JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 711/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. června 2008 o dovolání podaném M. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2008 sp. zn. 9 To 24/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 92/2006, t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 21 T 92/2006 byla dovolatelka uznána vinnou pod body 1, 2 výroku rozsudku trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se dopustila způsobem podrobně popsaným ve výrokové části rozsudku. Za uvedený čin byla podle § 248 odst. 2 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí v trvání 12 (dvanácti) měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 (třicetišesti) měsíců. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla obviněné uložena povinnost, během zkušební doby podmíněného odsouzení nahradit podle svých sil poškozené obchodní společnosti A. - z. p., a. s., se sídlem P., L. způsobenou škodu trestným činem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, povolání, funkce či jiné činnosti spojené s pozicí účetní a hmotnou odpovědností v trvání 3 tří) let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozené A. - z. p., a. s., se sídlem P., L. částku ve výši 175.859 Kč.

O odvolání obviněné M. S. proti shora citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, rozhodl Městský soud v Praze dne 31. 1. 2008 pod sp. zn. 9 To 24/2008 tak, že usnesením podle § 256 tr. ř. odvolání jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dnem 3. 1. 2008.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 9 To 24/2008, podala obviněná M. S. dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), g) trestního řádu.

V dovolacích námitkách uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zdůraznila, že má zato, že bylo porušeno její právo na obhajobu, neboť v průběhu trestního řízení neměla obhájce, byť splňovala kritéria nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř. Jak uvedla, od roku 1996 trpí posttraumatickou stressovou poruchou, v důsledku brutálního napadení. Od uvedené doby je v péči odborných lékařských zařízení a užívá léky. Tuto skutečnost Městský soud nezohlednil a dospěl k závěru, že se mohla sama v průběhu hlavního líčení před soudem prvního stupně hájit. Své závěry soud druhého stupně dovodil z toho, že v přípravném řízení uvedla, že se cítí zdráva a schopna výslechu. Nezohlednil ale, že v měsíci říjnu 2006, tedy několik měsíců před zahájením hlavního líčení byla hospitalizována v P. l. v B., odkud byla propuštěna v prosinci 2006, tedy bezprostředně před zahájením hlavního líčení v lednu 2007. Na tento svůj stav upozorňovala u hlavního líčení. Má zato, že Městský soud při svém rozhodování nemohl vycházet z přípravného řízení, pokud byla následně hospitalizovaná na psychiatrii. K argumentaci Městského soudu o tom, že zanedbávala lékařskou péči uvedla, že se u ní projevuje sociální fobie, která u ní způsobuje, že např. nebyla schopna po několik měsíců vycházet z bytu, přebírat poštu apod. Má zato, že je třeba na její onemocnění pohlížet v širších souvislostech a nemůže jí být dáváno k tíži.

Dále uvedla, že se jednání, jímž byla uznána vinnou nedopustila. Provedeným dokazováním také nebyla prokázána ani subjektivní ani objektivní stránka trestného činu, kterým byla uznána vinnou a to proto, že jako účetní neměla v úmyslu poškodit svého zaměstnavatele vyplácením si duplicitních mezd na svůj bankovní účet a také, že by ke škodě zaměstnavatele vybrala peníze z jeho účtu a tyto nepředala do pokladny společnosti. Znovu zdůraznila, že jakýkoliv způsob vyplácení finančních částek bezhotovostním převodem nebo v hotovosti podléhal kontrole ředitele a jakýkoliv pohyb peněz bez dohledu nadřízeného byl zjistitelný. Proto není možné, aby se rozdíl v platbách projevil po několika měsících. Vyslechnutí svědkové také nevyvrátili její tvrzení o tom, že s ohledem na organizační systém a zavedený softwarový program nebyly prováděné finanční operace zcela pod kontrolou a potvrdili několik případů duplicitních plateb. V měsících září až listopad 2004 také neměla elektronické bankovnictví na starosti. Svědek S. potvrdil, že pokladní svědkyně N. mu v určitých případech doklad o přijaté hotovostní platbě nevystavila. Zdůraznila, že byla ve společnosti vydána interní směrnice, podle níž měly každý měsíc probíhat finanční kontroly a také to, že pokladní směla finanční hotovost nad určený limit vyplácet toliko s předchozím souhlasem nadřízeného. Pokud by tedy došlo k tomu, čím byla uznána vinou, tak by muselo dojít k selhání kontrolních mechanismů mnoha osob, které následně rozvedla. Pro potvrzení své obhajoby navrhla již u hlavního líčení doplnění dokazování výslechy dalších osob, což soud prvního stupně zamítl. Má zato, že v jejím jednání nelze spatřovat naplnění znaků trestného činu, najmě, když chybí i jakýkoliv důkaz o jejím úmyslu, tedy subjektivní stránce. Navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 9 To 24/2008, a přikázal Městskému soudu v Praze, aby o věci znovu jednal.

K dovolání obviněné se do dne konání neveřejného zasedání podle § 265h odst. 2 tr. ř. písemně nevyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přesto, že mu byl opis dovolání doručen dne 30. 4. 2008 (č. l. 225 spisu).

Obviněná M. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě podle § 265e odst. 1 tr. ř., prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání obviněné M. S. je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze pod dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. podřadit.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jde tedy o případ porušení ustanovení o nutné obhajobě bez ohledu na to, z jakého důvodu uvedeného v ustanovení § 36 tr. ř. musel mít obviněný v řízení obhájce, popřípadě, zda šlo o jediný případ nutné obhajoby či více takových důvodů. Právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak v článku 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tak i ústavními předpisy, např. čl. 40 odst 3 Listiny základních práv a svobod. Proto porušení práva na obhajobu je podstatnou vadou řízení. Nicméně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je užší, protože jím není jakékoliv porušení práva na obhajobu. Shora uvedený dovolací důvod by byl dán např. za situace, že by obviněný po určitou dobu obhájce neměl, ačkoliv ho měl mít, jestliže orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním.

Důvody nutné obhajoby jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 36 odst. 1 tr. ř. Z ustanovení § 36 odst. 2 tr. ř. poté vyplývá, že důvodem nutné obhajoby je také situace, kdy soud a v přípravném řízení státní zástupce toto považují za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti se náležitě hájit. V odstavci 3 téhož zákonného ustanovení je uvedeno, že důvodem nutné obhajoby je i řízení o trestném činu, jehož horní hranice převyšuje pět let. V tomto případě musí mít obviněný obhájce již v přípravném řízení. Další důvody nutné obhajoby jsou uvedeny v ustanovení § 36 odst. 4 tr. ř., kdy jde o případy konání hlavního líčení ve zjednodušeném řízení proti zadrženému, v řízení o vydání do ciziny a v řízení, v němž se rozhoduje o uložení ochranného léčení s výjimkou ochranného léčení protialkoholního. Další případy nutné obhajoby jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 36a tr. ř., nicméně tyto se vztahují na vykonávací řízení a na řízení o mimořádných opravných prostředcích.

V projednávané trestní věci bylo proti obviněné zahájeno dne 15. 2. 2006 trestní stíhání pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kde je trestní sazba 6 měsíců až tři roky odnětí svobody. Obviněná byla v kritické době na svobodě, takže se na ni taxativně uvedené důvody v ustanovení § 36 odst. 1 písm. a) až d) tr. ř. nevztahovaly. Vzhledem k tomu, že obviněná byla stíhána pro trestný čin, na který zákon nestanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice by převyšovala 5 let, a nešlo ani o případy taxativně uvedené v ustanovení § 36 odst. 4 tr. ř., nevztahovalo se na obviněnou ani ustanovení o nutné obhajobě podle § 36odst. 3 tr. ř. V úvahu by přicházelo toliko ustanovení o nutné obhajobě uvedené v 36 odst. 2 tr. ř., tj. že by vznikly pochybnosti o způsobilosti obviněné se náležitě hájit, a to vzhledem k jejím tělesným nebo duševním vadám.

V této souvislosti je třeba uvést následující: Obviněná v rámci svého prvního výslechu v přípravném řízení, tři měsíce po zahájení trestního stíhání, tj. dne 17. 5. 2006, po zákonném poučení i o možnosti zvolit si obhájce uvedla, že si tohoto prozatím volit nebude. Současně také uvedla, že je zdráva, schopna výslechu. V rámci přípravného řízení již žádní svědkové vyslýcháni nebyli a spis obsahoval zejména podaná vysvětlení a písemné materiály, které byly získány, včetně znaleckého posudku z odvětví grafologie, po zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř., tedy před zahájením trestního stíhání. Z uvedeného je patrno, že v přípravném řízení žádné pochybnosti o tom, že by obviněná nebyla schopna se sama náležitě hájit nevznikly. Stejná situace byla i u hlavního líčení, kdy se obviněná nezmínila o nějakých svých psychických potížích, ale vystupovala zcela razantně, reagovala na dotazy, na výslechy svědků a také svědky navrhovala a svědkyni H. dokonce opakovaně i sama u hlavního líčení i vyslýchala. Nicméně je pravdou, že v době konání hlavního líčení byla po jistou dobu v psychiatrické léčebně v B. Rozhodně ale není pravdou, že by obviněná onemocněla několik měsíců před zahájením hlavního líčení, a že by teprve první hlavní líčení proběhlo bezprostředně po jejím návratu z psychiatrické léčebny v lednu 2007. První hlavní líčení bylo nařízeno na den 30. 8. 2006, jehož se obviněná zúčastnila, velmi podrobně k celému obvinění vypovídala a za její přítomnosti byla také provedena v prvním hlavním líčení celá řada důkazů, jak o tomto svědčí protokol o hlavním líčení. Další nařízená hlavní líčení na dny 4. 10. 2006 a 21. 11. 2006 byla odročena z důvodu nepřítomnosti obviněné pro její pobyt v psychiatrické léčebně a řízení před soudem prvního stupně bylo ukončeno dne 31. 1. 2007 za její přítomnosti bez toho, že by obviněná namítala nemožnost se sama hájit ze zdravotních důvodů. Tedy ani soudem prvního stupně nebyly zjištěny žádné pochybnosti o tom, že by obviněná nebyla schopna se sama hájit z důvodů uvedených v ustanovení § 36 odst. 2 tr. ř. O svých psychických potížích, které doložila lékařskou zprávou se poprvé zmínila až v době, kdy byla na základě příkazu k zatčení zadržena, tedy po vydání rozsudku soudem prvního stupně. U odvolacího řízení obviněná měla ustanoveného obhájce z důvodů ustanovení § 251 odst. 2 tr. ř.

Shora uvedenými skutečnostmi se velmi pečlivě zabýval odvolací soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí na str. 4, neboť se jednalo o jednu část odvolacích námitek obviněné. Se závěrem soudu druhého stupně v odůvodnění uvedeném o tom, že nedošlo k porušení práva obviněné na obhajobu a tedy i práva na spravedlivý proces, se Nejvyšší soud plně ztotožnil. Přesto, že se tedy jednalo o námitku právně relevantní a spadající pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., bylo ji nutno z pohledu výše uvedených skutečností považovat za zjevně neopodstatněnou.

Obviněná dále také uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze dovodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry. Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z tohoto hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně také právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystaveno. V souvislosti s výkladem uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že dovolání není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad v rozhodnutích vymezených v ustanovení § 265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není tedy třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání, zejména hlavního líčení, soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., popřípadě do pozice soudu odvolacího projednávající opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen za situace, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, I. ÚS 4/04). Pokud by totiž zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV ÚS 73/03).

S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky dovolatelky, v jejímž rámci sama interpretuje výsledky provedeného dokazování, namítá také jeho neúplnost a na tomto základě poté dovozuje absenci znaků skutkové podstaty trestného činu, kterým byla uznána vinnou. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že v projednávané trestní věci dovolatelka uplatnila dovolací důvody ve stejném rozsahu, jako byly její odvolací námitky, které byly zase v podstatě opakováním její obhajoby prezentované u soudu prvního stupně, s nimiž se velmi podrobně oba soudy v rámci odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Soud prvního stupně na straně 10 až 16, kdy na straně 14 také podrobně zdůvodnil zamítnutí návrhů obviněné na doplnění dokazování a soud odvolací na str. 5, 6. Dovolatelka se tedy v rámci mimořádného opravného prostředku v podstatě domáhá přehodnocení skutkových zjištění, které bylo provedeno soudem prvního stupně a přezkoumáno v rámci řádného opravného prostředku soudem druhého stupně. V této části tedy nebyly námitky dovolatelky uplatněny relevantně, neboť byly uplatněny na procesním základě.

Právně relevantně byl dovolací důvod uplatněn v té části námitek, v nichž dovolatelka uvedla, že skutkový stav věci, který je vyjádřen ve skutkových větách rozsudku soudu prvního stupně, nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., neboť nebyl prokázán její úmysl poškodit svoji zaměstnaneckou organizaci způsobem tam popsaným. V této souvislosti je třeba uvést, že tvrzení obviněné spočívající v tom, že sice pracovala v uvedené funkci, nicméně v září, říjnu a listopadu 2004 neměla na starosti elektronické bankovnictví a pokud se jednalo o její mzdu, tak tato jí byla zasílána na účet, tedy bezhotovostně a v pokladně si vybírala toliko menší částky a to občas, a dvakrát jí takto byla vyplacena i mzda a že peníze, které vybrala v bance, dala do pokladny, tedy že se jednání, kterým byla uznána vinnou, nedopustila, nemá opory z hlediska ve věci učiněných skutkových zjištění.

Při posuzování opodstatněnosti této části dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícímu závěru.

V obecné rovině je třeba uvést, že trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí pachatel tím, že si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.

Objektem tohoto trestného činu je vlastnictví věci a předmětem útoku je cizí věc, tedy věc, jež pachateli nenáleží vůbec, nebo nenáleží jen jemu a nebo kterou pachatel nemá ve své moci. Věc je pachateli svěřena, jestliže je mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s ní nakládal určitým způsobem. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl. Za škodu nikoli malou se považuje škoda v částce nejméně 25.000 Kč a postačuje zavinění podle § 6 tr. zák.

V kontextu výše uvedeného je třeba uvést, že popisům skutků, tak jak jsou uvedeny v bodech 1, 2 výroku rozsudku soudu prvního stupně, je možno vytknout to, že byť popis skutku pod bodem 1, ne zcela přesně vystihuje znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., „svěřená věc“, odpovídá právní kvalifikace zvolená soudem, tj. pokračující trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. spáchaný dvěma dílčími útoky, neboť chybějící znak skutkové podstaty uvedený výše, lze doplnit z odůvodnění napadeného rozsudku. Z popisu skutku ve výroku rozsudku doplněného skutkovými zjištěními rozvedenými v odůvodnění je patrno, že obviněná, která pracovala v pozici samostatné účetní a provádějící elektronické bezhotovostní platby z účtu společnosti, měla možnost a někdy i povinnost do bankovního softwaru společnosti ve funkci pracovnice mající styk s bankou zasáhnout (viz svědectví svědkyně J. H., č. l. 147), což bylo možno dovodit nejen z výpovědi svědků, jejichž výpovědi jsou podrobně rozvedeny v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a na něž odkazovalo i rozhodnutí soudu odvolacího, ale zejména z listinných důkazů, tj. dokladů dokumentujících jednak to, že si obviněná mzdu vybírala na pokladně společnosti proti podpisu, nicméně na svůj účet si posílala platby v rozsahu, jak jsou uvedeny ve skutkové větě v bodě 1, a také, že 2x vybrala peníze v bankovním ústavu (bod 2), z nichž část neodevzdala do pokladny, a také ze závěrů znaleckého posudku z odvětví grafologie, který zcela jednoznačně uvedl, že podpisy na inkriminujících dokladech, jsou pravými podpisy obviněné. V prvním případě tak obviněná způsobila škodu ve výši 155.859,- Kč a ve druhém případě ve výši 20.000,- Kč. Provedeným dokazováním byla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním obviněné a vzniklým následkem, tj. škodou společnosti, u níž pracovala a tato příčinná souvislost byla pokryta zaviněním a to formou úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák., neboť obviněná věděla, že způsobem, jakým jednala, může způsobit poškozené společnosti škodu a pro případ, že se tak stane s tímto byla srozuměna. Závěry soudu prvního stupně nakonec akceptoval i odvolací soud.

Vzhledem ke skutečnostem shora uvedeným lze uzavřít, že přestože (z hlediska namítané právní kvalifikace jednání a absence subjektivní stránky předmětného trestného činu) se jednalo o námitky právně relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se jednalo o námitky zjevně neopodstatněné. Protože námitky obviněné, která uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., byly shledány zjevně neopodstatněnými, Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo než dovolání obviněné M. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud České republiky učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. června 2008

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka

Vypracovala:

JUDr. Eva Dvořáková

Vydáno: 11. June 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás