JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 788/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. června 2008 o dovolání obviněného A. J., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 5 To 395/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 48/2003, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soud pro Prahu 7 ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. 24 T 48/2003 byl obviněný A. J. uznán vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 148 odst. 2, odst. 3 tr. zák., kterého se po skutkové stránce dopustil tím, že dne 30. 11. 1967 v P., u F. ú. pro P., jako jednatel společnosti C. C. M., s. r. o., uplatnil na základě přijatých faktur od společnosti A. O. Z, s. r. o., se sídlem J. n. N., P., na celkovou částku 3.416.180 Kč, nadměrný odpočet DPH ve výši 751.559 Kč přesto, že ke zdanitelnému plnění nedošlo, takže F. ú. pro P. nárok na odpočet daně neuznal. Za to byl obviněný A. J. podle § 148 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let.

O odvolání, které proti předmětnému rozsudku podal obviněný A. J., rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 5 To 395/2007, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 22. 11. 2007 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný A. J. dovoláním směřujícím proti výroku o zamítnutí řádného opravného prostředku, přičemž dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění mimořádného opravného prostředku uvedl, že rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když není jednoznačně prokázáno, zda popsaný skutek je vůbec trestným činem, a to zejména pokud jde o formu pachatelství ve smyslu ustanovení § 9 tr. zák., když tato je nedostatečně ve skutkové větě popsána a následně odůvodněna. Jsou tedy podle dovolatele pochybnosti o tom, zda lze v takovém jeho jednání spatřovat trestně právní odpovědnost. Soudy pro takové závěry neměly ani úplně provedené dokazování, zejména za situace, kdy byl podle § 226 písm. c) tr. ř. Obvodním soudem pro Prahu 7 zproštěn od obžaloby B. R., původně stíhaný pro pomoc k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák, k § 148 odst. 2, odst. 3 tr. zák , který jako jednatel za společnost A. O. Z., s. r. o., měl faktury vystavit a to ve prospěch spol. C. C. M., s. r. o. Nebylo tedy zjištěno, kdo faktury vystavil, kdo uzavíral obchod za obě společnosti. Bez tohoto zjištění nelze dovodit příčinnou souvislost a nelze dovodit trestní odpovědnost obviněného. Nelze pominout, že ve společnosti C. C. M., s. r. o., působili další dva jednatelé, shodou okolnosti předmětný formulář bianco podepsal obviněný. Zda-li se tedy zdanitelné plnění realizovalo či ne, či zda se uskutečnila celá transakce nebylo provedeným dokazováním prokázáno. Proto měli být vyslechnuti další vlastníci společnosti C. C. M., s. r. o., svědkové V. Soudy také neměly k dispozici úplné účetnictví k tomu, aby mohly dovodit závěry, které učinily. Dále z dovolání vyplývá, že trestní odpovědnost dovolatele by bylo možno v posuzovaném případě dovodit toliko za situace, že by věděl o aktivitách nebo se podílel na neuskutečnění zdanitelného plnění a prodej zboží by se neuskutečnil. Nepostačuje toliko to, že jako jednatel společnosti podepsal daňové přiznání za listopad 1996 a uplatnil nadměrný odpočet DPH, když pro závěr o tom, že ke zdanitelnému plnění nedošlo, neměly soudy podklady. Soudy se nezabývaly příčinou souvislostí mezi možnou absencí zdanitelného plnění a následným jednáním obviněného, které spočívalo toliko v tom, že podepsal příslušné daňové přiznání a to za situace, že podepsal toliko čistý formulář z důvodů rozdílné lokalizace účtárny. Následná kontrola daňového přiznání byla znemožněna pobytem dovolatele v nemocnici. Soudy své závěry, že nedošlo ke zdanitelnému plnění, dovodily toliko z toho, že 4 faktury citované ve výroku rozsudku, vystavené A. O. Z., s. r. o., jsou podvodné proto, že spol. A. O. Z., s. r. o., takové zboží v majetku neměla. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2007, sp. zn 5 To 395/2007, zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného A. J. se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. ke dni konání neveřejného zasedání nevyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky přesto, že mu dovolání obviněného A. J. bylo doručeno dne 25. 4. 2008 a neuplatnil tak svá práva daná mu tímto ustanovením tr. ř.

Obviněný A. J. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě podle § 265e odst. 1 tr. ř., prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání obviněného A. J. je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze pod dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř. podřadit. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze dovodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry. Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně také právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystaveno. V souvislosti s výkladem uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že dovolání není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad v rozhodnutích vymezených v ustanovení § 265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není tedy třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání, zejména hlavního líčení, soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., popřípadě do pozice soudu odvolacího projednávající opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen za situace, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, I. ÚS 4/04). Pokud by totiž zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV ÚS 73/03).

S ohledem na skutečnosti rozvedené shora je zřejmé, že dovolací soud je vázán soudy zjištěným skutkovým stavem věci a dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto neodpovídají námitky dovolatele, v jejichž rámci sám částečně interpretuje výsledky provedeného dokazování či poukazuje na jejich neúplnost a na tomto základě dovozuje absenci znaků skutkové podstaty pokusu trestného činu, jímž byl uznán vinným, tj. pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 148 odst. 2, odst. 3 tr. zák. Ve skutečnosti jde toliko o námitky týkající se primárně procesní stránky věci, tedy hodnocení důkazů směřující k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely.

Jak již bylo naznačeno shora, zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího do hodnocení důkazů přichází v úvahu toliko za situace, pokud by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí. O takový případ v posuzované věci nejde (nakonec dovolatel takový extrém ani nenamítal), neboť soudy založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí závěry na rozboru provedených důkazů.

Nicméně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl v posuzovaném případě uplatněn právně relevantně námitkami, že skutková zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely, tak jak jsou popsána ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, neumožňovaly právní posouzení skutku jako pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 148 odst. 2, odst. 3 tr. zák.

Při opodstatněnosti této části podaného dovolání Nejvyšší soud dospěl k následujícímu závěru:

V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že trestný čin podle § 148 odst. 2 tr. zák. byl vložen do trestního zákona novelou provedenou zákonem č. 253/1997 Sb., účinnou od 1. 1. 1998. Jednání se dopustí ten, kdo vyláká výhodu na některé z povinných plateb uvedených v odstavci 1 ustanovení § 148 tr. zák., tj. mimo jiné i s uplatněním nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Nejde jen o pouhé neoprávněné snížení skutečně existující daňové povinnosti, které je zkrácením daně ve smyslu odst. 1 ustanovení § 148 tr. zák., ale jde o fingované předstírání skutečnosti, z níž má vyplývat povinnost státu poskytnout neoprávněné plnění tomu, kdo zpravidla ani není plátcem příslušné povinné platby, od níž se výhoda odvíjí. Smyslem tohoto ustanovení i podle důvodové zprávy k této novele bylo postihnout případy, kdy pachatel nezkracuje plnění vůči státu, ale naopak od státu daňovou výhodu v podobě peněžní výplaty uvedením nepravdivých tvrzení vyžaduje. Vylákání daňové výhody je specifickým podvodem na státu spočívajícím v uvedením v omyl příslušného správce daně nebo využitím jeho omylu. Plátce daně je povinen si účtovat DPH na výstupu (při prodeji či nákupu) a daň odvést státu. Má také následně právo si odvod daně snížit (toto se nazývá odpočet daně) o výši daně zaplacené při nákupu (zboží či jiných zdanitelných plnění) od svých dodavatelů, tedy na vstupu. Pachatelem či spolupachatelem tohoto trestného může být nejen subjekt daně, ale kdokoliv, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že ve vztahu k příslušné povinné platbě byla jemu nebo i jinému subjektu daně získána neoprávněná výhoda. Subjekt daně a subjekt trestného činu nemusí být totožní.

Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na posuzovaný případ, je z rozhodnutí obou soudů zřejmé, že vycházely ze skutkového stavu věci v podobě stručně formulované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, tj. že obviněný, jako jednatel společnosti C. C. M., s. r. o., uplatnil na základě 4 faktur, znějících na celkovou částku 3.416.180 Kč, nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty,ve výši 751.559 Kč přesto, že ke zdanitelnému plnění nedošlo, takže finanční úřad tento odpočet daně neuznal a k dokonání jednání ke škodě státu nedošlo.

Závěr obou soudů, že zjištěné jednání obviněného A. J. popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozvedené v odůvodnění soudů obou stupňů naplňuje znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 148 odst. 2 odst. 3 tr. zák., nemá důvod Nejvyšší soud zpochybňovat. O vině obviněného v rozsahu, tak jak je popsán ve skutkové větě rozsudku, dospěl soud prvního stupně po vyhodnocení svědeckých výpovědí, tj. bývalých vlastníků společnosti A. O. Z., s. r. o., jednatelů společnosti C. C. M., s. r. o., nového jednatele této společnosti, t. č. zproštěného od obžaloby, B. R., listinných důkazů, zejména z finančních úřadů provádějících ve své pravomoci šetření přiložených faktur, seznamu materiálu, který jednatel společnosti, tj. B. R., měl od spol. A. O. Z., s. r. o., fyzicky převzít až v prosinci 1996, o čemž svědčí předávací protokol jím podepsaný a který B. R. nezpochybnil, a to i přes rozpornou obhajobu obviněného. Tato spočívala na jednu stranu v tvrzení, že zboží skutečně od spol. A. O. Z., s. r. o., koupil, zavedl stav do skladových zásob a následně byl materiál, včetně aut rozprodán (nicméně k tomuto nebyl schopen doložit žádné doklady, a to ani na výzvu finančního úřadu v rámci jeho šetření přesto, že toto přislíbil 255-257) a na druhou stranu, že toliko podepsal bianko formulář přiznání k dani za listopad 1996, který ale nemohl sám podat, neboť měl zdravotní problémy. Jinak uvedl, že si nemyslí, že by přebírali faktury na zboží, které by neexistovalo a že by nárok na odpočet daně neměli (č. l. 433). Nakonec i odvolací soud zdůraznil, že bylo dostatek podkladů pro rozhodnutí o vině obviněného bez toho, že by bylo nutno doplňovat dokazování na základě jeho návrhů. Poukázal zejména na personální propojení společnosti C. C. M., s. r. o., se společností F., která zakoupila společnost A. O. Z., s. r. o., a zdůraznil, že prodej na základě faktur, které obviněný uplatnil pro nadměrný odpočet DPH, se měl stát téhož dne, jak došlo k prodeji společnosti A. O. Z., tedy v době, kdy ještě nebyl fyzicky žádný materiál společností A. O. Z., s. r. o., společnosti F. předán. Rovněž nebylo možno podle odvolacího soudu přehlédnout, že prodávající společnost žádná auta ani stroj „olepovačku hran“ nevlastnila, takže nemohla být společností A. O. Z., s. r. o., prodána a také na výrazné nadhodnocení shora uvedeného stroje. Jak uvedl odvolací soud na str. 4 svého rozhodnutí, ze všech shora uvedených skutečností bylo možno dovodit, že se jednalo o předem připravenou akci směřující k jedinému cíli, a to neoprávněnému vylákání odpočtu DPH. Nasvědčují tomu i další skutečnosti, zejména to, že krátce po realizaci tzv. obchodu, byly firmy prodány dalším osobám t. č. nedostupným přes veškeré úsilí soudu. Nejvyšší soud v této souvislosti nad rámec odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně zdůrazňuje, že nelze přehlédnout, že původně obviněný B. R. byl zproštěn od obžaloby, tedy z jednání, že by předmětné faktury za společnost A. O. Z., s. r. o., jako jediný její jednatel, pro společnost C. C. M., s. r. o., jako odběratele zboží, jejímž jednatelem byl mimo jiné obviněný A. J., vystavil a také to, že společnost, jejímž jednatelem byl B. R., tj. A. O. Z., s. r. o., jako dodavatel zboží, nepředložila za měsíc listopad 1996 daňové přiznání. Podstatné je i to, že zboží deklarované na fakturách č. 96/03, 96/04 ani společnost A. O. Z., s. r. o, dne 28. 11. 1996, kdy ji koupila společnost F., vůbec nevlastnila. Svědčí to tedy pro správný závěr soudů obou stupňů, že faktury, na jejichž základě obviněný uplatnil nadměrný odpočet DPH byly fingované, nedeklarující skutečný stav, ale naopak předstírající skutečnosti, na jejichž základě by vyplývala povinnost státu, poskytnout neoprávněné plnění a také to, že ke zdanitelnému plnění ze strany obviněného J., jako jednatele společnosti C. C. M., s. r. o., nedošlo. Ze všech těchto skutečností byl také dovozen úmysl obviněného J. podle § 4 písm. b) tr. zák., tj. že věděl, že může svým jednáním porušit zájem chráněný trestním zákonem, nicméně bez přiměřených důvodů spoléhal, že se tak nestane. Tedy mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem, byť k dokonání činu nedošlo, bylo možno dovodit příčinnou souvislost, která byla pokryta shora uvedenou formou zavinění.

Závěrem je možno uvést, a to s přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným shora, že námitka uplatněná obviněným týkající se hmotně právního posouzení skutku popsaném ve výroku rozsudku, byla relevantně uplatněna podle dovolacího důvodu uvedenému podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně byla shledána neopodstatněnou. Proto pak nebylo možno podanému dovolání přiznat jakékoliv opodstatnění, a to ani v jeho jinak relevantně uplatněné části.

Dovolání obviněného A. J. bylo shledáno zjevně neopodstatněným a Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. června 2008

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka

Vypracovala:

JUDr. Eva Dvořáková

Vydáno: 26. June 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin