JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 677/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. června 2008 o dovoláních obviněných P. S., M. P. – S. a I. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2006, sp. zn. 3 To 87/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 98/2004, takto:

I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání M. P. – S. a I. H. odmítají.

II. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněného P. S. a podle § 265k odst. 2 tr. ř., s přiměřeným použitím ustanovení § 261 tr. ř., ohledně obviněných M. P.-S., N. Q. H., T. K. T. a P. A. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. května 2006, sp. zn. 3 To 87/2006, zrušuje ve výroku, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněných P. S., M. P.-S., N. Q. H., T. K. T. a P. A.

III. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se také zrušují další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

IV. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

V rámci rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2005, sp. zn. 5 T 98/2004, byl obviněný P. S. uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 odst. 3 tr. zák., který podle popisu skutku spáchal společně se spoluobviněným P. A. tak, že dne 6. 8. 1998 uplatnil P. A. u Č. p., a. s., neoprávněný nárok na pojistné plnění plynoucí ze zákonného pojištění za škody způsobené provozem motorového vozidla, týkající se fiktivní dopravní nehody, která se měla stát dne 4. 8. 1998 ve 13.10 hod. mezi Ú. a S. mezi účastníky obviněným P. S., řidičem vozidla zn. Renault 105 a obviněným P. A. jako řidičem vozidla zn. Nissan Almera, kdy k této neexistující pojistné události, dopravní nehodě, byl policejním inspektorem 2. oddělení Dopravního inspektorátu MŘ PČR Brno, obviněným nstržm. M. P. vypracován záznam „Záznam o malé dopravní nehodě“, č. j. MRBM 5422/Dn-Př-98, kdy při uplatnění plnění z této fiktivní pojistné události předložil obviněný P. A. Č. p., a. s., nepravdivý „Dotazník pro poškozeného“, č. j. PÚ č. 98-102569-632-36 a obviněný P. S. předložil Č. p., a. s., nepravdivé „Oznámení nehody k zákonnému pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem motorového vozidla“, č. j. PÚ č. 98-102569-632-36, a na základě těchto nepravdivých údajů vylákal obviněný P. A. neoprávněně finanční částku ve výši 269.409,- Kč ke škodě Č. p., a. s. Podle § 250 odst. 3 tr. zák. byl obviněný P. S. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a podle § 59 odst. 2 tr. zák. mu bylo uloženo omezení spočívající v tom, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení nahradil způsobenou škodu. Obviněná M. P.-S. byla týmž rozsudkem uznána vinnou trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 odst. 3 tr. zák., přičemž jednání se dopustila způsobem popsaným ve skutkové větě rozsudku společně s R. M., proti němuž bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno. Podle § 250a odst. 3 tr. zák. byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho a půl roku. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. jí bylo uloženo omezení spočívající v tom, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení nahradila způsobenou škodu. Obviněný I. H. byl citovaným rozsudkem uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., přičemž jednání se dopustil způsobem popsaným ve skutkové větě rozsudku společně s již t. č. odsouzeným J. H. Podle § 250 odst. 2 tr. zák. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho a půl roku. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. mu bylo uloženo omezení spočívající v tom, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení nahradil způsobenou škodu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným P. S., M. P.-S. a I. H. uložena povinnost nahradit škodu poškozené Č. p., a. s., a to P. S. společně a nerozdílně s P. A. ve výši 269.490,-Kč, M. P.-S. ve výši 349.600,-Kč a I. H. ve výši 392.462,-Kč.

O odvoláních obviněných P. S., M. P.-S. a I. H., která tito podali vedle dalších obviněných proti předmětnému rozsudku, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 5. 2006, sp. zn. 3 To 87/2006, jímž tato odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná. Rozsudek prvního stupně tak ohledně jmenovaných obviněných nabyl právní moci dne 19. 5. 2006 (§ 139 odst. 1 písm. b/, cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění P. S., M. P.-S. a I. H. následně dovoláními. Obvinění M. P.-S. a I. H. napadli i jich se týkající výroky o vině a trestu z rozsudku nalézacího soudu a oba uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Obviněný P. S. rovněž napadl ohledně své osoby výroky o vině, trestu a náhradě škody z rozsudku soudu prvního stupně a uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný P. S. v rámci své dovolací argumentace uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení jeho skutku. Uvedl, že soudy nesprávně aplikovaly ustanovení trestního zákona, pokud byl uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 3 tr. zák. a také nesprávně aplikovaly ustanovení občanského zákoníku upravujícího odpovědnost za škodu. V této souvislosti zopakoval svoji obhajobu spočívající v tom, že se na jednání podílel toliko tím, že vyplnil formulář „Oznámení nehody k zákonnému pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem motorového vozidla“, přičemž takto postupoval podle instrukcí osoby, která se mu představila jako P. A., jemuž také vyplněný formulář předal, za což od něj obdržel 1.000,- Kč. O tom, jak s formulářem P. A. naložil, nevěděl a také netušil, k čemu bude použit. Listinu sám pojišťovně nepředkládal, nebyl touto ani kontaktován a ani mu nebyla vyplacena žádná finanční částka. Takto se také k jednání doznal. Má zato, že vyplněním oznámení, byť nepravdivými údaji, a jeho předáním další osobě, tj. P. A., neporušil žádnou právní povinnost, neboť takto postupoval na přání bývalého přítele své dcery. O tom, že pojišťovnou byla určitá finanční částka vyplacena, se dověděl až v rámci trestního řízení. Proto bylo také nesprávně na jeho jednání aplikováno ustanovení trestního zákona a nesprávně mu byl uložen i trest. Dále uvedl, že soud nesprávně aplikoval ustanovení občanského zákoníku, tj. § 415, neboť u něj není dána odpovědnost za škodu, která byla způsobena Č. p. Podle jeho názoru mu měla být uložena podle § 438 odst. 2 občanského zákoníku toliko povinnost uhradit částku ve výši 1.000,-Kč. Protože škoda vznikla i zaviněním likvidátora pojišťovny, měl soud aplikovat ustanovení § 441 občanského zákoníku.

S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněná M. P.-S. v rámci svých dovolacích námitek uvedla, že v její věci došlo ze strany soudů k porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a to zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od spáchání trestného činu, do vydání rozhodnutí odvolacím soudem, když citovaného článku Úmluvy vyplývá, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Právem na spravedlivý proces se rozumí soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je nepochybně právo na rozhodnutí v přiměřené lhůtě, což představuje vyjádření práva na to, aby nebyl obviněný vystaven dlouhotrvající nejistotě v řízení před státními orgány. Dovolatelka je přesvědčena o tom, že doba, která uplynula od spáchání stíhaného skutku, do rozhodnutí ve věci je nepřiměřená, což opírá o praxi vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, který za přiměřenou dobu považuje ve výjimečných případech hranici 6 let. Uvedla, že jednání se měla dopustit dne 25. 9. 1998, přičemž teprve po uplynutí dvou let došlo k zahájení trestního stíhání a teprve v březnu 2004 byla podána obžaloba. Věc byla Městským soudem v Brně projednána a rozsudek byl vydán více jak po roce, doručen pak po více než jednom roce. Celkem tedy od okamžiku, kdy měla trestný čin spáchat, až do doručení rozsudku soudu prvního stupně uplynulo 7 let. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 19. 5. 2006, tedy po uplynutí 8 let. Tuto dobu považuje dovolatelka, jak již bylo uvedeno shora, za nepřiměřenou. Dále zdůraznila, že průtahy v řízení nebyly způsobeny okolnostmi stojícími na její straně a délka řízení byla tedy nezávislá na její vůli. Závěrem uvedla, že nemůže obstát odůvodnění rozhodnutí v tom, že trestní stíhání nebylo možno zastavit z důvodů, aby nedošlo k dotčení práv poškozených, neboť v takovém případě je stavěno právo poškozených nad právo na spravedlivý proces, zvláště když průtahy byly způsobeny orgány činnými v trestním řízení.

Vzhledem ke skutečnostem výše uvedeným dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2006, sp. zn. 3 To 87/2006, zrušil a sám zastavil trestní stíhání.

Obviněný I. H., který rovněž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., uplatnil v podstatě stejnou argumentaci jako obviněná P.-S. Zdůraznil, že orgány činné v trestním řízení měly postupovat podle § 223 odst. 1 tr. ř. ve spojení s ustanovením § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a trestní stíhání pro jeho nepřípustnost zastavit, a to s ohledem na délku doby trestního stíhání. Obvinění bylo dovolateli sděleno pro trestný čin podvodu, přičemž mu bylo doručeno dne 10. 7. 2000, a to pro jednání ze dne 30. 12. 1997. V této souvislosti dovolatel poukázal na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který upravuje právo na spravedlivý proces, jež je jinak zakotveno rovněž v článku 6 odst. 1 Úmluvy. Tato ustanovení nebyla soudy respektována. Poté odkázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 4 Tz l/2002 a 7 Tz 3l6/2001, v nichž soud dospěl k závěru, že trvání trestního řízení po dobu delší 6 let zakládá rozpor s výše uvedenou úmluvou. Rozhodnutí 7 Tz 316/2001 poté konstatuje, že pokud se dostane do extrémního rozporu právo státu na stíhání a potrestání pachatele s právem odsouzeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, zbavuje se stát svojí nečinností práva na stíhání a potrestání pachatele trestné činnosti. Nejvyšší soud také dovodil, že jestliže porušení práva na spravedlivý proces zakládá poškozené straně právo na spravedlivé zadostiučinění, je třeba hledat způsob, jak vyvodit důsledky z porušování těchto práv podle českého právního řádu, tedy postupovat dle českých právních předpisů a neodkazovat postiženou osobu na Evropský soudní dvůr. Podle názoru dovolatele z tohoto vyplývá, že o tomto rozporu měl rozhodnout již odvolací soud, pokud tak neučinil soud prvního stupně. Dále odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která je budována na stanovisku, že dobu řízení do pravomocného skončení trestního řízení delší než šest let nelze tolerovat (viz rozhodnutí Santos proti Portugalsku) a také na rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, konkrétně rozhodnutí I. ÚS 554/04. Z jeho závěrů se podává, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je integrální součástí práva na spravedlivý proces, resp. základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dále, že při posuzování délky řízení je třeba přihlédnout také k tomu, jaká je závažnost trestního obvinění, rozsahu zvláštní zátěže, jíž je vystaven obviněný v souvislosti s délkou trestního řízení a soud musí respektovat zásadu proporcionality. Podle názoru dovolatele došlo ze strany soudů obou stupňů k nesprávnému posouzení proporcionality mezi rozsahem omezení práva na osobní svobodu odsouzeného na straně jedné a mezi veřejným zájmem na stíhání a potrestání odsouzeného, zvláště když soudy nebyla hodnocena jeho minulost před spácháním projednávané trestní věci a již vůbec po sdělení obvinění. Od sdělení obvinění do právní moci rozhodnutí soudu prvního stupně uběhla doba delší 6 let a od tvrzeného spáchání trestného činu doba necelých 9 let, což značně překračuje limity Evropského soudu pro lidská práva. V této souvislosti poukázal na to, že samotná promlčecí lhůta u trestného činu podle § 250 odst. 2 tr. ř. činí 5 let. Došlo tedy k nerespektování ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Vzhledem k výše uvedenému dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k tr. ř. zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně a podle § 265l tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovoláním obviněných se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o dovolatele M. P.-S. a I. H., kteří uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., uvedla, že nelze přisvědčit jejich námitkám, že projednávání věci trvalo neúměrně dlouho a že tedy došlo k porušení pravidel stanovených v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a byl proto dán důvod pro zastavení trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. V této souvislosti uvedla, že přiměřenost doby řízení je třeba posuzovat podle složitosti případu, chování příslušných orgánů trestního řízení, chování samotných obviněných apod. Podstatné v projednávané trestní věci je však to, že ani porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ještě neimplikuje závěr o tom, že je nutno trestní stíhání zastavit. Dále uvedla, že trestní řád v ustanovení § 11 odst. 1 uvádí případy, ve kterých je trestní stíhání nepřípustné s tím, že jde o důvody taxativně vymezené. To v plné míře platí i pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republiky vázána, znamená, že taková mezinárodní smlouva by musela stanovit důvod pro zastavení trestního stíhání jednoznačně. Odkazují-li dovolatelé na čl. 6 Úmluvy, státní zástupkyně zdůraznila, že Úmluva neobsahuje v tomto směru žádné ustanovení, z jehož důvodu by bylo nutno trestní stíhání zastavit.

Pokud jde o dovolání obviněného P. S., státní zástupkyně uvedla, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně uplatnil v té části, v níž zpochybnil správnost právního posouzení jeho jednání jako trestného činu. Nicméně k převažující skutkové argumentaci, kterou uplatnil, přihlížet nelze. Pokud jde o jednání, jímž byl obviněný uznán vinným, zdůraznila rozpor mezi skutkovou větou, kde je uvedeno, že se jednalo o plnění ze zákonného pojištění, a právní větou a následnou právní kvalifikací, tj. jako trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 3 tr. zák., když ustanovení § 250a odst. 1 tr. zák. stanoví, že se musí jednat o plnění z pojistné smlouvy. Pokud tedy bylo plněno ze zákonného pojištění v době do 31. 12. 1999, kdy byla v účinnosti vyhláška Ministerstva financí č. 492/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kterou se v návaznosti na ustanovení § 14 odst. 1 zák. č. 12/1997 Sb. stanovil rozsah a podmínky zákonného pojištění, nejednalo se o pojištění smluvní, ale o pojištění zákonné vznikající a trvající na základě skutečností stanovených právním předpisem. Jinak zdůraznila, že tato skutečnost by nehrála roli v případě spáchání trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 2 tr. zák. Nicméně pro tuto právní kvalifikaci nebyly splněny podmínky.

V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky o dovolání obviněných M. P.-S. a I. H. rozhodl tak, že se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá, a dovolání P. S. aby vyhověl, zrušil napadené rozhodnutí i předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k tomuto obviněnému i dalším obviněným, jimž ve smyslu § 261 tr. ř. důvod prospívá, a Městskému soudu v Brně aby přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Současně navrhla, aby bylo takto postupováno v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obvinění P. S., M. P.-S. a I. H. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě podle § 265e odst. 1 tr. ř., prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit u obviněného P. S. pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a u obviněných M. P.-S. a I. H., pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, tedy za situace, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení § 11 odst. 1, odst. 4 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Výlučně v ustanoveních § 11 odst. 1 a § 11a trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (k tomu srov. R 38/2005 SbRt.). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo, nerozhodl o zastavení trestního stíhání.

Nejvyšší soud vycházel v obecné rovině především z ustanovení § 231 odst. 1 tr. ř., z něhož vyplývá, že soud rozhodne o zastavení trestního stíhání, vyjde-li najevo mimo hlavní líčení některá z okolností uvedených v ustanovení § 223 odst. 1 tr. ř. a za situace, že zjistí některou z okolností uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř., které jsou v daném ustanovení vymezeny taxativně.

Z ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. poté vyplývá, že trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. V případě dovolateli citovaného článku 6 odst. 1 Úmluvy tomu tak není, neboť ten žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje a také nestanoví žádnou sankci pro případ porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Vyplývá z něj, že nedílnou součástí práva na spravedlivý proces je právo, aby věc byla projednána spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě. Proto porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu tohoto článku samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy, neboť smluvní strany mají určitý prostor pro posouzení, jaký prostředek zvolí. Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Evropského soudu pro lidská práva (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu 8 Tdo 760/2004, 11 Tdo 760/2007).

Dále je třeba uvést, že i Ústavní soud České republiky se otázkami porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě zabýval a zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96, sp. zn. III. ÚS 70/97). V některých svých nálezech v této souvislosti dokonce Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby v průtazích nepokračoval a ve věci neprodleně jednal (nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96 a sp. zn. II. ÚS 445/98). Nikdy ale nezvolil možnost zastavení trestního stíhání s odkazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Pokud jde o namítané rozhodnutí Nejvyššího soudu 7 Tz 316/2001, kterým zamítl stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2001, sp. zn. 2 T 6/2001, jímž bylo podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. za použití ustanovení § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a z důvodů uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 písm. ch) tr. ř., ve znění účinném do 30. 12. 2001, zastaveno trestní stíhání, je třeba zdůraznit následující.

Nejvyšší soud takto postupoval i přesto, že trestní řád neobsahuje výslovné ustanovení o nepřípustnosti trestního stíhání, které by bylo důsledkem porušení čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, a to, jak zdůraznil, proto, že průtahy na straně orgánů činných v přípravném řízení trestním, které v průběhu 6 let, 10 měsíců a 10 dnů neučinily ve věci jediný úkon, byly zcela neodůvodněné, přičemž obviněný se na nich nepodílel. Jde tedy o rozhodnutí Nejvyššího soudu, které nelze na trestní věc obviněných M. P.-S. a I. H. aplikovat, a to z důvodů, jež budou rozvedeny níže.

V kontextu výše uvedeného výkladu Nejvyšší soud nezjistil, že by u obviněných I. H. a obviněné M. P.-S. byly důvody pro zastavení trestního stíhání z důvodu nepřiměřenosti doby, po kterou byla jejich trestní věc projednávána. Bylo zjištěno, že trestní stíhání proti obviněným bylo zahájeno doručením sdělení obvinění, a to u obviněné M. P.-S. dne 7. 7. 2000 pro skutek spáchaný dne 25. 9.1998 a u obviněného I. H. dne 10. 7. 2000 pro skutek spáchaný dne 30. 12. 1997. V této souvislosti je třeba uvést, že společně se shora uvedenými obviněnými byla stíhána ještě celá řada dalších osob pro obdobná podvodná jednání vůči Č. p., přičemž již v průběhu vyšetřování docházelo k vylučování určitých konkrétních skutků vůči dalším osobám podle § 23 odst. 1 tr. ř. tak, aby mohla být zadokumentována alespoň část této trestné činnosti. Trestní stíhání bylo poté také prodlouženo z důvodů nutnosti vypracování znaleckých posudků z odvětví silniční dopravy a grafologie. Přesto bylo trestní stíhání ukončeno koncem roku 2003 a dne 26. 3. 2004 byla na obviněné I. H., M. P.-S. a dalších 8 obviněných Městským státním zastupitelstvím v Brně pod sp. zn. 1 Zt 1387/2000 podána obžaloba. První hlavní líčení bylo u Městského soudu v Brně v trestní věci nařízeno již dne 11. 5. 2004. V září 2004 byla připojena k projednávané trestní věci ke společnému řízení další obžaloba podaná dne 24. 9. 2004 pod sp. zn. 1 Zt 517/2003 tímtéž státním zastupitelstvím Městskému soudu v Brně. Obviněnou M. P.-S. se poprvé podařilo Městskému soudu vyslechnout až dne 9. 11. 2004. Řízení před soudem se poté protáhlo z důvodů nutnosti vypracování znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví doprava městská silniční se specializací o příčinách dopravních nehod. Zpracovatel posudku A., s. r. o., zapsaný na seznamu Ministerstva spravedlnosti, byl přibrán opatřením Městského soudu dne 8. 11. 2004. Rozsudek byl poté v trestní věci vyhlášen dne 15. 4. 2005, tedy necelý rok po podání obžaloby. Odvolání obviněných a odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství byla poprvé předložena odvolacímu soudu dne 4. 10. 2005. Nicméně bez věcného vyřízení, z důvodů nutnosti vypracování opravného usnesení podle § 131 odst. 1 tr. ř., byla vrácena Městskému soudu v Brně, který znovu odvolání předložil soudu druhého stupně dne 13. 2. 2006. Dne 19. 5. 2006 o odvoláních Krajský soud v Brně rozhodl způsobem uvedeným shora, tj. odvolání I. H. a M. P.-S., P. S. a dalších tří odvolatelů, podle § 256 tr. ř. zamítl. Z podnětu odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství byl podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. zrušen napadený rozsudek ohledně obžalovaného M. P. v celé jeho zprošťující části a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc v rozsahu zrušené části vrácena soudu I. stupně. Z uvedeného přehledu nelze dovodit nepřiměřenost doby konání řízení spojeného s průtahy na straně orgánů činných v trestním řízení, neboť od doručení sdělení obvinění do rozhodnutí odvolacího soudu neuplynula ani doba delší 6 let. Nakonec, byť velmi stroze, se otázkou přiměřenosti délky doby řízení vypořádal i soud odvolací na str. 8 svého rozhodnutí.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že ve shodě se shora uvedeným výkladem a uvedenými konkrétními argumenty v projednávané trestní věci a dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu nelze z práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy vyvodit důsledek zastavení trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Z výše uvedených důvodů je tedy zřejmé, že nebylo možno přisvědčit dovolatelům I. H. a M. P.-S. v názoru, že v jejich případě mělo dojít ze strany soudů k zastavení trestního stíhání z důvodů ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., zejména když nebylo zjištěno, že by trestní stíhání proti nim probíhalo bez jejich zavinění po dobu nepřiměřeně dlouhou, a to z důvodů nečinnosti orgánů činných v trestním řízení. Protože se tedy z jejich strany jednalo o dovolání zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud České republiky tato dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za podmínek stanovených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnil obviněný P. S., je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z tohoto hlediska, zda skutek či jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí při posuzování věci vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je především vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav věci. V souvislosti s výkladem uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že dovolání není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad vymezených v ustanovení § 265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku není tedy třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání, zejména hlavního líčení, soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., popřípadě do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). V této souvislosti je třeba zmínit, že právem a povinností nalézacího soudu je hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup přezkoumává odvolací soud podle § 254 tr. ř. a zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího do takového hodnocení přichází v úvahu, jen jestliže by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, I. ÚS 4/04). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. 73/03).

S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v případě obviněného P. S., který tento dovolací důvod uplatnil, neodpovídají námitky dovolatele, v jejímž rámci sám interpretuje výsledky provedeného dokazování, a to se závěry pro sebe příznivějšími, než k jakým dospěly soudy obou stupňů. Dovolatel se tedy domáhal přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, když prosazoval vlastní skutkovou verzi, podle které tím, že toliko vypsal na žádost obviněného P. A. „Oznámení o škodě způsobené provozem motorového vozidla“, toto mu předal, za což obdržel 1.000,- Kč, přičemž nevěděl, k čemu tuto listinu t. č. odsouzený P. A. použije a ani to, že P. A. obdržel plnění od pojišťovny přesahující 200.000,- Kč, a tedy, že se nemohl jednání, jímž byl uznán vinným dopustit. Dovolání bylo proto uplatněno částečně na procesním, nikoli na dovolatelem deklarovaném hmotně právním základě.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn právně relevantně v té části, v níž namítl, že skutkový stav věci, z něhož soudy obou stupňů v jeho případě vycházely a jak je vyjádřen ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, nenaplňuje znaky trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 3 tr. zák., a dále také v námitce spočívající podle jeho názoru v nesprávném použití občanského zákona v případě výroku o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř., kterým mu byla uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit škodu s t. č. odsouzeným P. A.

Nejvyšší soud v případě shora uvedených námitek dospěl k závěru, že nejsou žádné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného P. S. podle § 265i odst. 1 tr. ř. Proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícímu závěru:

Trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 3 tr. zák. se dopustí pachatel, který při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, nebo podstatné údaje zamlčí, a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu nikoli malou.

V kontextu shora uvedeného je patrno, že pachatelem trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 tr. zák. spáchaného uvedením nepravdivých údajů při uplatnění nároku na pojistné plnění z pojistné smlouvy může být toliko účastník takové pojistné smlouvy, tedy subjekt, jenž je nositelem práv a povinností vyplývajících ze smlouvy (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 554/2006).

Jak vyplývá z výkladu k ustanovení § 250a odst. 1 tr. zák. a k § 250a odst. 2 tr. zák. uvedenému v komentáři k trestnímu zákonu (str. 1279-1280, 4. přepracované vydání, JUDr. Pavel Šámal, PhD, JUDr. František Púry a JUDr. Stanislav Rizman), je podle občanského zákoníku možno rozlišit dvě základní formy pojištění, a sice pojištění smluvní a pojištění zákonné.

Pojištění smluvní vzniká a trvá na základě pojistné smlouvy a tento druh pojištění může být předmětem trestného činu podle § 250a odst. 1 tr. zák. i trestného činu podle § 250a odst. 2 tr. zák. Pojištění smluvní se rozlišuje na dobrovolné, při kterém je respektována smluvní volnost jeho účastníků a jejich rovné postavení, a povinné pojištění, kdy je zájem společnosti na ochraně proti následkům činnosti, které jsou zpravidla zdrojem zvýšeného rizika. Povinným smluvním pojištěním je poté od 30. 7. 1999, resp. 1. 1. 2000, i pojištění odpovědnosti provozovatelů vozidel za škodu způsobenou provozem těchto vozidel. Dříve se jednalo o zákonné pojištění podle § 14 zákona č. 12/1997, ve spojení s vyhláškou č. 492/1991 Sb.

Pojištění zákonné vzniká a trvá automaticky na základě skutečnosti stanovené právním předpisem, bez projevu vůle jeho účastníků. Tento druh pojištění může být předmětem pouze trestného činu podle § 250a odst. 2 tr. zák. Trestní odpovědnost podle § 250a odst. 1 tr. zák. u něj nepřichází v úvahu, což lze dovodit ze slovního výkladu k tomuto ustanovení, kde je uvedeno “při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároků na plnění z takové smlouvy“. To znamená, že v případě zákonného plnění není taková smlouva sjednána a nejde tedy o smluvní pojištění.

Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na posuzovaný případ dovolatele P. S., je zřejmé, že skutková zjištění, z nichž soudy vycházely a která jsou popsána ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, nedovolovala učinit závěr o tom, že obviněný spáchal trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 3 tr. zák. a jednání nemohlo být proto kvalifikováno ani jako některá z forem účastenství k tomuto trestnému činu, když základní skutková podstata nebyla naplněna.

V kontextu výše uvedeného výkladu si soudy ve vztahu k trestné činnosti obviněného P. S. neujasnily zejména právní povahu pojištění, na jehož základě bylo pojistné neoprávněně plněno. K pojistné události došlo dne 4. 8. 1998, tedy za účinnosti novely trestního zákona, která zavedla skutkovou podstatu trestného činu pojistného podvodu podle § 250a tr. zák., tj. po 1. 1. 1998. V témže roce, a to dne 6. 8. 1998, došlo i k plnění pojišťovny v souvislosti s uplatněním neoprávněného nároku na pojistné. Nicméně, jak vyplývá i z č. l. 182 spisu, bylo plněno podle právního předpisu, a to vyhlášky č. 492/1991 Sb., tedy ze zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla. V inkriminované době se tedy nejednalo o pojištění smluvní, neboť vzniklo a trvalo na základě určitých skutečností stanovených právním předpisem, tedy bez projevu vůle účastníků. Pojištění odpovědnosti provozovatelů vozidel za škodu způsobenou provozem těchto vozidel je teprve od 30. 7. 1999, resp. od 1. 1. 2000, povinným smluvním pojištěním. Proto plnění ze zákonného pojištění v projednávané trestní věci nemůže být předmětem trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 tr. zák. Mohlo by být předmětem trestného činu pojistného podvodu podle § 250 odst. 2 tr. zák. za situace, pokud by bylo prokázáno, že událost byla úmyslně vyvolaná nebo že stav vyvolaný pojistnou událostí byl udržován v úmyslu zvýšit vzniklou škodu. V projednávané věci je tedy znovu nutno zdůraznit, že pojištění odpovědnosti provozovatelů vozidel za škodu způsobenou provozem těchto vozidel je povinným smluvním pojištěním teprve od 30. 7. 1999, resp. 1. 1. 2000, na rozdíl od dřívější právní úpravy účinné v době spáchání činu, podle které šlo o zákonné pojištění, jak bylo uvedeno shora.

Nejvyšší soud poté nepřiznal opodstatnění hmotně právní námitce dovolatele, byť relevantně uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nesprávné aplikaci hmotně právního předpisu, kterým se řídí režim náhrady škody způsobené trestným činem (§ 228 tr. ř. a § 229 tr. ř.), tedy podle názoru dovolatele nesprávné aplikaci občanského zákoníku, a to ustanovení § 415 a násl., když byl rozhodnutím soudu podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázán společně a nerozdílně nahradit škodu s již odsouzeným P. A.

Především je třeba uvést, že soud rozhoduje v trestním řízení o náhradě škody podle hmotného práva povahy jiné než je trestní, nejčastěji podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších novel, a to ustanovení § 420 až 450, obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb., a to ustanovení § 373 až 386 a § 757, a zákoníku práce č. 262/2006 Sb., jehož základní úprava náhrady škody je obsažena v ustanoveních § 248 až 275 a v přechodných ustanoveních § 365 až 393.

Obecně lze uvést, že v adhezním řízení lze obviněnému uložit povinnost nahradit škodu za kumulativně stanovených předpokladů, tj. že ve věci soud rozhoduje rozsudkem, škoda byla způsobena v příčinné souvislosti s tím skutkem vykazujícím znaky trestného činu, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným, škoda byla trestným činem způsobena, má charakter majetkové škody, o jejíž náhradě lze v rámci adhezního řízení rozhodnout a uplatněný nárok má podklad v příslušných hmotně právních předpisech, jeho výše a odpovědnost obviněného byla dostatečně prokázána a není-li zákonná překážka, která by bránila rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody.

Pokud jsou tyto obecné předpoklady aplikovány na námitky obviněného P. S. týkající se nesprávné aplikace občanského zákoníku při rozhodování o jeho povinnosti podle § 228 odst. 1 tr. ř. nahradit škodu společně a nerozdílně s další osobou tj. toho času odsouzeným P. A., lze učinit závěr, že je námitkou neopodstatněnou. Soudy při rozhodování o nároku na náhradu škody vycházely z toho, že v příčinné souvislosti se zaviněným jednáním obviněného jako spolupachatele vznikla poškozené společnosti, tj. Č. p., a. s., škoda v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku, která je trestně právním následkem trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným. Její výše byla bez pochybností zjištěna a poškozená Č. p., a. s., se s nárokem na náhradu škody připojila v souladu s ustanovením § 43 odst. 3 tr. ř. Návrhem poškozeného je soud vázán, a to i co do osoby, vůči níž je nárok uplatněn. Protože poškozená Č. p., a. s., konkrétně takovou osobu nespecifikovala, přičemž škoda jí byla způsobena společným jednáním obviněného P. S. a P. A., poté oba za tuto škodu odpovídají. Uplatněný nárok poškozené společnosti má podklad v ustanovení § 438 odst. 1 občanského zákoníku, z něhož vyplývá, že způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni tito společně a nerozdílně. Podle odst. 2 téhož zákonného ustanovení může soud v odůvodněných případech rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni podle účasti na způsobení škody, což ovšem nijak nesouvisí s částkou 1.000,- Kč, kterou obviněný P. S. obdržel jako odměnu za vyplněné oznámení o škodné události. Soud poté, co si ujasnil obecné předpoklady pro adhezní řízení, když mimo jiné zjistil, že přiznání nároku na náhradu škody nebrání zákonná překážka, např. promlčení nebo to, že škoda byla uhrazena, postupoval v souladu s ustanovením § 228 odst. 1 tr. ř. Z tohoto vyplývá, že odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok uplatněn podle § 43 odst. 3 tr. ř. Nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž je obžalovaný uznán vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena. V této souvislosti je poté třeba zdůraznit, že podíl dovolatele na způsobené škodě nesouvisí a nelze ho zaměňovat s výší odměny, kterou obdržel.

Vzhledem ke skutečnostem rozvedeným shora shledal proto Nejvyšší soud dovolání obviněného P. S. ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. důvodným toliko v části týkající se hmotně právního posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.

Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. z podnětu dovolání P. S. a podle § 265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím ustanovení § 261 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2006, sp. zn 3 To 87/2006, protože dovolací důvod uplatněný obviněným P. S. prospíval také obviněným M. P.-S., N. Q. H., T. K. T. a P. A. Současně také podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na uvedené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. poté Krajskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Také ve vztahu k obviněným M. P.-S., N. Q. H., T. K. T. a P. A. (týká se jednání spáchaného s obviněným P. S.) platí závěr Nejvyššího soudu o tom, že skutková zjištění, z nichž soudy vycházely a jak byla popsána ve skutkových větách rozsudku soudu prvního stupně k jejich jednání se vztahujících, nedovolovala učinit závěr o tom, že spáchali trestný čin úvěrového podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 3 tr. zák., a jak již bylo uvedeno ve vztahu k obviněnému P. S., a to ani formou účastenství na tomto trestném činu.

Věc se tedy vrací do stadia odvolacího řízení, kdy Krajský soud v Brně bude muset znovu projednat řádný opravný prostředek, kterým obviněný P. S. napadl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2005, sp. zn 5 T 98/2004, a jak bylo uvedeno shora, bude takto muset postupovat i v případě dalších osob, kterým důvod dovolání uplatněný obviněným prospíval a z jehož podnětu Nejvyšší soud také v jejich prospěch rozhodl, když použil v rozhodnutí i ustanovení § 261 tr. ř.

V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že i když se obviněný P. S. a další obvinění shora uvedení nemohli dopustit trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 3 tr. zák., nevylučuje se možnost posouzení jejich jednání jako trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., event. při pečlivém hodnocení, např. u obviněného S. i některou z forem účastenství na tomto trestném činu.

V novém řízení bude soud povinen postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud.

O zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, když zjištěné vady zjevně nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (265n tr. ř.).

V Brně dne 11. června 2008

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vypracovala:

JUDr. Eva Dvořáková

Vydáno: 11. June 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-