JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 919/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2006 dovolání obviněného M. N., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 2005, sp. zn. 5 To 713/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 5 T 4/2005, a rozhodl t a k t o :

Dovolání M. N. se podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 7. 2005, sp. zn. 5 T 4/2005, byl obviněný M. N. uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 tr. zákona, a byl podle § 215a odst. 1 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Výkon tohoto trestu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.

Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný v době od 1. 6. 2004 do nejméně 10. 8. 2004 v K.-M., okres K., v místě společného trvalého bydliště, v podnapilém stavu, vyžadoval po své manželce B. N. přesné plnění požadovaných úkolů, této soustavně vulgárně nadával, ponižoval ji, a to i před dětmi výroky, že mají tupou matku, opakovaně ji napadal fyzicky, a to údery otevřenou dlaní, bitím do těla, taháním za vlasy, čímž jí nezpůsobil vážnější zranění, avšak dne 10. 8. 2004 ji fyzicky napadl tak, že jí dal ránu otevřenou dlaní do obličeje, následně ji uhodil pěstí do obličeje takovou intenzitou, že jí v důsledku toho tekla krev z nosu, nedovolil se jí umýt, držel ji za vlasy, tloukl jí hlavou o dvířka kuchyňské linky a opětovně ji udeřil pěstí do obličeje, čímž jí způsobil zlomeninu nosních kůstek, kontuzi levého ramene a otřes mozku, kterážto zranění si vyžádala léčení v trvání dvou týdnů, přičemž toto jednání jmenovaná po celou dobu pociťovala jako těžké příkoří, když z něj měla strach.

Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal obviněný odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 3. 11. 2005 Krajský soud v Ostravě. Ten svým usnesením sp. zn. 5 To 713/2005 odvolání obviněného podle § 256 tr. řádu zamítl.

Prostřednictvím své obhájkyně podal obviněný ve lhůtě podle § 265e tr. řádu proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karviné dovolání, ve kterém napadá výrok o vině i výrok o trestu s výslovným odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvádí, že se soudy obou stupňů nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, provedené důkazy nebyly řádně vyhodnoceny, některé důkazy nebyly vyhodnoceny vůbec. Především namítá, že soudy svůj závěr založily zejména na výpovědi poškozené a na závěrech psychiatrického znaleckého posudku zpracovaného k posouzení duševního stavu poškozené a soudy tak nepřihlédly k dalším důkazům, resp. k výsledkům vyplývajícím z ostatních provedených důkazů, a to zejména svědeckým výpovědím, které nepotvrdily tvrzení poškozené a byly ve prospěch obviněného. Tvrzeními obviněného samotného se soudy nezabývaly a nikterak se tedy s nimi nevypořádaly.

Obviněný poukazuje na to, že nejenže nebylo prokázáno, že se vůbec stal skutek, pro který byl obžalován, ale navíc nebylo prokázáno, že by se takového skutku měl dopustit právě on. Konstatuje, že výrok o vině (skutková věta) je rozdělen do dvou údajných jednání obviněného, a to na jednání ve dnech 1. 6. 2004 do nejméně 10. 8. 2004 a na údajné jednání dne 10. 8. 2004. K první části výroku dovolatel uvádí, že takového jednání se nedopustil, obžalobou nebylo toto jednání z provedených důkazů vůbec prokázáno a oba soudy vycházely pouze z výpovědi poškozené podepřené zpracovaným znaleckým posudkem PhDr. H. K jednání kladené mu za vinu v druhé části výroku o vině poukazuje obviněný na svou výpověď před nalézacím soudem, kde popsal událost tak, jak se skutečně odehrála dne 9. 8. 2004 ve 21 hodin večer, přičemž obsah jeho výpovědi (tedy jeho verze skutkového děje) je výrazně odlišná od verze přednesené poškozenou a přenesené do výroku o vině dovolatele. Dovolatel připouští, že dne 9. 8. 2004 (nikoli tedy 10. 8. 2004) mezi ním a poškozenou došlo k incidentu, ale s jiným průběhem a intenzitou, než jak uvedla poškozená.

Ohledně znaleckého posudku zpracovaného PhDr. H. dovolatel uvádí, že tento znalecký posudek bez zavinění znalkyně není objektivní, když bylo prokázáno nejen předmětnými svědeckými výpověďmi, ale i spisy vedenými u nalézacího soudu pod sp. zn. 42 Nc 96/2004 a sp. zn. 18 C 161/2004 (v kterých z protokolů obsahujících výpověď poškozené je zřejmé, že v těchto civilních jednáních jsou poškozenou uváděna odlišná tvrzení než tvrzení poškozené v trestní věci), že poškozená záměrně vědomě uváděla znalkyni nepravdivé informace a záměrně zinscenovala některé podstatné skutečnosti a události tak, aby ji stavěly do lepšího světla. Dle názoru dovolatele je evidentní, že poškozená má opakované tendence účelově uvádět nepravdivé údaje, a proto mimo jiné znalkyně osobu poškozené nesprávně vyhodnotila a prvoinstanční soud k těmto základním rozporům vůbec nepřihlédl.

Dovolatel dále vznáší námitku proti tomu, že výpověď svědka M. G. byla soudem vyhodnocena jako nevěrohodná jen proto, že se měl objevit „najednou až u hlavního líčení“. Toto vyhodnocení napadá s odkazem na zásady trestního řízení, a to zejména zásadu nalézací. Dovolatel uvádí, že právo obžalovaného navrhnout, aby u soudu byl předvolán konkrétní svědek a požádat soud, aby mohl být proveden jeho výslech, přičemž může jít o výslech kterékoliv osoby, ať již známé nebo neznámé orgánům činným v trestním řízení, je mimo jiné zakotvena v ustanovení § 215 odst. 2 tr. řádu. Nelze dávat k tíži obviněného, že se svědek M. G. objevil až v závěru hlavního líčení a rovněž nelze dávat k tíži obviněného, že svědek odmítl sdělit jméno další svědkyně, když soudu vysvětlil, proč tak nemůže učinit. Dle názoru obviněného bylo věcí soudu, pokud chtěl spravedlivě rozhodnout, aby vyzval k označení této svědkyně, která by mohla vnést zásadní informace k této trestní věci, samotnou poškozenou, když z výpovědi svědka M. G. vyplynulo, že „obviněnému a soudu neznámá svědkyně“ byla velmi dobrou přítelkyní poškozené B. N.

Dovolatel dále klade otázku – byť hypotetickou – jak by asi rozhodoval soud, kdyby byl ve věci zpracován znalecký posudek z oboru psychologie-psychiatrie pokud se týká věrohodnosti výpovědi obviněného a jeho výpověď by byla vyhodnocena jako autentická, případně pokud by byl zpracován znalecký posudek v naznačeném směru na svědka M. G. a rovněž jeho výpověď byla shledána autentickou.

Dále dovolatel poukazuje na výpověď staršího syna P. N. a vznáší námitku proti tomu, že byla rovněž prvoinstančním soudem vyhodnocena jako částečně nevěrohodná, přičemž ovšem na druhé straně byla věrohodnost této výpovědi potvrzena výpovědí svědka G., sestry poškozené M. P. i výpovědí obviněného. V souvislosti s vyhodnocením nevěrohodnosti výpovědi P. N. obviněný vyslovuje nesouhlas s vyjádřením znalkyně PhDr. H., že ve výpovědích P. N. shledala podstatné rozpory, když údajný rozpor byl shledán pouze v tom, že dotyčný svědek v přípravném řízení uvedl, že „... matka měla tetě říci, že ji otec zase zbil...“ a u hlavního líčení svědek vypověděl, že „… neslyšel jsem rozhovor matky s tetou o tom, že by ji otec bil…“ Dovolatel má za to, že spíše než o rozpor jde o nepochopení dotazu ze strany soudu na svědka.

Dovolatel vznáší i námitku v tom směru, že pokud soudy vzaly za prokázané protiprávní jednání obžalovaného listinnými důkazy, a to lékařskými zprávami a úředním záznamem z č. l. 46, z kterého mělo vyplynout, že poškozená opakovaně před ošetřující lékařkou uvedla, že zranění, pro které se u ní léčila, jí měla být způsobena vždy fyzickým napadením ze strany jejího manžela, pak z rozsudku prvoinstančního soudu není vůbec zřejmé, jak soud k takovému závěru dospěl a jak tato okolnost byla v rámci provedeného dokazování prokázána, když se jednalo pouze o tvrzení poškozené před ošetřující lékařkou, která ani nebyla u soudu vyslechnuta a toto tvrzení se týká časově jiného období, než ve kterém mělo dojít ke skutku, za který byl obviněný odsouzen.

Dovolatel rovněž upozorňuje na pochybné hodnocení výpovědi svědkyně V. F., která opakovaně připomínala, že uvádí jen to, co jí řekla sama poškozená, přičemž z rozsudku není zřejmé, jak soud dospěl k názoru, že se jedná o sousedku, když ve skutečnosti jde o ženu bydlící v protějším domě, která chodívala s poškozenou popíjet kávu. Dovolatel ovšem připomíná, že sama svědky výslovně uvedla, že jde jen o svědectví z doslechu přímo od poškozené, sama nikdy nic v tomto směru neviděla a neslyšela. Nadto poukazuje na rozpor ve výpovědi svědkyně F. a její dcery V. H.

V další části podrobného odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný opakuje, že nesprávné právní posouzení spatřuje v tom, že oba soudy se opřely pouze o nesprávné vyhodnocení jen některých důkazů, přičemž argumentaci obviněného zcela pominuly, resp. se s ní nedostatečně vypořádaly. Obviněný vyslovuje názor, že trestný čin ve smyslu § 215a odst. 1 tr. zákona je bezesporu závažným trestným činem, avšak v případě jeho šetření při nerespektování principů práva obviněného na spravedlivý proces se stává zákeřnou zbraní pro vyřizování si osobních účtů mezi obviněnou a poškozenou osobou. Uvádí, že v tomto konkrétním případě jednak incident, ke kterému mezi ním a poškozenou došlo, nebyl té intenzity a toho průběhu, jak uváděla poškozená a jednak že ustanovení § 215a odst. 1 tr. zákona bylo zneužito k vyřizování si osobních účtů mezi rozvádějícími se manžely, a to zejména ze strany bývalé manželky, tedy údajné poškozené, když spory mezi obviněným a poškozenou se v roce 2004 vyhrotily natolik, kdy rozvodové řízení, z důvodu nemožnosti splnění podmínek diktovaných poškozenou, bylo nevyhnutelné a byť dne 14. 3. 2005 nabyl právní moci rozsudek o rozvodu manželství vedený pod č. j. 18 CM 161/2004 Okresního soudu v Karviné, k dnešnímu dni poškozená zahlcuje soudy řadou absurdních žalobních návrhů.

V další části dovolání se obviněný opět vrací k hodnocení některých důkazů. Vyslovuje podivení nad názorem soudu, že motiv poškozené křivě obvinit obviněného ze spáchaného skutku se neprokázal, protože návrh na rozvod manželství byl podán 30. 6. 2004, tedy před událostí ze dne 10. 8. 2004. Tento názor soudu považuje dovolatel za logiku postrádající, bez vypovídající schopnosti s tím, že motiv zejména v trestné činnosti se nedá načasovat. Dovolatel znovu zdůrazňuje své tvrzení o rozporuplnosti, účelovosti a nepravdivosti tvrzení poškozené s tím, že tento charakter tvrzení poškozené namítal v průběhu celé obhajoby a soud se s jeho námitkami nevypořádal, ačkoli obviněný odkazoval i na protokoly o výpovědích poškozené z jiných probíhajících soudních řízení u Okresního soudu v Karviné, a to zejména vedené pod č. j. 42 C 96/2004 a 18 C 161/2004, kdy byť z hlavního líčení u zmíněného soudu vyplynulo, že soud připojil tyto spisy, s tímto důkazem se soudy nevypořádaly a v odůvodnění svých rozhodnutí na ně vůbec nereagovaly, stejně jako se nevypořádaly s rozpory ve výpovědích poškozené a stejně jako se odvolací soud nevypořádal s vyhodnocením Rozhodnutí Komise k projednání přestupků statutárního města Karviná po řízení provedeném podle zákona o přestupcích, č. j. správ. R-801/2005, ze dne 18. 10. 2005 (toto rozhodnutí bylo odvolacímu soudu předloženo dne 3. 11. 2005).

V závěru svého obsáhlého dovolání obviněný poukazuje na nález Ústavního soudu č. 175/2005 Usn ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. III.ÚS 181/2000, z něhož cituje pasáž „pokud je soudem proveden důkaz, musí na něj soud v souvislosti s právními závěry, které činí, také poukázat a vysvětlit svůj postoj k takovému důkazu (hodnotit jej).“ Obviněný má s ohledem na výše uvedenou argumentaci za to, že v jeho jednání nelze spatřovat naplnění znaků trestného činu dle § 215a odst. 1 tr. zákona. V petitu svého dovolání proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě, č. j. 5 To 713/2005, ze dne 3. 11. 2005 a rozsudek Okresního soudu v Karviné, č. j. 5 T 4/2005-139, ze dne 15. 7. 2005 v celém rozsahu a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K podanému dovolání podala písemné vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Vyslovuje názor, že argumentaci, kterou obviněný uplatnil, lze z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu označit za právně relevantní s přihlédnutím k ústavně právní rovině, kdy se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně. Státní zástupkyně konstatuje, že tak tomu je v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu, přičemž podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována též v řízení o všech opravných prostředcích. Dle názoru státní zástupkyně právě k této situaci v daném případě došlo.

Státní zástupkyně zdůrazňuje, že její vyjádření je zpracování bez znalosti trestního spisu. Pokud obviněným zmiňované důkazy nebyly zmíněny v odůvodnění citovaných rozhodnutí, pak je z pohledu vyjádření státní zástupkyně nemožné zjistit, zda obviněným vyjmenované důkazy byly provedeny či nikoli. Za situace, pokud provedeny byly a odpovídajícím způsobem na ně v odůvodnění obou soudních rozhodnutí nebylo reagováno, pak takováto rozhodnutí neodpovídají zásadám spravedlivého procesu.

Námitky obviněného se státní zástupkyni jeví opodstatněnými, neboť v případě, pokud by byl uznán vinným trestným činem podle § 215a odst. 1 tr. zákona, měl by jednoznačně rozsah dokazování zahrnovat i spisové materiály, které nějakým způsobem mapovaly vztah mezi obviněným a poškozenou v rozvodovém řízení, v řízení o svěření dětí do výchovy a v přestupkových řízeních. Nezanedbatelnou skutečností je dle státní zástupkyně fakt, že obviněný soudu předestřel konkrétní důkazy o nepravdivých tvrzeních poškozené, které vyvracely její obecnou věrohodnost a ani na tyto důkazy nebylo reagováno, přičemž ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví odvětví klinické psychologie nebylo reagováno na suicidní pokus poškozené, přičemž to vše jsou okolnosti, které měl soud v průběhu trestního řízení proti obviněnému M. N. hodnotit.

S ohledem na výše uvedené stanovisko státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a odvolacím soudem byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V projednávané trestní věci je z obsahu dovolání zřejmé, že s takto formulovaným zákonným dovolacím důvodem podané dovolání v souladu není. Dovolatel totiž toliko vznáší námitky proti rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů v rámci zjišťování skutkového stavu. Nenapadá tak primárně nesprávnost právních závěrů soudů obou stupňů, nýbrž nedostatek skutkových zjištění, resp. údajnou jednostrannost soudu při provádění a hodnocení důkazů nezbytných pro přijetí těchto právních závěrů. Revize skutkových zjištění soudu se však s odkazem na uvedený (ani žádný jiný) zákonný dovolací důvod nelze domáhat, neboť dovolání jako specifický druh mimořádného opravného prostředku není určeno k odstraňování vad ve skutkových zjištěních soudů prvního a druhého stupně. V daném případě je zjevné, že dovolatel sice formálně s odkazem na dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu napadá nesprávnost právních závěrů obou soudů, tyto výtky však nestaví na námitce nesprávného hmotně právního posouzení, nýbrž na výhradách vůči údajnému nedostatečnému skutkovému zjištění, resp. nedostatečnému dokazování. Ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu má na mysli skutečně případy, kdy je rozhodnutí primárně založeno na nesprávném právním posouzení, přičemž nelze připustit výkladovou extenzi tohoto ustanovení v tom smyslu, že by bylo možno v dovolání přezkoumávat případy, kdy dovolatel vznáší primárně námitky proti skutkovým zjištěním s tím, že nesprávné právní posouzení je důsledkem vad při zjišťování skutkového stavu.

Nejvyšší soud se sice na jedné straně ztotožňuje s názorem státní zástupkyně opřený o některá rozhodnutí Ústavního soudu, že rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany jednotlivce, jehož ústavně garantovaná práva musí být respektována též v řízení o všech opravných prostředcích, na druhé straně však Nejvyšší soud nemůže při svém rozhodování o jednotlivých druzích mimořádných opravných prostředků přehlédnout či ignorovat ten rozsah právních nástrojů, které má pro ten který druh mimořádného opravného prostředku ze zákona k dispozici. Jestliže tedy musí dovolací soud vycházet z taxativního zákonného výčtu dovolacích důvodů, které nemůže o své vůli rozšiřovat, pak i v případě, že dovolání poukazuje na zjevné vady předchozího řízení, jejichž odstranění se však nelze s ohledem na právní úpravu danou trestním řádem domáhat cestou dovolání, pak ani v takovém případě nemůže tyto zákonné meze o své vůli, leč bez zákonného zmocnění extendovat.

Za takového stavu věci nezbylo Nejvyššímu soudu než konstatovat, že dovolání bylo podáno z jiného než z některého ze zákonných dovolacích důvodů.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že obsah dovolání není v souladu s uplatněnými dovolacími důvody, jakož ani s jiným ze zákonných důvodů uvedených v zákoně, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání M. N. odmítá. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 30. srpna 2006

Předseda senátu:

Mgr. Josef H e n d r y c h

Vydáno: 30. August 2006