JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 887/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. srpna 2008 o dovolání podaném obviněným D. S., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 12 To 185/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 T 72/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 4 T 72/2006, v trestní věci obviněných M. N. a D. S., byl obviněný M. N. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., na tom skutkovém základě, že „dne 10. 11. 2005 v N., na pobočce Č. s., a. s., v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, prostřednictvím externího spolupracovníka Č. s., a. s., D. S. požádal o poskytnutí hypotečního úvěru BONUS ve výši 1.900.000,- Kč, přičemž byl srozuměn s tím, že úvěrová smlouva bude uzavřena na základě nepravdivých údajů, týkajících se jeho zaměstnání a výše příjmů, což pracovník Č. s., a. s., při následném ověření údajů zjistil, úvěrová smlouva uzavřena nebyla a Č. s., a. s., tak nevznikla škoda“, a obviněný D. S. byl uznán vinným „trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., jehož spáchání se účastnil ve formě pomoci podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák.“, na tom skutkovém základě, že „jako jednatel společnosti F., s. r. o., a externí spolupracovník Č. s., a. s., dne 8. 11. 2005 v P. úmyslně vyhotovil M. N. nepravdivé potvrzení o tom, že je zaměstnán jako realitní makléř společnosti F., s. r. o., s čistým měsíčním příjmem ve výši 32.653,- Kč, a toto potvrzení s nepravdivými údaji předložil dne 10. 11. 2005 na pobočce Č. s., a. s., v N. spolu s žádostí M. N. o poskytnutí hypotečního úvěru BONUS ve výši 1.900.000,- Kč“.

Obviněný M. N. byl podle § 250b odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře dvou roků, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Obviněný D. S. byl podle § 250b odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák., § 59 odst. 1 tr. zák. a § 60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků za současného vyslovení dohledu probačního úředníka.

O odvolání obou obviněných proti shora citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 12 To 185/2007, jímž tato odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 21. 6. 2007 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný D. S. následně dovolání, přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. soudům vytkl nesprávnou interpretaci ustanovení § 250b tr. zák., když podle něj nevzaly v úvahu způsob a stupeň zajištění poskytovaného úvěru, ačkoliv se jednalo o úvěr hypoteční, který byl zajištěn zástavním právem k nemovitosti, jejíž cena převyšovala výši poskytnutého úvěru. Za těchto okolností, bez ohledu na výši příjmů žadatele o úvěr, bylo podle dovolatele fakticky nemožné, aby věřiteli (tj. Č. s., a. s.) vznikla škoda. Napadené usnesení podle dovolatele rovněž ignoruje významnou skutečnost svědčící v jeho prospěch, a to, že poskytnutý úvěr „je řádně splácen“. Z toho současně vyplývá, že žadatel má dlouhodobě dostatečný příjem. Z hlediska zájmu chráněného ustanovením § 250b tr. zák. je pak podle názoru dovolatele lhostejné, o jaký zdroj příjmů se jedná. Podle dovolatele přitom není podstatné, že na předmětném potvrzení o výši příjmu neodpovídá skutečnosti pramen příjmů žadatele, ale to, že skutečnosti odpovídá právě tam uvedená výše těchto příjmů, což potvrzuje právě schopnost žadatele poskytnutý úvěr splácet. Dovolatel dále namítl, že v trestním řízení nebyla prokázána ani jeho vědomost o tom, že M. N. byl v rozhodné době veden v evidenci úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání. Za těchto okolností mu nebyl a ani nemohl být prokázán úmysl, jenž v daném případě představuje podstatný atribut trestného činu.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dovolatel namítl, že v řízení bylo podstatným způsobem porušeno jeho právo na zastoupení advokátem, když orgánům činným v trestním řízení sdělil, že chce využít svého práva změnit obhájce, přičemž bez ohledu na tuto skutečnost byly těmito orgány prováděny další úkony řízení (viz č. l. 88 spisu).

S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl způsobem podle § 265k tr. ř., tedy aby zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2007, (pod sp. zn. 12 To 185/2007), zrušil řízení vedené před Okresním soudem v Nymburce pod sp. zn. 4 T 72/2006, včetně rozsudku ze dne 22. března 2007 v tomto řízení vydaném a aby ve věci rozhodl postupem podle § 265m tr. ř. tak, že se D. S. zprošťuje obžaloby.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). V tomto podání vyslovila názor, že uplatněná argumentace nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který dovolatel především svůj mimořádný opravný prostředek opírá, resp. že právní námitka nesprávného právního posouzení skutku spojená s tímto dovolacím důvodem nebyla uplatněna ve vztahu k soudy opatřeným skutkovým zjištěním. K námitce dovolatele, že napadeným usnesením byla ignorována významná skutečnost, že úvěr je řádně splácen, státní zástupkyně připomněla, že z popisu obviněným přisouzeného jednání vyplynulo, že vylákání předmětného hypotečního úvěru dospělo toliko do stadia pokusu trestného činu úvěrového podvodu, když k čerpání úvěrových finančních prostředků vůbec nedošlo. Pokud bylo z výsledků provedeného dokazování zjištěno, že spoluobviněný M. N. v dovolatelově firmě nebyl nikdy zaměstnán a již při prvém kontaktu s ním mu uváděl, že se téměř jeden rok nachází v postavení nezaměstnaného, pobírajícího dávky státní sociální podpory, lze za skutkovou námitku považovat i další dovolatelovo tvrzení, podle kterého nemohl jednat za podmínek úmyslné formy zavinění. Takovou námitkou jsou totiž úplně popírána zásadní skutková zjištění soudů, na nichž svůj závěr o úmyslu dovolatele založily. Na zcela odlišných než přisouzených skutkových okolnostech stojí podle státní zástupkyně dovolatelova výtka založená na názoru o nesprávné interpretaci ustanovení § 250b tr. zák., tj. že při jeho aplikaci bylo na místě přihlížet ke způsobu a stupni zajištění požadovaného úvěru. Za daného skutkového stavu věci totiž nebylo možno nijak poukazovat na zřízení konkrétního zástavního práva, které v daném případě mělo plnit zajišťovací funkci vůči poskytnutým úvěrovým finančním prostředkům.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že při použití tohoto dovolacího důvodu by měl dovolatel v souladu s jeho věcným naplněním namítat, že v řízení neměl obhájce, ačkoliv ho podle zákona měl mít. Takovou námitku ale neuplatnil. Z úředního záznamu příslušného policejního inspektora ze dne 13. 6. 2006 (viz č. l. 88 trestního spisu) přitom vyplynulo, že dovolatel (řádně zastoupený obhájcem ex offo JUDr. M. z důvodu nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř.), nesplnil podmínky § 40 věty druhé tr. ř. pro výměnu obhájce. K tomu v jeho případě došlo až v průběhu odvolacího řízení. Proto ani tuto část použité dovolací argumentace nelze považovat za kvalifikovanou a způsobilou k věcnému projednání.

Své písemné vyjádření proto státní zástupkyně uzavřela návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky o dovolání obviněného D. S. rozhodl tak, že se podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítá a toto rozhodnutí aby za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.

Obviněný D. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Uvedený dovolací důvod se tedy vztahuje na případy, kdy obviněný nebyl v řízení zastoupen obhájcem, ačkoliv ho podle zákona měl mít. Právo na obhajobu přitom patří mezi nejvýznamnější procesní práva obviněného a je garantováno nejen zákonem č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (viz zejména § 36 tr. ř. o nutné obhajobě), ale též mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách (viz zejm. čl. 6 odst. 3 písm. c/ Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) i ústavními předpisy (viz čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto je porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto budou skutková zjištění soudu obsažená ve výroku o vině a rozvedená v odůvodnění napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V projednávaném případě však dovolatel nenamítl, že na soudy zjištěný skutkový stav věci byla nesprávně aplikována ustanovení hmotného práva a že tento nesprávný postup činí vadným výrok o vině. Své dovolání - pokud jde o důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – založil na vlastních skutkových tvrzeních, především že předmětný úvěr byl zajištěn zástavním právem k nemovitosti, jejíž cena převyšovala výši poskytnutého úvěru, a dále že žadatel o úvěr (M. N.) byl dostatečně solventní a úvěr také řádně splácí. Poněvadž dovolatel tyto skutečnosti znal, je podle něj zřejmé, že nemohl jednat v úmyslu (§ 4 tr. zák.) podílet se jako účastník - pomocník (§ 10 odst. 1 písm. c/ tr. zák.) na trestném činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., který se podle něj konečně ani nestal, neboť jednání obviněných nesměřovalo a nemohlo ani vést ke způsobení škody poskytovateli úvěru.

Z dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (viz str. 3, 4) i z rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 6 až 8) je dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely ze zcela odlišného skutkového základu, než jaký namítá dovolatel, na kterém následně založily právní posouzení obou skutků, v dovolatelově případě jako výše uvedeného účastenství (pomoci) na trestném činu úvěrového podvodu. Své skutkové a právní závěry v rozsahu předpokládaném v ustanoveních § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily. Zcela mimo rámec skutkových zjištění soudů pak stojí především tvrzení dovolatele, že úvěr byl zajištěn zástavou, ačkoliv spoluobviněný M. N. v době podvodného sjednávání úvěru nevlastnil žádnou nemovitost, jež se mohla stát předmětem zástavního práva. Zjištěnému skutkovému stavu věci odporuje i tvrzení dovolatele, že M. N. úvěr řádně splácí, přestože bylo zjištěno, že mu žádný úvěr (vzhledem k odhalení inkriminovaného jednání spořitelnou) poskytnut nebyl a že své jednání dovedl toliko do stadia pokusu (viz výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně).

Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci a prosazení vlastní ničím nepodložené skutkové verze, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Na rozdíl od právního názoru státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství má Nejvyšší soud za to, že s jistou tolerancí lze považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. za uplatněný právně relevantně, pokud dovolatel namítl, že došlo k závažnému porušení jeho práva na obhajobu, protože ve věci jej zastupoval ustanovený obhájce namísto jiného (určitého) obhájce, kterého si pro řízení v souladu se zákonem a projevem vlastní vůle sám zvolil.

Při posuzování této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

Podle § 37 odst. 2 tr. ř. si obviněný může místo obhájce, který mu byl ustanoven nebo osobou k tomu oprávněnou zvolen, zvolit obhájce jiného. Oznámí-li změnu obhájce tak, aby obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě, orgán činný v trestním řízení ode dne doručení takového oznámení vyrozumívá nově zvoleného obhájce. V opačném případě je obhájce předtím ustanovený nebo zvolený, pokud není z obhajování vyloučen, povinen obhajobu vykonávat až do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce.

V posuzovaném případě byl obviněnému (dovolateli) z důvodu nutné obhajoby (§ 36 odst. 3 tr. ř.) ustanoven obhájcem JUDr. Z. M., když obviněný si obhájce nezvolil a sám požádal o ustanovení obhájce soudem (viz č. l. 37, 38 spisu). V den 13. 6. 2006, jenž byl stanoven k prostudování spisu, obviněný sdělil příslušnému policejnímu orgánu, že má obhájce jiného, se kterým se dostaví následujícího dne. Protože do termínu seznámení se spisem nepředložil plnou moc nového obhájce, zúčastnil se tohoto úkonu dosavadní obhájce JUDr. M. Ten pak obviněného zastupoval i v dalším průběhu trestního řízení až do stadia podání odvolání. Teprve poté na základě plné moci ze dne 24. 4. 2007 si obviněný za obhájce zvolil Mgr. T. P. (viz č. l. 176). Z obsahu protokolu o veřejném zasedání odvolacího soudu ze dne 21. 6. 2007 zároveň vyplývá, že předsedkyně senátu svým opatřením zrušila k uvedenému dni ustanovení obhájce JUDr. M., přičemž všechny další úkony obhajoby již vykonával zvolený obhájce Mgr. P. (viz č. l. 179 spisu a násl.).

Ze skutečností rozvedených v předcházejícím odstavci je zřejmé, že tvrzení dovolatele neodpovídají skutečnosti a že v celém průběhu řízení v souladu se zákonem obhájce měl, když nejprve mu byl obhájce ustanoven, protože si obhájce nezvolil, a poté jej zastupoval zvolený obhájce, jemuž k tomu udělil příslušnou plnou moc. Nebyl tedy (ani po část řízení) zastupován osobou obhájce, kde by takové zastupování zákon nepřipouštěl. Relevantně uplatněné části dovolání podané obviněným na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. proto nebylo možno přiznat žádné opodstatnění.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona pak Nejvyšší soud v posuzovaném případě rozhodl, že se dovolání obviněného D. S. odmítá. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. srpna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 20. August 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás