JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 713/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. června 2006 o dovolání podaném obviněným J. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 7 To 155/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 34/2005, t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 2 T 34/2005, byl obviněný J. H. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „dne 22. 9. 2004 kolem 01.15 hod. v obci U., okres K., v objektu bývalého pivovaru, v úmyslu usmrtit bodl loveckým nožem s čepelí dlouhou 17 cm zezadu do krku poškozeného M. B., a způsobil mu bodné poranění krku zasahující do hloubky 10 cm, které si vyžádalo léčbu poškozeného po dobu 12 dnů a proniklo podkožím a svalovými snopci, pokud by došlo k zasažení společné krkavice a hrdelní žíly, došlo by k ohrožení života poškozeného.“ Podle § 219 odst. 1 tr. zák. byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 roků. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.

O odvolání obviněného a krajského státního zástupce v Praze proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 7 To 155/2005, jímž k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. pak odvolací soud z podnětu odvolání obviněného i státního zástupce sám znovu rozhodl tak, že obviněného J. H. uznal vinným týmž skutkem (s modifikací tzv. skutkové věty, do níž nezahrnul, že obviněný jednal v úmyslu poškozeného usmrtit), který právně kvalifikoval jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák. Podle § 222 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému zároveň uložen trest propadnutí věci, a to loveckého nože černé barvy o délce čepele 17 cm. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 31. 1. 2006 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým napadl výrok o vině pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák. a výrok o trestu, vyjma výroku o propadnutí loveckého nože černé barvy a dálce čepele 17 cm. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku se dovolatel zabýval jednak skutkovými okolnostmi inkriminovaného činu a v tomto rámci uvedl, že z provedeného dokazování vyplývá, že jeho jednání bylo reakcí na agresivní počínání poškozeného B. a svědka Č., aniž by bylo vedeno úmyslem způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Dovolatel poukázal na to, že útok na poškozeného nijak předem nepřipravoval a v inkriminovaném okamžiku jednal ve strachu a v okamžitém afektu. Nůž použil jen proto, jelikož jej měl při sobě k obranným účelům, a nikoliv z toho důvodu, že by si jej zvlášť vybral k zesílení intenzity provedeného útoku. K usmrcení poškozeného ani k tomu, aby mu způsobil těžkou újmu na zdraví neměl současně žádný vysvětlitelný motiv, neboť jednal za situace, když očekával příjezd policie, kterou předtím sám zavolal k ochraně svého majetku a popřípadě i své osoby. Pokud by měl skutečně v úmyslu poškozeného usmrtit nebo mu způsobit těžkou újmu na zdraví, mohl tak učinit v podstatě kdykoliv. Ve skutečnosti ovšem ani v prvním okamžiku nepostřehl a nevěděl o tom, že poškozeného vůbec poranil.

V návaznosti na tato tvrzení pak dovolatel namítl, že předmětný skutek nebylo možno po právní stránce posoudit ani jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák., jak to učinil odvolací soud, a to pro nedostatek úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. V uvedené souvislosti dovolatel zdůraznil, že bylo třeba zvážit všechny okolnosti posuzovaného případu, když ani podle judikatury (R 35/1991 SbRt.) nelze na úmysl pachatele usuzovat jen z povahy předmětu, kterým byl veden útok. Pokus trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. přitom musí být charakterizován cílevědomým zaměřením jednání pachatele na dokonání trestného činu, tzn. že zde musí být vůle pachatele způsobit zamýšlený následek. Podle přesvědčení dovolatele nebyla v jeho případě naplněna subjektivní stránka pokusu výše uvedeného trestného činu, i když některé jeho objektivní znaky zjištěny byly. Jeho jednání mělo být proto posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., popřípadě též jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.

S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud vyhověl jeho dovolání, a aby z jeho podnětu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 7 To 155/2005 a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citovaný rozsudek. Dále navrhl, aby dovolací soud posoudil stíhaný skutek jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a příp. výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl a uložil mu mírnější trest.

Součástí dovolatelova mimořádného opravného prostředku byl i podnět, aby předseda senátu Krajského soudu v Praze postupoval podle § 265h odst. 3 tr. ř. a rozhodl o přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen napadeným (pravomocným) rozsudkem.

K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který podané dovolání shledal zjevně neopodstatněným, jelikož dovolatel založil své závěry na odlišných skutkových okolnostech, než jaké zjistily soudy nižších stupňů. Státní zástupce poukázal na to, že podle skutkových zjištění obou soudů dovolatel jako osoba napaden nebyl, a že jeho jednání bylo nepřiměřenou reakcí na předchozí vandalské jednání poškozeného B., přičemž k žádnému boji, při němž by pohyb poškozeného znemožňoval přesné cílení bodné rány (zasazené zezadu), mezi dovolatelem a poškozeným nedošlo. Těmito skutkovými zjištěními, pokud k nim soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je přitom dovolací soud vázán. Podle státního zástupce nejsou v projednávané věci současně dány žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a z nich vyvozenými právními závěry na straně druhé. Státní zástupce dále uvedl, že je možno akceptovat závěry odvolacího soudu v tom směru, že druh použité zbraně, místo bodnutí a jeho intenzita svědčí o úmyslu obviněného (dovolatele) způsobit poškozenému přinejmenším těžkou újmu na zdraví. Odvolacím soudem použitá právní kvalifikace se proto jeví jako přiléhavá. Vzhledem k výše konstatovaným skutečnostem státní zástupce navrhl, aby podané dovolání bylo jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto, a toto rozhodnutí aby dovolací soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud hodlal učinit jiné než navrhované rozhodnutí, vyslovil státní zástupce ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněný J. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí vyhodnotit základní otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel,lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V obecné rovině je současně nutno vzít v úvahu, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutno považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy právní závěry obecného soudu by byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde a konečně ani sám dovolatel (jenž se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto částečného přehodnocení provedených důkazů a z nich plynoucích skutkových zjištění ve svůj prospěch) nenamítl žádné relevantní skutečnosti, jež by takový extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením soudem dokládaly.

Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).

V posuzovaném případě je zřejmé, že obviněný J. H. důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zčásti opřel a skutkové námitky, založené na vlastním hodnocení provedených důkazů a tvrzení skutečností, které podle jeho názoru z provedených důkazů vyplývají (okolnosti spáchání činu, pohnutka činu, absence úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví). Takové námitky pro svůj procesní charakter (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) však uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu neodpovídají.

Naproti tomu shledal Nejvyšší soud podané dovolání právně relevantním v té části, kde dovolatel s odkazem na judikaturu (R 35/1991 SbRt.) namítl, že na jeho úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví nelze usuzovat jen z povahy použitého předmětu (nože), ale je třeba zvážit i další okolnosti případu. Pokud by odvolací soud naznačeným způsobem postupoval, měl podle přesvědčení dovolatele dospět k závěru, že v jeho jednání lze spatřovat toliko naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., eventuálně též trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.

Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

Pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel jednáním pro společnost nebezpečným, které bezprostředně směřuje k tomu, aby jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví (srov. § 89 odst. 7 tr. zák.), jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Z hlediska naplnění subjektivní stránky (zavinění) je zapotřebí, aby pachatel nejen jednal úmyslně (srov. 3 odst. 3 tr. zák.), nýbrž musí být zároveň zjištěno (prokázáno), že úmysl pachatele (§ 4 tr. zák.) směřoval k následku (účinku) uvedenému v ustanovení § 222 odst. 1 tr. zák., tj. ke způsobení těžké újmy na zdraví v některé z forem uvedených v ustanovení § 89 odst. 7 tr. zák. Pachatel by pak zákonem předpokládaný následek musel chtít vyvolat buď přímo, anebo měl alespoň vědět, že takový následek může svým jednáním způsobit, a pro tento případ s tím být srozuměn.

Dále je nezbytné uvést, že příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele směřujícím ke způsobení relevantního trestněprávního následku (účinku) zakládá jeho trestní odpovědnost jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut pachatelovým zaviněním. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jestliže dovolatel použil k inkriminovanému činu nůž, pak ani povaha tohoto předmětu skutečně bez dalšího neznamená, že by jeho užití již samo o sobě mohlo být příčinou ke způsobení zákonem předpokládaného následku v podobě těžké újmy na zdraví. Toho si byl konečně vědom i sám dovolatel, když poukázal na rozhodnutí publikované pod č. 35/1991 SbRt., podle něhož úmysl pachatele způsobit jinému těžkou újmu na zdraví nelze dovozovat jen z povahy předmětu, kterým byl veden útok, neboť je třeba zároveň zvážit i další okolnosti případu, jako jsou způsob použití tohoto předmětu, intenzita vedeného úderu apod.

Jestliže jsou výše uvedené zásady aplikovány na posuzovaný případ, má podstatný význam skutkové zjištění soudu, že obviněný (dovolatel) bodl poškozeného zezadu loveckým nožem s délkou čepele 17 cm do krku, a to za situace, kdy místo a intenzita bodnutí (vzhledem k chybějícím obranným reakcím poškozeného) byly závislé pouze na vůli obviněného (dovolatele). Lokalita těla, proti které byl útok veden, byla přitom charakteristická životně důležitými orgány zde se nacházejícími, jejichž zasažení a poškození mohlo podle zjištění soudu vést až k nejtěžšímu následku, tj. ke smrti poškozeného. Ačkoliv se jednalo pouze o jediné bodnutí při kterém čepel nože vnikla do hloubky 10 cm, soud zjistil, že šlo o nástroj do té míry masivní, že jeho čepel byla způsobilá snadno proniknout ještě hlouběji do měkkých tkání krku. Většiny výše uvedených rozhodných skutečností (tj. povahy použitého předmětu /loveckého nože/, postavení v němž se poškozený nacházel, cíleného bodnutí vedené vůči krku poškozeného), si dovolatel v době činu musel být nepochybně (alespoň v základních rysech) vědom. Za tohoto stavu lze pak souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že se obviněný (dovolatel) v přímém úmyslu (§ 4 písm. a/ tr. zák.) dopustil pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí vypořádal rovněž s otázkou, z jakých důvodů nekvalifikoval předmětný skutek jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1 tr. zák., jak to ve svém rozsudku učinil soud prvního stupně.

Se zřetelem ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud své závěry shrnul tak, že napadenému rozhodnutí odvolacího soudu nelze vytknout, že předmětný skutek po právní stránce posoudil vadně, jestliže jej nekvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., popř. též jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Jeho rozhodnutí tedy nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, jak ve svém mimořádném opravném prostředku namítal dovolatel. Podané dovolání proto nebylo shledáno ani v relevantně uplatněné části jakkoliv opodstatněným.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného J. H. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Pokud jde o podnět dovolatele k odkladu (přerušení) výkonu rozhodnutí, Nejvyšší soud konstatuje, že příslušný návrh předsedy senátu podle § 265h odst. 3 tr. ř. ve věci podán nebyl a Nejvyšší soud zároveň důvody pro vlastní postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledal.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. června 2006

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 21. June 2006