JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 730/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. června 2008 o dovolání T. G. S., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře sp. zn. 14 To 113/2007 ze dne 28. 6. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově sp. zn. 7 T 102/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově sp. zn. 7 T 102/2006 ze dne 5. 2. 2007 byl T. G. S. v bodech 1/ - 8/ uznán vinným trestnými činy obchodování s lidmi podle § 232a odst. 1 písm. a) trestního zákona (dále jen tr. zák.) a ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. b) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za tyto trestné činy mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl dále uložen trest vyhoštění na dobu pěti let a dle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věcí ve výroku přesně vyjmenovaných. Podle § 226 písm. b), c) trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o zproštění obviněného obžaloby pro další (přesně popsané) skutky. Daným rozsudkem bylo též rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněného S. R. K. a o zproštění obžaloby J. D.

O odvoláních T. G. S. a příslušné státní zástupkyně proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem sp. zn. 14 To 113/2007 ze dne 28. 6. 2007, a to tak, že jej ohledně T. G. S. dle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. jej uznal pod body 1/ - 7/ vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák., za nějž mu uložil trest odnětí svobody v trvání třinácti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu uložil trest propadnutí věcí, které přesně vymezil. Dle § 226 písm. b) tr. zák. jej zprostil obžaloby pro další (přesně popsaný) skutek. Odvolání státní zástupkyně podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře podal T. G. S., jako osoba oprávněná, prostřednictvím dvou obhájců dovolání, a to včas a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou obsaženy v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

V obou dovoláních ohledně dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a současně i s odvoláním na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l/ tr. ř.) vyjádřil nesouhlas s právním posouzením popsaného jednání jako trestného činu pohlavního zneužívání dle § 242 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že měl dívky mladší 15 let jiným způsobem pohlavně zneužívat. I v tomto případě musí podle jeho názoru ovšem jít o tak intenzivní zásah do mravního a tělesného vývoje dětí, který je srovnatelný s vykonáním soulože. Poukázal přitom na komentář k trestnímu zákonu a rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) pod sp. zn. 7 Tdo 235/2004 a 7 Tdo 1077/2004, z nichž plyne, že za jiný způsob pohlavního zneužívání se považuje např. orální pohlavní styk, ohmatávání prsou nebo pohlavních orgánů, líbání přirození apod., které směřují k sexuálnímu vzrušení pachatele. Nemůže jít ale pouze o jednorázové letmé dotyky přes oděv, tedy jednání nepříliš intenzivní, které sice formálně již naplňuje zákonný znak „jiným způsobem pohlavně zneužije“, jde však o počínání nepříliš intenzivní a v takových případech je nutno náležitě zkoumat též naplnění materiální podmínky tohoto trestného činu. Rovněž i krátkodobé úmyslné, avšak jakoby mimoděk, sahání na prsa či přirození přes oděv z hlediska jejich intenzity nelze srovnat s vykonáním pohlavního styku nebo s jinými způsoby chování, jak jsou popsány shora. V jeho případě však jeho jednání, jež spočívalo v objímání kolem pasu, držení za hýždě, objímání kolem trupu, dotýkání rukama, líbání na ústa, na čelo a zadek, odhalené břicho a na jiné různé části těla, tisknutí tváří, očichávání a olizování použitých odložených spodních kalhotek, pleskání rukou přes zadek, braní hlavy do dlaní, braní do náručí, tajné předání nezjištěné sumy peněz nezletilé dívce za to, že pózovala na nedoložených soukromých fotografiích určených pro něho samého, objímání zezadu rukama kolem těla, dávání si rukou nezletilých dívek kolem krku, zvedání a braní do náručí, žádání, aby si pro účely fotografování dívka vyhrnula triko nad obnažená prsa, vyplazování kmitajícího jazyku, vsunování jazyku mezi zuby nezletilým dívkám, které nadto byly oblečeny ve většině případů do spodních kalhotek a trička, ať už s rukávy či bez nich, případně do spodních kalhotek a podprsenky, nikdy však nebyly svlečeny zcela, ani do půl těla, nelze dle jeho názoru srovnávat se souloží či podřazovat pod jiný způsob pohlavního zneužívání odpovídajícího např. orálnímu pohlavnímu styku či ohmatávání prsou či pohlavních orgánů s cílem se sexuálně vzrušit. Má tak za to, že popsané jednání nedosáhlo takové intenzity, kterou zákon a soudní praxe vyžadují pro naplnění skutkové podstaty daného trestného činu. Nebylo možné ani dovodit, že by tím sledoval své sexuální vzrušení, neboť jeho jednání bylo čistě přátelské, účelem bylo navodit přátelskou, uvolněnou, srdečnou a veselou atmosféru pro fotografování a posílení motivace dívek. Toto jeho tvrzení je navíc ve shodě i s tvrzením nezletilé v posudku MUDr. H.

V dovolání podaném prostřednictvím obhájce JUDr. V. P. vyjádřil dále své přesvědčení, že mu byl uložen trest v rozporu se zákonem, a to trest propadnutí věci. Žádný ze soudů se nezabýval tím, komu věci, na něž se trest vztahuje, náležely, kdo byl jejich vlastníkem. Soudy nepřihlédly k tvrzení jeho a odsouzeného K., že notebook Siemens, počítač Microstar a oba fotoaparáty byly ve vlastnictví společnosti P. t. GmbH a notebook IBM ve výlučném vlastnictví odsouzeného K. Oba fotoaparáty byly navíc pořízeny krátce předtím, než byla provedena domovní prohlídka policií. Namítl také, že v řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na obhajobu, když po celou dobu řízení byl stíhán pro trestný čin obchodování s lidmi podle § 232a odst. 1 písm. a) tr. zák. a ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. b) tr. zák., a proto se také jeho obhajoba ubírala tímto směrem. Odvolací soud však, aniž by jej na možnost odchylného právního posouzení skutku upozornil a umožnil mu se v daném směru hájit, posoudil skutek jako trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák., čímž mu odňal možnost se účinně hájit.

Na závěr ve svých dovoláních navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). Ve svém vyjádření uvedla, že je třeba plně souhlasit se závěry soudů obou stupňů, že jednání obviněného je třeba kvalifikovat jako trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák., neboť pohlavním stykem ve smyslu výkladu tohoto zákonného ustanovení se rozumí v souladu s ustálenou judikaturou jak soulož, tak i jiný obdobný pohlavní styk a vždy se jedná o jakékoliv jednání mající za cíl sexuální uspokojení. Dalším způsobem užití oběti popsaný v citovaném ustanovení je sexuální obtěžování. Z výkladového hlediska lze učinit závěr, že se jedná o pojem, jenž musí mít jiný obsah než další pojmy užité v citovaném zákoně. Za sexuální obtěžování je možno považovat jednání, jež je méně intenzivní, než je pohlavní styk a zneužívání. Takto je jím jakákoliv forma nežádoucího ústního nebo jiného než ústního projevu sexuální povahy, jehož cílem či výsledkem je narušení důstojnosti osoby. Za obtěžování lze považovat i nechtěný tělesný kontakt sexuálně podbarvený, osahávání, tělesný dotyk, poplácávání, ale i ohmatávání pohlavních orgánů přes oděvy. Intenzita sexuálního obtěžování pak bude odvislá od věku pachatele a věku oběti, okolností a způsobu provedení. V daném případě je možno hovořit s ohledem na věk poškozených a způsob provedení sexuálního obtěžování o naplnění zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. Pokud jde o trest propadnutí věci, uvedla, že z provedeného dokazování bylo zjištěno, že předmětné fotoaparáty, ohledně kterých byl trest uložen, byly obviněným použity ke spáchání trestné činnosti. Vzhledem k tomu státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasila s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. V dovolání uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl rozsudkem, který přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže).

Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jako relevantní jeví námitka dovolatele, že v jeho jednání nebylo možné spatřovat naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání dle § 242 odst. 1 tr. zák., když v jeho projevech nelze dovozovat takovou intenzitu, která by byla srovnatelná s vykonáním soulože a podřaditelná tak pod znak „jiného způsobu pohlavního zneužití.“ Nelze jí však přisvědčit.

Ze skutkových zjištění, k nimž soudy v daném případě dospěly, se totiž podává, že dovolatel se vůči jednotlivým dívkám choval způsobem popsaným v příslušných bodech výroku o vině, což i sám ve svém dovolání opakoval. Jeho jednání tak spočívalo v tom, že si během fotografování dívky, které byly pouze střídmě oděné (ve spodním prádle, příp. ještě navíc jen v tričku) bral na klín či koleno, tiskl je ke svému tělu, přitom se jich dotýkal na různých částech těla, především ale v oblasti stehen, hýždí, břicha apod., líbal je na různé části těla, včetně úst, v některých případech na ně vyplazoval kmitající jazyk či se jim dokonce snažil svůj jazyk vsunout mezi jejich zuby (v případě poškozené J. S.). S přihlédnutím k závěrům obsaženým v rozsáhlých odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů, jakož i k příslušné judikatuře (na niž dovolatel sám ve svém podání odkázal), bylo tedy nutné dovodit (a soud druhého stupně tak i správně učinil), že v dané věci se nejednalo o chování srovnatelné např. pouze s jednorázovými, letmými dotyky nebo saháním na prsa či přirození přes oděv, ale že se jednalo o mnohem závažnější chování, které rozhodně dosahovalo intenzity srovnatelné se souloží. V hodnocení skutku pak soud také zcela správně přihlédl k těm skutkovým zjištěním, dle nichž jednání dovolatele bylo všem dívkám nepříjemné, vadilo jim, a proto se mu také bránily. Z jejich strany nešlo přitom ani o aktivní spolupráci s dovolatelem (viz str. 21 rozsudku odvolacího soudu) a je tedy zjevné, že dovolatel takto jednal proti vůli dívek. V neposlední řadě je nutno vzít v úvahu i věk poškozených dívek, jakož i okolnosti, za nichž ke spáchání činů došlo, když bylo prokázáno, že tímto dovolatel sledoval své sexuální uspokojování. Vzhledem k řečenému dovodil tedy odvolací soud zcela správně, že jeho jednání vykazovalo rozhodně znaky „jiného pohlavního zneužití“. Námitky dovolatele vytýkající soudu druhého stupně nesprávné právní posouzení věci jako trestného činu pohlavního zneužívání dle § 242 odst. 1 tr. zák. je tedy nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněné a naopak se lze jednoznačně přiklonit k právní kvalifikaci, k níž dospěly soudy. Jak již řečeno, ty se danou problematikou zabývaly v obsáhlém a pečlivém odůvodnění svých rozhodnutí, na něž lze tímto odkázat, když dovolací soud by zde pouze nadbytečně opakoval závěry v něm obsažené.

Pokud jde o námitku dovolatele, že nebyl před rozhodnutím odvolacího soudu upozorněn na změnu právní kvalifikace a že tímto mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces, dovolací soud ani v tomto směru nemůže dovolateli přisvědčit. Takto je třeba poukázat na § 259 odst. 5 písm. b) tr. ř. ve spojení s § 225 odst. 2 tr. ř., z nichž zcela jasně vyplývá, že upozornění obviněného na změnu právní kvalifikace skutku je nutné toliko v případě, že se jedná o změnu směrem k právní kvalifikaci dle přísnějšího ustanovení trestního zákona. V projednávaném případě však byl dovolatel soudem odvolacím uznán trestným činem mírnějším, což je evidentní především při porovnání trestních sazeb trestu odnětí svobody stanovených na trestný čin dle § 242 odst. 1 tr. zák. (jeden rok až osm let) a dle § 232a odst. 1 tr. zák. (dva až deset let). Předmětnou námitku je tak nutné považovat za nedůvodnou a v rámci zvoleného dovolacího důvodu navíc za právně irelevantní.

K námitce ohledně uložení trestu propadnutí věci dovolací soud poznamenává, že tuto námitku nelze vztáhnout ani pod jeden ze zvolených dovolacích důvodů, jelikož se jedná o námitku směřující vůči uloženému trestu, kterou by případně bylo možné podřadit pod dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Proto se také dovolací soud takto vznesenou námitkou vznesenou v rámci uplatněných dovolacích důvodů nemohl zabývat, když je namístě (jako obiter dictum) uvést, že na základě soudy učiněných skutkových zjištění tyto správně dospěly k názoru, že dané předměty v době spáchání činu náležely dovolateli, bylo jich užito ke spáchání trestného činu či k tomu byly určeny, a takto bylo tedy možno ohledně nich uložit trest propadnutí věci.

Z uvedeného je tedy patrné, že soudy na základě učiněných skutkových zjištění správně dovodily naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. Jestliže za uvedených okolností, právě i s ohledem na obsah a rozsah ve věci vedeného dokazování, dospěly k závěru o vině předmětným trestným činem (včetně jeho subjektivní stránky), nelze mít za to, že učiněná skutková zjištění jsou v rozporu s právní kvalifikací samotného skutku. Z uvedeného je zřejmé, že námitky dovolatele z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neobstojí a nelze mít v této souvislosti za důvodný ani dovolací důvod uplatněný podle § 265b odst. 1 písm.l) tr. ř. v některé z jeho alternativ.

S poukazem na uvedené pak Nejvyšší soud České republiky dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. června 2008

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka

Vydáno: 26. June 2008