JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 910/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. srpna 2008 o dovolání podaném obviněnou T. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2008, sp. zn. 8 To 19/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 5 T 33/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 11. 2007, sp. zn. 5 T 33/2007, byla obviněná T. S. uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „jako zaměstnanec společnosti S. – S., s. r. o., přijímala v prodejně této společnosti D. V. v P., platby v hotovosti od odběratelů, na které vystavovala příjmové pokladní doklady, které však nezanesla do účetnictví společnosti, přijaté platby neodevzdala zaměstnavateli, ale použila pro vlastní potřebu, a učinila tak, když

- dne 14. 6. 2002 přijala dle příjmového pokladního dokladu od odběratele Z., s. r. o., částku 70.000,- Kč jako úhradu zálohové faktury

- dne 5. 5. 2003 přijala dle příjmového pokladního dokladu od odběratele M., s. r. o., částku 26.000,- Kč jako úhradu zálohové faktury

- dne 19. 5. 2003 přijala dle stvrzenky od V. V. částku 23.166,- Kč jako úhradu faktury

- dne 1. 12. 2003 přijala dle stvrzenky od L. O. částku 100.000,- Kč jako úhradu zálohové faktury

- dne 4. 12. 2003 přijala dle stvrzenky od L. O. částku 50.000,- Kč jako úhradu zálohové faktury

- v blíže nezjištěné době na počátku roku 2004 přijala dle příjmového pokladního dokladu od odběratele M. P. částku 60.000,- Kč jako úhradu zálohové faktury

- dne 11. 2. 2004 přijala dle příjmového pokladního dokladu od odběratele Ing. M. V. částku 15.000,- Kč jako úhradu zálohové faktury,

čímž poškozené společnosti S. – S., s. r. o., způsobila škodu v celkové výši 344.166,- Kč“.

Za tento trestný čin byla obviněná podle § 248 odst. 2 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. jí bylo zároveň uloženo omezení spočívající v povinnosti, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil a možností uhradila způsobenou škodu. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti S. – S., s. r. o., částku 344.166,- Kč.

O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 1. 2008, sp. zn. 8 To 19/2008, jímž podle § 256 tr. ř. podané odvolání jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 28. 1. 2008 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované usnesení odvolacího soudu napadla obviněná T. S. následně dovoláním, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka Městskému soudu v Praze vytkla, že při projednání jejího odvolání dospěl k závěru o správnosti kvalifikace jejího jednání soudem prvního stupně jako trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., když nepovažoval za podstatné, zda měla s poškozenou společností (zaměstnavatelem) uzavřenou dohodu o hmotné odpovědnosti či nikoliv. K tomuto nepodloženému závěru soud přitom dospěl, aniž by bylo prokázáno, že dovolatelka měla jakýmkoliv způsobem určenu povinnost s penězi nakládat jako prodavačka (a to alespoň v pracovní smlouvě) nebo byla pověřena k zaúčtování plateb. V uvedené souvislosti dovolatelka zdůraznila, že skutková podstata trestného činu zpronevěry je založena na skutečnosti, že pachateli je věc odevzdána do faktické moci s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Okruh pachatelů je tedy vymezen jen na osoby, jimž byla věc svěřena, v daném případě pak nakládání se svěřenými finančními prostředky. Takovou povinnost však dovolatelka neměla, nikdy nepodepsala dohodu o hmotné odpovědnosti, přičemž nikdy nebyla provedena ani inventura, kde by jí byly předány jak prostředky materiální, tak finanční, a konečně nebyla pověřena ani zúčtovávat finanční prostředky utržené z prodeje. Tímto úkolem byly podle dovolatelky pověřeni jiní pracovníci společnosti, kteří také podklady převáželi na záznamových discích a manipulovali s nimi. Dovolatelka pouze předávala listinné podklady, které však od ní nebyly přebírány protokolárně. Z výše uvedených důvodů proto podle svého přesvědčení nemohla naplnit skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., pro který tak byla nezákonně trestně stíhána. Pokud odvolací soud svým rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako správný, spočívá toto jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněná proto v závěru dovolání navrhla, „aby napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2008, sp. zn. 8 To 19/2008, bylo zrušeno a věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.“

K dovolání obviněné se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že v zásadě jedinou námitkou, o niž dovolatelka opírá uplatněný dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tvrzení, že zjištěné skutkové okolnosti nemohly naplnit skutkovou podstatu předmětného deliktu. K poukazu obviněné na skutečnost, že neměla určenu žádnou povinnost nakládat s převzatými penězi určitým způsobem, a to ani v pracovní smlouvě, neměla uzavřenu dohodu o hmotné odpovědnosti a nebyla ani pověřena zaúčtováním finančních prostředků v rámci prodeje, což vykonávali jiní pracovníci poškozené firmy, státní zástupce připomněl, že stejnou výhradu dovolatelka uplatnila i ve svém odvolání. Soud druhého stupně tento argument odmítl, neboť z hlediska právní kvalifikace podle § 248 tr. zák. není podstatné, že neměla s poškozenou společností uzavřenou dohodu o hmotné odpovědnosti, neboť za podstatné považoval to, v jakém postavení obviněná (dovolatelka) na pobočce působila a že byla pověřena k přijímání plateb a jejich zaúčtování. S tímto argumentem odvolacího soudu lze podle státního zástupce v zásadě souhlasit, byť obviněná sama zřejmě obchodní operace nezúčtovávala, nýbrž zanášela do účetní evidence (faktury, příjmové a výdajové doklady). To ovšem podle názoru státního zástupce nic nemění na podstatě věci, neboť dohoda o hmotné odpovědnosti, jíž se obviněná dovolává, má zpravidla význam nikoli u obecných majetkových deliktů, nýbrž u deliktů charakterizovaných porušením zvláštní povinnosti uložené pachateli zákonem či právním úkonem ve vztahu k cizímu majetku (např. u trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák.). U trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. však žádný takový zvláště upravený právní poměr pachatele ke svěřeným finančním prostředkům (resp. jakýmkoli jiným věcem, které zůstávají majetkem poškozeného) nutný není. Stačí zde vědomí pachatele, že přijímá věci (peníze), jež nepřecházejí do jeho vlastnictví, nýbrž náleží jinému subjektu, jemuž je musí předat (a popřípadě i vyúčtovat), tedy že se pachatel převzetím takové věci nestává jejím vlastníkem a nesmí s ní nakládat jako s vlastní. Toto vědomí obviněná nepochybně zachováno měla, neboť zpronevěřila pouze určité specifické platby od zákazníků (zpravidla vyšší částky předané v hotovosti), zatímco ostatní řádně předávala svému zaměstnavateli a účetně podkládala. Ohledně případů popsaných ve skutkové větě rozsudku je podle státního zástupce u obviněné však dán defraudační úmysl, poněvadž i u těchto plateb si byla vědoma, že nejsou jejím majetkem, nemůže s nimi nakládat jako s vlastními a měla by je poukázat zaměstnavateli jako všechny zbývající platby za zboží. Tak ovšem neučinila a s předmětnými penězi nakládala jako s věcí vlastní. Její námitka proto není důvodná.

Své písemné vyjádření uzavřel státní zástupce tím, že rozhodnutí soudu druhého stupně považuje za zcela správné a neshledává důvody, pro něž by mělo být z titulu podaného dovolání jakkoli dotčeno. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí aby učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Obviněná T. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především soudem zjištěný skutkový stav věci formulovaný v popisu skutku v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

S ohledem na výše uvedené skutečnosti je zřejmé, že obviněná s poukazem na to, že skutkový stav věci, ze kterého soudy při svém rozhodování vycházely, nebylo (z důvodů rozvedených v dovolání) možno právně posoudit jako trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák., uplatnila ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně. Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Nejprve je zapotřebí v obecné rovině uvést, že ve smyslu ustanovení § 248 tr. zák. o trestném činu zpronevěry je věc svěřena pachateli, jestliže mu je odevzdána do faktické moci (do držení) s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. K přisvojení si cizí svěřené věci pak dojde jednáním spočívajícím v tom, že pachatel s věcí naloží v rozporu s účelem svěření, tzn. že výkonem quasi-vlastnických práv k věci maří základní účel svěření. Svěřenou věcí a předmětem útoku v případě trestného činu zpronevěry mohou být i peníze v hotovosti předané oprávněnou osobou (např. jejich majitelem) jiné osobě k další dispozici s nimi, za předpokladu, že tímto způsobem nepřejdou do majetku této jiné osoby a nestanou se jejím příjmem. Způsobenou škodu pak představuje majetková újma, jež poškozenému z jednání pachatele vznikne. Protože trestný čin zpronevěry je trestným činem úmyslným (srov. § 3 odst. 3 tr. zák., § 4 tr. zák.), musí zavinění pachatele zahrnovat jak přisvojení si cizí svěřené věci, tak způsobení škody. Se zřetelem k povaze projednávaného případu je dále zapotřebí připomenout, že trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák. není trestným činem, k jehož spáchání se podle § 90 odst. 1 tr. zák. vyžaduje pachatelova zvláštní vlastnost, způsobilost či postavení (tzv. speciální subjekt). Není proto zapotřebí, aby ke svěření došlo případně zvláštní smlouvou, a tudíž není ani rozhodné, zda pachatel měl s poškozenou společností „uzavřenou dohodu o hmotné odpovědnosti či ne“, anebo měl povinnost nakládat s penězi stanovenou přinejmenším v pracovní smlouvě, jak to ve svém mimořádném opravném prostředku namítá dovolatelka (zde srov. přiměřeně též R 52/1996 SbRt.).

V posuzovaném případě výše uvedené zásady porušeny nebyly. Soudy svá rozhodnutí založily na skutkových zjištěních, že obviněná (dovolatelka) jako zaměstnanec společnosti S. – S., s. r. o., v jednotlivých ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsaných případech přijala v prodejně uvedené společnosti D. V. v P. platby v hotovosti od jednotlivých odběratelů v celkové výši 344.166,- Kč, na které vystavila příjmové pokladní doklady a které následně nezanesla do účetnictví společnosti a neodevzdala je zaměstnavateli, ale použila je pro vlastní potřebu. Vzhledem ke svému pracovnímu zařazení, kdy na pobočce poškozené společnosti působila jako prodavačka a přijímala platby v hotovosti od jednotlivých zákazníků, si zároveň musela být vědoma všech rozhodných skutečností, tj. především věděla, z jakého titulu jí byly peníze svěřeny a že je nemůže použít podle svého uvážení, neboť jí nepatřily, a současně musela být přinejmenším srozuměna i s tím, že z jejího jednání vznikne poškozené společnosti (jejímu zaměstnavateli) majetková újma (škoda). To znamená, že dovolatelka svým jednáním naplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., a to jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní. Pokud jde o námitky obviněné uplatněné v podaném dovolání, že se zaměstnavatelem nikdy neuzavřela dohodu o hmotné odpovědnosti a povinnost nakládat s penězi nebo je zúčtovávat neměla zakotvenou ani v pracovní smlouvě, nelze než přisvědčit odvolacímu soudu i vyjadřujícímu se státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství v názoru, že tato okolnost je z hlediska použité právní kvalifikace skutku irelevantní.

Z důvodů rozvedených v předcházejících odstavcích je třeba považovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné. Nejvyšší soud proto podané dovolání neshledal jakkoliv opodstatněným.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněné T. S. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 6. srpna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 06. August 2008