JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 665/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. června 2006 o dovolání podaném obviněným M. Š. a J. Ch., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 101/2004 ze dne 30. 11. 2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 17 T 55/1999, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 17 T 55/1999 ze dne 11. 6. 2004 byl dovolatel M. Š. uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) a c) trestního zákona (dále jen tr. zák.) a trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a dovolatel M. Ch. trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl M. Š. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem a M. Ch. k trestu odnětí svobody na dobu sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Obviněnému M. Ch. byl dále uložen peněžitý trest ve výši 2.000.000,- Kč, přičemž pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody na dobu 1 roku. Obviněný M. Š. byl současně podle § 226 písm. c) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zproštěn obžaloby pro další dílčí útok souzených trestných činů popsaný ve výroku citovaného rozsudku.

V předmětné věci podali M. Š. i M. Ch. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 3 To 101/2004 ze dne 30. 11. 2004 tak, že napadený rozsudek částečně zrušil ohledně obviněného M. Š. ve výroku, jímž byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem a ohledně obviněného M. Ch. ve výroku o uloženém peněžitém trestu a znovu rozhodl tak, že se obžalovaný M. Š. pro výkon trestu odnětí svobody zařazuje do věznice s dohledem. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podali oba jmenovaní obvinění dovolání a to včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody shodně označili ty, které jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) a písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedli ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. prakticky shodnou argumentaci, a sice, že jejich trestní stíhání bylo zpočátku vedeno vazebně, když usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 1997 sp. zn. 3 To 25/97 byla zamítnuta jejich stížnost proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 4. 1997 sp. zn. 1 T 7/97, kterým bylo rozhodnuto o ponechání obviněných ve vazbě. Tato věc byla Vrchním soudem v Praze projednána v neveřejném zasedání, přičemž předsedou senátu byl JUDr. M. J. Ve věci byl dále vydán rozsudek Krajským soudem v Českých Budějovicích ze dne 9. 4. 2002, č. j. 17 T 55/99-5063, proti kterému podali obvinění odvolání, na jehož podkladě byl tento rozsudek zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 3 To 84/02. Toto usnesení Vrchního soudu v Praze bylo vydáno po projednání věci v neveřejném zasedání, když předsedou senátu byl JUDr. J. V. Senát, jehož předsedou byl JUDr. J. V., mimo jiné rozhodoval o stížnosti obviněného Ch. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 4. 1977, sp. zn. 1 T 7/97, když předsedou tohoto senátu v době vydání usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 1997 byl JUDr. M. J. Senát, který rozhodoval o odvolání odsouzených proti rozsudku Krajského soudu v Č. Budějovicích ze dne 9. 4. 2002, č. j. 17 T 55/99-5063, byl tak vyloučen z rozhodování o tomto odvolání, neboť již rozhodoval o stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1.4.1997, sp. zn. 1 T 7/97, když dle ustanovení § 30 odst. 2 tr. ř. je z vykonání úkonu trestního řízení vyloučen soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení mimo jiné rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba.

Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. M. Š. uvedl, že soud opřel svá skutková zjištění především o výpovědi svědků M., které obhajoba považovala za nepoužitelné, neboť dle dovolatele mohlo být skutkově zjištěné jednání posouzeno maximálně jako nezákonné potvrzování celních dokladů svědkem M. (německý celník) s tím, že tyto doklady měly prokázat vývoz cigaret na území České republiky (dále i ČR), ke kterému však nedocházelo. Takové jednání pak nemůže být kvalifikováno jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, a toto nemůže být přičítáno k tíži odsouzeného M. Š., a nemůže být kvalifikováno ani jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele. Soudy prvního i druhého stupně došly k závěru, že obviněný M. Š. měl jako spolupachatel zabránit vyměření cla, daně z přidané hodnoty a spotřební daně u rozsudkem uvedeného množství kartonů cigaret, které tak bylo do České republiky dovezeno v rozporu s celními předpisy, tedy bez celního odbavení, přičemž toto samo o sobě nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. ani trestného činu podle § 158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a), c) tr. zák. Ve skutkové větě podle něj není nijak uvedeno, že bylo zatajeno nějaké zdanitelné plnění, čímž mohlo dojít k vyměření nižší daně nebo by k jejímu vyměření vůbec nedošlo. Dále dovolatel konstatoval, že pachatelem trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby dle § 148 tr. zák. může být subjekt, který je povinen takovou platbu provádět, tedy, on by musel být vlastníkem dováženého zboží nebo alespoň jeho spoluvlastníkem nebo by musel být nějakým způsobem ve spojení s vlastníkem tohoto zboží, přičemž skutková věta neuvádí ani to, že by odsouzený měl minimálně povědomí o tom, že má být nějaká daň vyměřena. Obdobně, jestliže podle napadeného rozsudku došlo pouze k nepodrobení dovezeného zboží celnímu odbavení, nelze bez dalšího dovodit úmysl obviněného M. Š. způsobit tímto jednáním škodu nebo opatřit neoprávněný prospěch sobě nebo jiné osobě ve smyslu ustanovení o trestném činu zneužívání pravomoci veřejného činitele. Dále namítl, že pro vznik povinnosti zaplatit rozsudkem uváděné daně a cla a případně pro jejich následné nezaplacení, a tak i způsobení škody nebo neoprávněného prospěchu, by muselo být zboží dovezeno do ČR a v ČR spotřebováno, tedy nemohlo by se jednat o pouhý tranzit zboží přes Českou republiku. Skutková věta ovšem žádným způsobem neuvádí, co se se zbožím po jeho průjezdu celnicí P.-S. do ČR stalo, když bez dalšího nelze dovodit, že toto zboží v ČR zůstalo a bylo spotřebováno. Ze skutkových zjištění nelze podle něj dále dovodit, zda a jaká daňová povinnost vznikla ani komu vznikla, a tedy nelze ani posoudit, zda tuto povinnost někdo zkrátil, když ve skutkové větě chybí tvrzení o tom, zda bylo případně podáno daňové přiznání. Dle dovolatele, samotné dovezení zboží ani samotné neplnění povinností vyplývajících z pravomoci odsouzeného, byť by toto porušení bylo úmyslné, není trestným činem. Ke zkrácení daně může dojít pouze jednáním ve vztahu ke správci daně, neboť jemu se daň odvádí, skutková věta však neuvádí, jakým způsobem měl toto obviněný provést. Z napadeného rozsudku rovněž nelze dovodit existenci příčinného vztahu mezi popsaným jednáním odsouzeného M. Š. a způsobením škody, když ani tato škoda není spolehlivě zjištěna. Proto nelze jeho jednání posoudit jako výše uvedené trestné činy.

Obviněný M. Ch. z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ohledně posouzení skutku jako trestného činu podle § 148 odst. 1 odst. 4 tr. zák. uplatnil v podstatě shodné námitky jako M. Š. Navíc doplnil, že dle skutkové věty se měl podílet na financování nákupu cigaret od h. firmy R., ale není dovozena a vysvětlena souvislost mezi případným financováním nákupu cigaret a dovozem konkrétních zásilek do ČR. Rovněž není uvedeno, komu vznikla a zda vůbec vznikla daňová povinnost, bez dalšího nelze totiž presumovat, že vznikla právě dovolateli M. Ch.. Není dále uvedeno a bez dalšího nelze dovodit existenci příčinného vztahu mezi popsaným jednáním odsouzeného a způsobením škody, když tato není ani spolehlivě zjištěna.

Dovolatelé dále poukázali na nepřiměřeně dlouhou dobu trestního stíhání, které bylo zahájeno v roce 1996, tedy bylo vedeno více jak 8 let, což je doba zcela jistě nepřiměřená. Dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), má každý právo na to, aby jeho věc byla projednána soudem v přiměřené lhůtě. Shodně dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) má každý právo na to, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Průtahy řízení dle jejich názoru však oni nijak nezavinili, toto nelze tedy přičítat k jejich tíži. Pokud byli uznáni vinnými označenými trestnými činy až po uplynutí nepřiměřeně dlouhé doby, měla být tato skutečnost při ukládání trestu zohledněna a měly jim být uloženy tresty pod dolní hranicí trestní sazby stanovené trestním zákonem v souladu s ust. § 40 tr. zák. Soudem měla být také zkoumána materiální stránka trestného činu a mělo tak být postupováno v souladu s § 88 odst. 1 tr. zák., tedy mělo být zkoumáno, zda bylo na místě použít vyšší trestní sazbu, pokud byly dány jen formální podmínky pro její použití. Na závěr navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 3 To 101/2004, v napadené části podle § 265k tr. ř. zrušil a v souladu s ust. § 265m tr. ř. rozhodl tak, že se obvinění M. Š. a M. Ch. v plném rozsahu zprošťují obžaloby. Dovolání obviněného M. Ch. podané prostřednictvím obhájce JUDr. V. S., bylo později doplněno dalším dovoláním podaným prostřednictvím obhájce JUDr. T. S., kterým doplnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkami vztahujícími se k nepřiměřené délce trestního stíhání. V tomto smyslu poukázal také na Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Uvedl, že obviněný měl zájem na urychleném skončení trestního stíhání, které se již táhlo po značnou dobu a mělo významné dopady na jeho osobní a rodinný život i z hlediska zdravotního, jakož i možnosti pracovního zapojení. Případná neúčast obviněných u hlavního líčení z hlediska zdravotních obtíží byla vždy zjevná a řádně lékařsky doložená a nelze z ní dovodit jejich úmysl trestní stíhání účelově protahovat. Podle něj nelze obviněnému klást k tíži, pokud již v přípravném řízení využíval zákonných prostředků ke své obhajobě, a to i v hlavním líčení ve vztahu k dalším návrhům na doplnění dokazování. Pokud pak jde o rozsah, skutkovou a právní složitost projednávané věci, nelze konstatovat, že by se jednalo o nějak zvlášť rozsáhlou věc, vybočující z rámce věcí běžně projednávaných v prvním stupni krajským soudem. Uvedl, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Na podporu svých tvrzení dále uvedl některé nálezy Ústavního soudu, v nichž se tento nepřiměřenou délkou řízení zabýval (např. I. ÚS 5/96, IV. ÚS 358/98, I. ÚS 600/03). Dále uvedl, že Nejvyšší soud se ve své judikatuře ve většině neztotožnil s výkladem nižších soudů, které vyvodily z nepřiměřené délky trestního řízení povinnost zastavit trestní stíhání, byť existují i rozhodnutí, v nichž tento závěr Nejvyšší soud akceptoval a potvrdil, když převážně šlo o taková rozhodnutí soudů nižších stupňů, kdy nebylo v době zastavení řízení ve věci meritorně rozhodnuto. Pokud soudy zastavovaly řízení např. ve fázi odvolacího řízení, tj. po zrušení meritorního rozsudku, z důvodu porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tato rozhodnutí již Nejvyšší soud ČR neakceptoval a konstatoval, že pokud již řízení meritorně rozhodnuto bylo, nelze podle jeho názoru rozhodnutí zrušit pro porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Nejvyšší soud vychází v převažující judikatuře z názoru, že Úmluva nestanoví pro takový případ nepřípustnost trestního stíhání ani důvod ke zrušení rozsudku, ale připouští jen spravedlivé zadostiučinění podle čl. 41, není-li dostatečnou satisfakcí již samotný výrok o porušení Úmluvy. Dále uvedl některá rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž tento dovodil, že trestní stíhání nemůže být zastaveno toliko z důvodu průtahů v řízení (např. II. ÚS 32/03, II. ÚS 7/03, II. ÚS 527/03, III. ÚS 217/03, III. ÚS 95/04, IV. ÚS 8/03). Detailněji se zabýval nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, když v souladu s ním dospívá k závěru, že pokud jde o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zřejmé, že zároveň je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody (čl. 8 odst. 2 Listiny) je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Rovněž konstatoval, že v průběhu řízení shledal několik fází, kdy jak orgány v přípravném řízení, tak samotné obecné soudy se dopouštěly významných průtahů, které přispěly k jeho celkové délce. Naopak jednání dovolatele nikterak významně k jeho délce nepřispělo, když tento i jeho obhájce s příslušnými orgány spolupracovali, dostavovali se k úkonům. Na celkovou délku řízení měl bezpochyby vliv i značný rozsah stěžovatelovy činnosti, kterou orgány činné v trestním řízení posuzovaly, dále povaha jeho činnosti a také změny v právní úpravě, v nichž se mimo jiné odrážel vývoj společenské reflexe dovolatelova jednání. To však nezbavovalo tyto orgány povinnosti konat tak, aby k průtahům v řízení nedocházelo, neboť jednotlivec nemůže v žádném případě doplácet na to, že daná problematika byla pro orgány činné v trestním řízení v té době nová či obtížně zhodnotitelná. Uvedl dále, že se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestných činů se oslabuje jak prvek individuální, tak i generální prevence, to tím spíše, jestliže posuzované jednání dovolatele bylo v jeho životě jistým excesem, který se vymyká jinak bezúhonnému způsobu života, který vedl před a zejména po spáchání trestné činnosti v průběhu trestního řízení. V těchto souvislostech odkázal i na úvahy v rozsudku Krajského soudu v Č. Budějovicích ze dne 9. 4. 2002, sp. zn. 17 T 55/99, kde se v odůvodnění podává, že jednání pachatelů se skládalo z velkého počtu útoků páchaných po delší dobu na území několika států a značnou část důkazů bylo nutno opatřovat prostřednictvím dožádání příslušných orgánů cizích států. Zejména provádění důkazů svědeckých bylo časově náročné, přičemž nebyly zjištěny žádné skutečnosti, že by ze strany orgánů přípravného řízení docházelo k nějakým záměrným či jiným neodůvodněným průtahům ve věci. Podle něj by ovšem i přesto Nejvyšší soud neměl ponechat v platnosti rozhodnutí nižšího soudu, které stanovilo dovolateli nepodmíněný trest odnětí svobody, aniž by byl ze strany obecných soudů respektován požadavek spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu a veřejným zájmem na stíhání a potrestání dovolatele. Uvedl, že i Evropský soud pro lidská práva a Evropská komise pro lidská práva nevyvodily z porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy povinnost smluvního státu kompenzovat jeho porušení zastavením trestního stíhání nebo zmírněním trestu, současně však takovou formu kompenzace nevyloučily. Doplnil dále, že soudy rovněž nesprávně aplikovaly ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., když nebyl dán důvod pro užití přísnější kvalifikace se zřetelem na citované ustanovení, v projednávaném případě tedy pro užití odst. 4 § 148 tr. zák., což platí i o rozhodnutí o způsobu výkonu trestu dle § 39a odst. 1 písm. b) tr. zák. S ohledem na shora uvedené závěry pak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud ČR napadené rozhodnutí podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil a v souladu s § 265m tr. ř. rozhodl tak, že se dovolatel v plném rozsahu zprošťuje obžaloby. Nad rámec výše uvedeného pak dodal, že odvolací soud nevzal v úvahu, že od spáchání trestné činnosti uplynula doba deseti let, během kterých dovolatel vedl řádný život, a to stejně tak, jako před spácháním trestné činnosti. Při úvaze o trestu měl odvolací soud rovněž přihlédnout k dlouhodobě špatnému zdravotnímu stavu dovolatele. Vzhledem zejména k těmto osobním poměrům obviněného není možné uložit trest odnětí svobody, který jediný přichází v úvahu, v rámci zákonné trestní sazby stanovené v § 148 odst. 4 tr. zák. od pěti do dvanácti let, ale že jsou zde naopak dány podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby v souladu s ust. § 40 odst. 1 tr. zák. Proto pro případ, že dovolací soud obviněného M. Ch. nezprostí obžaloby, byla by z hlediska naplnění účelu trestu postačující v daném případě pohrůžka trestem podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání dle § 265o odst. 1 tr. ř.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Z hlediska § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že námitky obou dovolatelů zde nemohou obstát, a to z několika důvodů. Důvod vyloučení se především musí týkat orgánu, který ve věci samé rozhodl, tj. který vydal rozhodnutí dovoláním napadené. Podaná dovolání směřují proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 3 To 101/2004, dovolatelé však na podporu svých tvrzení uvádějí pouze okolnosti týkající se údajné podjatosti senátu odvolacího soudu, který byl činný při vydání dřívějšího rozhodnutí tohoto soudu, a to usnesení ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 3 To 84/02. Proto jsou tyto námitky ve vztahu k rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 3 To 101/2004 zcela irelevantní. Vzhledem k tomu, že v dovolání zmiňovaný JUDr. M. J. figuroval jako předseda senátu též při vydání rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 3 To 101/2004, dodal, že dle § 30 odst. 2 věty druhé tr. ř. je po podání obžaloby z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mj. soudce, který v přípravném řízení rozhodoval o vazbě osoby, na níž byla poté podána obžaloba. Na obviněné byla poprvé podána obžaloba dne 27. 2. 1997, Krajský soud usnesením z 1. 4. 1997, sp. zn. 1 T 7/97, rozhodl podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. o vrácení věci státnímu zástupci k došetření a současně podle § 192 tr. ř. rozhodl tak, že oba obviněné ponechal ve vazbě. Stížnost obviněných pak byla zamítnuta podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. 3 To 25/97, přičemž jako předseda senátu při vydání tohoto rozhodnutí figuroval JUDr. J. Je zřejmé, že šlo o rozhodování o vazbě nikoli ve stadiu přípravného řízení, ale o rozhodování v řízení před soudem, a účast JUDr. J. na tomto rozhodování tedy v žádném případě nemohla založit důvod jeho vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení ve smyslu ust. § 30 odst. 2 věty druhé tr. ř. Navíc okolnost, že ve věci sp. zn. 3 To 101/2004 vystupuje soudce, který byl již v dřívějších stadiích řízení činný, musela být obviněnému známa již před rozhodnutím odvolacího soudu. Co se týče námitek uplatněných obviněným M. Š. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak tento vychází z nesprávného právního názoru, podle něhož je trestný čin podle § 148 tr. zák. trestným činem s omezeným okruhem pachatelů (§ 90 odst. 1 tr. zák.) a může se ho dopustit toliko subjekt daně. Navíc dovolatel argumentuje tak, jako by provedení nebo neprovedení celního odbavení bylo okolností z hlediska vzniku celní a daňové povinnosti naprosto bezvýznamnou. Trestný čin podle § 148 tr. zák. ovšem trestným činem s omezeným okruhem pachatelů není a jeho pachatelem i spolupachatelem může být nejen subjekt daně, ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu nebo i jinému subjektu daně vyměřena buď vůbec nebo ne v zákonné míře. Subjekt daně a subjekt trestného činu nemusí být totožný a nelze tak zaměňovat daňovou odpovědnost (povinnost zaplatit daň) s trestní odpovědností za zkrácení daně (viz R 25/1968). Teoreticky si tak lze představit i situaci, kdy pachatel trestného činu podle § 148 tr. zák. nebude v žádném spojení se subjektem daně (např. daňový poradce z nějakého důvodu úmyslně uvádí v daňovém přiznání nepravdivé údaje, aniž by o tom svého klienta informoval). Dále uvedl, že provedení celního odbavení bylo základním předpokladem pro vyměření cla i daně z přidané hodnoty a spotřební daně, a pokud obviněný M. Š. propustil vozidla s nákladem cigaret bez celního odbavení, pak tím zatajil, že subjektům, které by jinak byly povinny clo a daně odvést, vznikla daňová a celní povinnost, a naplnil tak všechny zákonné znaky trestného činu podle § 148 tr. zák., aniž by musel být sám subjektem daně. K námitkám týkajícím se možného tranzitu zboží podotkl, že je nutno vycházet ze skutkového zjištění, podle kterého zboží bylo dovezeno do ČR, přičemž tyto námitky považuje za bezpředmětné také proto, že zboží bylo fakticky odňato celnímu dohledu a do režimu tranzit samozřejmě nikdy propuštěno nebylo a celní dluh tudíž vznikl okamžikem odnětí zboží celnímu dohledu (§ 133, § 240 odst. 2 celního zákona č. 113/1993 Sb. ve znění platném do 30. 6. 1997). K námitkám týkajícím se trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák. uvedl, že pokud dovolatel v postavení celníka umožňoval vjezd vozidel s nákladem cigaret na území České republiky bez celního odbavení, pak tím nepochybně neplnil povinnosti vyplývající z jeho pravomoci a současně způsobil škodu státu a opatřoval neoprávněný prospěch subjektům, které by jinak byly povinny clo a daně zaplatit, když s ohledem na výši nevyměřeného cla a daní je nepochybné, že šlo a značnou škodu na straně státu a současně o značný prospěch na straně subjektů daní a cla ve smyslu § 158 odst. 2 písm. a) tr. zák. Není přitom nutné, aby byly individualizovány subjekty, kterým pachatel opatřil neoprávněný prospěch, a může se jednat i o určitý okruh osob konkrétně neustanovených. Podle tzv. právní věty měl sice obviněný opatřit prospěch „sobě a jinému“, přičemž je mu nutno přisvědčit, že skutková věta neobsahuje žádné okolnosti týkající se neoprávněného prospěchu na straně samotného obviněného, když jednoznačná skutková zjištění neobsahuje ani odůvodnění soudního rozhodnutí. Toto pochybení však nemělo na postavení obviněného praktický dopad, neboť opatření prospěchu jinému má z hlediska znaků jak základní, tak i kvalifikované skutkové podstaty podle § 158 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., rovnocenný význam jako opatření prospěchu samotnému pachateli. Délku trestního řízení nelze podle názoru státního zástupce považovat za okolnost, která by měla dopad na stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§ 3 odst. 4 tr. zák.), když toto nemůže být ani důvodem pro to, aby ve věci s ohledem na § 88 odst. 1 tr. zák. nebylo přihlédnuto k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Námitky, kterými se dovolavatel domáhá aplikace § 40 tr. zák. při ukládání trestu, dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají, přičemž ani okolnost spočívající v délce trestního řízení ostatně zřejmě není možno podřadit pod „okolnosti případu“ nebo „poměry pachatele“, které jsou z hlediska aplikace § 40 tr. zák. podmiňující. Podle názoru státního zástupce vycházejí námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněným J. Ch. do značné míry z předpokladu, že pachatelem trestného činu podle § 148 tr. zák. může být pouze pachatel, který krátí svou vlastní daňovou či celní povinnost, přičemž odkázal na argumentaci uvedenou v souvislosti s druhým dovolatelem. Nicméně lze podle něj připustit, že skutek tak, jak je vymezen ve skutkové větě je možno považovat z hlediska právní kvalifikace za hraniční případ mezi spolupachatelstvím podle § 9 odst. 2 tr. zák. a pomocí dle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., zejména toto platí o jednání, kterým byla zajištěna součinnost německého celního úředníka M. G. M., když i ze skutkových zjištění vyplývá, že jeho zapojení nepodmiňovalo samotnou realizaci nelegálních dovozů cigaret a mělo význam pouze pro ztížení odhalení těchto dovozů. Obviněný se ovšem na trestné činnosti podle zjištění uvedených ve skutkové větě podílel též financováním nákupu cigaret, přičemž současně z dalšího vyplývá jeho vědomost o tom, že při dovozu cigaret dojde ke krácení cla a dalších plateb. Jednání spočívající ve financování nákupu cigaret lze tak považovat za článek řetězu činností směřujících k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvořících jeho skutkovou podstatu. Pokud úmysl pachatelů směřoval k tomu, aby získali majetkový prospěch dovozem neprocleného a nezdaněného zahraničního zboží, byl jeho nákup od zahraničního výrobce nepochybně součástí řetězu činností směřujících k realizaci tohoto záměru. Co se týče námitek dovolatele v souvislosti s délkou trestního řízení, odkázal na to, co již uvedl k obsahově shodným námitkám obviněného Š. Uzavřel, že námitky obou dovolatelů jsou zjevně nedůvodné, s výjimkou námitky obviněného Š. týkající se absence skutkových okolností odpovídajících znaku trestného činu podle § 158 tr. zák. „opatřit sobě neoprávněný prospěch“. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR dovolání obviněného J. Ch. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Pokud se týká dovolání obviněného M. Š., navrhl, aby Nejvyšší soud ČR toto odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí o obou dovoláních v neveřejném zasedání, přičemž s tímto souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán v případech, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž tento dovolací důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Citovaný důvod předpokládá splnění těchto dvou kumulativně stanovených podmínek. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci podjatý z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. Zákon však (z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b/ tr. ř.) neumožňuje, aby dovolatel – věděl-li o podjatosti soudce, který ve věci rozhodoval – namítal tuto skutečnost až v dovolání. Jestliže se o ní však dozvěděl až po rozhodnutí soudu druhého stupně, tj. nemohl ji namítat předtím, lze v ní spatřovat dovolací důvod podle tohoto ustanovení. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

V dané věci z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném rozhodnutí (výroku) soudu prvního stupně, dovolatelé shodně namítli na prvním místě z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. skutečnost, že v jejich věci rozhodoval vyloučený orgán – senát Vrchního soudu, v případech popsaných shora. V těchto souvislostech je na místě zdůraznit, že podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tento dovolací důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. V daném případě (z příslušného spisového materiálu Krajského soudu v Českých Budějovicích – sp. zn. 17 T 55/99) je však zřejmé, že ani jeden dovolatel nenamítl tuto skutečnost v jimi podaných odvoláních proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 6. 2004, sp. zn. 17 T 55/99, přičemž jim musela být známa, neboť jim bylo usnesení Vrchního soudu v Praze z 15. 5. 1997, sp. zn. 1 T 7/97, doručeno prostřednictvím obhájce (srov. doručenka na č. l. 1896), a je zjevné, že předsedou senátu Vrchního soudu v Praze rozhodujícího o jimi podaných odvoláních dne 24. 9. 2002, sp. zn.3 To 84/02, byl soudce JUDr. J. V., jehož podpis je také na uvedeném usnesení uveden. Ačkoliv první namítané usnesení Vrchního soudu v Praze bylo vydáno v neveřejném zasedání a předsedou senátu byl JUDr. M. J., jejich vědomost o přítomnosti soudce JUDr. V. vyplývá z úředních záznamů o prostudování spisu na č. l. 4604 a 4605. Nebyly tedy takto dány ani formální podmínky pro podání dovolání z tohoto dovolacího důvodu. Podstatným je však i to, že prvně jmenované usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 1997 bylo vydáno nikoliv v přípravném řízení, nýbrž ve stadiu řízení před soudem, neboť Vrchní soud zde rozhodoval o stížnostech proti usnesení Krajského soudu v Č. Budějovicích ze dne 1. 4. 1997, kterým bylo rozhodováno po podání obžaloby státním zástupcem dne 27. 2. 1997. Dle § 30 odst. 2, věta druhá tr. ř. je přitom po podání obžaloby z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení rozhodoval o vazbě osoby, na níž byla teprve poté podána obžaloba. Uvedený důvod dovolání je tedy zjevně neopodstatněný.

Co se týče uplatněných argumentů v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je většina z nich uplatněna sice právně relevantně, avšak zjevně neopodstatněně. Pokud jde o argument dovolatelů týkající se výpovědí svědků M., o něž soudy opřely svá skutková zjištění, je nutno tento posoudit jako směřující proti skutkovým zjištěním, resp. hodnocením důkazů soudy, kterýžto důvod dovolání nelze uplatnit v rámci žádného z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. Pokud by bylo dovolání podáno jen z tohoto důvodu, muselo by být Nejvyšším soudem odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z hlediska námitek obviněných, že nemohli spáchat trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, neboť jim daňová ani jiná podobná povinnost nevznikla, lze souhlasit se shora uvedenou argumentací státního zástupce a sice, že tento trestný čin může spáchat kdokoliv, kdo svým jednáním způsobí, že daň či clo nebudou vyměřeny. Proto byl správně uznán vinným daným trestným činem dovolatel M. Š., když tím, že úmyslně propouštěl kamiony se zbožím (cigaretami) bez celního odbavení, způsobil, že zdanitelné plnění v podobě dováženého zboží bylo zatajeno, takže clo ani příslušné daně nebyly vyměřeny, přičemž ze skutkových zjištění nepochybně vyplynulo, že takto vznikla škoda ve výši několika desítek miliónů Kč, tedy škoda velkého rozsahu (viz. § 89 odst. 11 tr. zák.). Rovněž M. Ch. naplnil svým jednáním skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, neboť pokud ze skutkových zjištění nepochybně vyplynulo, že se obviněný podílel na financování nákupu cigaret v zahraničí, a poté je po dohodě s celníky M. a Š. dovážel bez celního odbavení a bez podrobení dani do ČR, je nutno jeho jednání posoudit jako úmyslné zatajení zdanitelného plnění a tím zkrácení cla a daně ve smyslu skutkové podstaty uvedeného trestného činu s následkem v podobě způsobení škody velkého rozsahu. Co se týče vzniku daňové povinnosti, ze skutkových zjištění nepochybně plyne, že tato povinnost vznikla ohledně v rozsudku přesně specifikovaného dováženého zboží a že následně na základě jednání obviněných nebyla plněna, když nebyla nikým respektována zákonem stanovená povinnost v podobě daňových přiznání (v rámci celního odbavení) ohledně dovážených cigaret, takže poškozenému (Českému státu, zastoupenému Celním úřadem S.) byla tím, že nebylo placeno clo ani daň, způsobena škoda velkého rozsahu. Z uvedeného lze zcela jistě dovodit, že popsaným jednáním porušoval obviněný M. Š. ve smyslu trestného činu podle § 158 tr. zák. svou povinnost vyplývající z jeho pravomoci, kterou jako celník na hraničním přechodu S. měl, když právě jeho úkolem (povinností) bylo podrobit celnímu odbavení zboží dovážené do ČR. O úmyslu jmenovaného dovolatele svou nečinností opatřit jiné osobě (spoluobviněnému M. Ch. a dalším) neoprávněný prospěch ve smyslu odst. 2 písm. a) § 158 tr. zák., svědčí skutečnost, že trestný čin páchal za součinnosti německého celníka M., spoluobviněného Ch. a B. i dalších nezjištěných osob právě s uvedeným záměrem. Tím, že své povinnosti neplnil, nebyly clo ani daně zaplaceny a České republice tak vznikla škoda velkého rozsahu, jež je také přesně ve výroku rozsudku Krajského soudu vyčíslena. Svým jednáním tak ve všech útocích naplnili oba dovolatelé subjektivní stránku ve smyslu posuzovaných trestných činů dle § 148 odst. 1, odst. 4 tr. zák a M. Š. i dle § 158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) a c) tr. zák., neboť oba věděli a chtěli porušit zájmy chráněné trestním zákonem v citovaných ustanoveních, když činy páchali ve spolupráci s přesně daným záměrem. Ohledně posouzení, zda neoprávněný prospěch byl opatřen „sobě či jinému“ je nutné konstatovat, že k trestní odpovědnosti dle § 158 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. stačí, aby neoprávněný prospěch byl opatřen jiné osobě (srov. § 158 odst. 2 písm. a) tr. zák.: „opatří-li činem…sobě nebo jinému značný prospěch“). Skutečnost, že v daném případě se nejednalo o pouhý tranzit zboží přes Českou republiku, ale naopak, zboží zde bylo spotřebováno, byla soudy rovněž zcela nepochybně zjištěna, přičemž i tato námitka se týká skutkových zjištění a nelze ji tak v rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) uplatnit, v souvislosti s čímž Nejvyšší soud pokládá za nutné dodat, že i pokud by se jednalo v posuzovaném případě o tranzit zboží, musel by dovolatel J. Ch. kamiony převážející uvedené zboží k celnímu odbavení přihlásit a dovolatel M. Š. jako celník tyto kamiony celně odbavit v příslušném (tranzitním) režimu. Dovolatelům je nutno přisvědčit, že ve výrocích rozsudku soudu prvního stupně není doslova vyjádřeno, že pachatelé zatajili zdanitelné plnění, nicméně toto vyplývá z jejich prokázaného jednání, tak, jak bylo popsáno shora, když poněkud neobratná či méně obsáhlá formulace tzv. skutkové věty na tom nic nemění. Jednání obviněného J. Ch., jakož i spoluobviněného M. Š. tak přímo směřovalo k uvedeným trestněprávním následkům, čímž je dán i příčinný vztah mezi jejich činností a vzniklým (a přesně zjištěným) celním a daňovým dluhem, tedy škodou vzniklou Českému státu. V této části nelze než uzavřít, že soudy v předmětné věci přijaly označená rozhodnutí na základě učiněných skutkových zjištění, která co do jejich rozsahu i obsahu jim umožnila přijmout právní závěry, které lze označit za adekvátní právě oněm zjištěním skutkovým.

Co se týče námitek dovolatelů ohledně nepřiměřené délky trestního stíhání uplatněných ve všech třech podáních, je nutno na tomto místě uvést, že tyto nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se v tomto případě nejedná o nesprávné hmotně právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, jimiž je podle dovolatele opodstatněna existence uplatněného důvodu dovolání, musí totiž i věcně odpovídat některému ze zákonem stanovených dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Tyto důvody je tak třeba chápat materiálně, proto nestačí na ně jen formálně poukázat v podaném dovolání, aby bylo učiněno zadost ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. V této souvislosti je na místě poukázat opakovaně na to, že dovolání lze podat v rámci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací tak zákon zřetelně vyjadřuje, že dovolání je v takovém případě určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají výlučně v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli tedy z hlediska procesních předpisů. Uvedené námitky jsou nepochybně procesního typu a pod označený dovolací důvod je nelze vztáhnout a to ani v souvislosti s odkazem na délku řízení ve vztahu ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost (z hlediska ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. ani ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák.) a stejně tak ani z hlediska nabízené aplikace § 40 tr. zák. při uložení trestu. Jenom pro doplnění je na tomto místě dodat, že pokud se obvinění dovolávají aplikace § 40 odst. 1 tr. zák., s tím, že soudy neměly posuzovat společenskou nebezpečnost jejich jednání ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. a ukládat jim tresty podle vyšší trestní sazby dle § 148 odst. 1, odst. 4 tr. zák., že stupeň nebezpečnosti jejich činu pro společnost je vždy nutno hodnotit v souladu s ustanovením § 3 odst. 4 tr. zák, a to především vzhledem k výši škody, kterou svým jednáním způsobili. Námitkou, že trestný čin byl spáchán za okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby a současně uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici vyšší trestní sazby s poukazem na výjimečné okolnosti případu ve smyslu § 40 odst. 1 tr. zák., se nelze z pohledu zvoleného dovolacího důvodu zabývat. V této souvislosti lze snad jako obiter dictum uvést, že případnou kompenzaci za nepřiměřenou délku trestního stíhání lze v případě obou dovolatelů spatřovat ve skutečnosti, že oběma byly tresty uloženy spíše při dolní hranici trestní sazby stanovené v rámci § 148 odst. 4 tr. zák., přičemž Vrchním soudem bylo dále rozhodnuto o zrušení peněžitého trestu u dovolatele J. Ch., který byl zároveň přeřazen do mírnějšího typu věznice.

O návrhu dovolatele J. Ch. na odložení výkonu rozhodnutí dovolací soud s ohledem na výsledek v předmětné věci v řízení před ním nerozhodoval, když s ohledem na uvedené k takovému postupu neshledal důvod.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný

prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. června 2006

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka

Vydáno: 29. June 2006