JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 963/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. srpna 2008 o dovolání obviněného B. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2008 sp. zn. 61 To 10/2008, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 3 T 208/2007, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 3 T 208/2007, ze dne 16. 10. 2007, byl obviněný B. M. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Jednání se dopustil způsobem podrobně popsaným ve skutkové větě napadeného rozsudku. Podle § 250 odst. 3 tr. zák. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák., byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu poskytování finančních služeb a finančního poradenství v trvání 3 (tří) let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Z. X., škodu ve výši 2.311.600,- Kč.

O odvolání obviněného B. M. a státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, podaného do výroku o trestu v neprospěch obviněného, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 61 To 10/2008, tak, že podle § 256 tr. ř. obě odvolání zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 22. 1. 2008 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním směřujícím současně i proti rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g,) l) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení mělo spočívat v nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení a odvolacím soudem bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, byť bylo odvolání podáno z důvodu, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že soud prvního stupně, tak jakož i soud druhého stupně, který se s právními závěry nalézacího soudu ztotožnil, rozhodly na základě neúplných skutkových zjištění a s provedenými důkazy se nevypořádaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. Proto nebylo možno jednání dovolatele posoudit jako trestný čin, když chybělo prokázání znaků skutkové podstaty daného trestného činu, zejména zavinění a také nebyla prokázána trestní odpovědnost obviněného znaleckým posudkem. Nebylo tedy možno dovodit ani společenskou nebezpečnost jeho jednání podle § 3 odst. 4 tr. zák. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř., z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., zrušil usnesení Městského soudu v Praze citované shora a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 a podle § 265l odst. 1 tr. ř. aby přikázal věc Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265r odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci dovolatele v neveřejném zasedání a také aby rozhodl o odkladu jeho výkonu trestu odnětí svobody.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen“ státní zástupkyně“). K uplatněnému dovolacímu důvodu obviněným podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vztahující se k námitce dovolatele k nedostatku skutkových zjištění a od toho se podle jeho názoru odvíjející neprokázané míře jeho zavinění, státní zástupkyně uvedla, že z hlediska způsobu rozhodování v dovolacím řízení by mohla být námitka spojena s výjimečným zásahem do skutkového stavu věci toliko za situace, pokud by byla podložena bližší argumentací. Jedině takto by poté byla způsobilá k přezkoumání rozsahu skutkových zjištění potřebných k přijetí právního závěru o jeho zavinění. Stejný závěr bylo možno učinit i ve vztahu k námitce týkající se nedostatku potřebného stupně nebezpečnosti jeho jednání. K věcnému přezkoumání poté není způsobilá v rámci dovolacího řízení ani námitka dovolatele týkající se příčetnosti obviněného, tedy jeho trestní odpovědnosti, zejména když ji doposud nikdy neuplatnil. V této souvislosti odkázala na vyhodnocení stupně nebezpečnosti činu obviněného pro společnost soudem prvního stupně, který jednání hodnotil jako rafinované, vyvolávající důvěryhodnost jeho osoby z hlediska jím deklarovaného postavení, zařídit finanční záležitosti poškozené a v neposlední řadě i způsob, jakým se snažil za pomoci padělaného cenného papíru ve prospěch vlastní obhajoby snížit důvěryhodnost poškozené a jejího syna. Pokud jde o skutečnosti namítané obviněným a vztahující se k uloženému trestu, pak státní zástupkyně zdůraznila, že ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu jsou právně nerelevantní, neboť tyto nelze podřadit ani pod dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se státní zástupkyně nevyjádřila. Navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl a takto aby rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Obviněný B. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě podle § 265e odst. 1 tr. ř. prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání obviněného B. M. je přípustné podle § 265a odst. 1 odst. 2 písm. a), h) tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze pod dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. podřadit. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1 odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze dovodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry. Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně také právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystaveno. V souvislosti s výkladem uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že dovolání není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad v rozhodnutích vymezených v ustanovení § 265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není tedy třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání, zejména hlavního líčení, soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., popřípadě do pozice soudu odvolacího projednávající opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen za situace, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, I. ÚS 4/04). Pokud by totiž zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nebyla dovolateli namítána a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vytýkanými hmotně právními vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatel odkazuje.

S ohledem na skutečnosti rozvedené shora nelze za právně relevantní a odpovídající obsahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat námitky dovolatele vztahující se ke způsobu hodnocení důkazů oběmi soudy a k tomu, že se soudy nezabývaly posuzováním otázky trestní odpovědnosti obviněného podle § 12 tr. ř. V této souvislosti je třeba uvést, že námitku vztahující se k ustanovení § 12 tr. ř. poprvé obviněný uplatnil až v rámci tohoto mimořádného opravného protředku. Tato část námitek nijak blíže dovolatelem nekonkretizovaných se týká primárně procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřuje tedy k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. Tzn., že dovolatel zčásti založil svůj mimořádný opravný prostředek na procesním základě, a proto jej pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze. Nejvyšším soudem nebyl shledán a nakonec ani nebyl dovolatelem namítán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů obou stupňů, když bylo zjištěno, že oba soudy založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů a ve svých rozhodnutích je náležitě vyložily a odůvodnily. Za právně nerelevantní námitku ve smyslu shora uvedeného dovolacího důvodu bylo třeba považovat námitku vztahující se k uloženému trestu odnětí svobody. V této souvislosti je třeba uvést, že by byla právně nerelevantní i v případě, pokud by dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn právně relevantně toliko v té části dovolání, kdy namítal absenci úmyslného zavinění a v jeho důsledku poté nenaplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.

Při posuzování opodstatněnosti této části dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

V obecné rovině je třeba uvést, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí pachatel tím, že ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu, nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu značnou, nebo jiný zvlášť závažný následek. Škodou na cizím majetku je myšlena újma majetkové povahy a obohacením se poté rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo jiného vynaloženy. Obohacení proto nelze ztotožňovat s pojmem „škody“, neboť podle okolností může být obohacení menší, popřípadě i větší než způsobená škoda. Uvedení v omyl nebo využití omylu je tedy podvodné jednání, které může směřovat nejen k poškozenému, ale i vůči jiné osobě. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat, nebo se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat. Pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvedením v omyl je tedy jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci a které může být spácháno konáním, opomenutím nebo konkludentně. Značná škoda podle § 89 odst. 11 tr. zák. představuje částku nejméně 500.000,- Kč. Jde o trestný čin úmyslný, přičemž k naplnění jeho skutkové podstaty je nezbytné, aby byla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem a aby byla pokryta zaviněním. Trestný čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného.

Podle § 4 trestního zákona je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem tímto zákonem chráněný (§ 4 písm. a/ trestního zákona) nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit a pro případ, že je způsobí, byl s tímto srozuměn (§ 4 písm. b/ trestního zákona). Právní závěr o úmyslném zavinění v některé z uvedených forem musí odpovídat soudy zjištěnému skutkovému stavu věci a nelze je stanovit neurčitě, neboť bezchybnost závěru soudu v otázce zavinění má i dopad na závěr o stupni nebezpečnosti činu pro společnost.

Pokud jsou shora uvedené skutečnosti aplikovány na posuzovaný případ, tak je možno konstatovat, že soud prvního stupně učinil závěr o vině obviněného na základě skutkových zjištění, která jsou popsaná ve skutkové větě napadeného rozsudku, blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Z těchto vyplynulo, že obviněný nesprávně informoval poškozené o svém postavení ve společnosti P. F., a. s. (ani jako její finanční ředitel neměl oprávnění a zmocnění k jednání za společnost), dále o možnosti poskytnout jim finanční službu, tj. převod peněz z České republiky do Čínské republiky prostřednictvím uvedené společnosti (společnost P., a. s., tyto finanční služby neposkytovala, viz svědectví sv. P. Z.), kdy skutečně od poškozených finanční částku představující 2.078.100Kč převzal (90.000,- USD a 233.500,- Kč ), vložil na účet vedený bankou, a. s., patřící společnosti P. F., a. s., nicméně přebrání peněz i jejich následný vklad na účet činil vědomě a s úmyslem, že slíbenou finanční transakci, tj. převod finanční částky do Číny neprovede. Obviněný skutečně svůj záměr realizoval, když dva dny po vložení peněz na účet tyto peníze vybral, ponechal si je pro sebe a poškozeným předložil padělané doklady o převodu peněz do Číny. Shora uvedené skutečnosti, které našly odraz i ve skutkové větě napadeného rozsudku, vyplývající z provedeného dokazování, mající opory ve výpovědích poškozených a celé řady dalších svědků, zejména svědka P. Z., který se vyjadřoval k nutnosti navýšit v kritické době základní kapitál spol. P. F., a. s., což u obviněného představovalo složit částku 3.000.000,- Kč, a listinných důkazech a také ve vyhodnocení jednání obviněného od převzetí peněz do doby jejich výběru, tak jak je rozepsáno soudem prvního stupně na straně 10, 11 odůvodnění, které bylo možno doložit listinnými důkazy, dovolovaly učinit závěr o vině obviněného v rozsahu, jak byl uznán vinným, tj. spácháním trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Z popisu skutku uvedenému v rozsudku, v kontextu skutečností blíže rozvedených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, akceptovaného v plném rozsahu soudem druhého stupně (strana 2), bylo možno dovodit znaky skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Tedy i zavinění formou prokázaného podvodného úmyslu obviněného již v době prvotního jednání s poškozenými obohatit se na jejich úkor, a to předstíráním okolností, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci, tedy uvedením je v omyl a v důsledku tohoto vlastním obohacením se a způsobením značné škody poškozeným. Bylo tedy možno dovodit příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem, která byla pokryta zaviněním formou úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák., když bylo možno na základě provedených důkazů učinit závěr, že obviněný chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit tento chráněný zájem, tj. cizí majetek. Prokázaná forma zavinění měla také následně vliv na vyhodnocení stupně nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost podle § 3 odst. 4 tr. zák.

S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným shora proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně lze považovat za rozhodnutí věcně správná, neboť zjištěný skutkový stav věci odpovídá následnému právnímu závěru soudů obou stupňů.

Je tedy možno uzavřít, že Nejvyšší soud nezjistil, že by napadené rozhodnutí ve vztahu k relevantně uplatněným dovolacím námitkám trpělo vadami předpokládanými v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za těchto okolností nelze proto přiznat opodstatněnost ani námitce dovolatele uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolání obviněného B. M. bylo proto shledáno zjevně neopodstatněným a Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. srpna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka

Vypracovala:

JUDr. Eva Dvořáková

Vydáno: 13. August 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin