JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 780/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. srpna 2008 o dovolání podaném obviněným M. K., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 4 To 513/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 T 22/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 2 T 22/2006, byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák., který spáchal tím, že „v přesně nezjištěné dny v měsíci dubnu 2005 v P., odebral ze skladu firmy D. C., s. r. o., u které pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 11. 2004 jako obchodní zástupce – prodejce s místem výkonu práce v P., a se kterou měl uzavřenu dohodu o hmotné odpovědnosti ze dne 1. 11. 2004, zboží v celkové hodnotě 11.733,- Kč, ohledně kterého předložil svému zaměstnavateli dodací listy o provedení dodávek zákazníkům, na základě kterých byla vystavena zákazníkům J. S., faktura znějící na částku 7.021,- Kč, R. K., faktura znějící na částku 1.904,- Kč a J. K., faktura znějící na částku 2.808,- Kč, nicméně dané zboží na předmětných fakturách blíže konkretizované jmenovaným zákazníkům nedodal a ponechal si je pro svoji potřebu, a dále v přesně nezjištěný den v měsíci březnu 2005 v Č. B. odebral ze skladu firmy D. C., s. r. o., zboží v celkové hodnotě 11.781,- Kč, které měl dle faktury znějící na částku 11.781,- Kč, které měl dle faktury znějící na částku 11.781,- Kč dodat firmě autoservis D. a S., M., což však neučinil, když si zboží konkretizované na dané faktuře datované dnem 30. 3. 2005 ponechal pro svoji potřebu a tímto svým jednáním způsobil firmě D. C., s. r. o., škodu ve výši 23.514,- Kč“. Za tento trestný čin byl obviněný podle § 248 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené firmě D. C., s. r. o., částku 23.514,- Kč.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 4 To 513/2007, jímž podle § 256 tr. ř. podané odvolání jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 23. 8. 2007 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný M. K. následně dovoláním, a to dvěma podáními vypracovanými dvěma různými obhájci, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V dovolání podaném prostřednictvím obhájkyně JUDr. J. K. obviněný uvedl, že si je vědom skutečnosti, že námitky proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů obecně nenaplňují jím deklarovaný důvod dovolání, nicméně v daném případě jsou skutková zjištění, která byla podkladem pro výrok soudu o jeho vině trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. a vedla tak k nesprávnému právnímu posouzení skutku ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., natolik rozporná se skutečností, že přezkumnou pravomoc dovolacího soudu podle jeho názoru vyloučit nelze. Soudu prvního stupně dovolatel vytknul, že při provádění a hodnocení důkazů postupoval v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., když prováděl pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch a odmítal opatřit a provést důkazy, které by potvrdily jeho obhajobu. Provedeným dokazováním přitom nebyla vyvrácena jeho obhajoba spočívající v tom, že dodací listy, na základě kterých pak byla v době jeho nepřítomnosti prováděna fakturace, měl připraveny dopředu, neboť zákazníky, kterým měl dodat zboží, znal. Stejně tak se soudu nepodařilo vyvrátit jeho tvrzení, že zboží, které měl odebrat, zůstalo na skladě, a pokud již nebylo s odstupem času možné objektivně prokázat, že tato jeho obhajoba je nepravdivá, měly být důkazy hodnoceny v jeho prospěch. Postup a závěry soudu prvního stupně však byly ve vztahu k němu zcela jednostranné. Soudu druhého stupně pak obviněný vytknul, že se dostatečně nezabýval jeho odvoláním, když neakceptoval jeho tvrzení, že skutek, kterým byl uznán vinným, se vůbec nestal. Ve shodě s vadným hodnocením důkazů nalézacího soudu jeho rozsudek potvrdil, ačkoliv právě pro výše namítaný neobjektivní přístup k rozsahu dokazování a hodnocení důkazů nemělo napadené rozhodnutí obstát. Nesprávně zjištěný skutkový stav věci pak vedl k nesprávnému právnímu posouzení skutku.

S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, „aby Nejvyšší soud v Brně napadené usnesení zrušil a přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, popřípadě Okresnímu soudu v Písku, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl“.

V rámci odůvodnění dovolání podaného prostřednictvím advokáta J. H. obviněný především namítl, že byl uznán vinným trestným činem zpronevěry na podkladě výpovědí svědků, které shledává rozporuplnými a z nichž soudy podle jeho názoru vybraly jen některé pasáže za účelem přijetí závěru o jeho vině. Soudy se pak zcela nepochopitelně bez ohledu na výpovědi jednotlivých odběratelů nezabývaly ani variantou, že k podpisu dodacích listů mohlo dojít přímo firmou D. C., s. r. o., a to poté, co mu odebrala bez jeho účasti osobní automobil a vstoupila do jeho skladu, kde tyto dodací listy, ovšem nepodepsané, byly uloženy. Při samotném procesu dokazování soudy podle dovolatele pochybily i tím, že neakceptovaly jeho důkazní návrhy, přestože po doplnění dokazování navrhovanými důkazy by bylo možno dospět k závěru o dovolatelově nevině.

V další části dovolání obviněný soudům obou stupňů vytkl, že nezkoumaly celkové okolnosti případu a v důsledku toho se zcela nedostatečně vypořádaly s otázkou, zda jeho jednání dosáhlo i zákonem předvídaného stupně společenské nebezpečnosti. Soudy se podle jeho názoru rovněž ve svých rozhodnutích nedostatečně, nekonkrétně a nejednoznačně vyjádřily k okolnosti podmiňující naplnění subjektivní, ale i objektivní stránky trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., když popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně především neobsahuje zjištění, zda dovolatel vůbec jednal v úmyslu přisvojit si cizí věc (zboží), která mu byla svěřena, a způsobit tak na majetku firmy D. C., s. r. o., škodu uvedenou ve výroku rozsudku. Podle dovolatele si soudy především neujasnily, kdy obviněný pojal údajný úmysl přisvojit si cizí majetek, ani zda takový úmysl vůbec měl. To znamená, že nebylo zjištěno, v čem v posuzovaném případě vlastně mělo spočívat dovolatelovo jednání ve vztahu k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. V důsledku toho se soudy nemohly spolehlivě vypořádat ani s otázkou stanovení výše způsobené škody.

Obviněný napadl rovněž výrok o trestu, který shledal v rozporu s hledisky a účelem trestu vymezenými v § 23 tr. zák. a § 31 tr. zák.

Své dovolání obviněný uzavřel zdůrazněním toho, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzení věci je dán extrémní nesoulad a napadená rozhodnutí je proto ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy. S ohledem na všechny skutečnosti uvedené v dovolání pak dovolatel vyjádřil přesvědčení, že za daného důkazního stavu nebylo možno kvalifikovat jeho jednání jako trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák. a v úvahu by přicházelo jen zkoumání z hlediska otázky, zda takové jednání nenaplňuje znaky přestupku podle zákona č. 200/1991 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Proto navrhl, aby „Nejvyšší soud v Brně jako soud dovolací podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí“.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že dovolatel založil svůj mimořádný opravný prostředek téměř výlučně nikoli na hmotně právních (§ 265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.), nýbrž na skutkových námitkách, o které pak opřel svůj závěr, že soudy obou stupňů skutek nesprávně posoudily po právní stránce. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu lze podle státní zástupkyně za jedinou relevantně uplatněnou námitku považovat tu, že v popisu přisouzeného skutku nejsou uvedeny okolnosti naplňující subjektivní stránku trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., konkrétně kdy vznikl jeho úmysl přisvojit si cizí svěřené věci a jinému způsobit škodu, a že takové okolnosti nejsou uvedeny ani v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Tuto námitku však státní zástupkyně neshledala opodstatněnou. Podle jejího názoru jak z popisu skutku, tak také z odůvodnění odsuzujícího rozsudku vyplynulo, že v obou přisouzených případech dovolatel prokazatelně odebral zboží poškozené obchodní společnosti, které mu v souvislosti s jeho činností obchodního zástupce bylo svěřeno k jeho prodeji. Takový účel svěření se však rozhodl nerespektovat, inkriminované zboží v rozsudku uvedeným odběratelům nedodal a v rozporu s tímto stavem předložil svému zaměstnavateli jimi údajně podepsané dodací listy, na jejichž podkladě byla provedena fakturace za dodávku zboží, které ve skutečnosti zůstalo v trvalé dispozici dovolatele. Na uvedeném skutkovém základě pak podle státní zástupkyně nemůže obstát ani dovolatelova námitka extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a jejich právním posouzením, popř. též tvrzení, že odůvodnění rozhodnutí obou soudů neodpovídají požadavkům ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Podle státní zástupkyně není možno přisvědčit dovolateli ani v názoru, že pochybnosti vzbuzující právní kvalifikace přisouzeného skutku vyžadovala, že jednání obviněného (dovolatele) mělo být zkoumáno též z hlediska naplnění znaků přestupku podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích.

Vyjádření k dovolání obviněného shrnula státní zástupkyně tak, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné a navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.

Obviněný M. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájců (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť je jím napadáno rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky dovolatele, v jejichž rámci sám hodnotil výsledky provedeného dokazování, polemizoval se správností, resp. nesprávností postupu soudu při provádění a hodnocení jednotlivých důkazů, popřípadě namítal, že v důsledku nevyhovění jeho důkazním návrhům bylo dokazování neúplné. S namítaným vadně zjištěným skutkovým stavem věci pak dovolatel spojoval názor, že jeho jednání bylo po právní stránce nesprávně posouzeno jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák., ačkoliv to podle jeho přesvědčení provedené důkazy nedovolovaly. Takové námitky se ovšem de facto týkají primárně procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v dovolatelův prospěch) k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel výše uvedený dovolací důvod převážně nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení (revize) soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Nejvyšší soud si je vědom, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu (např. nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4/04) bylo opakovaně zdůrazněno, že důvody dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení v některých případech Nejvyšším soudem vykládány příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť soudy ve věci dovolatele založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů a ve svých rozhodnutích je v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu odůvodnily (viz str. 5 rozsudku soudu prvního stupně a zejména str. 3, 4 napadeného usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud nenechal bez povšimnutí ani důkazní návrhy obviněného (dovolatele) a ve svém usnesení (str. 2, 3) vyložil, z jakých důvodů nebylo k provedení navrhovaných důkazů přistoupeno. Dovolatelem namítaný extrémní nesoulad (rozpor) je ve skutečnosti opírán o prosazování jeho vlastní skutkové verze, zcela odlišné od skutkového stravu věci, ze kterého soudy vycházely a který podřadily pod právní kvalifikaci jednání dovolatele jako trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák.

Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák., a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (v judikatuře srov. zejména R 22/2003 SbRt.). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. To znamená, že obviněný nenaplnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani výhradami, že při ukládání trestu nebyla respektována hlediska uvedená v ustanovení § 23 tr. zák. a § 31 tr. zák.

Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, v níž namítl, že soudy se náležitě nezabývaly trestný činem zpronevěry podle § 248 tr. zák. ve vztahu k jeho objektivní a subjektivní stránce, neboť se ve svých rozhodnutích nevypořádaly s otázkou, zda bylo jeho jednání zahrnuto úmyslným zaviněním, a nezjistily, kdy vlastně dovolatel pojal údajný úmysl přisvojit si cizí svěřené věci a způsobit škodu jejich majiteli. S jistou tolerancí lze za relevantně uplatněnou považovat i námitku týkající se nedostatku materiálních znaků trestného činu (§ 3 odst. 2, odst. 4 tr. zák.), byť i tato je zčásti založena na skutkovém základě.

Při posuzování opodstatněnosti těchto námitek dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

Nejprve je v obecné rovině nutno připomenout, že ve smyslu ustanovení § 248 tr. zák. o trestném činu zpronevěry je cizí věc svěřena pachateli tehdy, jestliže mu byla odevzdána do faktické moci s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. O přisvojení si cizí svěřené věci pak půjde v případech, kdy pachatel s takovou věcí naloží (disponuje) v rozporu s účelem svěření, čímž tento základní účel zároveň maří, tzn. že výkonem quasi-vlastnických práv k věci znemožňuje svěřiteli trvale navrátit věc jejímu původnímu určení. Způsobenou škodu pak představuje majetková újma, jež poškozenému z jednání pachatele vznikne. Protože trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák. je trestným činem úmyslným (srov. § 3 odst. 3 tr. zák., § 4 tr. zák.), musí úmyslné zavinění pachatele vždy zahrnovat jak přisvojení si cizí svěřené věci, tak způsobení škody na cizím majetku. Není přitom rozhodné, vznikne-li takový úmysl pachatele při svěření věci nebo až později.

Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, pak vzhledem ke zjištěnému skutku v podobě, jak je formulován ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, jakož i se zřetelem na rozbor výsledků provedeného dokazování (náležitě vysvětlený v odůvodnění obou soudních rozhodnutí), nelze dovolateli přisvědčit, že by soudy předmětný skutek nesprávně posoudily jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. Z hlediska zavinění dovolatele přitom nebylo rozhodné (viz shora), zda jeho úmysl přisvojit si cizí věc (věci) a tím způsobit škodu na cizím majetku existoval již v době, kdy mu věc byla odevzdána svěřitelem, anebo zda tento úmysl vznikl až později, jestliže bylo zároveň mimo pochybnost zjištěno, že v takovém úmyslu jednal.

Pokud dovolatel dále namítal, že se soudy nevypořádaly s tzv. materiální stránkou trestného činu, pak tato námitka byla - jak uvedeno výše - uplatněna dílem na skutkovém základě, a zároveň postrádá bližší hmotně právní argumentaci. Nejvyšší soud proto v uvedeném směru poukazuje především na rozhodnutí publikované pod č. 43/1996 SbRt., podle něhož je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly splněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty. V posuzované věci však s ohledem na skutková zjištění soudů nelze dovodit, že v případě dovolatele existují okolnosti (vztahující se ke spáchanému skutku či jeho osobě), pro které by stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost bylo třeba považovat za nepatrný.

S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně lze považovat za rozhodnutí věcně správná, neboť zjištěný skutkový stav věci odpovídá následnému právnímu názoru obou soudů, že dovolatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák.

Je tedy možno uzavřít, že Nejvyšší soud nezjistil, že by napadené rozhodnutí ve vztahu k relevantně uplatněným dovolacím námitkám trpělo vadami předpokládanými v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněného M. K. bylo proto shledáno zjevně neopodstatněným a Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. srpna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 13. August 2008