JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 757/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. června 2008 o dovolání obviněného V. V., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 50 To 219/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Sokolově pod sp. zn. 1 T 49/2006, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 5. 2. 2007, sp. zn. 1 T 49/2006, byl obviněný V. V. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2, odst. 3 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že v K. n. O., v L., a ani na dalších místech České republiky v době od 22. 2. 1999 do 2. 3. 2006 neplnil svoji vyživovací povinnost k nezletilému synovi V. P., přestože tato povinnost pro něho vyplývá ze zákona o rodině a z rozsudku Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 14 Nc 2172/99, ze dne 22. 1. 2001, který nabyl právní moci dne 10. 2. 2001 a kterým bylo obžalovanému uloženo přispívat od narození nezletilého V. na jeho výživu částkou 700,-Kč měsíčně, vždy nejpozději do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky H. P., a dále bylo určeno, že dlužné výživné za dobu od 22. 2. 1999 do 31. 1. 2001 je splatné dnem právní moci tohoto rozsudku, přičemž v této době byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání na Úřadu práce v Chebu pouze od 3. 8. do 13. 8. 1999, kdy byl sankčně vyřazen pro maření spolupráce, čímž se zbavil možnosti najít si zaměstnání a ze mzdy hradit výživné, dále nepožádal o snížení vyživovací povinnosti, není poživatelem dávek sociální péče či dávek státní sociální podpory a zdržuje se na neznámém místě, čímž znemožňuje svůj kontakt s úřady státu za účelem vymáhání výživného, přičemž v době od března 2001 do ledna 2003 a následně od května 2005 bylo výživné v plné výši hrazeno za obžalovaného Městským úřadem v Chebu, neboť příjmy nezletilého nedosahovaly životního minima a tento byl vystaven stavu hmotné nouze. Za tento trestný čin byl obviněný podle § 213 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem.

O odvoláních obviněného a Okresního státního zástupce v Sokolově proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 50 To 219/2007, tak, že z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil v napadeném rozsudku výrok o trestu a za podmínek ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. nově obviněného podle § 213 odst. 3 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců nepodmíněně. Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. ho zařadil pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s dozorem. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 25. 6. 2007 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně. (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).

Proti shora citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Plzni podal obviněný následně dovolání, kterým současně napadl i výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že soudy nesprávně posoudily charakter dlužné částky ve výši 6.989,-Kč, která měla být zaplacena ve prospěch městského úřadu, neboť tento dluh není dluhem na výživném ve smyslu zákona o rodině, ale jedná se o dávku sociální péče, která byla poskytována podle § 4 zák. č. 482/1991 Sb. Soudy měly rovněž použít ustanovení o účinné lítosti podle § 214 tr. zák., neboť dlužné výživné uhradil, takže po zrušení rozsudku soudu prvního stupně měl být zproštěn obžaloby. V této souvislosti dovolatel poukázal na ustanovení čl. 39 Listiny základních práv a svobod, z něhož vyplývá, že „Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku lze za jeho spáchání uložit.“

S ohledem na výše uvedené pak navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 50 To 219/2007, a trestní stíhání vedené proti němu zastavil.

Soud prvního stupně doručil za podmínek ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. dne 31. 3. 2008 opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, k němuž se následně také písemně státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřila. Uvedla, že obviněný právně relevantně ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil námitku, že neměl být uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2, odst. 3 tr. zák., a to proto, že trestnost jeho jednání zanikla v důsledku skutečnosti, že zaplatil dluh na výživném, což podmiňovalo použití institutu o účinné lítosti ve smyslu ustanovení § 214 tr. zák. V této souvislosti státní zástupkyně uvedla, jaká jsou kritéria pro postup podle § 214 tr. zák s tím, že zdůraznila, že obviněný se jednání, jímž byl uznán vinným, dopustil za účinnosti zákona o rodině č. 94/1963 Sb., kdy v ustanovení § 102 je stanoveno, že jestliže orgán stanovený zvláštním předpisem poskytl příspěvek na výživu a výživné bylo určeno soudním rozhodnutím, přechází na něj nárok toho, jenž je z rozhodnutí oprávněn, a to až do výše poskytnutého příspěvku. Městský úřad v Chebu ve věci nezl. V. P. postupoval podle § 5 zák. č. 482/91 Sb., o sociální potřebnosti, pokud v době od března 2001 do ledna 2003 a následně od května 2005 do 2. 3. 2006 poskytoval příspěvek na výživu nezletilého podle shora citovaného zákona. Vzhledem k ustanovení § 102 zákona o rodině, ve znění k 31. 12. 2006, přešel nárok matky nezletilého dítěte na plnění vyživovací povinnosti ze strany obviněného na Městský úřad v Chebu, a to do výše poskytnutého příspěvku. Na shora uvedeném nic nemění ani to, že t. č. byl zákon č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, zrušen a nahrazen zák. č. 111/2006 Sb., o hmotné nouzi, v němž je odlišným způsobem stanoven postup týkající se splácení dlužného výživného, které za povinného poskytl v rámci příspěvku na živobytí orgán pomoci v hmotné nouzi. V návaznosti na shora uvedené byl zákonem č. 112/2006Sb., s účinností od 1. 1. 2007 zrušen i § 102 zákona o rodině. Protože se obviněný dopustil skutku v době do 2. 3. 2006, tedy za účinnosti zákona o rodině, jehož obsahem bylo i ustanovení § 102, a chtěl využít institutu ustanovení § 214 tr. zák., měl uhradit i příslušnou částku rovnající se vyplacenému přípěvku na výživu dítěte Městskému úřadu v Chebu.

Své vyjádření k podanému dovolání uzavřela státní zástupkyně návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného V. V. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Obviněný V. V. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „ Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř. ) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání, a shledal že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.

Poněvadž dovolání lze podat jen důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1 odst. 3 tr. ř.)

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Dovolací soud musí při posuzování věci vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je především vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav věci.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě právních a procesních vad rozhodnutí vymezených v ustanovení § 265a tr. ř., není třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání, zejména hlavního líčení, soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., popřípadě do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). V této souvislosti je třeba zmínit, že právem a povinností nalézacího soudu je hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup přezkoumává odvolací soud podle § 254 tr. ř. a zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího do takového hodnocení přichází v úvahu, jen jestliže by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, I. ÚS 4/04).

S ohledem na skutečnosti uvedené shora je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci sám interpretuje výsledky provedeného dokazování a poukazuje na jeho nesprávné vyhodnocení, pokud byl uznán vinným spácháním trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2, odst. 3 tr. zák. K této části dovolacích námitek je třeba uvést, že se týkají procesní stránky věci, kterou není dovolací soud oprávněn přezkoumávat, pokud, jak bylo uvedeno shora, dovolatel současně relevantně nenamítal extrémní nesoulad mezi soudem zjištěným skutkovým stavem na straně jedné a jeho následnými právními závěry na straně druhé. V posuzované věci o takový případ nejde, neboť soudy založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí závěry na rozboru provedených důkazů, jak vyplývá z odůvodnění příslušných rozhodnutí (str. 3, 4 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3 rozsudku soudu odvolacího). Dovolatel se tedy výše uvedenými námitkami domáhal přehodnocení skutkového stavu věci pro sebe příznivějším způsobem. To znamená, že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 4 věta druhá, odst. 5, odst. 6 tr. ř. ) a nikoli na hmotně právním základě. Jeho námitky v tomto směru tedy dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a ani neodpovídají jinému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl v posuzovaném případě právně relevantně uplatněn námitkou obviněného týkající se nepoužití ustanovení o účinné lítosti podle § 214 tr. zák. ve vztahu k trestnému činu zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák., neboť zde jde o námitku hmotně právní.

V obecné rovině lze uvést, že ustanovení § 214 tr. zák. představuje zvláštní ustanovení o účinné lítosti ve vztahu k trestnému činu zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák. Vyplývá z něj, že trestnost zanedbání povinné výživy zaniká, jestliže trestný čin neměl trvale nepříznivých následků a pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek.

Podmínky zániku trestnosti zanedbání povinné výživy jsou splněny jen tehdy, jestliže obviněný nebo někdo jiný za něho s jeho přičiněním zaplatí, než soud počne vyhlašovat rozsudek, celé dlužné výživné za dobu, která je předmětem trestního stíhání, pokud trestný čin neměl trvale nepříznivých následků. O následky v tomto smyslu půjde tehdy, jestliže je nelze napravit ani dodatečným zaplacením dlužného výživného. Přitom takovými následky nejsou pouze následky na zdraví oprávněné osoby, nýbrž bude nutno sem zahrnout i trvale nepříznivé následky projevující se v tom, že oprávněná osoba nemohla uspokojit některé základní potřeby, např. potřebu vzdělání nebo potřebu získat kvalifikaci (k tomu srov. B 8/1971-104). Podmínky pro použití tohoto ustanovení nejsou také splněny za situace, zaplatí-li pachatel celé dlužné výživné k rukám matky oprávněného dítěte, ač správně měl příslušnou část zaplatit příslušnému státnímu orgánu, který poskytl příspěvek na výživu dítěte (viz § 102 zákona o rodině, srov. R 19/1984 SbRt).

Jsou-li uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, je z rozhodnutí obou soudů zřejmé, z jakého důvodu nebylo ustanovení § 214 tr. zák použito. Zejména z odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně (str. 3) lze zjistit, jaké úvahy soudy k takovému závěru vedly. Tedy, že dluh za stíhané období činil 58.963 Kč. Z tohoto dlužná částka vyčíslená městským úřadem, který plnil za povinného, tj. obviněného, činila 18.041,- Kč a dluh vůči matce neletilého k rukám matky H. P., činil částku 40.922,- Kč. Pokud matce nezletilého, tj. svědkyni H. P., bylo obviněným zaplaceno na výživném více, než byla shora uvedená částka, nicméně zůstala poté neuhrazena v plné výši dlužná částka vůči městskému úřadu, byť toliko ve výši 6.989,- Kč, nebylo dlužné výživné za stíhané období uhrazeno a nebylo možno ustanovení o účinné lítosti podle § 214 tr. zák. použít a obviněného obžaloby zprostit. Nicméně shora uvedené zjištění našlo výraz v rozhodnutí soudu druhého stupně při posuzování materiálního znaku daného trestného činu, tj. stupně nebezpečnosti činu pro společnost podle § 3 odst. 4 tr. zák., a v návaznosti na tom i při ukládání trestu. Pokud tedy soudy dospěly k závěru, že v posuzované věci nelze použít ustanovení § 214 tr. zák., nelze jim ničeho vytknout a námitku dovolatele uplatněnou v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byť byla uplatněna relevantně, je třeba hodnotit jako zjevně neopodstatněnou.

Nejvyšší soud České republiky dále poukazuje na to, že uvedený závěr soudů poté není ani v rozporu s dovolatelem citovaným čl. 39 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky, neboť z jeho obsahu vyplývá, že „jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a že jen soud rozhoduje o vině za trestné činy“. Trestní zákon pak ve své obecné části, a to v § 3, definuje jednak pojem trestného činu jako činu nebezpečného pro společnost, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, dále také základní zásadu odpovědnosti za zavinění a příkladmo také kritéria spoluurčující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Zvláštní část trestního zákona poté obsahuje znaky skutkových podstat trestných činů.

Je tedy možno uzavřít, že napadené rozhodnutí netrpí vadami předpokládanými v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněného V. V. bylo proto shledáno zjevně neopodstatněným a Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( § 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. června 2008

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vypracovala:

JUDr. Eva Dvořáková

Vydáno: 18. June 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-