JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 655/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. června 2006 o dovolání podaném obviněným J. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 3. 2. 2006, sp. zn. 2 To 50/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 8 T 131/2005, t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 11. 2005, sp. zn. 8 T 131/2005, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., které po skutkové stránce spočívaly v tom, že „dne 6. 7. 2005 kolem 20.00 hod. v O., po přestřižení vázacích drátů a odstranění mříže vnikl do rekonstruované budovy M. l., a než byl přistižen městskou policií, odcizil odsud 7 ks lešeňových koz a nashromáždil u vchodu k odcizení 2 lešeňové kozy a 24 ocelových vzpěr, vše v celkové hodnotě 42.609,- Kč ke škodě stavební firmy E. C. a. s., přestože dne 28. 2. 2004 vykonal souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 16 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2003 pod sp. zn. 7 T 228/99 mj. pro trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák., přičemž z ul. H. na místo činu řídil osobní motorové vozidlo zn. Škoda s přívěsným vozíkem, ačkoliv od 29. 2. 2004 vykonával trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 5 let, naposledy uložený týmž rozsudkem Okresního soudu v Olomouci.“ Podle § 247 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl zároveň uložen trest propadnutí věci, a to stříhacích kleští na svorníky a ocelové výztuže. Podle § 49 odst. 1 tr. zák., § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let. Výrokem podle „§ 229 odst. 1 tr. zákona“ byla poškozená společnost E. C., a. s., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 3. 2. 2006, sp. zn. 2 To 50/2006, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 3. 2. 2006 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým toto rozhodnutí napadl ve výroku o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání). Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že soud prvního stupně ani soud odvolací se nevypořádaly s jeho obhajobou týkající se otázky jeho příčetnosti, jelikož se inkriminovaného skutku dopustil pod vlivem drog (byl „nafetovaný“). V uvedené souvislosti pak dovolatel poukázal zejména na výpověď svědka K., podle níž měl na místě činu působit dezorientovaně. Vzhledem k tomu, že posouzení příčetnosti pachatele má zásadní vliv na vyhodnocení jeho trestní odpovědnosti, navrhoval dovolatel vypracování znaleckého posudku z oboru psychiatrie. Tomuto návrhu však nebylo vyhověno. Dovolatel dále uvedl, že nepopírá spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., avšak trestného činu krádeže se nedopustil v tom rozsahu, v jakém byl soudy uznán vinným. Podle přesvědčení dovolatele neexistuje žádný důkaz, na jehož základě by bylo možno dovodit, že by nějak nakládal s ocelovými vzpěrami v hodnotě 33.600,- Kč, ani že by tento materiál někde shromažďoval. Dovolatel připustil, že nakládal výlučně lešeňové kozy, což potvrdil např. svědek V. Takto si počínal na přání svého známého „A.“, se kterým přijel na místo činu. Přitom jednal v úmyslu tomuto svému známému pomoci, aniž by zároveň věděl o tom, že by uvedené věci pocházely z trestné činnosti. Tato obhajoba mu podle jeho názoru provedenými důkazy vyvrácena nebyla, přičemž i svědek V. ve své výpovědi připustil možnost, že se na místě činu nacházela další osoba. Ovšem i za situace, že by dovolateli byla prokázána subjektivní stránka trestného činu krádeže, bylo nutno vzít v úvahu, že hodnota předmětných 9 lešeňových koz činila částku toliko 9.918,- Kč, což znamená, že dovolatel svým jednáním nemohl způsobit škodu nikoliv malou, která je zákonným znakem trestného činu krádeže podle § 247 odst. 2 tr. zák. Za tohoto stavu je podle dovolatele zřejmé, že soudy vycházely ohledně výše škody, jež měla být trestným činem způsobena, z nesprávných skutkových zjištění. Své námitky dovolatel shrnul tak, že shora vytýkané vady byly důsledkem porušení zásady in dubio pro reo, kterou soudy v předmětné trestní věci k dovolatelově tíži porušily, zejména pak v závěrečné fázi řízení odvolací soud, když napadeným rozhodnutím jeho odvolání zamítl jako nedůvodné.

S ohledem na výše uvedené důvody proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud „zrušil z důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadené rozhodnutí Krajského soudu Ostrava, pobočka v Olomouci ze dne 3. 2. 2006, č. j. 2 To 50/2006, a věc vrátil tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.“

Dovolání obviněného bylo doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství dne 9. 5. 2006 (č. l. 114 spisu). Dovolací soud k dnešnímu dni neobdržel podání, v jehož rámci by se nejvyšší státní zástupkyně podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila k podanému dovolání či učinila souhlas s jeho projednáním v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. K případnému využití těchto práv zákon nestanoví žádnou lhůtu.

Obviněný J. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o námitky vůči způsobu hodnocení důkazů oběma soudy, kterým vytkl, že v rozporu se zásadou in dubio pro reo posuzovaly provedené důkazy nikoliv ve prospěch, nýbrž k tíži dovolatele, když se dostatečně nevypořádaly především s jeho obhajobou týkající se subjektivní stránky trestného činu (zavinění), způsobené škody a zejména otázky jeho příčetnosti (s ohledem na dovolatelem namítané „nafetování“ v době činu). Tento vadný postup soudů měl pak mít za následek, že soudy nedospěly ke správným závěrům, jež měly podle přesvědčení dovolatele spočívat v tom, že se trestné činnosti vzhledem k možné nepříčetnosti nedopustil buď vůbec (pro nedostatek trestní odpovědnosti, popř. zavinění), anebo vzhledem k výši škody v omezeném rozsahu, takže nebylo na místě užití kvalifikované skutkové podstaty. To znamená, že existenci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel spojoval výlučně s námitkami, že předmětná věc nebyla v potřebném rozsahu řádně objasněna, a že byl tudíž uznán vinným neprávem.

Z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (viz str. 2 - 3 usnesení) i z rozsudku soudu prvního stupně (výrok o vině a str. 3 - 5 rozsudku) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily své právní závěry. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí vypořádal i s otázkou, proč v posuzovaném případě nebylo nutno doplňovat dokazování k otázce příčetnosti obviněného (str. 3). Svá rozhodnutí oba soudy zároveň v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu odůvodnily.

Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky proto hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Současně je nutno vzít v úvahu, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutno považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy právní závěry obecného soudu by byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde (viz důvody konstatované shora) a konečně ani sám dovolatel, který se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení provedených důkazů ve svůj prospěch, nenamítl žádné relevantní skutečnosti, jež by takový extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením soudem dokládaly.

Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného J. K. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. června 2006

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 07. June 2006