JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 874/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2006 dovolání obviněného M. G., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 5 To 102/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 3/2003, a rozhodl t a k t o :

Dovolání M. G. se podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 40 T 3/2003, byl obviněný M. G. uznán vinným

I) trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148, odst. 1, odst. 2, odst. 4 tr. zákona, ve znění zák. č. 265/2001, dílem dokonaným(písm. a – j výroku), dílem nedokonaným (písm. k – l výroku), ve stádiu pokusu dle § 8 odst. 1 tr. zákona,

II) trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148, odst. 1, odst. 2, odst. 4 tr. zákona, ve znění zák. č. 265/2001, dílem dokonaným (v bodě 2 písm. a – d) výroku), dílem nedokonaným (v bodě 1 písm. a – g výroku), ve stádiu pokusu dle § 8 odst. 1 tr. zákona.

Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zákona, z jehož spáchání byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2004, č. j. 57 T 11/2003 – 2188, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2004 sp. zn. 3 To 96/2004, a poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), b), odst. 4 tr. zákona ve znění zák. č. 253/97 Sb., z jehož spáchání byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2002, č. j. 3 T 114/2001 – 387, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2002, č. j. 3 To 133/2002 – 415, byl odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zákona za použití § 35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárních orgánů obchodních společností na dobu 10 let. Podle § 35 odst. 2 tr. zákona byl současně zrušen výrok o trestu, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2004, č.j. 57 T 11/2003 – 2188, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2004 sp. zn. 3 To 96/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podkladem pro výrok o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný

I. jako jednatel společnosti G. A. spol. s r. o. jako plátce daně z přidané hodnoty s měsíčním zdaňovacím obdobím, podal na Finančním úřadě B. od 25. 9. 1996 do 25. 8. 1997 dvanáct daňových přiznání k dani z přidané hodnoty, do nichž v úmyslu dosáhnout vyplacení neoprávněného nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty na vstupu, resp. v úmyslu zkrátit svou daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty na výstupu, zahrnul fiktivní faktury na různá neuskutečněná zdanitelná plnění, údajně vystavené společnostmi S. N. s. r. o., a M. s. r. o., J. J., a to v případech dále ve výroku uvedených pod písm. a) – l);

II. jako jednatel společnosti H. S. s.r.o., jako plátce daně z přidané hodnoty se čtvrtletním, později měsíčním zdaňovacím obdobím, a jako předseda představenstva společnosti B. a. s., jako plátce daně z přidané hodnoty s měsíčním zdaňovacím obdobím, podal na Finančním úřadě B., resp. na Finančním úřadě B.-v., celkem 11 daňových přiznání k dani z přidané hodnoty, do nichž v úmyslu dosáhnout vyplacení neoprávněného nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty na vstupu, resp. v úmyslu zkrátit svou daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty na výstupu, zahrnul fiktivní faktury na různá neuskutečněná zdanitelná plnění, údajně vystavené společnostmi G. A. s. r. o., T. s. r. o., H. s. r. o., H. S. s. r. o., a A. s. r. o., a to v případech dále uvedených ve výroku pod body 1. písm. a) až g), 2. písm. a) až d).

Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal obviněný odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 12. 4. 2006 Vrchní soud v Olomouci. Ten svým rozsudkem sp. zn. 5 To 102/2005 podle § 259 odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek doplnil o výrok, kterým se podle § 35 odst. 2 věta druhá tr. zákona současně zrušuje i výrok o trestu, který byl obžalovanému uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2002, č. j. 3 T 114/2001-387, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2002 pod sp. zn. 4 To 133/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém napadá výrok o vině i výrok o trestu odsuzujícího rozsudku, a to s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku konstatuje, že trestné činy tak, jak jsou popsány ve výroku o vině, nespáchal a nemohl spáchat. Nesouhlasí s tím, že by on sám měl podávat daňová přiznání a že by do nich on sám měl zahrnovat fiktivní faktury. Uvádí, že veškeré účastní doklady, včetně tzv. fiktivních faktur, zpracovávala svědkyně K., zatímco dovolatel je pouze podepisoval a že vlastní podání každého daňového přiznání prováděl pracovník společnosti. Obhajobou v tomto smyslu se dle dovolatele soudy obou stupňů nezabývaly, resp. ji odmítly s tím, že je sice dovolatel osobně do účetnictví nevkládal, ale fyzicky mohly být do příslušných účetnictví zahrnuty toliko za situace, kterou on sám vyvolal. Dovolatel však tvrdí, že toto už je ovšem jiný skutek, zatímco on byl odsouzen za to, že fiktivní faktury zahrnul do účetnictví a daňová přiznání podal.

Dovolatel dále namítá, že dle jeho názoru nebyly dodrženy zásady trestního řízení (v tomto směru odkazuje i na rozhodnutí NS sp. zn. 5 Tz 101/2001), neboť v trestním řízení byly přebírány výsledky dokazování provedené podle zásad daňového řízení, přičemž soudy při svém rozhodování tyto výsledky dokazování automaticky akceptovaly, přičemž pominuly, že vyhodnocení důkazů získané v důkazním řízení podle daňových zásad má vždy jinou hodnotu než vyhodnocení důkazů dle zásad řízení trestního. K podpoře této své argumentace dále dovolatel tvrdí, že faktury, popsané v napadeném rozsudku jako „fiktivní“, nelze takto označit v řízení trestním, pokud k vyhodnocení „fiktivnosti“ došlo na základě vyhodnocovacího procesu prováděného podle zásad daňového řízení.

Dále dovolatel namítá, že odvolací soud „doplňoval“ odůvodnění rozsudku soudu I. stupně tam, kde se tento soud opomněl vypořádat s obhajobou odsouzeného s tím, že v odůvodnění je často používáno slovní spojení týkající se skutečnosti, že to, co tvrdí odsouzený, „nebylo zjištěno“. Dovolatel tedy má za to, že se ze strany soudu jednalo o nedodržení zásady, že obviněnému má být v trestním řízení prokázána jeho vina a vyvrácena jeho obhajoba.

V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek soudu druhého stupně a aby sám ve věci rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby.

K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Upozorňuje především na skutečnost, že v rozporu s hmotně právní povahou dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný v prvé řadě pouze polemizuje se skutkovým stavem, zjištěným soudy obou stupňů a současně napadá způsob, kterým soudy hodnotily důkazy shromážděné v předmětné trestní věci. Dovolatel napadá pravomocné rozhodnutí vydané v trestní věci Krajského soudu v Brně sp. zn. 40 T 3/2003 s tím, že mělo dojít k porušení základních trestněprocesních zásad (konkrétně pak zásady oficiality, zakotvené v § 2 odst. 4 tr. řádu, a zásady vyhledávací, jež je obsažena v ust. § 2 odst. 5 tr. řádu), jak je ostatně zřejmé i z poukazu obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 5 Tz 101/2001.

Státní zástupce je toho názoru, že výše uvedené námitky uplatněné v dovolání by mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu význam pouze v případě, pokud by bylo možno dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů činnými v předmětné trestní věci, a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad odůvodněně namítl, což se však v daném případě nestalo. Pokud by obviněný M. G. podal dovolání výlučně ze shora uvedených důvodů, bylo by dle názoru státního zástupce dovolání nutno odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu.

Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu by dle názoru státního zástupce mohl dovolací soud považovat podané dovolání za právně relevantní (s velkou mírou tolerance) pouze v případě, pokud by usoudil, že dovolatel též namítá, že nenaplnil zákonem požadované znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zákona, protože příslušné fiktivní faktury nevkládal do účetnictví společností, v nichž působil jako statutární orgán, osobně a osobně též nepodával daňová přiznání, což je právě ten skutkový stav, ke kterému dospěly i soudy, které v dané věci vydaly rozhodnutí o vině a trestu obviněného M. G., ačkoli se obviněný snaží ve svém mimořádném opravném prostředku tvrdit v rozporu s hmotněprávní povahou dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu opak.

V takovém případě je státní zástupce toho názoru, že taková námitka by sice použitému dovolacímu důvodu svým charakterem odpovídala, ale bylo by ji nutno považovat za zjevně neopodstatněnou, a to proto, že podle § 90 odst. 2 tr. zákona platí, že jestliže zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná. Dle názoru státního zástupce tedy přicházel a přichází v úvahu trestní postih statutárního orgánu právnické osoby, jímž bylo (a také je) třeba rozumět fyzickou osobu, která byla statutárním orgánem. Tak tomu bylo i v tomto případě, neboť provedeným dokazováním soudy zjistily, že obviněný se činu dopustil právě v postavení statutárního orgánu právnické osoby.

S ohledem na výše uvedenou argumentaci vyjadřuje státní zástupce názor, že podané dovolání má být jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V projednávané věci je z obsahu dovolání zřejmé, že s takto formulovaným zákonným dovolacím důvodem podané dovolání v souladu není. Dovolatel totiž pouze vznáší námitky proti rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů v rámci zjišťování skutkového stavu. Dovolatel tak nenapadá primárně nesprávnost právních závěrů soudů obou stupňů, nýbrž skutková zjištění učiněná pro přijetí těchto právních závěrů. Dovolatel se navíc v části svého mimořádného opravného prostředku soustředil na námitky proti explicitnímu znění tzv. skutkové věty výroku o vině a namítá, že soud nesprávně posoudil skutkový stav, jako by to byl obviněný sám, kdo vkládal tzv. fiktivní faktury do účetnictví a kdo zpracovával daňová přiznání. Skutková zjištění obsažená jednak v samotné skutkové větě výroku, jednak posléze doplněná (dopřesněná) v odůvodnění rozhodnutí však tvoří celistvý souhrn skutkových zjištění, z něhož je zcela zřejmé, o jaká skutková zjištění se ve skutečnosti jedná. Revize skutkových zjištění soudu se však s odkazem na uvedený (ani žádný jiný) zákonný dovolací důvod nelze domáhat, neboť dovolání jako specifický druh mimořádného opravného prostředku není určeno k odstraňování vad ve skutkových zjištěních soudů prvního a druhého stupně. V daném případě je zjevné, že dovolatel M. G. sice formálně s odkazem na dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu napadá nesprávnost právních závěrů obou soudů, tyto výtky však nestaví na námitce nesprávného hmotně právního posouzení, nýbrž na výhradách vůči údajnému nedostatečnému skutkovému zjištění, resp. nedostatečnému dokazování a hodnocení důkazů.

Ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu má na mysli případy, kdy je rozhodnutí primárně založeno na nesprávném právním posouzení, přičemž nelze připustit výkladovou extenzi tohoto ustanovení v tom smyslu, že by bylo možno v dovolání přezkoumávat případy, kdy dovolatel vznáší primárně námitky proti skutkovým zjištěním s tím, že nesprávné právní posouzení je důsledkem vad při zjišťování skutkového stavu.

Za výkladovou extenzi by v tomto smyslu bylo nutno považovat i státním zástupcem v jeho vyjádření zmíněnou „velkou míru tolerance“, pokud by dovolací soud akceptoval, že námitka týkající se osobní odpovědnosti za údaje účetnictví a obsah daňových přiznání by byla subsumovatelná pod použitý dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. I zde je Nejvyšší soud toho názoru, že se jedná o námitku proti skutkovým zjištěním soudu a tedy o námitku v dovolacím řízení nepřezkoumatelnou, i když jinak nelze než souhlasit s názorem státní zástupce, že z věcného hlediska by zřejmě tuto námitku nebylo možno označit za opodstatněnou.

Obdobně nelze v řízení o dovolání považovat za relevantní ty námitky dovolatele, ve kterých namítá údajná procesní pochybení soudu. V dovolání jako jednom z druhů mimořádných opravných prostředků nelze námitky toho typu účinně uplatňovat, neboť nejsou podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů, jejichž taxativní a tedy nerozšiřitelný výčet trestní řád uvádí.

Za takového stavu věci nezbylo Nejvyššímu soudu než konstatovat, že dovolání bylo podáno z jiného než z některého ze zákonných dovolacích důvodů.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že obsah dovolání není v souladu s uplatněnými dovolacími důvody, jakož ani s jiným ze zákonných důvodů uvedených v zákoně, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání M. G. odmítá. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 30. srpna 2006

Předseda senátu:

Mgr. Josef H e n d r y c h

Vydáno: 30. August 2006