JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 842/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. července 2008 o dovolání V. L., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, sp. zn. 14 To 36/2008 ze dne 30. 1. 2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 Nt 752/2007, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Okresního soudu ve Svitavách sp. zn. 2 Nt 752/2007 ze dne 14. 12. 2007 bylo dovolateli podle § 239 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a § 72 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.) uloženo ochranné léčení psychiatrické ve formě ústavní.

O stížnosti, kterou V. L. proti tomuto usnesení podal, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, usnesením sp. zn. 14 To 36/2008 dne 30. 1. 2008, a to tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, podal V. L., jako osoba oprávněná, dovolání, a to včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když dovolací důvod neoznačil výslovnou citací příslušného zákonného ustanovení, z odůvodnění podaného dovolání je však zřejmé, že uplatnil důvod, který zákon obsahuje v § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř.

V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že soudy obou stupňů pochybily, neboť mu uložily ochranné léčení psychiatrické formou ústavní a omezily jej tím na svobodě pohybu, aniž byly splněny podmínky zákonem pro takový postup stanovené. Podle jeho názoru soudy nedostatečně zhodnotily předložené důkazy a rozhodly na základě rozporuplných závěrů znalců, nebraly zřetel na chování dovolatele v poslední době, které ukazovalo na řádný život s absencí jakýchkoli projevů duševní poruchy navenek. Na doporučení lékařů se totiž osamostatnil a nežije již v domácnosti s rodiči a není zde tedy již obava před nežádoucím jednáním vůči nim. V době před nuceným nástupem do léčebny vedl bezkonfliktní život, byl zaměstnán a neměl ani problémy se spolubydlícími, s nimiž užíval byt. Soudy přitom vyšly při rozhodování o uložení ochranného opatření ze závěrů znalců z oboru psychiatrie, kteří se podle jeho názoru shodli v tom, že je duševně nemocný, jeho nemoc byla diagnostikována jako porucha s bludy. Lékaři se však již neshodli v názorech na způsob léčby, když podle MUDr. Š. je nutná ústavní léčba, zatímco dle názoru MUDr. V. a MUDr. B. by postačila léčba formou ambulantní. Na závěr proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, zrušil, aby zrušil i jemu předcházející řízení a aby Okresnímu soudu ve Svitavách přikázal opětovné projednání věci a vydání nového rozhodnutí – tedy nařízení ochranného léčení psychiatrického formou ambulantní.

K takto podanému dovolání se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření uvedl, že závěry lékařů sice léčení obviněného ve formě ambulantní obecně nevylučují, za základní však považují, aby obviněný nejprve získal náhled nemoci. Pokud tento náhled nemá, což je současný stav, nelze předpokládat, že by bral řádně léky, bez nichž je léčení jeho nemoci nemožné. Je proto třeba začít léčením ústavní formou a až obviněný náhled nemoci získá, lze uvažovat o změně formy na ambulantní. Podle jeho názoru nelze též přeceňovat skutečnost, že se obviněný od svých rodičů odstěhoval, neboť z vyjádření znalce – psychiatra u veřejného zasedání nalézacího soudu vyplynulo, že obviněný trpí duševní chorobou s bludy, které se aktuálně vztahují nejen k jeho matce, ale nově i k dalším osobám. Navrhl proto, aby dovolání bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, přičemž souhlasil, aby takto Nejvyšší soud rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S konáním neveřejného zasedání souhlasil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného rozhodnutí

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., je dán tehdy, jestliže nebyly splněny zákonem stanovené podmínky pro uložení ochranného opatření. Tyto podmínky zákon vymezuje v ustanoveních § 72 tr. zák. pro ochranné léčení a v § 73 tr. zák. pro zabrání věci. Pokud jde o ochranné léčení, nesplnění podmínek může spočívat např. v tom, že pachateli bylo uloženo ochranné léčení podle § 72 odst. 2 písm. b) tr. zák., přestože vzhledem k jeho osobě je zřejmé, že účelu ochranného léčení nelze dosáhnout, nebo pachateli bylo uloženo ochranné léčení podle § 72 odst. 1 nebo 2 písm. a) tr. zák., ačkoliv pobyt pachatele není na svobodě nebezpečný, anebo bylo pachateli uloženo ochranné léčení zcela jiného zaměření, než jaké odpovídá jeho zjištěné nemoci. Z hlediska vymezených podmínek pro uložení ochranného léčení je tedy zřejmé, že dovolatel svou námitku uplatnil v rámci zvoleného dovolacího důvodu právně relevantně. Jeho argumentaci je ovšem nutné odmítnout.

V dané věci soudy při rozhodování o uložení ochranného léčení psychiatrického formou ústavní vycházely (zcela správně) z provedených znaleckých posudků z oboru psychiatrie. V těchto posudcích se jednotliví lékaři jednoznačně shodli v tom, že dovolatel trpí duševní poruchou diagnostikovanou jako porucha s bludy, jejíž léčení je obtížné, ale možné. V důsledku této poruchy spáchal trestný čin ve stavu nepříčetnosti, když jeho jednání nebylo ojedinělé. Skutek, v němž byl původně spatřován trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., byl trvajícím trestným činem, neboť je zjevné, že jeho jednání trvalo po dobu téměř tří roků. Shoda lékařů pak panovala rovněž v tom, že dovolatel neměl potřebný náhled na svou nemoc a z toho důvodu doporučili, aby jeho léčba byla alespoň zahájena formou ústavní a dle jejích výsledků bylo pak pokračováno ve formě ambulantní. Ústavní léčba by tedy nemusela trvat dlouhou dobu. Znalci se dále shodli též v tom, že pokud by se dovolatel neléčil, je jeho pobyt na svobodě nebezpečný (i do budoucna). Tato podmínka je přitom dle trestního zákona splněna, je-li v době rozhodování o ochranném opatření prokázáno, že pachatel pod vlivem duševní choroby znovu spáchá závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákonem (srov. R 3/2000, R 23/1979). Ze skutkových zjištění přitom soudy dospěly k závěru, že právě z toho důvodu, že dovolatel nemá potřebný náhled na svou chorobu a jeho předchozí ambulantní léčba nebyla úspěšná, jedná se takto o pachatele nebezpečného pro své okolí. Jeho pobyt na svobodě je přitom nebezpečný nejen ve vztahu k jeho rodičům, ale v důsledku problémů dovolatele v zaměstnání i vůči jeho okolí. Proto je nerozhodné i to, že se od svých rodičů odstěhoval a bydlí jinde. Vzhledem k uvedenému prakticky v daném případě neexistuje jiná možnost, jak ochránit zájmy chráněné trestním zákonem, než v současné době uložit dovolateli právě ústavní léčbu.

Na základě všech shora popsaných úvah se proto Nejvyšší soud shoduje se závěry soudů obou stupňů, neboť při nepochybně shledaných skutkových zjištěních byly splněny veškeré zákonné podmínky pro uložení ústavní léčby dovolateli.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr.ř.).

V Brně dne 16. července 2008

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka

Vydáno: 16. July 2008