JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 986/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. srpna 2006 o dovolání podaném obviněným M. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2006, sp. zn. 4 To 65/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 2 T 60/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 2 T 60/2005, v trestní věci obviněných M. S. a L. F., byl obviněný M. S. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterých se dopustil skutkem spočívajícím v tom, že s obviněným L. F. „společně dne 2. 2. 2005 v době od 00.10 hodin do 00.50 hodin, v podnikatelském areálu, v prostorách letiště, odcizili 2 ks hliníkových vrat od trafostanice o rozměru 110x220x5 cm, svým jednáním způsobili poškozené S. p. v. l. O.-M., a. s., odcizením škodu ve výši Kč 66.000,--, tyto vrata naložili na vozidlo Škoda 105, respektive na přívěsný vozík, které řídil M. S., ačkoliv mu byly rozsudky Okresního soudu Ostrava, sp. zn. 9 T 115/2001, 12 T 48/2003 a 70 T 23/2004, postupně vysloveny tresty zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 let, 5 let a 1 roku, které dosud nevykonal.“ Podle § 247 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let.

O odvoláních obviněných M. S. a L. F. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 4. 2006, sp. zn. 4 To 65/2006. V rámci tohoto rozsudku bylo výrokem pod bodem II. vysloveno, že se odvolání obviněného M. S. podle § 256 tr. ř. zamítá. Rozsudek soudu prvního stupně tak ohledně tohoto obviněného nabyl právní moci dne 28. 4. 2006 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. S. následně dovolání, kterým tento rozsudek napadl ve výroku, jímž bylo jeho odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto, přičemž v tomto rozsahu zároveň napadl i rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání podal „z důvodu ust. § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a z důvodu ust. 265 b) odst. 1 písm. g) tr. ř.“

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl především to, že inkriminované hliníkové dveře od trafostanice neodcizil, jelikož je se spoluobviněným L. F. našli volně pohozené, opřené o strom, hned vedle veřejné silnice. V uvedené souvislosti pak uvedl, že si sběrem šrotu zajišťuje finanční příjem. Přitom u cesty, kterou oba obvinění projížděli, se nenachází žádná cedule či plot, jimiž by bylo naznačeno či ohraničeno, že předmětné území patří k letišti, aby bylo možno usuzovat, že výše uvedené dveře jsou něčím majetkem (S. p. v. l. O.-M., a. s.). Dovolatel vyslovil přesvědčení, že nebylo žádným způsobem prokázáno, že by ze strany obviněných bylo použito násilí s cílem vylomit dveře trafostanice za účelem jejich krádeže. Výpověď svědka M. D., z níž soudy vycházely, se dovolateli jeví jako značně nekonkrétní a účelová. Podle dovolatele je pak uplatněný dovolací důvod nutno spatřovat v tom, že soudy učinily nesprávná skutková zjištění, hodnotily jednostranně důkazy v jeho neprospěch, zřejmě s ohledem na trestní minulost dovolatele. Z tohoto důvodu se podle dovolatelova názoru soudy dostatečně nevypořádaly ani s jeho obhajobou či s výpovědí spoluobviněného, a rovněž zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování výslechem dalších osob, které měly potvrzovat jeho výpověď. Dovolatel zároveň namítl, že trest, který mu byl uložen, považuje za nepřiměřeně přísný, přestože přiznává, že trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. se dopustil. S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud „podle § 265k odst. 1, 2 tr. zák. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2006, sp. zn. 4 To 65/2006, v celém rozsahu za současného zrušení rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 2 T 60/2005, a zrušil i další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l tr. ř. a věc přikázal Okresnímu soudu v Novém Jičíně, aby ji tento v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), jenž nejprve vyložil obsah dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a na tomto základě konstatoval, že dovolání z použitého zákonného důvodu dovolání má směřovat proti právní kvalifikaci skutku, jak ho zjistil soud, ale nemůže směřovat proti skutkovým zjištěním, ke kterým soudy dospěly, proti hodnocení důkazů, šíři provedených důkazů apod. Dovoláním se totiž nelze domáhat změny skutkových zjištění soudu. V posuzovaném případě však dovolatel v rámci jím uplatněného dovolacího důvodu nepřípustně zpochybňuje důkazy, polemizuje se zjištěným skutkovým stavem věci a konečně napadá i způsob, jakým soudy obou stupňů provedené důkazy hodnotily. Dovolatelova argumentace proto podle názoru státního zástupce dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá. Státní zástupce současně poukázal na skutečnost, že Nejvyšší státní zastupitelství České republiky ani v rámci vlastní přezkumné činnosti nedospělo k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů. Dále uvedl, že za stavu, kdy dovolateli byl uložen přípustný druh trestu v rámci přípustné trestní sazby, nelze jeho námitky vůči uloženému trestu případně podřadit ani pod dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Státní zástupce rovněž připomněl, že dovolací důvod musí být v dovolání vždy skutečně (tedy materiálně, nikoli jen formálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které mu obsahově odpovídají. Poněvadž podle státního zástupce obviněný M. S. napadenému rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. (včetně toho, o který obviněný své dovolání opírá), ve svém vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. podané dovolání odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněný M. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst.1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o námitky směřující proti způsobu hodnocení důkazů oběma soudy a též vůči neúplnosti provedeného dokazování. Na tomto základě pak dovodil, že byl uznán vinným trestnou činností, které se ve skutečnosti nedopustil. S tím pak (jako důsledek) spojoval vytýkané nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Z odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí (viz str. 4, 5 rozsudku odvolacího soudu a str. 3, 4 rozsudku soudu prvního stupně) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě oba soudy v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily své právní závěry, že obviněný (dovolatel) svým jednáním naplnil zákonné znaky mj. skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. spáchaného ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Svá rozhodnutí soudy zároveň v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. v potřebném rozsahu odůvodnily. Soud prvního stupně rovněž odůvodnil, proč považoval důkazní návrhy obviněného (dovolatele) za nadbytečné a neprovedl je (str. 4 rozsudku).

Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Námitka dovolatele týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu se v posuzovaném případě rovněž neopírá o jakékoliv hmotně právní důvody. Zároveň není podřaditelná ani pod taxativně vymezené případy ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který dovolatel konečně ani neuplatnil.

Současně je nutno vzít v úvahu, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy právní závěry obecného soudu by byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde a konečně ani sám dovolatel (který se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení provedených důkazů ve svůj prospěch) nenamítl žádné relevantní skutečnosti, jež by takový extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením soudem dokládaly.

Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného M. S. nebylo podáno z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť tento důvod formálně uplatnil. Nejvyšší soud proto v neveřejném zasedání (§ 265r odst. 1 písm. a/ tr. ř.) rozhodl tak, že se dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítá, aniž by napadené rozhodnutí současně věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. srpna 2006

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 17. August 2006