na základě toho proti učiněným skutkovým zjištěním, k nimž soudy dospěly. Co se týče rozsahu vedeného dokazování v řízení před oběma soudy a následného vyhodnocení provedených důkazů, má však Nejvyšší soud za to, že těmto nelze nic vytýkat a stejně tak nelze nic vytýkat ani právní kvalifikaci zjištěného skutkového stavu, když se zjevně nejedná ani o případ extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a jejich právním hodnocením. V tomto směru je na místě dodat, že odvolací soud se v důvodech svého rozhodnutí nevěnoval se stejnou pečlivostí návrhům na doplnění dokazování, když vysvětlil svůj postoj k návrhu na výslech svědkyně F., k dalším návrhům na výslech označených svědků však své úvahy uvedl pouze v rovině obecné při hodnocení odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Jeho stanovisko však plyne i z důvodů podaného dovolání (nadbytečnost výslechu označených svědků, jako účelové), při současných učiněných skutkových zjištěních umožňujících přikročit k právnímu posouzení samotného skutku. Takto jde především o námitku procesního charakteru týkající se zjištění skutkového stavu, kterou nelze samu o sobě podřadit pod zvolený dovolací důvod se současným konstatováním, že nelze mít ani za to, že v předmětné věci je dána existence extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními (okolnostmi) a právními závěry soudy z nich vyvozenými, což ostatně ani dovolatel nenamítal.

Uplatněné námitky v rámci podaných dovolání (dovolacího důvodu) tak nejsou důvodné, když směřují výhradně proti ve věci učiněným skutkovým zjištěním a namítají zároveň procesní vady rozhodnutí soudů. Oba dovolatelé se v rámci svých podaných mimořádných opravných prostředků domáhají výlučně hodnocení důkazů odlišného od jejich hodnocení soudy obou stupňů. Uplatněnou argumentaci ovšem nelze z důvodů již popsaných podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod jiný dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b tr. ř.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, jako dovolání podaná z jiného důvodu než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. S ohledem na uvedené dovolací soud ani nerozhodoval o návrhu dovolatele P. K. na odložení výkonu rozhodnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. září 2006

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka

Vydáno: 13. September 2006