JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 737/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. srpna 2006 o dovolání podaném M. S. a M. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 57/2004 ze dne 17. 12. 2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 18/2002, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 11 To 57/2004 ze dne 17. 12. 2004 z r u š u j e v části jeho výroku uvedené pod bodem III., podle kterého bylo podle § 256 trestního řádu zamítnuto odvolání, a to výlučně M. S.

Podle § 265k odst. 2 trestního řádu se z r u š u j í také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l trestního řádu se Vrchnímu soudu v Praze p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání podané M. B.o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 20 T 18/2002 ze dne 5. 12. 2003 byl každý z dovolatelů uznán vinným trestnými činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona (dále jen tr. zák.), ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem šíření toxikomanie podle § 188a odst. 1 tr. zák., ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený a za sbíhající se trestný čin byl M. S. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a M. B. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen rovněž do věznice s ostrahou.

V předmětné věci podali M. S. i M. B. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 11 To 57/2004 ze dne 17. 12. 2004 tak, že je jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podali M. S. a M. B. dovolání a to včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když oba za dovolací důvod označili ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci takto uplatněného důvodu uvedl M. S., že soudy obou stupňů se nevypořádaly s předloženými důkazy tak, jak to ukládá trestní řád, porušily základní procesní zásadu in dubio pro reo, čímž v této souvislosti učinily i nesprávné právní závěry, tedy skutek nesprávně právně posoudily. Podle něj soudy jeho jednání posoudily nesprávně jako jednání člena organizované skupiny, neboť ani jeden důkaz nehovoří o tom, že ostatní spoluodsouzení by společně s ním měli svou činnost (pokud by vůbec tato byla trestná) organizovat, koordinovat, plánovat, kdy jednotliví členové této skupiny (a konkrétně a zejména dovolatel S.) by měli určeny konkrétní úkoly, že by existovala jakákoliv plánovaná dělba úkolů směřující k dokonání trestného činu. Podle něj nic takového prokázáno není a jde jen o nežádoucí a nepřípustné dovozování ze strany soudů obou stupňů. Dále uvedl, že nebylo plnohodnotně prokázáno, že odsouzený by drogu, kterou požíval pro svou osobní potřebu, komukoli nabízel, že by ji opatřil pro jiného a že by jiného k jejímu požívání sváděl a podporoval. Namítl též, že množství získané drogy v rozhodném období a případná částka za její pořízení utracená není trestným činem, natož pak s možností nepodmíněného odsouzení. Dovolatele se týkající výpovědi odsouzených H., Z. a svědka P. nesvědčí dle jeho názoru jednoznačně pro jeho vinu, tedy pro to, že by bylo prokázáno jednání, za něž byl odsouzen. Skutečnost, že dovolatel užíval pervitin, že jej užívala i odsouzená H. a že oba spolu sdíleli jeden obytný prostor, nenasvědčuje tomu, že by on tuto odsouzenou k užívání drogy sváděl či pro ni drogu opatřoval, přičemž to samé platí i ve vztahu ke svědku P. Ani jeden ze soudů obou stupňů jednoznačně nerozvedl, na základě jakých tvrzení dospěly ke skutkovým zjištěním, jež vedla k posouzení jeho jednání jakožto jednání nasvědčujícího spáchání skutku, jež je trestným činem. Dále uvedl, že pokud měl být usvědčován výslechem spoluodsouzených či svědka, jde vždy o protichůdná tvrzení, navíc tvrzení učiněná toliko před vyšetřovacími orgány - policií, nikoliv však již před soudem, kdy výslechy byly prováděny mnohdy prokazatelně nezákonně, bez splnění procesních podmínek oznámení výslechu obhájcům apod. Je tak evidentní, že řízení bylo postiženo takovouto nezhojitelnou procesní vadou (způsobem výslechů odsouzených a svědků), kdy většina výpovědí přípravného řízení je nepoužitelná a je nutno vycházet tak toliko z důkazů provedených v hlavním líčení. Rovněž záznamy odposlechů jsou zavádějící a v žádném případě dovolatele neusvědčují, když jejich kvalita je z hlediska kvality záznamu a obsahu pro dovolatele nepoužitelná a především nevypovídá o jeho vině. Uzavřel, že veškeré námitky stran hodnocení důkazů mají zásadní vliv na právní posouzení skutku, a tudíž i tyto námitky jsou dle něho zcela v intencích důvodů dovolání. Na závěr navrhl, aby dovoláním napadené rozhodnutí bylo z důvodů dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušeno a věc byla vrácena zpět k novému projednání a rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze, přičemž zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) uvážil, zda by nebyl vhodný postup ve smyslu § 265l odst. 3 věta prvá tr. ř., tedy, aby byla věc opětovně projednána v jiném složení senátu z důvodu nezatíženosti nového senátu již předchozím rozhodnutím. Zároveň vyjádřil svůj nesouhlas s konáním neveřejného zasedání o dovolání. M. B. ve svém mimořádném opravném prostředku projevil přesvědčení, že v řízení napadenému rozsudku předcházejícím mu nebylo prokázáno, že by se skutků, za které byl odsouzen, dopustil, a že by se tak dopustil jakéhokoliv trestného činu, přičemž je mu známo, že dovolacím důvodem není polemika s napadeným rozsudkem v tomto smyslu. Dále, stejně jako dovolatel M. S., namítl, že mu nebylo prokázáno, že by se takového jednání měl dopustit jako člen organizované skupiny, takže jeho jednání mělo být za nezměněné důkazní situace a při nezměněném hodnocení důkazů posouzeno pouze podle § 187 odst. 1 tr. zák. a nikoliv podle § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák. Uvedl, že mu nebylo prokázáno, že jeho jednání zapadlo do jednání ostatních spoluodsouzených, jeho činnost v ní nevykazovala žádnou míru plánovitosti ani rozdělení a koordinaci úloh s ostatními spoluodsouzenými, když nebylo prokázáno, že by se jakýmkoliv způsobem zvyšovala pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu. Provedenými důkazy tak dle dovolatele B. nebylo prokázáno, že by mezi pachateli trestného činu bylo provedeno rozdělení úloh ve smyslu definice organizované skupiny dle § 34 písm. ch) tr. zák. Na závěr M. B. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek a případně též prvostupňový rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 2003 zrušil a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby předseda senátu soudu prvého stupně postupoval ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. (nesprávně uvedeno § 267h odst. 3 tr. zák.) a bez zbytečného odkladu předložil spisy Nejvyššímu soudu s návrhem na odklad výkonu trestu, neboť je přesvědčen, že nemůže vykonávat trest na základě vadného rozsudku, který, jak doufá, bude na podkladě podaného dovolání či jiných mimořádných opravných prostředků zrušen.

K podaným dovoláním se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky. Ohledně M. S. uvedl, že v části, kde dovolání směřuje proti údajnému hodnocení provedených důkazů, fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění, přičemž dále vytýká procesní vady, které však z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovoláním napadat nelze. Stejně tak údajná nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. být nemohou. Uplatněnému dovolacímu důvodu však odpovídá námitka nesprávného posouzení dovolatele jako člena organizované skupiny a z toho plynoucí právní kvalifikace skutku jako trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů též podle odst. 2 písm. a) § 187 tr. zák. V tomto ohledu ovšem považuje státní zástupce dovolání za zjevně neopodstatněné, neboť soud učinil skutková zjištění, že dovolatel M. S. po dobu cca pěti měsíců odebíral od obviněných Z. a A. ve větším množství drogy a tyto dodával nejen svědku P. jako přímému konzumentu, ale i dealerce obv. H. Vzhledem k tomu, že se podílel i na sjednávání obchodů s drogami mezi obviněnými Z. a A. a dalšími osobami, musel si být vědom, že se tak stal součástí řetězce, a že se tak do činnosti organizované skupiny obchodující s drogami konkludentně zapojil a být s tím přinejmenším srozuměn. Navrhl proto, aby jeho dovolání bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. K dovolání M. B. uvedl, že v části namítá, že mu nebyla trestná činnost prokázána a že je nevinen, takže v této části směřuje proti hodnocení provedených důkazů a fakticky tak napadá soudem učiněná skutková zjištění, ovšem tato důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. být nemohou. Uplatněnému dovolacímu důvodu však odpovídá námitka nesprávnosti posouzení dovolatele jako člena organizované skupiny dle § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák., když také tyto námitky považuje za zjevně neopodstatněné. Nalézací soud totiž učinil skutková zjištění, že M. B. po dobu více jak jednoho roku obchodoval s drogami, které odebíral od obv. Z. a dodával je nejen přímým konzumentům, ale i dealerovi obv. P. Vzhledem k tomu, že se v jednom případě podílel i na sjednání obchodu mezi obv. Z. a jedním z dodavatelů drog, musel si být vědom, že obv. Z. není přímým výrobcem těchto drog, ale že je pouhou součástí řetězce rozsáhlého obchodu s drogami. Vzhledem k rozsahu své účasti na obchodech, ať už z hlediska množstevního či časového, si musel být vědom, že se tak do činnosti organizované skupiny obchodující s drogami konkludentně zapojil a být s tím přinejmenším srozuměn. Ze shora uvedených důvodů navrhl, aby podané dovolání bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Ohledně obou dovolatelů vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž pokud by hodlal učinit rozhodnutí jiné, souhlasil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

V dané věci namítl dovolatel M. S. v rámci uplatněného dovolacího důvodu, že ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně nevyplývá, že by drogu komukoliv nabízel, opatřil ji pro jiného či že by jiného k jejímu požívání sváděl a podporoval. V této souvislosti poukázal na výpovědi odsouzených H., Z. a svědka P., jakož i na provedené záznamy odposlechů, které nesvědčí podle jeho názoru jednoznačně pro jeho vinu v uvedeném smyslu. Navíc ani množství získané drogy a případnou částku za ni utracenou, není možno podle jeho názoru hodnotit jako trestný čin. K tomu Nejvyšší soud považuje za potřebné konstatovat, že tyto námitky směřují vůči skutkovým zjištěním soudů, která ovšem dovolacím důvodem dle § 265b odst. 1 tr. ř být nemohou, jak už bylo výše též uvedeno. V této souvislosti učiněná skutková zjištění, jakož i hodnocení důkazů před soudem I. stupně, lze ve vztahu k uvedeným námitkám mít za vykonaná v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a na základě toho skutková zjištění celkově považovat za úplná a správná. Co se týče rozsahu vedeného dokazování v řízení před soudem I. stupně, má Nejvyšší soud za to, že tomuto v tomto směru nelze soudům nic vytknout a stejně tak ani právní kvalifikaci takto zjištěného skutku, když se zjevně nejedná ani o případ extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a jejich právním hodnocením. Z uvedeného vyplývá, že se zjevně nejednalo o takový stav posuzované věci, který by soudy měl vést k důvodné aplikaci dovolatelem poukazované zásady in dubio pro reo. Ohledně námitky dovolatele týkající se provádění výslechů policejními orgány v rámci přípravného řízení, je nutno uvést, že ani tato nemůže obstát v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je povahou ryze procesní, zatímco uvedený dovolací důvod směřuje proti vadám hmotně právním. V tomto smyslu poukazuje Nejvyšší soud na vyčerpávající odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze (viz jeho str. 18), v němž se tento s citovanými námitkami dostatečně vypořádal. Pokud by dovolání bylo podáno pouze z těchto důvodů, muselo by být Nejvyšším soudem odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř. Za právně relevantně a současně důvodně uplatněnou ovšem lze považovat námitku dovolatele spočívající v tom, že pokud byl shledán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., neměl být předmětný skutek právně kvalifikován jako čin, který spáchal jako člen organizované skupiny. Ze soudy učiněných stávajících skutkových zjištění totiž nepochybně vyplývá, že dovolatel drogu kupoval od spoluobviněných Z., A., H., ale téměř výhradně pro vlastní potřebu, když k její další distribuci došlo pouze v případě svědka D. P., jemuž ji poskytl, když tento byl „v nouzi“, když k předání drogy v tomto případě došlo víceméně neplánovaně a bezúplatně, přičemž z výpovědi spoluobviněné L. H. vyplynulo, že tato si drogu od dovolatele několikrát vzala sama i bez jeho vědomí. Rovněž z telefonních odposlechů je zřejmé, že dovolatel byl sice v kontaktu především s R. Z., ovšem z těchto nelze jednoznačně soudit, že se uskutečnily s cílem distribuce drogy dalším osobám, ale s cílem obstarat si drogu pro vlastní potřebu. Podle názoru Nejvyššího soudu není tedy možno s jistotou říci, že na základě dosud učiněných skutkových zjištění je jednoznačně možné posoudit označený trestný čin M. S. tak, že jej spáchal jako člen organizované skupiny, v rámci níž by tento především sjednával místa a množství předávaného pervitinu a způsob jeho placení (jak uvádí ve svém odůvodnění soud prvního stupně), a že by tedy byl typickým dealerem drog spolupracujícím v takové skupině uvedeným způsobem s ostatními jejími členy. Na tomto místě je nutné souhlasit s jeho názorem, že ze skutkových zjištění učiněných v řízení před oběma soudy nevyplývá nepochybně ani to, že by v rámci takovéto skupiny měl přidělenu konkrétní úlohu, že by plnil předem dané úkoly a tedy, že by jednal společně s ostatními jejími členy koordinovaně a dle předem daného plánu.

Co se týče dovolání podaného M. B., je na místě uvést, že ze skutkových zjištění, které soudy učinily, vyplynulo, že posuzovaná trestná činnost byla páchána skupinou většího množství osob, která operovala na celém území České republiky, přičemž jednotlivé osoby v ní vykonávaly přesně určené činnosti a takto bylo prokázáno, že jejími členy byly jak osoby, které drogy vyráběly, tak ty, které ji od nich získávaly a nabízely dále a inkasovaly S. za to nemalé finanční obnosy. Konkrétně ohledně dovolatele M. B. z učiněných skutkových zjištění zřetelně vyplynulo, že tento měl pověst spolehlivého dealera drog, když pervitin získával hlavně od spoluobviněného Z., s nímž byl v poměrně úzkém a pravidelném kontaktu, podílel se s ním též na nákupu pervitinu, a tímto dále zásoboval řadu osob, a to jak konzumentů (např. osoby z Ž. R. a okolí), tak dalších distributorů (např. spoluobviněný P.). Z uvedeného vyplývá, že dovolatel aktivně plnil právě v rámci popsané skupiny osob přesně dané úkoly spočívající především v distribuci drog ostatním jejím členům či jejich konečným konzumentům, přičemž musel přinejmenším být srozuměn s tím, že role dalších osob, s nimiž přicházel do kontaktu, je v jejím rámci rovněž přesně daná. Navíc k tomu, aby mohlo být jednání dovolatele takto hodnoceno, postačí, aby se do takové skupiny fakticky včlenil a aktivně se na její činnosti podílel, tedy nevyžaduje se výslovné přijetí za jejího člena. Ze skutkových zjištění tak zcela nepochybně vyplývá, že činnost celé skupiny, včetně činnosti M. B., se vyznačovala prvky provázanosti, plánovitosti a organizovanosti s jasně daným cílem, a to obstarat drogu co největšímu počtu dalších zájemců. Za tohoto stavu věci považuje Nejvyšší soud hodnocení jeho jednání soudy v souladu s ust. § 34 písm. ch) tr. zák., za zcela správná, když i tato skutečnost, vedle druhu a množství distribuovaných drog, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost ve smyslu ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Nelze tedy než uzavřít, že ze shora uvedených důvodů je nutno námitky dovolatele v tomto směru mít za uplatněné právně relevantně, avšak zjevně neopodstatněně.

Co se týče dovolání podaného M. S., je na místě považovat jím uplatněné dovolací námitky ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu nejenom za právně relevantní, ale i důvodné. To přesto, že dovolací soud si je vědom toho, že je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudy a v návaznosti na tento stav posuzovat hmotně právní aspekty věci bez toho, že by učiněná skutková zjištění měnil. Nelze však mít ani za to, že je naprosto a bez výjimky takto zjištěným skutkovým stavem vázán, a to právě ve chvíli, kdy doposud učiněná skutková zjištění nedosahují rozsahu, ale ani obsahu, který by umožnil bez pochybností zjištěný skutkový stav také adekvátně právně posoudit. V dané věci poukázal dovolatel M. S. v zásadě na absenci skutkových zjištění ohledně posouzení jeho jednání jakožto člena organizované skupiny ve vztahu k právní kvalifikaci skutku jako trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., neboť v jeho případě pro takovýto závěr (a jeho následné odsouzení) chybí jednoznačný a nezpochybnitelný podklad. Za daného stavu věci tak učiněná skutková zjištění takto zjevně neumožnila soudům dospět k tak jednoznačnému právnímu závěru o jeho vině, který nakonec ve svých rozhodnutích přijaly. Je nutno dodat, že jejich povinností bylo v rámci odůvodnění svých rozhodnutí jednoznačně uvést, proč jednání obviněného hodnotily jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Jak již řečeno, posoudit jednání dovolatele i z hlediska naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty uvedeného trestného činu, tedy spáchání tohoto činu jakožto člen organizované skupiny, mohly oba soudy jedině po provedení dokazování v potřebném rozsahu, což za dané situace z jejich rozhodnutí nevyplývá. Teprve po takovém doplnění bude na místě rozhodnout, zda obviněný ve skutečnosti opravdu naplnil všechny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu a tomu také podřídit další rozhodnutí ve věci. Nelze než uzavřít, že doposud učiněná skutková zjištění neumožňují přijmout právní závěry, ke kterým soudy v rámci svého rozhodování dospěly.

Protože Nejvyšší soud České republiky shledal dovolání M. S. důvodným, zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. v rozsahu uvedených výroků citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 57/2004 ze dne 17. 12. 2004, když v rámci tohoto výroku zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž tak učinil za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, když vzhledem k povaze zjištěných vad nepřichází v úvahu jejich odstranění v rámci případného veřejného zasedání.

V novém řízení se Vrchní soud v Praze bude věcí znovu zabývat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž bude vázán jeho právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí z hlediska relevantních hmotně právních otázek s povinností provést úkony a doplnění dokazování z hledisek již shora uvedených (§ 265s odst. 1 tr. ř.). V tomto směru půjde především o taková skutková zjištění, kterými bude bezpečně prokázáno, zda jednáním M. S. byl naplněn též znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., a v tomto smyslu tedy to, že uvedený trestný čin spáchal jako člen organizované skupiny. Teprve po zjištění a vyhodnocení uvedených skutečností se zaměřením na shora uvedené bude moci soud jednoznačně dovodit vinu či nevinu obviněného vycházejíc z jednoznačně a nepochybně prokázaného skutkového stavu, který teprve bude moci poskytnout dostatečný prostor pro jemu odpovídající samotné právní hodnocení věci.

S ohledem na to, že důvod, z něhož rozhodl dovolací soud ve prospěch dovolatele M. S., zjevně neprospívá druhému z dovolatelů, nemohl rozhodovat též v jeho prospěch ve smyslu § 265k odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 261 tr. ř. S poukazem na shora uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než dovolání podané M. B. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na tento způsob rozhodnutí tak učinil v neveřejném zasedání, a to za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Návrhem M. B. na odklad výkonu trestu se Nejvyšší soud v rámci svého rozhodování nezabýval, neboť takový návrh předseda senátu soudu I. stupně ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. neučinil. Vzhledem ke způsobu rozhodnutí o dovolání se stejně tak nezabýval ani jeho pozdějšími žádostmi o přerušení výkonu trestu odnětí svobody, resp. o propuštění z jeho výkonu ze dne 4. 7. 2006 a ze dne 14. 7. 2006. K námitkám uplatněným dovolatelem v této jeho druhé žádosti, které napadají provádění dokazování, hodnocení důkazů soudy a z tohoto vzešlá skutková zjištění, odkazuje Nejvyšší soud na výše řečené. Nejvyšší soud nevyhověl ani návrhu M. S. na přikázání věci k opětovnému projednání v jiném složení senátu, neboť na základě projednání dovolání nemá pochybnosti o tom, že v původním složení senátu by neumožnilo věc spravedlivě projednat a rozhodnout.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. srpna 2006

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka

Vydáno: 09. August 2006