JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 96/2010

Ohrožení pod vlivem návykové látky

Právní věty

Nejsou k dispozici

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 10. března 2010 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným P. Ř., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 42 To 132/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 2 T 64/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 2 T 64/2008, byl obviněný P. Ř. uznán trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že „dne 6. 10. 2007, kolem 04.45 hodin, po předchozím požití alkoholických nápojů, řídil své osobní auto tovární značky Renault Megane, z I. směrem na T. a na silnici II. třídy, v km 85,003 mezi obcemi D. a S., na přímém úseku vozovky, v důsledku opilosti, nezvládl v rychlosti asi 114 km/h řízení auta, které uvedl do smyku, vjel do protisměru a následně do levého příkopu, v němž havaroval, přičemž v krvi měl nejméně 1,66 g/kg ethylalkoholu, čímž porušil ustanovení § 5 odst. 2 písm. b) a § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích“. Za to byl obviněný podle § 201 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců.

Proti rozsudku soudu prvého stupně podali odvolání jak obviněný P. Ř., tak i státní zástupce, který se odvolal v neprospěch obviněného do výroku o trestu. Odvolání projednal ve veřejném zasedání Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, a rozhodl o nich rozsudkem ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 42 To 132/2009, jímž z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu (uložených trestech). Podle § 259 odst. 3 tr. ř. zároveň sám znovu rozhodl tak, že se obviněnému podle § 201 odst. 2 tr. zák. ukládá trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále odvolací soud zpřísnil výrok o trestu zákazu činnosti, když podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil tento trest spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou a půl roku. Odvolání obviněného odvolací soud výrokem podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 25. 8. 2009 (139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl právní moci v nezrušeném výroku o vině i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný P. Ř. následně dovoláním, které současně směřovalo i proti výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. c), g), l) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel především zdůraznil, že trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., kterým byl uznán vinným, nespáchal, neboť svůj osobní automobil značky Renault Megane v rozhodné době neřídil, a ve skutečnosti se stal obětí zmanipulovaného trestního řízení. Proti jeho údajnému pachatelství pak jednoznačně stojí i jeho vlastní osobnostní profil, neboť jako policista vždy respektoval a důsledně dodržoval zákony, takže z jeho strany by bylo zcela vyloučeno, aby se podnapilý rozhodl usednout za volant a v tomto stavu řídit. Řidičský průkaz přitom vlastní již 22 let, a to bez jediného záznamu. V době činu byl navíc policistou na oddělení dopravních nehod u Policie České republiky v Třebíči a již z povahy uvedeného postavení je zřejmé, že by nikdy neřídil motorové vozidlo po požití alkoholu.

Dovolatel je přesvědčen, že v průběhu trestního řízení nebyly opatřeny a provedeny takové důkazy, ze kterých by bylo možno dovodit, že by jej kritického dne někdo skutečně viděl řídit automobil v podnapilém stavu. V této souvislosti předložil vlastní podrobný výklad důkazní situace v předmětné trestní věci se závěrem, že řízení vedené proti jeho osobě bylo zjevně zmanipulované, účelové, nespravedlivé, protizákonné a neústavní. Dovolatel toto řízení považuje za vyvrcholení šikany ze strany svého nadřízeného P. D., jejíž genezi v dovolání rovněž podrobně popsal. Za nedůvěryhodné pak označil svědectví svého kolegy J. P., který vypracoval protokol o nehodě v silničním provozu a plánek místa nehody, na jehož podkladě byly vypracovány i znalecké posudky MUDr. K. a Ing. Š., na nichž pak soudy založily svá chybná rozhodnutí. Údaje v protokolu o nehodě ani v přiloženém plánku přitom podle dovolatele neodpovídaly skutečnému stavu na místě nehodové události. Nepravdivě měl vypovídat i MUDr. K., pokud uváděl, že dovolatel dal souhlas s odběrem krve za účelem zjištění svého případného ovlivnění alkoholem, a rovněž svědek P. Š., který ho našel v havarovaném autě. Znalec z oboru silniční dopravy Ing. Š. podle dovolatele nebyl oprávněn vyjadřovat se k tomu, zda v době nehody řídil či nikoliv. Znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Z. K., považuje dovolatel za podjatého. Jeho podjatost dovozuje ze skutečnosti, že MUDr. K. býval zaměstnancem Ústavu soudního lékařství v B. a jako takový desítky let úzce spolupracoval s policií v Jihomoravském kraji a měl na ni s tím související vazby. Soudy při zjišťování skutkového stavu věci přitom vycházely právě z posudku vypracovaného tímto znalcem. Na druhé straně zároveň nepřipustily jako důkaz obhajobou předložený znalecký posudek MUDr. B. P., CSc., soudního znalce v oboru traumatologie a úrazová chirurgie. Tento znalecký posudek byl totiž v závěrech diametrálně odlišný od závěrů posudku MUDr. K. a již z uvedeného důvodu měl soud přinejmenším nechat vypracovat revizní znalecký posudek.

Pokud jde o výsledky dokazování provedeného v jeho trestní věci, dovolatel je přesvědčen o tom, že shromážděné důkazy nenavazovaly na sebe tak, aby tvořily uzavřený kauzální řetězec, nevzbuzující pochybnosti o jeho vině. Za takové situace (důkazní nouze) jej proto nebylo možno uznat vinným a odsoudit. Podle dovolatele je významná i ta skutečnost, že některé důkazy byly nezákonně upravovány a bylo s nimi manipulováno (např. pachová stopa či přepisování protokolu o dopravní nehodě).

Dovolatel dále namítl porušení svých obhajovacích práv orgány činnými v trestním řízení. Při inkriminované dopravní nehodě měl totiž utrpět pohmoždění mozku v takovém rozsahu, že v důsledku toho nebyl schopen náležitě se hájit, a to přinejmenším do doby převzetí obhajoby advokátkou JUDr. Boženou Kopeckou dne 16. 10. 2007. Za dané situace měla být jeho obhajoba - jako nutná ve smyslu ustanovení § 36 odst. 2 tr. ř. - v trestním řízení zajištěna. Protože se tak nestalo a dovolatel neměl obhájce, ačkoliv jej měl mít, je podle něj třeba vycházet z toho, že veškeré úkony provedené ze strany orgánů činných v trestním řízení až do výše uvedeného data jsou neplatné. To dále znamená, že ani soud na nich nemohl vystavět závěr o dovolatelově vině stíhaným skutkem.

Pokud jde o řízení před soudem druhého stupně, dovolatel vyjádřil nesouhlas s tím, že nebylo vyhověno jeho odvolání, přestože v něm uplatnil stejné významné důvody jako v nyní podaném mimořádném opravném prostředku, tzn. že není pachatelem předmětného trestného činu, obvinění i následné trestní řízení proti němu bylo vykonstruované a zmanipulované, bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na obhajobu, a konečně, že odvolacím soudem nebyl připuštěn navrhovaný důkaz znaleckým posudkem MUDr. P., CSc.,

Vzhledem k výše uvedeným důvodům v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil oba napadené rozsudky a věc přikázal Okresnímu soudu v Třebíči k novému projednání a rozhodnutí po doplnění řízení. Současně vyjádřil nesouhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupce činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).

Z hlediska dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., považuje státní zástupkyně za významné posouzení otázky, zda musel být z důvodu svého zdravotního stavu od doby spáchání činu do dne, kdy obhajobu převzala jeho (zvolená) advokátka, již zastoupen obhájcem z titulu nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř. či nikoliv. Podle citovaného ustanovení musí mít obviněný obhájce také tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného lze mít pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit. Svými námitkami, že měl být v řízení zastoupen obhájcem zejména v době, kdy mu byl prováděn odběr krve, však podle názoru státní zástupkyně shora uvedený dovolací důvod sice naplnil, ale nikoliv opodstatněně.

Státní zástupkyně připomněla ustanovení § 165 odst. 2 tr. ř., v němž je zakotveno, že obhájce je již od zahájení trestního stíhání oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem (nikoliv tedy všech úkonech, které jsou v průběhu přípravného řízení prováděny). Nastane-li však situace, že takový úkon nelze odložit a vyrozumění o něm zajistit, může být proveden i bez přítomnosti obhájce. Za vyšetřovací úkony jsou přitom považovány úkony trestního řízení, vykonávané orgány činnými v trestním řízení podle trestního řádu a na jeho podkladě, jsou-li prováděny v přípravném řízení (§ 160 až § 178 tr. ř.). Odběr krve u obviněného byl ovšem proveden podle § 158 odst. 3 písm. e) tr. ř., kdy policejní orgán byl oprávněn vyžadovat za podmínek uvedených v § 114 tr. ř. provedení zkoušky krve nebo jiného podobného úkonu včetně odběru potřebného biologického materiálu. Dovolatel navíc v uvedené fázi trestního řízení ještě nevystupoval v roli obviněného, neboť obvinění mu bylo sděleno až usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. SV 37/2007, které mu bylo doručeno dne 14. 12. 2007. Své obhájkyni udělil plnou moc dne 13. 12. 2007.

V další části vyjádření státní zástupkyně vyložila obsah druhého z obviněným uplatněných dovolacích důvodů, a to důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že nebyl naplněn žádnou právně relevantní námitkou, neboť obviněný v rámci své argumentace pouze zpochybnil způsob, jakým byly hodnoceny ve věci pořízené důkazy a nesouhlasil se závěry ve věci vypracovaných znaleckých posudků, především pak znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který vypracoval znalec MUDr. K., a znaleckého posudku z oboru dopravy, odvětví dopravy městské a silniční, vypracovaného Ing. M. Š., CSc. Dále obviněný namítal neúplnost provedeného dokazování, pokud nebyl proveden důkaz obsahem jím předloženého znaleckého posudku, rovněž z oboru zdravotnictví, odvětví traumatologie a úrazové chirurgie. Pod uvedený dovolací důvod nelze podřadit ani námitky obviněného o podjatosti znalce MUDr. K., případně námitky, že se souzeného jednání nedopustil a že obvinění vůči němu bylo vykonstruované a spáchání trestného činu mu ve skutečnosti nebylo prokázáno. Podle státní zástupkyně je tak zřejmé, že dovolatel toliko polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními obou soudů. Skutkové námitky však žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají.

V předmětné trestní věci přitom státní zástupkyně neshledala extrémní nesoulad skutkových zjištění soudů s obsahem provedených důkazů, který jediný by odůvodňoval zásah do soudy ustáleného skutkového stavu i v rámci dovolacího řízení. Ve věci učiněné důkazy hodnocené jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, v daném případě spolu jednoznačně korespondují a zjištěnému skutkovému stavu plně odpovídá i následná právní kvalifikace jednání obviněného (skutku).

Protože dle jejího názoru napadená rozhodnutí ani řízení jim předcházející netrpí dovolatelem namítanými vadami, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí aby v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.

Obviněný P. Ř. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. a podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. c), g), l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Uvedený dovolací důvod se tedy vztahuje na porušení ustanovení o nutné obhajobě (srov. zejména § 36 tr. ř.), tedy na případy, kdy obviněný nebyl v řízení zastoupen obhájcem, ačkoliv ho podle zákona měl mít. Právo na obhajobu patří mezi nejvýznamnější procesní práva obviněného a je garantováno nejen zákonem č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, ale též mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách (čl. 6 odst. 3 písm. c/ Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) i ústavními předpisy (viz čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto je porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Zároveň je však třeba vzít v úvahu, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je vymezen poněkud úžeji, protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu. To znamená, že i v případech, že obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, je tento dovolací důvod dán jen tehdy, jestliže orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. např. rozhodnutí č. 48/2003 SbRt.).

V posuzovaném případě spatřuje dovolatel naplnění tohoto dovolacího důvodu ve skutečnosti, že nebyl v řízení zastoupen obhájcem, dokud si jej sám nezvolil, ačkoliv důvody nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř. podle něj vzhledem k jeho stavu (neschopnosti se hájit v důsledku utrpěného zranění) existovaly především již v době odběru jeho krve za účelem zjištění množství požitého alkoholu. Toto základní právo (na obhajobu) mu však orgány činnými v trestním řízení nebylo zajištěno, přestože se tak stát mělo. Z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. jde - byť v širším smyslu - o námitku právně relevantní.

Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

Předmětná věc je specifická především tím, že dovolatel mimo rámec příslušných skutkových zjištění obsažených ve spise sám dospívá k tomu, že s ohledem na jeho zdravotní stav byly dány objektivní skutečnosti, na jejichž základě bylo povinností orgánů činných v trestním řízení dospět k závěru o důvodech nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř., a to dokonce již před zahájením trestního stíhání. Orgánům činným v trestním řízení tedy primárně vytkl, že nepostupovaly ex officio způsobem, který jim ukládá zákon, protože jinak měly od samého počátku trestního řízení (srov. § 12 odst. 10 tr. ř.) dovodit, že dovolatel vzhledem ke svému stavu zapříčiněnému utrpěným zraněním vzbuzuje pochybnosti o své způsobilosti se náležitě hájit a že z tohoto důvodu musí mít obhájce. S porušením svých obhajovacích práv pak dovolatel spojuje neplatnost úkonů provedených před zahájením trestního stíhání. Přitom po dobu trestního stíhání (tj. již v přípravném řízení) obhájce měl, protože dne 13. 12. 2007 udělil plnou moc obhájkyni JUDr. Boženě Kopecké (viz č. l. 3 spisu).

K otázce, zda bylo porušeno právo obviněného na obhajobu obhájcem v přípravném řízení, je třeba poukázat na to, že podle § 165 odst. 2 tr. ř. obhájce již od zahájení trestního stíhání je oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění o něm zajistit. Oprávnění obhájce je i v tomto ustanovení omezeno na vyšetřovací úkony, tedy nikoliv na všechny úkony, které jsou v průběhu přípravného řízení prováděny, ale jen na ty, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem. Nastane-li situace, že takový úkon nelze odložit a vyrozumění o něm zajistit, může být proveden i bez přítomnosti obhájce.

Vyšetřovacími úkony, jejichž výsledek může být použit jako důkaz, se rozumí úkony přípravného řízení týkající se dokazování podle hlavy páté trestního řádu, které jsou prováděny po zahájení trestního stíhání v rámci vyšetřování (srov. § 160 tr. ř., § 161 a násl. tr. ř.). Odběr krve u obviněného byl však proveden dne 6. 10. 2007 v režimu podle § 158 odst. 3 písm. e) tr. ř., kdy policejní orgán byl oprávněn vyžadovat za podmínek uvedených v § 114 tr. ř. provedení zkoušky krve nebo jiného podobného úkonu včetně odběru potřebného biologického materiálu. Dovolatel v uvedené fázi trestního řízení ještě nevystupoval v roli obviněného, neboť obvinění mu bylo sděleno až usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. SV 37/2007, a bylo mu doručeno dne 14. 12. 2007 (č. l. 2/2 spisu). Předmětnému úkonu (odběru krve) v uvedeném stádiu trestního řízení proto nemusel být obhájce přítomen (a to ani v případě nutné obhajoby) či být o něm vyrozumíván, což vyplývá jak z role obviněného (dovolatele) v uvedeném stádiu trestního řízení, tak především ze skutečnosti, že odběr krve zákon nepovažuje za vyšetřovací úkon podle ustanovení § 165 odst. 2 tr. ř. Mezi vyšetřovací úkony ve smyslu citovaného zákonného ustanovení nelze totiž zahrnout postupy policejních orgánů při zajišťování kriminalisticko technických expertíz a shromažďování pro ně potřebných podkladů a dále zajišťování ohledání podle hlavy IV., oddílu 6 tr. ř. (§ 113 a § 118 tr. ř.). Důvodem jejich vydělení je především skutečnost, že takové úkony realizují osoby odlišné od orgánů činných v trestním řízení při provádění shromažďování materiálu později sloužícího za podklad vyšetřovacích úkonů, který musí být nejprve odborně zpracován, posouzen, případně vyhodnocen. Teprve výsledek této činnosti může pak být použit jako znalecký posudek nebo kriminalistická expertíza či odborné vyjádření, které se mohou v rámci trestního řízení využít, resp. mají povahu důkazu.

S výše uvedenými otázkami se ve svém vyjádření k dovolání výstižně vypořádala i státní zástupkyně nejvyššího státního zastupitelství.

Z důvodů rozvedených v předcházejících odstavcích lze dospět k závěru, že práva obviněného na obhajobu (obecně) v tomto trestním řízení žádným z jím naznačených způsobů porušena nebyla a jeho námitky nelze proto považovat za opodstatněné. Především však dovolateli nebylo možno přisvědčit v tom, že by v řízení neměl obhájce (§ 265b odst. 1 písm. c/ tr. ř.), neboť od počátku trestního stíhání jej řádně zastupovala jím zvolená obhájkyně JUDr. Božena Kopecká. Dovolatel zároveň neuplatnil žádné právně významné argumenty, na základě nichž by bylo možno dovozovat, že měl být v rámci jím namítané nutné obhajoby zastupován obhájcem i při úkonech nesměřujících přímo k vydání meritorního rozhodnutí, kde zákon - právě s ohledem na jejich povahu - účast obhájce nevyžaduje.

Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, jako soud druhého stupně projednal obě ve věci podaná odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu, a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami zakládajícími existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel rovněž uplatnil.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude tedy především soudem zjištěný skutkový stav věci formulovaný v popisu skutku v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a použitou právní kvalifikací, ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod, pokud jde o výrok o vině, opřel výlučně o procesní námitky vůči zákonnosti a rozsahu (neúplnosti) provedeného dokazování a vůči způsobu, jakým oba soudy hodnotily důkazy již provedené. Soudům ve skutečnosti vytkl především to, že odmítly jeho obhajobu, podle které v inkriminovaný den neřídil svůj vůz on, nýbrž po vzájemné dohodě do té doby jemu neznámý muž, a při posouzení jeho viny vycházely jednak z důkazů nezákonně zmanipulovaných policií jako projevu šikany jeho osoby ze strany bývalého nadřízeného P. D. a jednak z důkazů procesně nepoužitelných, zejména pak plánku místa nehody a protokolu o nehodě v silničním provozu vypracovaných nedůvěryhodným svědkem - policistou J. P., bývalým kolegou, a z nich vycházejících znaleckých posudků Ing. Š., CSc., a především MUDr. K., který měl být navíc s ohledem na dlouholetou spolupráci s policií Jihomoravského kraje v rámci svého působení na Ústavu soudního lékařství vůči němu podjatý. Nezákonnost postupu soudů pak spatřoval i v tom, že odmítly provést jím navrhovaný důkaz předloženým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví traumatologie a úrazové chirurgie, vypracovaným na žádost obhajoby MUDr. P., CSc. S existencí shora namítaných pochybení a zároveň s poukazem na vlastní skutkovou verzi celého případu pak dovolatel ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku jako trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., ačkoliv podle jeho přesvědčení výsledky dokazování závěr o jeho vině tímto trestným činem nedovolovaly.

Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky proto dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Nejvyšší soud si je vědom aktuální judikatury Ústavního soudu představující jistý průlom do výše interpretovaného obsahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy Ústavní soud v některých svých rozhodnutích (např. v nálezech ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. ÚS I. 4/04,) opakovaně vyslovil, že důvody dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení vykládány Nejvyšším soudem v některých případech příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). To znamená, že jde o případy, kdy právní závěry soudů zjevně nemají žádnou logickou vazbu na obsah provedených důkazů. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah jimi provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného skutku nebylo dovolateli prokázáno, resp. že se ho nedopustil. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku provedenými důkazy podrobně zabýval a zároveň v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. vyložil a zdůvodnil (viz rozsudek zejména na str. 5, 6), jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů. Na tomto místě je třeba poukázat na to, že otázce dovolatelem namítané manipulace trestního řízení jako projevu šikany vůči jeho osobě a věrohodnosti jeho obhajoby věnoval soud náležitou pozornost a vysvětlil důvody, pro které jí neuvěřil. Soud také odůvodnil, proč odmítl provedení dovolatelem navrhovaného doplnění dokazování o znalecký posudek vypracovaný MUDr. P., CSc. (str. 6). Odvolací soud, který se zabýval prakticky totožnou argumentací obviněného jako v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku, v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně zákonným způsobem provedl veškeré potřebné důkazy a v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. je též řádně vyhodnotil. Při svém rozhodování pak na jím zjištěný skutkový stav věci navázal a i on své závěry v tomto směru v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. v potřebném rozsahu odůvodnil (viz str. 4, 5 odůvodnění rozsudku).

K námitkám dovolatele stran neprovedení jím navrhovaného důkazu je třeba zdůraznit, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který obě dovoláním napadená rozhodnutí, jak již bylo uvedeno, splňují. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. Jinými slovy, s přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, nakolik se jeví návrhy stran na doplnění dokazování důvodné (potřebné) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Ani z principu rovnosti účastníků řízení, na který dovolatel poukázal, přitom nijak nevyplývá, že by byl soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení, případně že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je pak třeba rovněž připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03 str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Protože dovolání obviněného P. Ř. bylo dílem opřeno o námitky, které nejsou podřaditelné pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a námitkám uplatněným v rámci důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nebylo možno přiznat žádné opodstatnění, nelze opodstatnění přiznat ani dalšímu uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť nebylo zjištěno, že by předcházející řízení bylo zatíženo vadami předpokládanými v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), c) tr. ř. Proto Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by zákon k tomuto postupu vyžadoval souhlasu stran.

Vydáno: 10. March 2010
Vloženo: 25. September 2018