JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 782/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2006 o dovolání podaném obviněným plk. JUDr. Z. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 6 To 501/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 31/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) z podnětu dovolání obviněného plk. JUDr. Z. Š. svým usnesením ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 7 Tdo 125/2003, zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 6 To 340/2002, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného, a zároveň rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 4. 2002, sp. zn. 2 T 174/2001, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. b) tr. zák. a trestným činem porušování služebních povinností podle § 288a odst. 2 tr. zák., kterých se měl dopustit tím, že „v přesně nezjištěnou dobu od 00:05 hodin do 04:00 hodin dne 14. 6. 2001 v K., okr. B., v úmyslu umožnit K. K., aby nebyl postižen za přestupek proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu a za přestupek na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomániemi, se představil svým jménem, příjmením, hodností plukovníka, funkcí ředitele Okresního úřadu vyšetřování Policie ČR v B. a nabádal hlídku Policie ČR, Obvodního oddělení V. p. P. ve složení prap. J. P. a pprap. M. D., aby upustila od projednávání vyjmenovaných přestupků, a když byl K. K. převezen do B. k odběru krve, opětovně se zde snažil hlídku ovlivnit, přičemž si v této souvislosti z titulu své funkce u operačního důstojníka Okresního ředitelství Policie ČR v B. vyžádal pro svoji soukromou potřebu služební motorové vozidlo zn. Felicie v hodnotě 126.200,- Kč a následnou neoprávněnou jízdou v celkové délce 148 km způsobil Ministerstvu vnitra ČR škodu ve výši 899,- Kč.“ Okresnímu soudu v Bruntále bylo pak přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud s odkazem na zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. b) tr. zák. poukázal v předmětném usnesení na vady rozhodnutí soudů obou stupňů, kterým vytkl zejména to, že důsledně nerespektovaly ustanovení § 89 odst. 9 věty třetí tr. zák. ve znění účinném v době spáchání činu, když nevzaly v úvahu, že obviněný byť jako ředitel okresního úřadu vyšetřování nevykonával vůči zasahující hlídce Policie ČR žádnou pravomoc, neměl tedy v této situaci pravomoc rozhodovat o právech a povinnostech subjektů, což ostatně ani nečinil. Nejvyšší soud konstatoval, že soudy zjištěný způsob, jakým obviněný jednal s hlídkou Policie ČR nesvědčí o tom, že by vystupoval jako veřejný činitel vykonávající svou pravomoc, ať již skutečnou nebo domnělou. Za projev výkonu pravomoci by přitom nebylo možno považovat ani žádost či prosbu, aby hlídka upustila od projednávání přestupku, přičemž takové jednání nelze zároveň považovat ani za příkaz. Soudy se tudíž dostatečně nezabývaly otázkou, zda čin obviněného byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností. Tvrzení soudů, že obviněný nepochybně vystupoval z titulu své funkce, je podle Nejvyššího soudu ve smyslu požadavků § 89 odst. 9 tr. zák. nerozhodné. Ačkoli jednání obviněného nebylo podle názoru Nejvyššího soudu nezávadné, pak na druhé straně nelze samotné vystupování z titulu tehdy zastávané funkce ztotožňovat s výkonem jeho pravomoci. Dále Nejvyšší soud upozornil na to, že jako překročení pravomoci bylo soudy posouzeno též jednání obviněného, kterým si z titulu své funkce ředitele okresního úřadu vyšetřování Policie ČR vyžádal pro svoji soukromou potřebu služební motorové vozidlo k uskutečnění neoprávněné jízdy. Takovým jednáním by však obviněný podle Nejvyššího soudu evidentně nenaplnil znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. b) tr. zák., tj. že by jako veřejný činitel v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch překročil svou pravomoc. Závěr, že obviněný jednal v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch nelze z ničeho dovodit, stejně jako nelze dovodit, že jednal ve svůj vlastní prospěch. Nejvyšší soud poukázal na to, že v uvedeném směru soudy své právní úvahy náležitě nevyložily, nezabývaly se tím, zda a za jakých podmínek do pravomoci obviněného náleželo používání služebního vozidla. Bylo-li v jeho pravomoci používání služebního vozidla a obviněný si vozidlo vyžádal v rozporu s podmínkami upravenými v zákoně či předpise vydaném na základě zákona, vykazovala by popsaná část skutku znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Obviněný by tak vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, nepřekročil by ji však ve smyslu § 158 odst. 1 písm. b) tr. zák. Výhrady obviněného (dovolatele) proti právní kvalifikaci skutku jako trestného činu porušování služebních povinností podle § 288a odst. 2 tr. zák. Nejvyšší soud nesdílel, neboť okolnosti, z nichž obviněný dovozoval možnost použití služebního vozidla pro svou potřebu, nekorespondovaly podle Nejvyššího soudu s žádným z důvodů vylučujících trestnost činu, zejména pokud jde o krajní nouzi podle § 14 tr. zák. (vzhledem ke způsobu, jímž se obviněný ocitl v situaci, kdy potřeboval odvoz). V důsledku výše uvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí obou soudů byla zatížena vadami odpovídajícími uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když nebylo možné učinit spolehlivý hmotně právní závěr o tom, zda dovolatel svým jednáním naplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podle zneužívání pravomoci veřejného činitele § 158 odst. 1 písm. b) tr. zák., kterým byl obviněný uznán vinným. Proto Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 6 To 340/2002, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 4. 2002, sp. zn. 2 T 174/2001, v celém rozsahu, když vadnou část výroku nebylo možno oddělit vzhledem k jednotě skutku, a přikázal tomuto soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§ 265l odst. 1 tr. ř.).

Okresní soud v Bruntále znovu ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 2 T 31/2003, jímž pod bodem I) výroku uznal obviněného JUDr. Z. Š. vinným trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a porušování služebních povinností podle § 288a odst. 2 tr. zák., které po skutkové stránce spočívaly v tom, že „v přesně nezjištěnou dobu od 00.05 hod. do 04.00 hod. dne 14. 6. 2001 v K., okr. B., poté, co byl řidič vozidla K. K., se kterým obžalovaný cestoval, kontrolován hlídkou Policie ČR, OO V. p. P. a následně převezen k odběru krve do B., z titulu své funkce u operačního důstojníka Okresního ředitelství Policie ČR v B. vyžádal pro svoji soukromou potřebu služební vozidlo zn. Škoda Felicia v hodnotě 126.200,- Kč a následnou neoprávněnou jízdou v celkové délce 148 km způsobil Ministerstvu vnitra ČR škodu ve výši 899,- Kč.“ Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 158 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému tohoto výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Pod bodem II) výroku rozsudku byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. b) tr. zák., který měl spáchat tím, že „v přesně nezjištěnou dobu od 00.05 hod. do 04.00 hodin dne 14. 6. 2001 v K., okr. B. v úmyslu umožnit K. K., aby nebyl postižen za přestupek proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu a za přestupek na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomániemi se představil svým jménem, příjmením, hodností plukovníka, funkcí ředitele Okresního úřadu vyšetřování Policie ČR B. a nabádal hlídku Policie ČR, OO V. p. P. ve složení prap. J. P. a pprap. M. D., aby upustila od projednávání vyjmenovaných přestupků.“

O odvolání obviněného proti odsuzující části výroku předmětného rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 6 To 501/2003, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl v odsuzující části právní moci dne 27. 11. 2003 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, jímž ve výroku o vině současně napadl i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný poukázal v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na znění tzv. skutkové věty odsuzujícího výroku a namítl, že zde není vyjádřeno, že si vozidlo vyžádal neoprávněně. Jestliže by jednal „z titulu své funkce,“ jak je uvedeno ve výroku rozsudku, mohl by si nepochybně v určitých případech vozidlo vyžádat, přičemž případná neoprávněnost tohoto jednání by musela být soudem zjištěna a současně vyjádřena v popisu skutku. Podle názoru dovolatele soudy v rozporu s pokyny v předcházejícím kasačním usnesením Nejvyššího soudu dostatečně neobjasnily, za jakých podmínek náleželo do pravomoci ředitele okresního úřadu vyšetřování používání služebního vozidla, když v tomto směru se pouze spokojily s konstatováním, že jednal v rozporu s čl. 17 nařízení ministra vnitra ze dne 15. 2. 2002. Toto zjištění však podle dovolatele neodpovídá na otázku položenou Nejvyšším soudem, zda totiž bylo v jeho pravomoci používání služebního vozidla či nikoliv.

Dovolatel dále uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. použil pouze z opatrnosti, když v tomto směru mohou soudy zastávat různé názory. To se podle něj potvrdilo i v nyní posuzovaném případě, kdy soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích původně vycházely z jednočinného souběhu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. b) tr. zák. a trestného činu porušování služebních povinností podle § 288a odst. 2 tr. zák. Protože i Nejvyšší soud na závěr svého kasačního usnesení konstatoval, že „vadnou část výroku nebylo možno oddělit od ostatních (jednota skutku),“ lze podle dovolatele usuzovat na to, že rovněž Nejvyšší soud považoval tzv. skutkovou větu odsuzujícího rozsudku za jeden skutek ve smyslu trestně právním, neboť jinak by se patrně o jednotě skutku nezmiňoval. Podle názoru dovolatelova obhájce vysloveného před soudem prvního stupně se však jednalo o skutky dva. Soud tento právní názor ve svém novém rozhodnutí akceptoval a rozhodl v souladu s ním. Podle dovolatele by za předpokladu, že se jednalo o dva skutky, byl postup okresního soudu a následně i krajského soudu správný, pokud by však šlo o skutek jeden, pak právní mocí zprošťujícího výroku bylo de facto rozhodnuto o celém skutku a další trestní stíhání by bylo vyloučeno v důsledku zákazu vysloveného v § 11 odst. 1 písm. g) tr. ř.

S ohledem na výše uvedené důvody dospěl dovolatel k přesvědčení, že rozhodnutí soudů obou stupňů nelze považovat za správná. V dovolání se proto domáhal „zrušení jak zamítavého usnesení Krajského soudu v Ostravě, tak odsuzujícího výroku Okresního soudu v Bruntále“ (viz str. 2 dovolání).

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který především zdůraznil, že podané dovolání je imperfektní, neboť neobsahuje esenciální náležitost požadovanou v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., a sice čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu. Za tohoto stavu, pokud by zmiňovaná vada nebyla odstraněna postupem podle § 265h odst. 1 tr. ř., bylo by podle názoru státního zástupce dovolání třeba odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř.

Nehledě na výše uvedenou vadu, nelze podle státního zástupce přisvědčit ani důvodům, o něž se dovolání opírá. Závěr o tom, zda jednání obviněného popsané v obžalobě je skutkem jediným nebo je tvořeno několika skutky, závisí podle státního zástupce výlučně na posouzení soudu rozhodujícího o vině, jelikož tento závěr je výsledkem provedeného dokazování. V posuzovaném případě měl obviněný (dovolatel) jednak zasahovat do výkonu pravomoci policejní hlídky a jednak s určitým časovým odstupem si neoprávněně vyžádal pro svou soukromou potřebu služební vozidlo. Tato jednání byla povahou odlišná, tzn. že nebyla stejně motivována a měla vést k odlišným výsledkům. Uvedené skutečnosti pak svědčí o tom, že se jednalo o dva samostatné skutky, a že postup soudu prvního stupně byl správný. V tomto ohledu je proto dovolání podané z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nutno považovat za zjevně neopodstatněné.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukázal státní zástupce na skutečnost, že podle zjištění soudu si obviněný (dovolatel) vyžádal (a posléze též používal) služební vozidlo pro účel, který s plněním jeho povinností v rámci Policie ČR neměl ani nejmenší souvislost. Řešení otázky, zda měl oprávnění užívat služební vozidla a v jakém rozsahu, není podle státního zástupce za daného skutkového stavu rozhodující, neboť je nutno vycházet z logické úvahy že příslušné oprávnění buď měl, avšak vozidla v rozporu se stanovenými pravidly zneužil k ryze osobnímu prospěchu, nebo takové oprávnění neměl, což by znamenalo, že si je vyžádal v rozporu se svými pravomocemi. Kromě toho je podle státního zástupce třeba vzít v úvahu, že obviněný (dovolatel) neužíval vozidla jako řidič, nýbrž nařídil svému podřízenému kpt. I. P., aby vzal služební vozidlo, přijel pro něho a další osoby, a poté je převážel podle jeho pokynů. V takovém případě nelze pochybovat o tom, že svou pravomoc (včetně pravomoci dávat rozkazy svému podřízenému) vykonával způsobem odporujícím zákonu, a to z důvodů, jež vysvětlil soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku. Ani v tomto dalším směru tak nelze označit dovolání obviněného za opodstatněné.

Vzhledem k shora konstatovaným skutečnostem státní zástupce alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a aby tak v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud pak rozhodl o dovolání obviněného usnesením ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 6 To 1192/2004, a v neveřejném zasedání (§ 265r odst. 1 písm. a/ tr. ř.) je podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. odmítl, když dospěl k závěru, že podané dovolání nesplňuje náležitosti obsahu dovolání. Důvody tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. vyložil s poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Toto usnesení Nejvyššího soudu a současně i usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 6 To 501/2003, napadl obviněný ústavní stížností, kterou se domáhal jejich zrušení s poukazem na porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“ a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud České republiky (dále jen „Ústavní soud“) shledal podanou ústavní stížnost částečně důvodnou a nálezem ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I ÚS 17/05, rozhodl tak, že se napadené usnesení Nejvyššího soudu pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny zrušuje (bod I/ nálezu), a návrh na zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 6 To 501/2003, se (jako předčasný) odmítá (bod II/ nálezu). V odůvodnění tohoto rozhodnutí poukázal Ústavní soud na skutečnost, že v dovolání je nepochybně uvedeno, čeho se dovolatel domáhá, a jestliže Nejvyšší soud za tohoto stavu přesto hodnotil dovolání jako nesplňující náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., jeví se jeho postup jako přepjatý formalismus, jenž ve svém důsledku znamenal zásah do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, kterého se právem dovolával. Napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě se Ústavní soud meritorně nezabýval, neboť to podle něj bude úkolem Nejvyššího soudu v řízení o dovolání, když zrušením napadeného usnesení se věc vrací do stadia dovolacího řízení, které je tak znovu otevřeno. Tento nález Ústavního soudu byl doručen Nejvyššímu soudu dne 23. 6. 2006.

Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby. Z ustanovení § 314h odst. 1 tr. ř. vyplývá, že po doručení nálezu Ústavního soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení nebo jeho části, pokračuje tento orgán v tom stadiu řízení, které bezprostředně předcházelo vydání zrušeného rozhodnutí. Přitom je vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Ústavní soud.

Nejvyšší soud se proto v intencích rozhodnutí Ústavního soudu dovoláním obviněného plk. JUDr. Z. Š. znovu zabýval.

Především je třeba konstatovat, že obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) a g)tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.

Dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se uplatní tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, tzn. jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Uvedený dovolací důvod se tedy vztahuje na případy, kdy místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání došlo k jinému – pro obviněného méně příznivému rozhodnutí (především k odsuzujícímu rozsudku).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst.1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Jestliže dovolatel namítl, že popis skutku formulovaného pod bodem I/ výroku rozsudku soudu prvního stupně nevystihuje soudem užitou právní kvalifikaci, mj. též jako trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., protože nebylo nejen ve výroku rozsudku popsáno, ale ani soudy zjištěno, zda do pravomoci dovolatele spadalo používání služebního vozidla, je tato námitka z hlediska použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantní. Odpovídá mu rovněž námitka týkající se správnosti posouzení hmotně právní jednoty skutku, s níž dovolatel zároveň spojuje důsledky vztahující se k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tř. ř. Zde poukázal v podstatě na to, že v případě, kdy by nešlo o skutky dva, nýbrž o skutek toliko jediný, znamenalo by to, že byl-li pravomocně zproštěn obžaloby, pak již nemohl být pro týž skutek následně odsouzen.

Při posuzovaní opodstatněnosti podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

Pokud jde o právní posouzení skutku jako trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., lze mít za to, že formulace skutku v tzv. skutkově větě výroku rozsudku soudu prvního stupně skutečně obsahuje jen velmi stručný popis znaků výše uvedené skutkové podstaty, který je omezen především na to, že obviněný (dovolatel) si z titulu své funkce vyžádal pro svou soukromou potřebu služební vozidlo, s nímž posléze vykonal neoprávněnou jízdu v délce 148 km. Soud však na podkladě provedeného dokazování zjistil skutkový stav věci v podstatně větším rozsahu (což rozvedl v odůvodnění svého rozsudku), jenž mu pak dovoloval dospět k právnímu závěru, že se obviněný shora uvedeného trestného činu dopustil. Soud vycházel především ze zjištění, že obviněný (dovolatel) v postavení ředitele Okresního úřadu vyšetřování Policie ČR v B. dal pokyn operačnímu důstojníkovi, aby mu poskytl záložní motorové vozidlo, a který tak učinil, neboť znal postavení obviněného a předpokládal, že jde o služební důvody. Soud dále zjistil, že vozidlo navíc řídil podřízený obviněného (dovolatele), a to vyšetřovatel, jenž v té době zároveň vykonával službu. Soud konečně vycházel i ze zjištění, že vozidlo bylo užito výlučně k soukromým účelům (k odvozu obviněného a jeho známých), ačkoliv takové použití služebního vozidla nedovolovalo nařízení ministra vnitra ze dne 15. 2. 2000, čl. 17 odst. 1, odst. 3, a v tomto smyslu tedy šlo o nezákonnou činnost. Jestliže na konstatovaném skutkovém podkladě dospěl soud prvního stupně k závěru o dovolatelově vině trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., pak nepochybil, neboť obviněný (dovolatel) soudem zjištěným způsobem využil své pozice vysokého policejního důstojníka a ředitele okresního úřadu vyšetřování k použití služebního vozidla pro potřeby ryze své a dalších osob, tzn. že jako veřejný činitel v úmyslu opatřit sobě i jinému neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Napadenému rozhodnutí odvolacího soudu v takovém případě nelze vytknout, že se s právními závěry soudu prvního stupně plně ztotožnil.

K otázce tzv. hmotně právní jednoty skutku je třeba poznamenat, že podle právní nauky se za jediné jednání z hlediska souběhu trestných činů považují takové projevy vůle navenek, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva nebo jsou způsobilé (u pokusu) následek způsobit, bez ohledu na to, zda způsobily (byly způsobilé způsobit) následek jediný či více následků. Je-li tato zásada aplikována na posuzovaný případ, je zjevné, že trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a porušování služebních povinností podle § 288a odst. 2 tr. zák. (bod I/ rozsudku) se nemohou jednočinně sbíhat (tzv. ideální konkurence) s žalovaným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. b) tr. zák., pro který byl dovolatel podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby zproštěn (bod II/ rozsudku). Jde totiž o jednání povahově odlišná především svým motivem a konkrétní činností dovolatele. Přesněji řečeno, jde o jiné projevy dovolatelovy vůle, jež směřují k odlišným právně relevantním následkům. Jestliže se trestné činy uvedené pod body I/ a II/ rozsudku jednočinně nesbíhají, pak bylo možno rozhodnout zároveň odsuzujícím i zprošťujícím výrokem, aniž by to mělo jakékoliv hmotně právní či procesní důsledky. Poukazuje-li dovolatel na předcházející rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž je stručná zmínka o jednotě skutku, je třeba vzít zřetel na to, že Nejvyšší soud tak učinil toliko s odkazem na důvody, proč zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a nikoliv jen v jeho vadné části. Soud prvního stupně totiž obviněného (dovolatele) původně uznal vinným skutkem, který právně kvalifikoval jako jednočinně se sbíhající trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. b) tr. zák. a porušování služebních povinností podle § 288a odst. 2 tr. zák. Nejvyšší soud proto musel zrušit celý výrok o vině, neboť ten neobsahoval oddělitelné části.

Za těchto okolností Nejvyšší soud nedovodil, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zatíženo dovolatelem vytýkanými vadami. Za tohoto stavu pak neshledal podané dovolání z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. v žádném směru opodstatněným.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s výše citovaným ustanovením zákona bylo proto rozhodnuto, že se dovolání obviněného plk. JUDr. Z. Š. odmítá, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. srpna 2006

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 30. August 2006