JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 90/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. února 2008 o dovolání podaném obviněným Ing. J. R., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 7 To 376/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 199/2006, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Obviněný Ing. J. R. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. 4 T 199/2006, uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil skutkem spočívajícím v tom, že „dne 22. 4. 2006 v době kolem 02,35 hod. v P., v ul. S., před domem použil po předchozí rozepři neoprávněně svoji soukromou pistoli zn. ČZ, vzor 83, ráže 7.65 mm Browning, proti M. K., a jedním z výstřelů ho zasáhl do břicha, vstřel se nacházel vpravo od střední čáry, střelný kanál probíhal zprava doleva a lehce vzhůru, výstřel pod levým žeberním obloukem, čímž mu způsobil poranění velké předstěny, svrchní vrstvy příčného tračníku a poranění břišní stěny, přičemž pokud by zasáhl břišní orgány – zažívací trubici, pak by zde bylo riziko rozvoje břišní infekce a sepse a při zasažení jater či sleziny, tj. orgánů topograficky blízkých střelnému kanálu, pak by hrozilo krvácení a pokrvácivý šok, tj. vážná porucha zdraví, též s hrozbou smrti, čehož si musel být vědom, vzhledem k průstřelu přední levé části břišní stěny, kde se nachází životně důležité orgány, ale k těmto komplikacím nedošlo, poranění si vyžádalo hospitalizaci do 27. 4. 2006 a pracovní neschopnost trvala do 12. 5. 2006.“ Za to byl obviněný podle § 222 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 7 To 376/2007, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 25. 9. 2007 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, jímž napadl výrok o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání). Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel zejména zdůraznil, že nepřesný a neúplný skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně nebyl ani řádně promítnut do formulace skutku ve výroku rozsudku. Odvolací soud, který dal soudu prvního stupně v podstatě za pravdu, popis skutku v odvolacím řízení nijak nezměnil. Ponechal jej tudíž v podobě zcela nedostačující k tomu, aby v rozsudku uvedené jednání mohlo být právně posouzeno jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák. Nebylo zde především nijak vyjádřeno, že dovolatel skutečně chtěl poškozenému úmyslně způsobit těžkou újmu na zdraví. Jestliže soud uvádí, že dovolatel vůči poškozenému M. K. neoprávněně použil zbraň, pak tato okolnost sama o sobě ještě neznamená a nemůže být bez dalšího vykládána tak, že na poškozeného úmyslně vystřelil. Z formulace „po předchozí rozepři“ nelze podle dovolatele blíže dovodit, jak se oba účastníci incidentu v inkriminovanou dobu chovali, zejména jak si počínal samotný poškozený (zda v okamžiku výstřelu z jeho strany docházelo k útoku či nikoliv). Popis skutku za těchto okolností připouští pestrou škálu v úvahu přicházejících skutkových podstat, včetně aplikace ustanovení o nutné obraně podle § 13 tr. zák. Soud prvního stupně přitom vychází ze zjištění, že poškozený byl postřelen v okamžiku, kdy odcházel ke svému domovu po protilehlém chodníku a byl k automobilu otočen pravou stranou. Soud přitom zároveň vycházel z toho, že poškozený použil vůči dovolateli násadu od smetáku teprve na základě druhého výstřelu. Dále dovodil, že mezi dovolatelem a poškozeným nedošlo k souboji o zbraň. Odvolací soud pak ve svém rozhodnutí hovoří o dalším výstřelu („byť do vzduchu“) v době, kdy poškozený obcházel dovolatelovo vozidlo. Zároveň připustil možnost vzniku dovolatelova zranění (podlitiny na hrudi) tyčí od mopu. Žádný ze soudů se podle dovolatele ovšem nevypořádal se zásadní otázkou, kdy toto zranění dovolatel vlastně utrpěl, a v tomto smyslu nebylo jeho poranění ani zařazeno do skutkového děje. Z výše uvedeného pak podle dovolatele vyplývá, že skutkový děj byl zjištěn nejasně a neurčitě a ve své podstatě oběma soudy rozdílně nebo přinejmenším s rozpory. Za této situace byla podle jeho názoru přesná aplikace určitého hmotně právního ustanovení prakticky nemožná či možná pouze s tím rizikem, že její správnost může být kdykoliv zpochybněna. Uvedenou část dovolání uzavřel obviněný tím, že i při restriktivním výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by tento dovolací důvod byl nepochybně naplněn, neboť tzv. skutková věta výroku rozsudku neobsahuje všechny relevantní skutečnosti z hlediska právní kvalifikace pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák.

Dovolatel zároveň poukázal na některá rozhodnutí (nálezy) Ústavního soudu České republiky, podle kterých by se měl Nejvyšší soud zabývat i takovými dovoláními, která sice namítají okolnosti, které nelze podřadit pod taxativně vymezené dovolací důvody, ale namítané vady oprávněně směřují do oblasti porušení zásad spravedlivého procesu.

Ve shora uvedené souvislosti pak dovolatel poukázal na nedostatky v oblasti dokazování před soudy obou stupňů. Podle dovolatelova názoru bylo nesprávné, že byl odmítnut návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru psychiatrie na poškozeného M. K., jímž měla být objasněna otázka jeho schopnosti zapamatovat si průběh celé události vzhledem ke stupni jeho tehdejší opilosti. Soud nahradil přibrání znalce svojí úvahou, že u poškozeného šlo o prostou opilost, která nemohla mít vliv na způsob vnímání a zapamatování si celé události. Další vadou bylo podle dovolatele to, že soudy vycházely z posudku znalce z oboru sebeobrany podaného JUDr. N., přestože podle dovolatelova názoru znalec dílem překročil své kompetence a v důsledku toho vypracoval posudek neobjektivní a v zásadě nepoužitelný. Soudy měly pochybit rovněž v tom, že v rozporu se zásadou „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ se důsledně nevypořádaly se skutečností, že dovolatel byl při incidentu sám poraněn, a to tyčí od mopu, když na druhé straně nebylo prokázáno, že by zranění vzniklo jiným způsobem. Neobjektivnost pohledu soudu na dovolatelovu osobu podle něj vyplývá z těch skutečností, že mu bylo kladeno k tíži, že ke znaleckému zkoumání nepředložil své tričko, nebo že bylo dezinterpretováno jeho vyjádření v rámci posledního slova. Pochybení soudů obou stupňů vedla podle dovolatele k tomu, že nevzaly zřetel na podstatnou skutečnost, že to byl právě dovolatel, který byl napaden poškozeným. Za těchto okolností bylo třeba posoudit, zda v případě, že dovolatel v takové situaci použil zbraň, bylo možno na jeho jednání aplikovat ustanovení o nutné obraně podle § 13 tr. zák. či nikoliv. Podle přesvědčení dovolatele použití střelné zbraně k varovnému výstřelu splňovalo podmínky obrany proti útoku vedenému tyčí. Druhý výstřel byl dovolatelem nechtěný a vznikl v důsledku souboje o zbraň, což znamená, že i za předpokladu, že v této fázi podle názoru soudu nešlo o nutnou obranu, nemohlo se jednat o pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák., ale při splnění dalších podmínek toliko o trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák.

Své dovolání uzavřel obviněný tím, že již v řízení před soudem prvního stupně vznikl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože odvolací soud vady předcházejícího řízení neodstranil a podané odvolání zamítl, aniž by se s odvolacími námitkami řádně vypořádal, založil svým postupem též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. S ohledem na výše uvedené důvody dovolatel navrhl, „aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2007, sp. zn. 7 To 376/2007, eventuelně též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. 4 T 199/2006, a Městskému soudu v Praze eventuelně Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“.

K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která je označila ze základních obecných hledisek za přípustné. K otázce, zda jednání dovolatele bylo možno posoudit jako jednání v nutné obraně ve smyslu ustanovení § 13 tr. zák., odkázala státní zástupkyně na výsledky provedeného dokazování, ze kterého soudy obou stupňů vycházely, a to zejména na znalecký posudek znalce z oboru kriminalistiky, odvětví se zvláštní specializací sebeobrana. Na tomto základě pak bylo podle ní vyvráceno, že by k inkriminovanému výstřelu do těla poškozeného a jeho zranění došlo při boji o zbraň, naopak znalec dospěl k závěru, že tento mechanismus vzniku zranění byl zcela vyloučen. S ohledem na tuto skutečnost a dostupný spisový materiál státní zástupkyně konstatovala, že soudy učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání dovolatele. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je podle státní zástupkyně třeba považovat dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné. Státní zástupkyně proto navrhla, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s konáním neveřejného zasedání pak vyslovila i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.)

Obviněný Ing. J. R. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které dovolatel své dovolání opírá, lze podřadit pod jím uplatněné dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr.ř.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nebyla dovolatelem namítána a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku současně odkazuje.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V posuzovaném případě proto pod dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty námitky dovolatele, jež se týkají výlučně procesní stránky věci (tj. přezkoumání /revize/ rozsahu dokazování, hodnocení důkazů, zjištěného skutkového stavu věci apod.), jestliže zároveň relevantně nenamítal extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a jeho následným právním posouzením (k tomu srov. například nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04). Podle názoru Ústavního soudu by totiž bylo nutné považovat rozhodnutí za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy právní závěry obecného soudu by byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V projednávané věci však o takový případ zjevně nejde, neboť soudy založily svá skutková zjištění na rozboru provedených důkazů jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu. Na takto vytvořeném skutkovém základě pak ve svých rozhodnutích učinily příslušné navazující právní závěry (viz výrok a zejména str. 7 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 2 až 5 usnesení odvolacího soudu).

Dovolatel v průběhu řízení a posléze i ve svém dovolání především prosazoval vlastní skutkovou verzi, podle které pistoli ráže 7,65 mm použil v rámci nutné obrany (§ 13 tr. zák.) spočívající ve vypálení výstražného výstřelu v okamžiku, kdy byl poškozeným napadán násadou od smetáku (mopu). Naproti tomu k výstřelu, jímž byl poškozený zasažen a zraněn, nedošlo podle dovolatele úmyslně, nýbrž nechtěně z toho důvodu, že se s poškozeným o svoji pistoli přetahoval (dovolatelovými slovy v důsledku „souboje o zbraň“).

Tato obhajoba obviněného (dovolatele) nebyla soudy akceptována, neboť vzaly za jednoznačně prokázané, že obviněný (dovolatel) na poškozeného vystřelil za okolností, kdy oba nebyli ve vzájemném fyzickém kontaktu a nacházeli se v určité vzdálenosti od sebe. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí zdůraznil, že obviněný (dovolatel) proti tělu poškozeného použil účinný prostředek – výstřel z pistole, ačkoliv v tomto okamžiku nebyl poškozeným ohrožován na své tělesné integritě a nehrozilo mu zranění (viz str. 4 rozhodnutí). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně současně zcela vyloučil, že by inkriminovaný výstřel vedoucí ke zranění poškozeného, byl vypálen při potyčce o zbraň, a zároveň vyloučil i to, že by obviněný (dovolatel) vystřelil v obranné situaci. Z tohoto důvodu se aplikací ustanovení § 13 tr. zák. o nutné obraně (tzn. ani otázkami případného intenzivního či extenzivního excesu) nezabýval.

Podle Nejvyššího soudu byl hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v posuzovaném případě dovolatelem uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, v níž s poukazem na znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák. namítl, že skutková zjištění soudu nedovolovala závěr o tom, že jednal v úmyslu způsobit jinému těžkou újmu na zdraví, a dále, že ani skutkový stav věci vyjádřený v tzv. skutkové větě výroku rozsudku (popis skutku) neumožňoval použití výše uvedené právní kvalifikace skutku.

Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

V obecné rovině je nejprve třeba poznamenat, že trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Za těžkou újmu na zdraví se podle § 89 odst. 7 tr. zák. považuje vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, jež zákon taxativně vymezuje pod písmeny a) až ch) citovaného ustanovení. Protože trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. je trestným činem úmyslným (§ 3 odst. 3, § 4 tr. zák.) je nezbytné, aby úmysl pachatele zahrnoval všechny znaky objektivní stránky jeho skutkové podstaty, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Jinými slovy nestačí, aby pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo újmu na zdraví, ale je třeba, aby bylo zjištěno, že jeho úmysl zároveň směřoval k následku (účinku) spočívajícímu v těžké újmě na zdraví (zde srov. přiměřeně např. rozhodnutí R 19/1963 SbRt.). Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví musí být zjištěno, že pachatel alespoň věděl, že svým jednáním může způsobit zákonem předpokládaný těžší následek, a pro tento případ s ním byl srozuměn (úmysl eventuální - § 4 písm. b/ tr. zák.). Na takové srozumění lze pak usuzovat zejména podle intenzity útoku, dále byl-li útok veden proti důležité části těla napadeného, z povahy zbraně, pokud ji pachatel použil, z jeho pohnutky apod. (v judikatuře srov. např. R II/1965, R 35/1991 SbRt). Měl-li pachatel v úmyslu jinému způsobit těžkou újmu na zdraví, ale v důsledku jeho jednání došlo „jen k ublížení na zdraví“, je takové jednání třeba právně kvalifikovat jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák. Právní kvalifikace skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. by zde přicházela v úvahu jedině tehdy, jestliže nebylo zjištěno (prokázáno), že úmysl pachatele, a to ani v nepřímé (eventuální) formě, směřoval k následku předpokládanému v ustanovení § 89 odst. 7 tr. zák.

Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, považuje Nejvyšší soud za rozhodné skutkové zjištění soudu prvního stupně, které následně akceptoval i odvolací soud, že obviněný (dovolatel) dne 22. 4. 2006 v průběhu konfliktu s poškozeným M. K., na něj ze vzdálenosti nejméně 1 m vystřelil z pistole ráže 7,65 Browning. Poškozený byl přitom zasažen do břicha způsobem a s následky popsanými ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Byť si zranění poškozeného vyžádalo hospitalizaci pouze do 27. 4. 2006 a jeho pracovní neschopnost trvala do 12. 5. 2006, bylo soudy současně zjištěno, že při inkriminovaném zásahu (průstřelu břicha) do míst, kde se nacházejí životně důležité orgány, poškozenému bezprostředně hrozil vznik zranění podstatně závažnějších, než jaká ve skutečnosti utrpěl, případně i smrt. K výstřelu přitom podle zjištění soudů nedošlo při zápasu o zbraň ani v obranné situaci.

Dovolatel musel přinejmenším vědět, že vůči poškozenému používá velmi účinného prostředku – střelné zbraně, kdy pistole je zbraní jak v technickém, tak samozřejmě v právním smyslu (§ 89 odst. 5 tr. zák.). Současně musel znát přinejmenším její základní parametry, tj. že v případě jejího použití proti tělu člověka lze dosáhnout zraňujícího či smrtícího efektu, neboť právě k tomuto účelu jsou střelné zbraně určeny. Musel znát též okolnosti výstřelu, který vůči poškozenému uskutečnil na cca 1 až 2 metry, tedy na vzdálenost, kdy byla pravděpodobnost zásahu a s ním spojeného účinku velmi vysoká.

Na tomto místě považuje Nejvyšší soud zároveň za nezbytné připomenout, že úmyslné zavinění vždy předpokládá, že si pachatel je alespoň v obecných rysech vědom existence skutečností spadajících pod zákonné znaky určitého úmyslného trestného činu a že toto vědomí nevybočuje z rámce daného těmito znaky. Dovolatel přitom jednal za okolností, jež umožňovaly dovodit nejen to, že úmyslně na poškozeného vystřelil z pistole, ale také, že si zároveň počínal způsobem svědčícím nejen o pouhém srozumění (§ 4 písm. b/ tr. zák.) s následkem (účinkem) v podobě těžké újmy na zdraví, ale již o jeho chtění (§ 4 písm. a/ tr. zák.) takový následek (přímo) vyvolat. Naopak soudy zjištěné skutkové okolnosti nesvědčí o jeho jednání ve vražedném úmyslu, a to ani v eventuální formě. Zároveň nebylo na dovolatelově vůli, že způsobil následek spočívající jen v takovém ublížení na zdraví, které svou závažností těžké újmy na zdraví podle § 89 odst. 7 tr. zák. nedosahovalo. Závěr soudu o zavinění ve formě přímého úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák. (viz str. 5 napadeného usnesení odvolacího soudu) proto může za těchto okolností obstát.

S ohledem na skutečnosti rozvedené Nejvyšším soudem v předcházejících odstavcích lze proto uzavřít, že skutkový stav věci, ze kterého v posuzovaném případě soudy obou stupňů vycházely (jak je ve své stručnější podobě formulován v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně), nepochybně dovoloval právní posouzení skutku jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák.

Z důvodů, které Nejvyšší soud vyložil v předcházejících odstavcích, proto nebylo možno podanému dovolání (a to ani v jeho jinak relevantně uplatněné části) přiznat žádné opodstatnění, neboť napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí dovolatelem vytýkanými vadami.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného Ing. J. R. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 6. února 2008

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 06. February 2008