JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 640/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2008 o dovolání D. R., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 147/2006 ze dne 10. 1. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 16/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 17 T 16/2005 ze dne 23. 5. 2006 byl D. R. v bodě I/1 uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů spáchaným ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 trestního zákona k § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona (dále jen tr. zák.), jehož se dopustil společně s I. H., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za tento trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) a § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věcí a dále mu byly zabrány věci ve výroku citovaného rozsudku přesně specifikované. Podle § 226 písm. b) trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o zproštění obviněného obžaloby z trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 9 odst. 2 tr. zák. k § 188 odst. 1 a § 9 odst. 2 tr. zák.

O odvoláních D. R. i dalších (označených) obviněných a příslušné státní zástupkyně proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 11 To 147/2006 ze dne 10. 1. 2007, a to tak, že jej ohledně D. R. (a částečně I. H.) dle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině v bodě I/1 společně s výrokem o trestu, jakož i dalších výroků, které mají ve výroku o vině podklad a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově (po úpravě skutkové věty v bodě I/1) rozhodl o jeho vině stejným trestným činem jako soud prvního stupně. Za tento trestný čin D. R. uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem a dále podle § 55 odst. 1 písm. a) a § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. mu uložil znovu i trest propadnutí věcí a ochranné opatření (zabrání věcí), které přesně vymezil. Odvolání státní zástupkyně podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal D. R., jako osoba oprávněná, dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou obsaženy v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a), e) a g) tr. ř.

Ve svém mimořádném opravném prostředku ohledně dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. vyjádřil nesouhlas s určením věcné příslušnosti Krajskému soudu v Českých Budějovicích pro projednání jeho trestní věci, která byla založena nesprávně dle § 187 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zák., s tím, že spoluobžalovaní Š. a P. měli drogu distribuovat mladistvému L. J., který v té době měl být mladší 15 let. Již v době podání obžaloby bylo však zřejmé, že tato kvalifikace není podložena důkazy, což měl po prostudování spisu krajský soud zjistit a v rámci předběžného projednání obžaloby podle § 188 odst. 1 písm. a) a c) tr. ř. rozhodnout buď o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti soudu nebo trestní stíhání zastavit. Spoluobžalovaní Š. a P. přitom nebyli původně stíháni pro trestný čin dle § 187 odst. 3 tr. zák. a nebyli následně ani státní zástupkyní upozorněni na takovou změnu právní kvalifikace dle přísnějšího ustanovení, jež byla poprvé použita v obžalobě. Dovolatel má tak za to, že byl odňat svému zákonnému soudci v obou stupních řízení, neboť teprve rozhoduje-li zákonný soudce, mohou být realizovány další složky spravedlivého procesu, tedy zejména právo na obhajobu, právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě atd. Krajský soud však postupoval záměrně v rozporu s ustanoveními o příslušnosti soudu pro projednání dané věci, neboť se dostatečně neseznámil s obsahem spisového materiálu se zaměřením hlavně na případné vady přípravného řízení, přičemž byl povinen zkoumat i náležitosti obžaloby a svou věcnou příslušnost z toho plynoucí. Jelikož je dovolatel přesvědčen, že současné znění dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, za situace, kdy se toto výslovně týká jeho případu, navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podal návrh Ústavnímu soudu ČR podle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, na zrušení části ustanovení trestního řádu, a to konkrétně části textu „ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně“ obsažené v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

K dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uvedl, že trestní stíhání jeho osoby bylo nepřípustné, když bylo zahájeno na základě nezákonných (a proto nepoužitelných) důkazů. Předně namítl, že usnesení o zahájení trestního stíhání neodpovídá požadavkům dle § 160 odst. 1 tr. ř., když jeho odůvodnění je velmi strohé až nepřezkoumatelné, neobsahuje (s výjimkou obecné citace úkonů dle § 88 a § 158c odst. 1 a 3 tr. ř.) žádné konkrétní důkazy a podklady s výjimkou informace o domovních prohlídkách obviněných. Není dále strukturováno ohledně jednotlivých obviněných, takže není patrné, na základě jakých důkazů jsou podložena jejich obvinění. Dále uvedl, že po celou dobu přípravného řízení byl stíhán dle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák. s tím, že měl prodejem omamných a psychotropních látek získat neoprávněný prospěch ve výši nejméně 1 milion Kč. Ačkoliv po celou dobu se hájil tím, že tato kvalifikace není podložena důkazy, přesto teprve v obžalobě byla právní kvalifikace změněna dle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Podle dovolatele bylo evidentní, že s přísnější právní kvalifikací operovaly orgány činné v trestním řízení během přípravného řízení jenom proto, aby bylo odůvodněno jeho vzetí a ponechání ve vazbě v trvání mnoha měsíců. Přehlížením námitek a připomínek dovolatele došlo tedy k soustavnému a závažnému porušování práva dovolatele (a dalších obviněných) na spravedlivý proces a na obhajobu. Toto je potvrzeno i nezákonným povolením telefonních odposlechů dovolatele i jiných osob, které bylo učiněno na základě scestné informace, že on a I. H. disponují 200 kg heroinu původem z T. Odposlechy byly tak povoleny za účelem objasňování zcela jiné údajné trestné činnosti, než té, pro niž bylo nakonec zahájeno trestní stíhání. Proto se nemůže ztotožnit ani s názorem soudů, že bylo možno aplikovat ust. § 88 odst. 4 tr. ř. a tyto odposlechy použít v trestní věci, za niž byl dovolatel nakonec odsouzen. Zákonodárce měl totiž pod pojmem „jiná trestní věc“ na mysli jiné trestní stíhání proti obviněným osobám, ve kterém byly odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu povoleny a pořízeny, a které pak lze použít v trestní věci, v níž jsou obvinění stíháni pro jiný trestný čin. Dovolatel je přesvědčen, že se v tomto případě původní trestní věc (pašování 200 kg heroinu) nestala (i když odvolací soud konstatoval, že navrhovaní svědci turecké národnosti G. a A. byli pravomocně pro obchod s drogami odsouzeni). Pro použití získaných odposlechů by ale dále dle dovolatele muselo být soudu, který je použil, a obviněným známo, z jaké trestní věci tyto záznamy pocházejí (podle sp. zn. a orgánu, u něhož řízení probíhá či proběhlo). Je dále přesvědčen, že nezákonnost telefonních odposlechů je dána i tím, že soudce rozhodující o jejich povolení byl orgány činnými v trestním řízení uváděn v omyl (a to i při následném zkoumání odůvodnění jejich provádění). Tyto orgány totiž své návrhy odůvodňovaly zkreslenými informacemi a citacemi nikdy nevyslovených výrazů („fet, fety“ aj.) a dovolatel má za to, že se takto samy dopustily trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 tr. zák. Vadným byl i způsob, jakým policejní orgány prováděly domovní prohlídky, konkrétně v objektu I. H. v J. Ú. Již dříve namítal, že byl zřejmě padělán její podpis na protokolu o domovní prohlídce na str. 4, že do něj byly později dopsány další údaje a až poté, co měl možnost spis prostudovat, do něj byly dodány fotografie, z nichž bylo zřejmé, že drogy byly do situace na fotografiích naaranžovány. Obviněná navíc uváděla, že před domovní prohlídkou nebyla vyslechnuta, stalo se tak až po zahájení prohlídky. I její výsledky jsou poněkud nepochopitelné, neboť Policie ČR nalezla údajně na venkovním parapetu zbytky drogy pervitin, když její příslušníci ale zároveň tvrdili, že dovolatel se měl neúspěšně snažit prohodit sáček s drogou zavřeným oknem zevnitř. Namítal také to, že se mu při domovní prohlídce ztratil digitální fotoaparát a kamera. Vzhledem k těmto okolnostem nelze tedy domovní prohlídku považovat za zákonný důkaz a použít jej v trestním řízení, tím spíše ne k jeho tíži. Namítl dále, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, kdy mu ve čtyřech případech nebyla předsedou senátu umožněna porada s obhájcem během hlavního líčení, ač o to žádal a nezavdal příčinu k tomu, aby mu nebylo vyhověno. Nalézací soud mu přitom ani neumožnil pořídit si kopii zvukových záznamů z hlavního líčení.

Naplnění dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v nesprávném posouzení společenské nebezpečnosti činu, účelu trestu a kritérií pro určení druhu a výměry trestu. Odvolací soud nesprávně aplikoval hmotně právní ustanovení § 3 odst. 4, § 23 a § 31 tr. zák., přecenil společenskou nebezpečnost činu a nedocenil dosavadní řádný způsob života, jeho osobní poměry a možnosti nápravy, když pro drogový delikt byl dovolatel postižen poprvé. Čtyřletý nepodmíněný trest proto považuje za uložený v rozporu se zákonem.

Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 147/2006 ze dne 10. 1. 2007 a věc mu vrátil k dalšímu projednání a novému rozhodnutí. Zároveň požádal o odklad vykonatelnosti citovaného rozsudku do doby rozhodnutí o dovolání.

K podaným dovoláním se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření k dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uvedl, že je výslovně vyloučeno namítat, že nesprávně rozhodoval soud vyššího stupně místo soudu nižšího stupně. Úmyslem zákonodárce bylo zjednat nápravu případů, kdy došlo k reálnému zkrácení práv obviněného tím, že ve věci rozhodoval nižší soud, ač s ohledem na typovou nebezpečnost činu příp. složitost věci, měl rozhodovat soud vyššího stupně. Nepovažuje proto toto ustanovení za protiústavní a má za to, že v teorii ani v praxi zatím nevznikly žádné pochybnosti o souladu tohoto ustanovení s Ústavou ČR, resp. s Listinou základních práv a svobod. V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nelze pak dle něho vznášet námitky týkající se formálních vad usnesení o zahájení trestního stíhání, procesních vad při provádění zajišťovacích úkonů podle hlavy čtvrté trestního řádu, jakož ani proti postupu předsedy senátu při řízení hlavního líčení. Dovolatel přitom nevznesl žádnou námitku, která by vytýkala existenci některé okolnosti obsažené v § 11 odst. 1 tr. ř. Námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak směřují výlučně proti výroku o trestu, a to proti jeho přílišné přísnosti. Otázku společenské nebezpečnosti totiž podatel zmiňuje nikoli v souvislosti s problematikou materiálního znaku trestného činu, resp. materiálních podmínek pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty, ale výlučně v souvislosti s aplikací ustanovení upravujících účel a ukládání trestu. Námitky týkající se přílišné přísnosti nebo mírnosti trestu nelze pak v dovolání namítat ani prostřednictvím žádného jiného dovolacího důvodu (a tedy ani podle § 265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.). Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b odst. 1 tr. ř. Současně souhlasil s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán, pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen. Věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (§ 16 a 17 tr. ř.). Jedná se prakticky o případy, v nichž v prvním stupni ve věci rozhodl okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud (§ 12 odst. 4 tr. ř.), přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle § 17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud. Pokud však naopak rozhodl místo věcně příslušného okresního soudu krajský soud, daný dovolací důvod není dán, protože se zde uplatní výjimka podle dovětku citovaného ustanovení, že rozhodl soud vyššího stupně (blíže viz Šámal, P. a kol., Trestní řád, Komentář, II. díl., 5. vydání, Praha: C. H. Beck 2005, s. 2015). S poukazem na uvedené je dovolací soud přesvědčen, že v projednávaném případě nebyla založena dovolatelem vytýkaná vada řízení a že nedošlo ani k porušení zásady zákonného soudce, když soud prvního stupně ve svém rozhodnutí zcela jasně zdůvodnil, co ho vedlo k tomu, aby nevyvolával kompetenční spor o příslušnost soudu k projednání dané trestní věci, když z důkazů, které do té doby v rámci trestního stíhání byly opatřeny a které měl v okamžiku podání obžaloby k dispozici, vyplývalo důvodné podezření ze spáchání trestného činu dle § 187 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zák. spoluobviněnými Š. a P. a před nařízením hlavního líčení nebylo možné vyřešit otázku, zda se obžalovaní dopustili tohoto či mírnějšího trestného činu. Proto je nutné považovat tuto námitku z hlediska uplatněného dovolacího důvodu za zjevně neopodstatněnou, stejně tak jako návrh dovolatele na předložení návrhu na zrušení dovětku § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Ústavnímu soudu České republiky a v této souvislosti nelze než odkázat na příhodná odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, které se se stejnou námitkou dostatečným způsobem vypořádaly. Vzhledem k tomu, že dovolání může obviněný dle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. podat pouze pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká, lze označit za bezpředmětnou i námitku dovolatele, že spoluobvinění Š. a P. nebyli před podáním obžaloby upozorněni na zpřísnění právní kvalifikace.

Důvod dovolání obsažený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Trestní stíhání by bylo nepřípustné tehdy, jestliže by bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v § 11 odst. 1 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř. Tento dovolací důvod spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku), a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř. Daný dovolací důvod však nezakládá vada spočívající ve vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením § 160 odst. 1 tr. ř. (viz R 38/2005), když toto pochybení dovolací soud ani neshledal, neboť předmětné usnesení obsahuje náležitosti požadované zákonem (popis skutku, označení trestného činu v něm spatřovaného, označení obviněného, skutečnosti odůvodňující závěr o důvodnosti trestního stíhání, tedy stručné vyjmenování ve věci shromážděných důkazů, které nasvědčují spáchání konkrétního trestného činu, viz č. l. 14). Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je rovněž nepřezkoumatelná námitka dovolatele, že se v průběhu trestního stíhání měnila právní kvalifikace jeho jednání, kdy v průběhu přípravného řízení byl stíhán za čin kvalifikovaný dle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák., v podané obžalobě byl však kvalifikován dle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a dovolatel má za to, že nesprávnost původní kvalifikace byla zřejmá od počátku řízení, sloužila však pouze k tomu, aby mohl být vzat a ponechán ve vazbě. Tato námitka napadá způsob hodnocení důkazů orgány činnými v trestním řízení, jakož i vedení přípravného řízení (rozhodování o vazbě obviněného), což je v rámci projednání dovolání zásadně nepřezkoumatelné (viz níže). Pokud se týká námitky dovolatele proti povolení a následnému použití telefonních odposlechů v trestní věci vedené proti němu, lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se touto problematikou obšírně zabýval. Správně přitom konstatoval, že použití záznamů opatřených v rámci trestního stíhání dovolatele a I. H. pro trestný čin dle § 187 odst. 1, 4 tr. zák., z něhož byli obviněni společně s dalšími osobami turecké národnosti (které také pak za tento čin byly odsouzeny), v („jiné“) trestní věci dovolatele vedené pro trestný čin dle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák., bylo možné, když takto nebylo žádným způsobem porušeno ustanovení § 88 odst. 4 tr. ř., dle něhož je takové použití možné, pokud je i v této jiné (nyní projednávané) trestní věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v § 88 odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu, že se o takový trestný čin jednalo s tím, že předmětné protokoly o telefonních záznamech splňovaly všechny požadavky zákona, souhlasí dovolací soud s tím, že se jednalo o zákonný a použitelný důkaz a že tímto postupem orgány činnými v trestním řízení nebylo porušeno žádné ustanovení zákona. Obdobně se nelze shodnout s dovolatelovými výtkami vůči provedené domovní prohlídce v objektu v J. ú. u I. H., když protokol o této prohlídce nebyl soudy shledán jakkoliv zfalšovaným, a pokud se týče jejího průběhu, ze spisu plyne (č. l. 551 an.), že jmenovaná obviněná před samotným začátkem prohlídky na dotaz příslušného orgánu uvedla, že se v jejím objektu nenacházejí žádné věci pocházející z trestné činnosti, a to ani drogy. Ani v tomto postupu nelze shledávat žádné porušení zákona, neboť obsah předchozího výslechu toho, u koho se má prohlídka vykonat, lze zahrnout do samotného protokolu o domovní prohlídce (viz R 8/2004). Stejným způsobem byly ostatně prováděny domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor v ostatních případech (viz č. l. 649, 652, 748). Z předmětného protokolu přitom plyne, že I. H. sama nevznesla proti průběhu prohlídky ani proti vyhotovení protokolu žádné námitky, prohlídce byla po celou dobu přítomna a po jejím skončení protokol podepsala. Proto ani těmto argumentům dovolatele nelze přisvědčit. V souvislosti se shora řečeným, jakož i s přihlédnutím k tomu, kdy je uplatněný dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. dán, není rovněž v kompetenci dovolacího soudu přezkoumávat průběh hlavního líčení z toho hlediska, zda byla dodržena příslušná ustanovení týkající se výkonu obhajoby, tedy i to, zda a kdy byla či nebyla dovolateli umožněna v hlavním líčení porada s jeho obhájcem či zda byla obviněnému k jeho žádosti vydána kopie zvukového záznamu z hlavního líčení (ze spisu však plyne, že tato byla obviněnému vydána dne 14. 2. 2007 - viz č. l. 3724). Zásadním však zůstává, že ve všech právě rozvedených případech se jedná o námitky ryze procesního charakteru, které nelze v zásadě podřadit pod žádný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů.

V dovolání uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Z hlediska takto zvoleného dovolacího důvodu potom není relevantní námitka dovolatele, že v jeho jednání nebylo možné spatřovat naplnění společenské nebezpečnosti činu ve vztahu k výši trestu, který mu byl nakonec uložen. Takto vedené námitky vztažené pouze stran druhu a výše uloženého trestu nejsou námitkami v souvislosti s materiálním znakem samotného trestného činu, ale týkají se výlučně ustanovení, která jsou aplikována při ukládání trestu z hlediska jeho účelu a nelze je tedy podřadit ani pod shora uvedený dovolací důvod. Přitom je však třeba (nad rámec uvedeného) upozornit na skutečnost, že z podnětu odvolání, které bylo D. R. podáno, mu odvolací soud významně snížil trest odnětí svobody oproti soudu nalézacímu, a to z původně šesti roků na čtyři roky, když jej zároveň zařadil do mírnějšího typu věznice, a to do věznice s dozorem (namísto původního zařazení do věznice s ostrahou). Zbytek výhrad směřujících vůči posouzení kritérií účelu trestu, jakož i jeho druhu a výměry není možné podřadit pod zvolený, ale ani pod žádný jiný ze zákonem stanovených důvodů (zejména dle § 265b odst. 1 písm. h/ tr. ř.).

Z uvedeného je tedy patrné, že soudy na základě učiněných skutkových zjištění správně dovodily naplnění všech stránek označeného trestného činu, když ze skutkových zjištění zcela jasně plyne, že dovolatel společně s další obviněnou osobou po opatření většího množství pervitinu tuto látku po dobu téměř jednoho roku přechovávali ve svém bydlišti a dále ji distribuovali dalším osobám, to vše s úmyslem dosáhnout získání finančních prostředků. Pokud pak jde o celkový charakter argumentace dovolatele, nutno konstatovat, že tato směřuje proti soudy učiněným skutkovým zjištěním, když v ní napadl výhradně opatřování, provádění a hodnocení důkazů soudy a z toho vzešlá skutková zjištění. V této souvislosti však nutno opětovně zdůraznit, že dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Provedení a hodnocení důkazů před soudy obou stupňů, jakož i objasňování okolností předmětného skutku orgány činnými v trestním řízení v rámci přípravného řízení, lze v projednávaném případě jednoznačně hodnotit jako provedené v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a na základě toho skutková zjištění celkově považovat za úplná a správná. V projednávaném případě jsou tedy vyloučeny i veškeré úvahy ohledně existence extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným právním hodnocením.

S poukazem na uvedené pak Nejvyšší soud České republiky dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomuto způsobu rozhodnutí nerozhodoval dovolací soud ani o návrhu dovolatele na odložení výkonu rozhodnutí. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. června 2008

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka

Vydáno: 25. June 2008