JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 941/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. září 2008 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 3 To 142/2008 ze dne 2. 4. 2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 T 86/2007, podané v neprospěch R. B., takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 8 T 86/2007 ze dne 18. 1. 2008 byl dovolatel uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.) formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu byl s použitím § 42 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Bylo též rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody.

V předmětné věci podal R. B. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem sp. zn. 3 To 142/2008 ze dne 2. 4. 2008 tak, že k odvolání obviněného napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu (dále jen tr. ř.) v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že jej shledal vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., když i on podrobně popsal příslušný skutkový děj ve výroku svého rozhodnutí. Za uvedený trestný čin jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců a pro výkon takto uloženého trestu jej zařadil do věznice s ostrahou a rozhodl též o vzneseném nároku na náhradu způsobené škody.

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch R. B., a to jako osoba oprávněná, včas a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označila ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že i podle ustálené judikatury při posuzování toho, zda je splněna tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák., tedy zda recidivou došlo k podstatnému zvýšení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost, je třeba kromě délky doby, která uplynula od posledního odsouzení, přihlédnout také k dalším okolnostem, např. ke způsobu provádění trestné činnosti, ke škodám způsobeným nynější i dřívější trestnou činností, k počtu, druhu a výši dřívějších trestů a také k pohnutkám a důvodům, které vedly k recidivě. Je nutné takto posoudit konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu předchozího, stejně jako nyní souzeného, stejně jako jeho následky. Přihlédnout je třeba i k významu a závažnosti všech trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, k jeho chování ve výkonu trestu, ke způsobu jeho života mezi jednotlivými trestnými činy a uloženými tresty, k délce trestu dříve uloženého i k trvání jeho skutečného výkonu, k páchání i jiných trestných činů v rozhodné době. V této souvislosti poukázala dovolatelka, že obviněný byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 2 T 73/2002 ze dne 25. 6. 2003 uznán vinným trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a znovu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., když uvedeného trestného činu loupeže se dopustil tím, že dne 1. 4. 2001 kolem 16,30 hod. v Č. B., na R. u. v prostoru před barem G. přistoupil k sedícím M. V., a L. Č. vytáhl z kapsy nůž, kterým střídavě na obě mířil a vyhrožoval M. V. za údajnou výpověď na policii vypícháním očí a zabitím a pod pohrůžkou nože po ní požadoval mobilní telefon zn. Nokia 3210, který držela v ruce, poté jí ho vytrhl a z místa utekl. Následně rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích sp.zn. 4 To 53/2004 ze dne 24. 2. 2004 byl k odvolání obviněného citovaný rozsudek zčásti zrušen ve výroku o trestech a znovu bylo rozhodnuto tak, že za trestné činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků, když podle § 37 tr. zák. bylo současně upuštěno od uložení souhrnného trestu pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. ve vztahu k jeho odsouzení trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 5 T 158/2000 a rozsudkem téhož soudu ve věci sp. zn. 1 T 92/2002. Uložený trest nastoupil obviněný dne 4. 3. 2005 a usnesením Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 40 PP 284/2006 ze dne 18. 9. 2006 byl obviněný z výkonu trestu podmíněně propuštěn se zkušební dobou v trvání pěti let, když citované usnesení nabylo právní moci téhož dne. V těchto souvislostech poukázala dovolatelka na to, že v uvedené věci, stejně jako ve věci nyní posuzované nešlo o trestný čin loupeže bagatelní povahy, když v obou případech se obviněný zmocnil věci nikoli zanedbatelné povahy, když tak jednal poprvé pod hrozbou užití nože, podruhé užil poměrně intenzivní násilí. Poukázala dále i na kriminální minulost obviněného, který byl již devětkráte soudně trestán, převážně pro trestné činy majetkové povahy, když naposledy byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 7 T 120/2007 ze dne 30. 8. 2007 pro trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací, když tento trestný čin spáchal ještě před trestnou činností, která je předmětem tohoto dovolání. Stěžejní pro posouzení zvlášť nebezpečné recidivy je potom doba, která uplynula od předchozího odsouzení pro zvlášť závažný trestný čin, tj. od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, do spáchání nového zvlášť závažného úmyslného trestného činu. Obviněný byl takto propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody v září 2006 a trestné činnosti v nyní posuzované věci se dopustil v červenci roku 2007, tedy po deseti měsících. Přitom je nutno odmítnout argumentaci odvolacího soudu spočívající ve skutečnosti, že obviněný předchozí trest odnětí svobody nevykonal v celém rozsahu. Nelze však vycházet z usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) ve věci pod sp. zn. 7 Tdo 768/2004, podle kterého není splněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák. v případě, kdy pachatel se dalšího zvlášť závažného úmyslného trestného činu dopustil v době, kdy na něho nebylo působeno celým předchozím trestem a dokonce ani jeho převážnou částí, když v této věci se takového trestného činu dopustil pachatel přímo ve výkonu trestu. Dovolatelka následně poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 7 Tdo 1244/2006, ze kterého plyne, že materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy byla splněna i tehdy, když z výkonu trestu odnětí svobody uloženého za první zvlášť závažný úmyslný trestný čin byl obviněný podmíněně propuštěn a po uplynutí pouhé čtvrtiny zkušební doby se opět dopustil rozsáhlé trestné činnosti, jejíž součástí byl i další zvlášť závažný úmyslný trestný čin. Zkrácení výkonu trestu odnětí svobody podmíněným propuštěním z jeho výkonu tak nemusí naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy nijak zpochybňovat. I přes to, že obviněný vykonal z označeného trestu pouze jeden a půl roku, je namístě veškerá hlediska při posouzení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy posuzovat komplexně a tedy i skutečnost, že obviněný spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin ve zkušební době svého podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen pro týž zvlášť závažný úmyslný trestný čin. Podle přesvědčení dovolatelky byly v předmětné věci naplněny zákonné podmínky zvlášť nebezpečné recidivy po stránce formální i materiální s ohledem na standardní stupeň společenské nebezpečnosti obou zvlášť závažných úmyslných trestných činů odpovídajících typové společenské nebezpečnosti trestného činu dle § 234 odst. 1 tr. zák., když znovu poukázala na krátký časový odstup od podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody do spáchání druhého z nich, jeho spáchání ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody pro předchozí zvlášť závažný úmyslný trestný čin a konečně i s ohledem na osobu obviněného, který je mnohonásobným recidivistou. Proto navrhla, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený (citovaný) rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, jakož i všechna rozhodnutí na něj obsahově navazující a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný do doby rozhodování o podaném dovolání nevyužil své možnosti se k jeho obsahu vyjádřit.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. V projednávané věci dovolatelka spatřuje vady napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve skutečnosti, že tento v předmětné věci nepovažoval za naplněný materiální znak pro posouzení obviněným spáchaného trestného činu v postavení zvlášť nebezpečného recidivisty z hlediska ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. Takto vedená námitka je ve vztahu ke zvolenému dovolacímu důvodu právně relevantní, avšak zjevně neopodstatněná.

K projednávané a takto otevřené problematice zvlášť nebezpečné recidivy je nejdříve v obecné rovině zapotřebí uvést to, že ustanovení § 41 odst. 1, 2 tr. zák. obsahují vymezení podmínek, za jejichž splnění lze považovat určitého pachatele za zvlášť nebezpečného recidivistu a trestněprávní následky spojené s takovým označením. Podle § 41 odst. 1 tr. zák. se pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Podle § 41 odst. 2 tr. zák. jsou zvlášť závažnými trestnými činy trestné činy uvedené v § 62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Při hodnocení pachatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty se potom jako klíčovým jeví posouzení podmínek vymezených v ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák., samozřejmě přísně individuálně s pečlivým posouzením každého jednotlivého (konkrétního) případu. Formální podmínky uvedeného ustanovení trestního zákona jsou v případě dovolatele nepochybně naplněny s výhradou, že zvlášť závažný úmyslný trestný čin spáchal opětovně po předchozím potrestání a tato okolnost pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti pro společnost. Pachatel totiž může být uznán zvlášť nebezpečným recidivistou jen tehdy, jestliže opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu poté, co byl za předchozí takový trestný čin potrestán, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného trestného činu pro společnost. Právě v této skutečnosti je vyjádřena tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy navazující na tzv. materiální pojetí trestného činu (§ 3 odst. 2 tr. zák., § 34 písm. j/ tr. zák. a § 88 odst. 1 tr. zák.). Zákon uvádí příkladmo jako skutečnost podstatného zvýšení společenské nebezpečnosti dobu, která uplynula od posledního odsouzení, což však není a ani nemůže být jediným kriteriem při úvahách o zvlášť nebezpečné recidivě z hlediska její reálné (skutečné) existence. V uvedených souvislostech je i důležité posoudit význam a závažnost všech okolností vztahujících se i k trestným činům, za které byl pachatel v minulosti potrestán, jeho chování ve výkonu trestu, celkový způsob jeho života, ale i zhodnocení následků trestného činu, způsob jeho spáchání a materiální podmínku nelze posuzovat ani bez zřetele k účelu trestu samotného. Je skutečností, že obviněný byl v minulosti devětkráte soudně trestán, z toho však v drtivé většině pro drobnější majetkovou trestnou činnost a pouze v roce 2003 také pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., když předmětný skutek z roku 2001 (obviněný měl devatenáct let) je již popsán shora, sluší se však k němu dodat, že tehdy jednal vůči osobám, které znal, když mobilní telefon nejdříve žádal zapůjčit a poté, co byl odmítnut, užil teprve násilí (byť pomocí nože) a když mu ani takto nebyl mobilní telefon vydán, vytrhl jej poškozené z ruky a utekl, když hodnota telefonu nebyla uvedena. Byl mu uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, ze kterého byl podmíněně propuštěn v době, kdy mu zbývalo vykonat ještě trest v délce 717 dní. V nyní posuzované věci byl shledán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. (jako zvlášť nebezpečný recidivista) pro skutek, kdy dne 16. 7. 2007 v době kolem 1,30 hod. na označeném místě spolu s dalšími třemi osobami obstoupili L. K. a J. J. a (ve stručnosti) obviněný K. odstrkoval od jeho jízdního kola, ať mu kolo nechá, a když se ten bránil, udeřil jej pěstí do obličeje, způsobil mu hematom na pravé tváři a kolo v hodnotě 3.000,- Kč mu odcizil. Přitom uvedeného trestného činu se dopustil (jak již uvedeno) zhruba po deseti měsících poté, co byl z předchozího výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn, a také právě ve zkušební době, která mu byla v souvislosti s jeho podmíněným propuštěním stanovena. Tato skutečnost je nepochybně závažnou pro hodnocení stupně společenské nebezpečnosti jednání obviněného v nyní posuzované věci, stejně jako to, že jím byl spáchán opětovně závažný úmyslný trestný čin. Zároveň je však na místě uvést, že tato skutečnost není jediná a výlučná právě z hlediska všech materiálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy. Je sice pravdou, že obviněný je již nepochybně recidivistou páchajícím zejména majetkovou trestnou činnost drobného rozsahu, závažnější trestné činnosti (způsobem již popsaným) se v minulosti dopustil pouze jednou. Přitom nelze v uvedených souvislostech ani přehlédnout způsob, kterým se trestných činů loupeže dopustil a to jak při svém prvním odsouzení, tak i v nyní posuzované věci. Nepochybně si počínal násilně (v prvém případě pohrůžkou násilí), nelze však mít za to, že by šlo o násilí razantní nebo dokonce brutální, které by u poškozených zanechalo výrazné, zejména zdravotní následky. Stejně tak je namístě poukázat i na výši způsobené škody, která v nyní posuzované věci představovala částku 3.000,- Kč. Z posledního výkonu trestu odnětí svobody byl podmíněně propuštěn a pokud by se v něm nechoval řádně, zajisté by se tak nestalo. Je také zapotřebí zdůraznit, že odvolací soud v nyní posuzované věci obviněnému uložil pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, když současně nelze ani přehlédnout, že obviněnému zbývá (po podmíněném propuštění z výkonu předchozího trestu odnětí svobody) ještě 717 dní, kdy o výkonu takto vymezeného zbytku trestu jistě bude rozhodováno a jde tak o posouzení zmíněné materiální podmínky také se zřetelem na účel trestu samotného. V tomto směru i s ohledem na osobu obviněného a jeho věk nelze z hlediska uloženého trestu tento vnímat pouze (výlučně) jako ochranu společnosti před jeho osobou, ale lze stále ještě uvažovat o jeho nápravě a změně způsobu života. V posuzované věci dovolatelka namítla, že při nepochybném naplnění formálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy má za to, že byla naplněna i její tzv. materiální podmínka co do závěrů označeného soudu druhého stupně, podle kterých není tato naplněna, protože obviněný předchozí trest nevykonal v celém rozsahu. V tomto směru je na místě připomenout, že při zvažování znaku „potrestání“ se přihlíží jen k tomu trestu (nebo jeho části), který byl vykonán před spácháním nové trestné činnosti, za jejíž spáchání je pachatel označen jako zvlášť nebezpečný recidivista, přičemž z uvedeného také plyne, že potrestáním se rozumí alespoň částečný výkon trestu v minulosti pro trestný čin podle § 42 odst. 2 tr. zák., kdy k naplnění tohoto pojmu ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák. postačí i jediné takové předchozí potrestání. Na uvedené lze vztáhnout přiměřeně i již zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1244/2006, poukazující na zneužití dobrodiní zákona o podmíněném propuštění a následné další páchané trestné činnosti po uplynutí krátké části zkušební doby, když uvedené rozhodnutí lze takto plně vztáhnout i na posuzovaný případ. Nelze než v tomto směru uzavřít (a v této části souhlasit s argumentací dovolatelky), že pouhé zkrácení výkonu takto uloženého trestu podmíněným propuštěním z jeho výkonu není důvodem, který by vedl k rozhodné úvaze znamenající takto nemožnost naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy. S argumentací dovolatelky obsažené ve zbývající části takto podaného dovolání spočívající v jejím přesvědčení, že zcela jistě a nepochybně byla obviněným ve všech směrech zákonem vymezených naplněna tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy však z důvodů již shora uvedených nelze přisvědčit, když všechny její atributy přesvědčivě a jednoznačně naplněny nejsou, když současně je namístě souhlasit s poukazem dovolatelky na to, že rozhodovací praxe soudů spočívá spíše na restriktivním výkladu zákonných podmínek pro aplikaci zvlášť nebezpečné recidivy s tím, že obezřetný a pečlivý postup soudů v takových případech je plně namístě.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm.e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. září 2008

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka

Vydáno: 18. September 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč