JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 766/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. července 2006 o dovolání, které podal P. J.,proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 9 To 441/2005 ze dne 9. 11. 2005 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 2 T 10/2004, t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 2 T 10/2004 ze dne 21. 4. 2005 byl P. J. uznán vinným pod bodem 1) citovaného rozsudku trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 trestního zákona (dále jen tr. zák.) a pod bodem 2) citovaného rozsudku trestným činem křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr.zák. a trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr.zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 (šestnácti) měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně byl podle § 226 písm. e) trestního řádu zproštěn obžaloby pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., neboť zanikla trestnost činu účinnou lítostí dle § 214 tr. zák.

V předmětné věci podal P. J. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením sp. zn. 9 To 441/2005 ze dne 9. 11. 2005 a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod bodem 2) a ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině v bodě 1) a výroku, jímž byl obžaloby zproštěn, věc podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil Okresnímu soudu v Kolíně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal P. J. jako osoba oprávněná dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Toto své dovolání směřuje proti usnesení odvolacího soudu (konkrétně do části výroku usnesení o nezměněném výroku o vině pod bodem 1/ citovaného rozsudku soudu I. stupně). V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že výrok o jeho vině pod bodem 1) citovaného rozsudku soudu I. stupně vycházel z toho, že mu bylo v občanskoprávním řízení o vypořádání společného jmění manželů po rozvodu manželství vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 304/98 podle ustanovení § 149 a násl. občanského zákoníku (dále jen ObčZ) uloženo podle § 102 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) předběžným opatřením ze dne 22. 5. 2002, aby umožnil bývalé manželce, poškozené JUDr. K. J., užívat rodinný v obci B., okr. K., zejména, aby jí vydal klíče od obytné části rodinného domu a klíč od dálkového ovládání vrat. Nejednalo se tedy o rozhodnutí ve věci, ale pouze o zatímní úpravu poměrů mezi účastníky řízení. Poškozená JUDr. J., dříve než bylo ve věci soudem rozhodnuto, vzala zpět žalobu o vypořádání společného jmění manželů po rozvodu manželství a řízení bylo Obvodním soudem pro Prahu 3 zastaveno a mezi ním a poškozenou pak podle § 150 odst. 4 ObčZ vzniklo podílové spoluvlastnictví předmětného rodinného domu. Poškozená JUDr. J. ještě před rozvodem manželství opustila společnou domácnost, odstěhovala se od dovolatele a přestala s ním ve společné domácnosti žít, rodinný dům tak přestala užívat a tento ani nikdy neužívala po rozvodu manželství. Dovolatel má za to, že pokud snad v době od 15. 6. 2002 do 17. 4. 2003 neplnil to, co mu bylo vykonatelným předběžným opatřením uloženo, mohl pouze mařit toto předběžné opatření, nikoliv však naplnit skutkovou podstatu trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru dle § 249a odst. 2 tr. zák. Dle jeho názoru, pokud poškozená opustila společnou domácnost a z domu se odstěhovala, přestala tak být uživatelem rodinného domu, když jím nebyl ani sám dovolatel, který v domě v době platnosti a vykonatelnosti předběžného opatření nebydlel, a tento dům byl pouze předmětem nevypořádaného SJM, navíc v době řízení o vypořádání společného jmění manželů po rozvodu manželství vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 měli oba jeho účastníci každý jiné bydliště. Dále uvedl, že podle § 3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, přičemž k těmto u trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru dle § 249a odst. 2 tr. zák. náleží neoprávněné bránění oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru. Na podporu svých tvrzení uvedl, že Ústavní soud České republiky ve svém nálezu č. 182 ve věci pod sp. zn. IV. ÚS 482/2000 konstatoval, že oprávněnou osobou je i vlastník domu, pouze však za podmínky, že je zároveň jeho uživatelem. Podle jeho názoru, tím, že poškozená předmětný rodinný dům opustila a přestala ho užívat, nebyla ke dni vydání předběžného opatření a po dobu jeho platnosti a vykonatelnosti oprávněnou osobou, a proto nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru ve smyslu § 249a odst. 2 tr. zák., kde zákonným znakem je oprávněná osoba. Ve sporu dovolatele a poškozené o vypořádání společného jmění manželů se jednalo o ryze občanskoprávní spor, jehož předmětem bylo pouze vypořádání společného majetku a vydaným předběžným opatřením po zahájení tohoto řízení měly být jen zatímně upraveny poměry účastníků do rozhodnutí ve věci. Uvedl, že pokud by vykonatelné předběžné opatření nebylo povinnou osobou plněno, bylo věcí dalšího postupu soudu, který ho vydal, aby v souladu s předpisy upravujícími občanskoprávní řízení, donutil povinného splnit to, co mu bylo uloženo. Současně se, podle jeho názoru, pak mohla poškozená JUDr. J., jako osoba oprávněná, domáhat jeho výkonu, což však neučinila, a naopak následně uvedený občanskoprávní spor, o jehož ukončení rozhodnutím soudu ve věci neměla zájem, neboť vzala svůj návrh na zahájení zpět, kriminalizovala a převedla do polohy trestněprávní z ryze původního občanskoprávního sporu. Dodal, že zákonodárce tím, že nezařadil do trestního zákona jako samostatnou skutkovou podstatu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 tr. zák., maření předběžného opatření vydaného v občanskoprávním řízení podle § 77 a násl. o. s. ř. (před zahájením řízení) nebo podle § 102 o. s. ř. (po zahájení řízení), nepředpokládal takovouto ochranu zatímní úpravy poměrů účastníků občanskoprávního řízení prostředky trestního práva, ale pouze prostředky práva občanského, kde se podle ustanovení části šesté občanského soudního řádu může oprávněný účastník domáhat výkonu pravomocného a vykonatelného rozhodnutí prostřednictvím výkonu rozhodnutí soudu, stejně tak, jako se může této ochrany domáhat oprávněná osoba v exekučním řízení podle zákona č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech. V petitu svého dovolání pak navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený výrok o vině pod bodem 1) rozsudku Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 2 T 10/2004 a výrok usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 9 To 441/2005, kterým se uvedený výrok potvrzuje a dle § 265m tr. ř. ve věci sám rozhodl rozsudkem tak, že se obviněný J. podle ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby, neboť skutek není trestným činem.

K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky. Ve svém vyjádření uvedl, že v případě, že odvolací soud částečně zruší napadený rozsudek ve výroku o vině a v celém výroku o trestu a v tomto rozsahu věc vrátí soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a právní moci proto nabude jen odvolacím soudem nezměněná část výroku o vině, nelze jen proti již pravomocné části výroku o vině podat dovolání, ale je nutno vždy počkat i na uložení trestu, popř. ochranného opatření či upuštění od potrestání. Tento postup je možné dle něj vyvodit také z dikce ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., podle kterého se musí jednat o odsuzující rozsudek ve smyslu § 122 odst. 1 tr. ř., jehož nezbytnou součástí je i výrok o trestu, dále z toho, že odvolání obviněného, které tvoří jeden celek, nelze zamítnout dle § 256 tr. ř. za situace, kdy mu bylo částečně vyhověno a konečně z toho, že trestní stíhání nemůže skončit dříve, než je pravomocně rozhodnuto o vině i trestu, popř. upuštění od potrestání, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 6 Tdo 982/2003. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného P. J. odmítl z důvodů uvedených v § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., tedy proto, že je nepřípustné. Zároveň upozornil, že podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. může Nejvyšší soud učinit rozhodnutí o odmítnutí dovolání (§ 265i tr. ř.) v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl potřebný souhlas nejvyšší státní zástupkyně či obviněného, přičemž souhlasil s projednáním v neveřejném zasedání i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout způsobem předpokládaným v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací především přezkoumal, zda jsou v dané věci splněny zákonné podmínky vymezující vůbec přípustnost takto podaného dovolání, a to z hlediska ustanovení § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání přípustné není. To proto, že podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) – h) tr. ř. potom taxativně vymezuje, která soudní rozhodnutí se považují pro řízení o dovolání za rozhodnutí ve věci samé. Podle § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. lze podat dovolání proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání. Ve vztahu k posuzovanému usnesení odvolacího soudu nelze přípustnost dovolání dovodit ani z ustanovení § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť v daném případě nebyl zamítnut řádný opravný prostředek – odvolání proti rozsudku, kterým byl dovolatel uznán vinným a byl mu uložen trest. Uvedené ustanovení směřuje na případy, kdy je napadáno meritorní rozhodnutí ve věci samé, které učinil soud prvního stupně a rozhodnutí soudu druhého stupně je již konečné. Za situace, kdy odvolací soud částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině a v celém výroku o trestu a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a proto právní moci nabyla jen odvolacím soudem nezměněná část výroku o vině, nelze jen proti této pravomocné části výroku o vině podat dovolání, ale je třeba vyčkat i uložení trestu, popř. ochranného opatření nebo upuštění od potrestání. Takový postup lze vyvodit z dikce § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., podle něhož se musí jednat o odsuzující rozsudek ve smyslu § 122 odst. 1 tr. ř, jehož nezbytnou náležitostí je rovněž výrok o trestu. Na tomto místě Nejvyšší soud ještě připomíná, že soud druhého stupně nemůže odvolání zamítnout podle § 256 tr. ř., pokud mu částečně vyhověl. V případě, kdy rozsudek soudu prvního stupně v rámci posuzované věci v části svého výroku o vině nabyl právní moci (v další jeho části však nebylo o vině odvolacím soudem rozhodnuto a nebyl uložen trest, nýbrž napadený rozsudek byl odvolacím soudem zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí), nelze jen proti výroku o vině podat dovolání, ale je třeba vyčkat i rozhodnutí o trestu případně ochranného opatření nebo upuštění od potrestání. Lhůta k podání dovolání pak běží i ohledně úplného výroku o vině až od doručení rozhodnutí, v rámci kterého byl uložen i trest. Shora naznačený postup lze mimo jiné vyvodit i z toho, že dle § 12 odst. 10 tr. ř. se trestním stíháním rozumí úsek řízení od zahájení trestního stíhání až do právní moci rozsudku, přičemž jeho součástí je i řízení a rozhodnutí o trestu. Trestní stíhání přitom nemůže skončit dříve, než je pravomocně rozhodnuto o vině i trestu, popř. upuštění od potrestání (srov. usnesení NS ČR 6 Tdo 982/2003).

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítnout jako dovolání, které není přípustné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. července 2006

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka

Vydáno: 26. July 2006