JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 75/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. února 2008 o dovolání V. J., proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 7 To 222/2007 ze dne 21. 6. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 161/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 1 T 161/2003 ze dne 28. 2. 2007 byl dovolatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený a další trestný čin mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání padesáti měsíců, pro jehož výkon byl dle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.-26. 2. 2004, sp. zn. 57 T 9/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.

O odvoláních V. J. a obvodního státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 7 To 222/2007 ze dne 21. 6. 2007, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu . Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25-26.2.2004, sp. zn. 5 T 9/2003, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. jej pro jeho výkon zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 256 tr. ř. odvolání V. J. zamítl.

Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal V. J. jako osoba oprávněná dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou obsaženy v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř.

V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatel k dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že v řízení, které bylo proti němu vedeno, byla porušena zásada totožnosti skutku. Toto vyvozuje z toho, že oproti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 25. 2. 2003, v němž byl skutek kvalifikován jako trestný čin zpronevěry a popsán slovy: “odsouzený uzavřel s firmou H., s. r. o., … smlouvu o dílo na vybudování hypocentra v S. … a na základě této smlouvy obdržel … jistinu na realizaci stavby ve výši …, kterou dne 22. 6. 1999 z účtu vybral a použil na uhrazení leasingových splátek na osobní vozidlo…a část prostředků na zakoupení závodního koně...“, resp. v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 30. 5. 2003: “… použil v rozporu s účelem, k jakému mu byla Ing. R. půjčena, a to na úhradu svých dluhů, čímž firmě E. M., v. o. s., způsobil škodu v citované výši…“, byl tento v obžalobě a rozsudku soudu prvního stupně popsán slovy: “…přičemž před podpisem smlouvy o dílo měl obě společnosti ujistit, že má na realizaci projektu zajištěný úvěr, což neodpovídalo skutečnosti…“. Soud tak rozhodoval o skutku, pro který nebylo zahájeno trestní stíhání. Dále uvedl, že v průběhu celého trestního řízení tvrdil, že měl zajištěného investora, který mu zprostředkovával úvěr u banky I. P. B., a.s., a to smluvně. Jelikož byl v lednu 2002 unesen a došlo při tom ke ztrátě veškerých relevantních listin, nemohl tuto skutečnost doložit. Podařilo se mu to až v červnu 2007, kdy příslušnou investiční smlouvu založil do spisu při odvolacím řízení. Nemohl tak při podpisu smluv o dílo se společnostmi H., s. r. o., a R. M., v. o. s., tyto úmyslně uvádět v omyl tím, že by je před jejich podpisem ujišťoval, že má na realizaci projektu úvěr zajištěn, když sám měl zato, že prostředky na financování akce jsou zajištěny. Nesouhlasí s tím, že by se činem měl obohatit (což je znak skutkové podstaty trestného činu podvodu), neboť z provedeného dokazování nebylo zjištěno, že by shromážděné prostředky užil jinak, než v souvislosti s projektem H. S., natož pak k svému obohacení. Naopak, bylo prokázáno, že je použil na nákup koně, který je pro založení nové stáje a její propagaci mezi sponzory nezbytný, na vypracování urbanistické studie hipocentra, na organizaci vykupování pozemků nutných k realizaci projektu hipocentra, výplatu odměny spolupracovníkovi Z. zajišťujícímu výkupy pozemků a s tím spojené náklady na cestovné (čítaje v to automobil) a na zálohy pro banky a společnosti, které měly za ně posoudit podnikatelský záměr a následně poskytnout úvěr. Podle jeho názoru nedošlo k naplnění ani subjektivní stránky daného trestného činu, což nevyplývá ani z formulace předmětné investiční smlouvy ani ze skutečnosti, že se i později (v letech 2000, 2001) snažil dovést projekt do zdárného konce, své dluhy nepopíral, uznával je a snažil se o jejich splnění.

K dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že mu byl trest uložen v rozporu s ust. § 23 a § 31 odst. 4 tr. zák., a to s ohledem na uplynutí dlouhé doby osmi let od údajného spáchání předmětného skutku. Má za to, že soudy by měly při ukládání trestu zohledňovat judikaturu Ústavního soudu ČR.

Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) „zrušil dle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ve výroku o vině i o trestu a aby dle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvého stupně o věci v potřebném rozsahu znovu jednat a rozhodnout.“

K takto podanému dovolání se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření uvedl, že námitky vztahující se k porušení zásady totožnosti skutku nelze uplatňovat ani v rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani v rámci jiného dovolacího důvodu. Dle jeho názoru je patrné, že dovolatel nepřihlíží k závěrům právní teorie ani ustálené rozhodovací praxe, podle níž k zachování totožnosti skutku postačuje alespoň částečná shoda jednání nebo alespoň částečná shoda následku. Rovněž ostatní námitky spočívající v tom, že dovolatel peníze použil k jiným účelům, než je ve skutkové větě uvedeno a částečně námitky proti existenci subjektivní stránky trestného činu deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. S jistou tolerancí lze dle jeho názoru pod uvedený dovolací důvod podřadit námitky, jimiž zpochybňuje existenci subjektivní stránky trestného činu poukazem na to, že uznával existenci závazků a poukazem na své snahy o realizaci projektu ještě v r. 2000. Bylo však prokázáno, že obviněný v situaci, kdy neměl zajištěn jiný zdroj finančních prostředků a získal alespoň nějaké peníze od společností uvedených ve výroku o vině, použil je k účelům s realizací projektu hipocentra nesouvisejícím. Ohledně námitek uplatněných v rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vyjádřil přesvědčení, že délka trvání trestního řízení (čtyři roky a čtyři měsíce) nebyla natolik extrémní, aby bylo možno hovořit o porušení ústavního práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, resp. bez zbytečných průtahů, které by bylo nutno výslovně zohlednit, resp. kompenzovat při ukládání trestu. V předmětné věci šlo navíc o specifickou situaci, kdy trest byl ukládán jako souhrnný i za jinou trestnou činnost, ohledně níž trestní stíhání pravomocně skončilo již v r. 2004. Další otázky přiměřenosti trestu z hlediska ust. § 23 a § 31 tr. zák. nelze dle něho v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přezkoumávat. Uzavřel tak, že dovolací námitky, které lze podřadit pod formálně deklarované dovolací důvody, když tyto jsou zjevně nedůvodné. Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž souhlasil, aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, s jehož konáním souhlasil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. i pro případ jiného rozhodnutí.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.

Z hlediska popisu skutků obsažených v příslušném výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatel v dané věci k dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně namítl, že v jednání, za nějž byl uznán vinným, nelze spatřovat naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, neboť on nejednal ani v úmyslu nepřímém, když poškozené společnosti (jako druhou stranu smlouvy o dílo) neuváděl v omyl o tom, že by měl zajištěný úvěr, na nějž mu tyto poskytly část potřebného zajištění, neboť po celou dobu tvrdil, že měl zprostředkováno uzavření úvěrové smlouvy u banky I. P. B., a. s., a že se nechtěl jednáním soudy zjištěným obohatit. Jako právně relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu (zejména i vedené argumentace) pak nelze hodnotit námitku ohledně porušení zásady totožnosti skutku.

Dovolací soud předem považuje za nutné uvést na pravou míru, že jezdecké centrum, v němž jsou provozovány aktivity pomocí dostihových koní, je nutno správně označovat jako „hipocentrum“, nikoliv „hypocentrum“, což by zřejmě mělo označovat centrum, v němž se poskytují hypotéky (srov. výrazy „hipodrom, hypotéka, hypoteční“, Kolektiv autorů: Pravidla českého pravopisu, 3. vydání, Fin Publishing, Olomouc 2005). Nadále tedy bude areál, který měl mít údajně dovolatel v úmyslu vybudovat, označovat slovem „hipocentrum“.

V daném případě potom dovolací soud dospěl k závěru, že právní posouzení činu v rozhodnutí soudů obou stupňů je správné. Ze skutkových zjištění vyšlo najevo, že dovolatel sice zřejmě skutečně zamýšlel vybudovat J. c. v S. (hipocentrum;), na tento projekt sháněl finanční prostředky, dostal se však do potíží, které následně řešil jednáním, jež nutno považovat za trestné. Takto si na úhradu projektu vypůjčil peníze od svědků J. a Č., kterým je slíbil vrátit, což se však nestalo. Proto podepsal smlouvu o dílo se společnostmi H., s. r. o., a R. M., s. r. o., na základě níž mu tyto převedly dohromady 2.860.000,- Kč jako případnou úhradu při nedostatku financí při budoucí výstavbě hipocentra, resp. jako jistinu pro poskytnutí údajného úvěru od I. P. B., a. s., ve výši 70.000.000,- Kč. V předmětné smlouvě přitom prohlásil, „že jeho společnost F. C. Z.. s., je připravena financovat provádění díla až do výše částky 120.000.000,-Kč“ (viz č. l. 115). Poskytnuté peníze ovšem poté v rozporu se svým ujištěním použil na splátky dluhu vůči J. a Č., nákup jezdeckého koně, splacení leasingových splátek na osobní vozidlo pronajaté jím v r. 1997 u společnosti Š., a. s., a na svou vlastní potřebu. Jelikož ze skutkových okolností vyplývá, že poškozené společnosti mu finanční prostředky na shora popsaný účel poskytly právě a jen oproti přislíbení jejich participace na vybudování hipocentra, přičemž kdyby věděly o skutečném záměru dovolatele, nikdy by mu je neposkytly, je nutno dovodit, že jím byly uvedeny v omyl. Dovolatel - vzhledem k popsaným okolnostem činu - při svém počínání nepochybně musel být nejméně srozuměn s tím, že nedostojí svému slibu o zajištění úvěru (žádný totiž vyjednán neměl) s tím, že tento údajný úvěr nemá zajištěn ani investorem M. K. C. Ltd., resp. E. W. C. S. ani od společnosti R., s. r. o., (s níž uzavřel smlouvu o zprostředkování až několik měsíců po uzavření smlouvy o dílo s oběma poškozenými společnostmi), i s tím, že poškozeným tyto prostředky nebude schopen v budoucnu vrátit. Jednoznačný a správný je proto vedle závěru o nepřímém úmyslu i závěr soudů obou stupňů o tom, že se popsanou transakcí obohatil, neboť jednak dané částky nepoužil na účely spojené s vybudováním jezdeckého centra, ale pro svou vlastní potřebu, jednak je poškozeným (jak již řečeno shora) posléze nevrátil. Takto jsou naplněny jak znaky objektivní, tak i subjektivní stránky trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.

Dále pak nelze přisvědčit dovolateli i k jeho námitce, že v řízení proti němu vedenému byla porušena zásada totožnosti skutku tím, že by skutek byl jinak popsán v obou usneseních o zahájení trestního stíhání a jinak v obžalobě a rozsudku soudu prvního stupně a že by v důsledku toho soud rozhodoval o skutku, pro nějž nebylo zahájeno trestní stíhání. Předně je třeba zdůraznit, že trestní stíhání se vždy vede pro skutek, jenž je popsán v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě a v rozsudku. V průběhu trestního stíhání se ale vzhledem k vyvíjející se důkazní situaci může jeho právní kvalifikace měnit, přičemž se musí samozřejmě rozlišovat mezi skutkem a právní kvalifikací skutku. V řešeném případě nutno rozhodně odmítnout tvrzení dovolatele, že by obžaloba byla podána pro jiný skutek, než pro který bylo zahájeno trestní stíhání. Ze shodného popisu skutku plynoucí z obou usnesení o zahájení trestního stíhání a z obžaloby nepochybně vyplývá, že požadavek totožnosti skutku v tomto případě dodržen byl, když tato je zachována, jestliže jednání či následek jsou alespoň částečně shodné, přičemž shoda musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Předmětem trestního stíhání je vždy skutek, v němž je spatřován trestný čin, přičemž podstatou skutku je trestněprávně relevantní jednání pachatele a jím zapříčiněný trestněprávně významný následek. Od skutku je přitom nutno odlišovat jeho popis, který musí obsahovat ty skutkové okolnosti, které jsou právně významné z hlediska naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu (srov. např. R 1/1996 – I., R 41/2002 – I., R 52/1979, R 9/1972). Ze spisu navíc plyne, že na změnu právní kvalifikace skutku oproti usnesení o zahájení trestního stíhání byli dovolatel i jeho obhájce policejním orgánem v souladu s § 160 odst. 6 tr. ř. upozorněni při prostudování spisu dne 12. 9. 2003 (viz záznam o prostudování spisu na č. l. 427), v němž je uvedené právní posouzení zřetelně vyznačeno a z něhož se podává, že obviněný byl upozorněn na to, že jeho jednání bude nadále posuzováno jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Především pak dovolacímu soudu nezbývá než konstatovat, že uvedená námitka je námitkou výlučně procesního charakteru, kterou nelze uplatnit v rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je určen k nápravě právních vad rozhodnutí, pokud tyto spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.

Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (v judikatuře srov. zejména R 22/2003 SbRt.).

V posuzovaném případě opřel obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. o námitku, že odvolací soud při ukládání trestu odnětí svobody nezohlednil skutečnost, že od spáchání skutku uplynulo osm let. V důsledku toho mu pak měl uložit trest v rozporu s ust. § 23 a § 31 odst. 4 tr. zák. Ani tomuto argumentu nelze přisvědčit. V daném případě byl dovolatel ohrožen trestní sazbou dvou až osmi roků trestu odnětí svobody, kdy v tomto případě činila promlčecí doba dle § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. pět let. Trestní stíhání bylo přitom zahájeno v r. 2003 a skončeno druhým rozhodnutím odvolacího soudu v r. 2007, kdy ani tuto dobu rozhodně není třeba považovat za nepřiměřenou délku řízení, a to i s ohledem na složitost případu. Vzhledem k těmto zjištěním je v dané trestní věci dovolací soud toho názoru, že s ohledem na výše uvedená kriteria se takto nejednalo o nepřiměřenou délku trestního řízení, že toto trestní řízení netrpělo nedůvodnými prodlevami ze strany orgánů činných v trestním řízení, a to ani ve srovnání s obdobnými trestními případy se co do délky řízení nejednalo o nikterak výjimečný případ. Vycházeje ze stávající judikatury Evropského soudu pro lidská práva je Nejvyšší soud rovněž názoru, že délka řízení v této trestní věci nemůže být považována ani za narušení ochrany práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. února 2008

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka

Vydáno: 13. February 2008