JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 669/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. září 2006 o dovolání obviněných F. N., J. H., a M. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 1 To 29/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 17/2001, takto:

I. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných J. H. a M. Š. odmítají.

II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. N. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci projednal dne 24. 2. 2005 ve druhém stupni odvolání (tj. řádné opravné prostředky), kterými obvinění F. N., J. K., M. S., J. S., M. P., J. H. a M. Š. napadli rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2003, č. j. 50 T 17/2001-3425. Odvolací soud pak svým rozsudkem ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 1 To 29/2004, z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil v odsuzující části a podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci obviněných na stejném skutkovém základě sám znovu rozhodl. V rámci předmětného rozsudku byl obviněný F. N. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., a ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil s dalšími osobami útoky (skutky) podrobně popsanými pod body 1 - 4), 6), 7) výroku rozsudku, a obvinění J. H. a M. Š. byli uznáni vinnými pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 k § 148 odst. 2, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., kterého se obviněný J. H. dopustil s dalšími osobami skutkem podrobně popsaným pod bodem 4), a obviněný M. Š. s dalšími osobami skutkem podrobně popsaným pod bodem 6) výroku rozsudku.

Obviněný F. N. byl za výše uvedený trestný čin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen ohledně tohoto obviněného výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 7. 2002, sp. zn. 1 T 66/2002, včetně rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících.

Obviněný J. H. byl za výše uvedený čin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl ohledně tohoto obviněného zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 10 T 104/2002, včetně rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících.

Obviněný M. Š. byl za výše uvedený trestný čin a za sbíhající se trestné činy podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák., padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák., podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák., podílnictví podle § 251a odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2000, sp. zn. 1 T 9/99, a za sbíhající se trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 2001, sp. zn. 36 T 7/98, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 8. 2001, sp. zn. 4 To 70/2001, odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl ohledně tohoto obviněného zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 2001, sp. zn. 36 T 7/98, včetně všech dalších rozhodnutí na tento zrušený výrok obsahově navazujících.

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podali obvinění F. N., J. H. a M. Š. následně dovolání, přičemž dovolání obviněného M. Š. zároveň směřuje i proti rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání byla podána proti výrokům o vině a o trestu, a všichni dovolatelé v tomto mimořádném opravném prostředku uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný F. N. v odůvodnění svého dovolání poukázal především na to, že v průběhu celého řízení v předmětné trestní věci od počátku namítal, že se skutků kladených mu za vinu nedopustil. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že jeho vina na jednání, jak je formulováno ve výroku rozsudku odvolacího soudu, z provedených důkazů nevyplývá. Podle názoru dovolatele odvolací soud nerespektoval zásadní zásadu trestního řízení, podle níž se v pochybnostech postupuje ve prospěch obviněného. V uvedené souvislosti dovolatel odkázal v plném rozsahu na závěrečný návrh ze dne 9. 10. 2003, ve kterém již poukázal na zásadní rozpory, které z provedených důkazů vyplývají, a které bez pochybností neprokazují, že by se dopustil jednání, které se mu klade za vinu. Nelze proto souhlasit s názorem odvolacího soudu ani v tom, že skutkové závěry soudu prvního stupně jsou logické a přesvědčivé. Bez ohledu na výše konstatované tvrzení, že se jednání, jímž byl uznán vinným, nedopustil, je podle dovolatele zároveň zřejmé, že nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu spočívá v tom, že byl označen za přímého pachatele trestného činu podle § 148 tr. zák., ačkoliv převzetí některých finančních částek z odpočtu DPH nemůže samo o sobě představovat naplnění objektivních znaků tohoto trestného činu, když nebylo zjištěno, že by dovolatel odpočet daně někdy sám provedl, stejně jako nikdy nejednal za společnost P., s. r. o. Za této situace by se nejvýše mohlo jednat o podílnictví na již spáchaném trestném činu. Ve vztahu k dovolateli tak bylo namístě jeho jednání překvalifikovat na § 251 tr. zák. Vady v právním posouzení skutku spočívají podle dovolatele i v tom, že odvolací soud nesprávně vyložil možnost aplikace § 40 odst. 1 tr. zák. pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody z hlediska osobních poměrů obviněného (dovolatele). Odvolací soud byl totiž veden nesprávnými skutkovými závěry a akcentoval četnost útoků a výši způsobené škody, ač podle dovolatele šlo o okolnosti neprokázané. V závěru dovolání proto navrhl, aby dovolací soud „zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 1 T 29/2004, v plném rozsahu, pokud jde o výrok vztahující se k vyslovení viny ve vztahu k jeho osobě a uloženého trestu, jakož i všechny výroky v tomto rozhodnutí k němu se vztahující a vrátil věc k došetření v přípravném řízení nebo k novému projednání před soudem prvního stupně.“

Obviněný J. H. v odůvodnění dovolání především namítl, že jeho obhajoba nebyla v průběhu celého trestního řízení ničím vyvrácena. Především podle dovolatele nebyla jakýmkoliv způsobem prokázána skutečnost, že k transakci mezi firmami V. K. Š., s. r. o., a P., s. r. o., došlo po vzájemné dohodě v úmyslu získat finanční prospěch z neoprávněně vyplaceného nadměrného odpočtu DPH. Dovolatel zdůraznil, že žádný takový důkaz, ať přímý či nepřímý, nebyl orgány činnými v trestním řízení opatřen a závěry soudu jsou v tomto směru zcela povrchní a ničím nepodložené. V uvedené souvislosti pak dovolatel rozvedl, které skutečnosti vyplývající z provedených důkazů přisvědčují jeho obhajobě. Pokud je soud prvního stupně nevzal v úvahu, pak podle přesvědčení dovolatele hodnotil důkazy jednostranně a v jeho neprospěch a postupoval tak v rozporu se základními zásadami trestního řádu vyplývajícími z ustanovení § 2 odst. 5, 6, tr. ř. Dovolatel připomněl, že v zájmu objektivního posouzení věci navrhoval, aby soud vyžádal u Finančního úřadu v P. smlouvu o prodeji a koupi chladicích boxů a technologií mezi společnostmi P., s. r. o., a V. K. Š., s. r. o., přičemž k provedení tohoto důkazu, kterým mohla být podepřena hodnověrnost dovolatelovy výpovědi, ze strany soudu nedošlo. Dovolatel konečně poukázal i na to, že mu ve srovnání s dalšími spoluobviněnými byl uložen nepochopitelně přísný trest, ačkoli bylo jeho jednání soudem kvalifikováno toliko jako pokus trestného činu podle „§ 148 odst. 1, 4“ tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Podle dovolatele soud zároveň vůbec nepřihlédl ke skutečnosti, že se inkriminovaného jednání dopustil v roce 1994 a došlo tak k porušení základních ustanovení Listiny základních práv a svobod uvedených především v ustanovení čl. 38 odst. 2, kde je výslovně uvedeno právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. I v případě, že by se dovolatel trestné činnosti dopustil, nelze jeho osobnost považovat za natolik narušenou, aby na něho bylo nutno deset let od spáchání inkriminovaného činu působit tak represivním trestem. S ohledem na výše uvedené důvody proto v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud „obě rozhodnutí zrušil, tedy rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu, a to v celém rozsahu dle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř., a aby dle ustanovení § 265m sám ve věci rozhodl ve prospěch dovolatele.“

Obviněný M. Š. v odůvodnění dovolání namítl, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil provedené důkazy a nesprávně dospěl k závěru o jeho vině, a to za absence jakýchkoliv přímých důkazů. Ačkoliv trestní řízení je vedeno zásadou ústnosti a bezprostřednosti, jediný svědek, který navíc v celé věci byl zároveň i obviněným, nebyl před soudem vyslechnut pro nedostupnost. Navíc tento svědek – obviněný I. – v době svého výslechu byl v pozici spoluobviněného a mohl tedy vypovídat tak, jak to pro svou osobu považoval za nejvýhodnější. Žádný jiný důkaz svědčící pro jeho vinu nebyl podle dovolatele proveden. Dovolatel zároveň soudům obou stupňů vytkl, že neměly spolehlivý podklad pro závěr o jeho vině, zejména co se týká subjektivní stránky trestného činu, když nebylo mimo pochybnost zjištěno ani odůvodněno, že dovolatel byl přinejmenším srozuměn s tím, že bude zkrácena nějaká daň či dávka. Soud navíc neměl u dovolatele k dispozici žádný důkaz, že by věděl o tom, jaký prospěch se má trestnou činností ostatních spoluobviněných získat a o získání jakého prospěchu se tak vlastně pokusil. To znamená, že soud prvního stupně nehodnotil správně důkazy, jednání dovolatele následně vadně právně kvalifikoval, přičemž odvolací soud tento nedostatek nezjistil a nenapravil. Nesprávné právní posouzení věci spočívá podle dovolatele v tom, že spoluobviněný I. žádnou podnikatelskou činnost nevyvíjel a nebyl daňovým subjektem, když jeho činnost směřovala k tomu, aby podvodně vylákal vratku daně z přidané hodnoty, nikoliv aby daň, ke které byl povinen, zkrátil. Lze proto dovodit, že nebyl vůbec důvod zahajovat nějaké daňové řízení a jednání obviněného I. a dalších spoluobviněných nemělo charakter daňového trestného činu. Pro vinu dovolatele neměl soud navíc ani žádné podpůrné důkazy, neboť bylo zjištěno, že se dovolatel v minulosti dopouštěl trestných činů jiného charakteru, a pokud spoluobviněného I. znal, pak ho znal pouze jako distributora drog. Své námitky dovolatel shrnul tak, že rozhodnutím o jeho vině v řízení před soudem prvého i druhého stupně byla porušena zásada in dubio pro reo, což vedlo k tomu, že dovolatel byl protiprávně odsouzen k velice přísnému trestu. Navrhl proto, aby dovolací soud „napadený rozsudek Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci zrušil, a aby sám rozhodl rozsudkem o zproštění M. Š. z obžaloby.“

K dovolání obviněných se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a v podrobně odůvodněném vyjádření vyslovil názor, že skutkové námitky dovolatelů F. N., J. H. a M. Š. by mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě, pokud by bylo možno dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů, a pokud by obvinění takový extrémní nesoulad namítli a řádně odůvodnili. To se však nestalo. Shora uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídají rovněž námitky týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu. Státní zástupce za dané situace konstatoval, že dovolatel J. H. napadenému rozsudku ani řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. (včetně toho, o který obviněný opírá své dovolání). Navrhl proto, aby dovolací soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.

Při posuzování opodstatněnosti částí dovolání obviněných F. N. a M. Š. lze podle státního zástupce dospět k závěru, že uplatněné námitky týkající se naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. sice na jedné straně odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu, avšak nelze je považovat za opodstatněné. Státní zástupce pak vyložil rozdíl mezi trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. a § 148 odst. 2 tr. zák, kdy jde o samostatné skutkové podstaty. Vylákáním výhody na dani ve smyslu § 148 odst. 2 tr. zák. se přitom rozumí jednání, jehož podstatou je to, že pachatel uvedením nepravdivých tvrzení, která jsou významná pro stanovení daňové povinnosti, vyžaduje od státu daňovou výhodu ve formě peněžní výplaty. Jednání pachatele zde nesměřuje k tomu, aby snížil rozsah plnění poplatníka vůči státu (tj. aby zkrátil daň), ale k tomu, aby naopak stát poskytl peněžní plnění poplatníkovi. Pachatelem, popř. spolupachatelem přitom může být nejen subjekt daně, ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním vyláká výhodu na dani. Podle státního zástupce je zřejmé, že zatímco dovolatel F. N. při formulaci své dovolací námitky zaměnil daňovou povinnost s trestní odpovědností za vylákání výhody na dani, dovolatel M. Š. při formulaci svého dovolání nepřihlédl k rozdílu mezi skutkovou podstatou trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. na straně jedné a podle § 148 odst. 2 tr. zák. na straně druhé. Podle státního zástupce soudy obou stupňů přitom výše uvedeným aspektům posuzované trestné činnosti obviněných věnovaly náležitou pozornost. To se promítlo nejen do jejich právních úvah, ale i do zaměření jimi prokazovaných skutečností. Za tohoto stavu státní zástupce navrhl, aby dovolací soud dovolání obviněných F. N. a M. Š. v relevantně uplatněných částech odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.

Státní zástupce poukázal na to, že rozhodnutí o odmítnutí dovolání obviněných F. N., J. H. a M. Š. může dovolací soud učinit za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obvinění F. N., J. H. a M. Š. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání všech obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřují proti rozsudku, jímž byli uznáni vinnými a byl jim uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění svá dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovoláních odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V projednávaném případě však dovolatelé J. H. a M. Š. nenamítli rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů (jak byly formulovány především v popisu skutku ve výrokové části odsuzujícího rozsudku) a použitou právní kvalifikací skutku. Nenamítli ani nesprávnost posouzení skutkového stavu věci z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak s odkazem na procesní ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. opřeli výlučně o námitky vůči způsobu hodnocení důkazů soudem, vůči neúplnosti provedeného dokazování (obviněný J. H.), a v této souvislosti též o námitky vůči správnosti (resp. nesprávnosti) skutkového stavu věci, z něhož soudy obou stupňů vycházely, aniž by v souladu se zásadou in dubio pro reo posuzovaly existující pochybnosti v jejich prospěch, ale naopak je hodnotily k jejich tíži. S tím pak spojovali závěr o tom, že byli neprávem uznáni vinnými, ačkoliv se trestné činnosti ve skutečnosti nedopustili. Rovněž některé hmotně právní námitky, které uplatnil obviněný M. Š., se primárně odvíjejí od jiného (dovolatelem tvrzeného) skutkového základu, než jaký byl soudy zjištěn a v jejich rozhodnutích popsán.

Z napadeného rozsudku odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě oba soudy vycházely v projednávané věci z odlišných skutkových zjištění (jež jsou formulována ve výroku napadeného rozsudku), než jaká měly podle dovolatelů učinit, na kterých následně odvolací soud založil u obou obviněných (dovolatelů) právní posouzení předmětného skutku jako pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 2, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Skutkové a právní závěry soudu jsou v jeho rozhodnutí (rozsudku) v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. v potřebném rozsahu vyloženy a odůvodněny.

Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatelé podaným mimořádným opravným prostředkem domáhali především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání de facto uplatnili na procesním (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jejich námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Tomuto dovolacímu důvodu přitom obsahově neodpovídají ani námitky dovolatelů vůči přísnosti trestu či neúměrné délce trestního řízení ve vztahu k následnému užití nepřiměřené trestní represe (obviněný J. H.).

Současně je nutno vzít v úvahu, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě procesních a hmotně právních vad výslovně uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde a konečně ani sami dovolatelé (jenž se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhali přehodnocení provedených důkazů ve svůj prospěch) nenamítli žádné relevantní skutečnosti, jež by takový extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a jeho následným právním posouzením soudem dokládaly.

Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou, popř. mezinárodněprávních smluv, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněných J. H. a M. Š. dospěl k závěru, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř.

Závěry, jež Nejvyšší soud rozvedl ve shora uvedených odstavcích, se vztahují rovněž k námitkám uplatněným dovolatelem F. N. v té části dovolání, kde poukazuje na to, že mu trestná činnost nebyla prokázána, a že hodnocení důkazů bylo provedeno v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž skutková zjištění, ze kterých soudy vycházely, jsou v důsledku toho podle něj nesprávná. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zároveň neodpovídá ani další dovolatelova námitka, že soud nesprávně vyloučil možnost aplikace ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody z hlediska osobních poměrů obviněného. Dovolatel totiž ve skutečnosti napadenému rozhodnutí nevytýká žádnou hmotně právní vadu a nesprávnost postupu soudu spatřuje jednoznačně ve skutkových důvodech, jestliže namítá, že „odvolací soud (veden nesprávnými skutkovými závěry) akcentoval četnost útoků a výši způsobené škody, ač jde o okolnosti neprokázané.“

Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu lze však považovat dovolání obviněného za právně relevantní v té části, kde namítl, že byl označen za přímého pachatele trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák., když podle jeho názoru převzetí některých finančních částek z odpočtu DPH nemůže představovat samo o sobě naplnění objektivní stránky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, neboť nebylo zjištěno, že by tento odpočet někdy sám provedl. Za dané situace by se podle dovolatele mohlo jednat nejvýše o trestný čin podílnictví podle § 251 tr. zák. Ve vztahu k němu bylo proto na místě použít naznačenou právní kvalifikaci skutku.

Nejvyšší soud posoudil opodstatněnost této části podaného dovolání a dospěl k následujícím závěrům:

Pachatelem i spolupachatelem (§ 9 odst. 2 tr. zák.) trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2 tr. zák. může být nejen subjekt daně, ale každý, kde svým úmyslným jednáním způsobí, že ve vztahu k příslušné povinné platbě byla získána (vylákána) neoprávněná výhoda. Protože subjekt daně a subjekt trestného činu podle § 148 odst. 2 tr. zák. nemusí být totožný, nelze zároveň zaměňovat daňovou odpovědnost (tj. povinnost zaplatit daň a uplatnit s ní spojené úlevy) s trestní odpovědností za vylákání výhody na dani. Dále je třeba uvést, že je-li tento trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, platí zde zásady o spolupachatelství (§ 9 odst. 2 tr. zák.), kdy není nezbytné, aby každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty. Pro spolupachatelství je však nezbytný společný úmysl pachatelů (resp. spolupachatelů), jenž musí zahrnovat jednak společné jednání, jednak sledování společného cíle. Za těchto okolností pak postačí, uskuteční-li každý ze spolupachatelů jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem všech těchto jednání (dílčích aktů).

Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, je zřejmé, že dovolatelovo jednání popsané v tzv. skutkové větě výroku napadeného rozsudku pod body 1) – 4), 6), 7) naplňuje skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2 tr. zák. spáchaného ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Soudům v takové případě nelze vytknout, že jednání dovolatele neposuzovaly pouze jako trestný čin podílnictví podle § 251 tr. zák. (Pokud jde o použití právní kvalifikace předmětného trestného činu nejen v základní, ale i v kvalifikované skutkové podstatě podle § 148 odst. 2, odst. 3 písm. a/, odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., nebylo třeba, aby se Nejvyšší soud věcí zabýval i z těchto hledisek, neboť v daném směru dovolatel neuplatnil žádné konkrétní námitky.).

Za konstatovaného stavu věci proto Nejvyšší soud neshledal dovolání obviněného F. N. ani v části, ve které jinak bylo dovolatelem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněno právně relevantně, jakkoliv opodstatněným.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona pak bylo rozhodnuto, že se rovněž dovolání obviněného F. N. odmítá.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání všech obviněných rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 6. září 2006

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 06. September 2006