JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 634/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. června 2008 o dovoláních, která podali obvinění M. N. a P. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 5 To 6/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 16/2007, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítají.

Odůvodnění:

V rámci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 1 T 16/2007, v trestní věci obviněných M. N., P. K. a B. P., byl obviněný M. N. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., a obviněný P. K. byl uznán vinným návodem k trestnému činu vraždy podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k § 219 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „v přesně nezjištěném dni měsíce listopadu 2004 ve Z. předal obžalovaný P. K. obžalovanému M. N. blíže nezjištěnou pistoli ráže 7,65 mm včetně rážově příslušného střeliva s požadavkem, aby z blíže nezjištěných důvodů usmrtil V. K., a poté co pistoli převzal, obžalovaný M. N. následujícího dne poškozeného vylákal do svého domu v Ž., kde jej předmětnou pistolí v odpoledních hodinách v úmyslu usmrtit, zezadu zasáhl dvěma výstřely do hlavy, čímž mu způsobil jednak střelné poranění s otvorem vstřelu v týlní krajině ve střední čáře, přičemž střela zůstala zaklíněna v klenbě lební v horní části čelní krajiny a jednak střelné poranění s otvorem vstřelu v zadní části temenní krajiny ve střední čáře, přičemž střela zůstala v mozkové tkáni v oblasti čelní krajiny a v důsledku těchto poranění poškozený na místě zemřel, přičemž obžalovaný M. N. takto jednal, ačkoliv byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 1998, č. j. 43 T 21/97-618 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 2 To 97/98, uznán vinným mimo jiné trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 11. 5. 2004 na základě usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. PP 86/2004.“ Za tento trestný čin byl obviněný M. N. podle § 219 odst. 1 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let a devíti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněný P. K. byl za výše uvedenou trestnou činnost a za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 8. 2005, č. j. 2 T 385/2005-74, doručeným mu dne 2. 1. 2006, odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let za současného zrušení výroku o trestu z výše uvedeného trestního příkazu Okresního soudu ve Znojmě. Pro výkon trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

O odvoláních obou obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 5 To 6/2008, jímž tato odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 30. 1. 2008 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali oba obvinění následně dovoláni, kterými současně napadli ve výrocích o vině a trestu i rozsudek soudu prvního stupně. Oba uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný M. N. v odůvodnění svého dovolání namítl, že předmětem nesprávného právního posouzení skutku a jiného nesprávného hmotně právního posouzení je v daném případě to, že byl trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., ačkoliv podle jeho názoru nebyly pro tento závěr splněny zákonem předpokládané podmínky. Dovolatel zároveň namítl, že nelze souhlasit ani se závěrem soudů o existenci přitěžující okolnosti podle § 34 písm. b) tr. zák. u jeho osoby.

Pokud jde o aplikaci ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák., soudy podle názoru dovolatele učinily správný závěr o naplnění formálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy, avšak pochybily při hodnocení, zda byla naplněna též nezbytná materiální podmínka. V uvedené souvislosti dovolatel soudům vytkl, že dostatečně neposoudily všechny okolnosti rozhodné pro posouzení této otázky, neboť v podstatě odkázaly toliko na krátkou dobu, která uplynula od jeho posledního odsouzení. Podle dovolatele však soudy ponechaly bez povšimnutí, že v nyní projednávané věci nejednal se zištným motivem ani z důvodů, které by souvisely s charakterem jeho předcházející trestné činnosti a nějakým způsobem na něj navazovaly. Dovolatel zdůraznil, že inkriminovaného činu se dopustil pod vlivem lživých informací o snaze zavraždit jeho osobu, kterým vzhledem k jejich důvěryhodnosti uvěřil. Skutečnost, že čin spáchal v krátké době po svém podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, lze podle dovolatele přičítat především tomu, že s jeho osobou bylo manipulováno (k činu byl naveden a zbraň mu byla vnucena spoluobviněným P. K.), tzn. že byla nepřípustně dovozována spojitost mezi jeho předcházející a nynější trestnou činností. Za těchto okolností pak podle dovolatele nelze dovodit, že by stupeň společenské nebezpečnosti jeho činu pro společnost byl podstatně zvýšen, jak to má na mysli ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. Jeho aplikace byla proto nedůvodná, resp. nezákonná.

Nesprávnost závěru soudů obou stupňů, že čin spáchal za přitěžující okolnosti podle § 34 písm. b) tr. zák., spočívá podle dovolatele v tom, že se neopírá o řádná zjištění ohledně průběhu střelby na poškozeného a zároveň je v rozporu nejen s dovolatelovou obhajobou, ale též s obsahem dalších ve věci provedených důkazů. V důsledku toho soud prvního stupně nesprávně interpretoval dovolatelem podaný popis situace (tj. učinil nesprávná skutková zjištění) a navíc sám posuzoval některé skutečnosti, jejichž hodnocení mělo být předmětem znaleckého zkoumání. Orgánům činným v trestním řízení přitom nic nebránilo, aby provedly alespoň důkaz ve formě znaleckého posudku o přijatelnosti dovolatelova popisu okolností, za kterých na poškozeného vystřelil. V opačném případě by musely zjistit, že si vůči poškozenému nepočínal zákeřně a že tedy není dána přitěžující okolnost podle § 34 písm. b) tr. zák. Rovněž tato okolnost by pak musela být promítnuta do úvah soudu o naplnění (resp. nenaplnění) podmínek pro použití ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. o zvlášť nebezpečné recidivě.

S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu ve vztahu k jeho osobě usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 5 To 6/2008, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 1 T 16/2007, a sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se uznává vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a za tento trestný čin mu uložil přiměřený trest odnětí svobody při dolní hranici zákonné trestní sazby. Dovolatel zároveň vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Obviněný P. K. v odůvodnění svého dovolání podal rozbor některých ve věci provedených důkazů a na tomto základě dospěl k závěru, že v řízení před soudy obou stupňů nebyly provedeny takové důkazy, a to s výjimkou výpovědi spoluobviněného M. N., aby na jejich základě bylo možno dovodit, že se skutečně dopustil návodu k trestnému činu vraždy podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k § 219 odst. 1 tr. zák. Jestliže soudy založily závěr o jeho vině na výpovědi spoluobviněného N., řídily se podle dovolatele nesprávnými a nelogickými úvahami, když na jedné straně připustily, že výpověď tohoto spoluobviněného není v celém rozsahu věrohodná, přičemž na druhé straně ve vztahu k obviněnému P. K. (dovolateli) jim tato pochybnost vzbuzující výpověď postačila. Přitom skutečnosti vyplývající z obsahu dalších důkazů, ať již pokud jde o okolnosti inkriminovaného činu či osobu samotného dovolatele, podle něj pro závěry o jeho vině nijak nesvědčí. Z příslušných znaleckých posudků přitom podle dovolatele vyplývá, že netrpí žádnou duševní chorobou, není závislý na alkoholu ani na jiných návykových látkách a především u něj nebyly zjištěny žádné tendence k agresivnímu jednání. Z provedeného dokazování také vyplynulo, že dovolatel měl dobrý vztah k poškozenému V. K. a neměl tudíž nejmenší důvod poškozenému ublížit. Zároveň nelze přehlédnout, že obžaloba ani soudy obou stupňů nezodpověděly otázku, jaký zájem (motiv) vlastně dovolatel mohl mít na usmrcení poškozeného.

Dovolatel dále poukázal na to, že podle formulace výroku o vině (tzv. skutková věta) v rozsudku soudu prvního stupně je jeho jednání popsáno pouze tak, že spoluobviněnému M. N. předal blíže nezjištěnou pistoli ráže 7,65 mm včetně příslušného střeliva s požadavkem, aby „z blíže nezjištěných důvodů“ usmrtil V. K. Podle názoru dovolatele takový popis skutku nestačí, neboť nevyjadřuje, že byla naplněna skutková podstata návodu k trestnému činy vraždy. Vymezení skutku ve vztahu k dovolateli je tak za konstatovaných okolností nedostatečné, neboť nezahrnuje veškeré zákonem stanovené znaky shora uvedené formy účastenství na inkriminovaném trestném činu.

Obviněný své dovolání uzavřel tím, že s ohledem na výše uvedené důvody je v posuzovaném případě zřejmé, že se soudy obou stupňů dopustily pochybení při právním posouzení skutku a tím naplnily důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhl proto, aby dovolací soud podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2008, č. j. 5 To 6/2008-1038, a tomuto soudu aby poté věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň navrhl, aby vzhledem k závažnosti věci bylo o dovolání rozhodováno ve veřejném zasedání.

K dovoláním obviněných se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. v rámci jednoho písemného podání vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

K dovolání obviněného M. N. uvedl, že jeho zásadní výhrada směřující vůči aplikaci ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. o zvlášť nebezpečné recidivě tvořila podstatu námitek uplatněných v řádném opravném prostředku (odvolání) a Vrchní soud v Olomouci se s nimi v dostatečné míře zabýval. Dospěl ke zjištění, že nalézací soud uplatnil citované ustanovení zcela po právu a v souladu se zákonem. V tomto směru státní zástupce odkázal na argumentaci uvedenou na str. 10–12 usnesení odvolacího soudu, s níž se podle jeho názoru lze plně ztotožnit. Pokud obviněný ve svém dovolání naznačil rovněž výhrady vůči hodnocení důkazů (zejména své vlastní výpovědi), je podle státního zástupce třeba konstatovat, že tyto námitky pod zvolený důvod dovolání nespadají. Pokud jde o dovolání obviněného P. K. státní zástupce konstatoval, že směřuje především proti soudy zjištěnému skutkovému stavu věci, neboť je napadán způsob, jímž soudy hodnotily provedené důkazy a vytvářely tak svá skutková zjištění. Jedinou výhradou, kterou je podle státního zástupce skutečně možno podřadit pod uplatněný důvod dovolání, je námitka proti nedostatečně precizovanému popisu skutku, pokud jde o návodné jednání dovolatele vůči přímému pachateli - obviněnému M. N. Státní zástupce připustil, že si lze představit skutkovou větu výroku rozsudku s podrobnějším popisem jednání obviněného jako návodce k trestnému činu vraždy podle § 219 tr. zák., ovšem i formulaci skutkové věty je nutno regulovat, aby množství v ní uváděných skutečností nekolidovalo se srozumitelností textu. Podstata jednání, jímž se dovolatel dopustil návodu k trestnému činu vraždy, je však podle státního zástupce z výroku rozsudku dostatečně zřejmá. Rozvádění dalších podrobností je pak určeno především odůvodnění rozhodnutí, které také příslušnou pasáž obsahuje, tzn. jednak reprodukci obsahu výpovědi obviněného M. N., který v ní svého návodce usvědčoval, a jednak rozbor dalších navazujících důkazů. Vývody nalézacího soudu důvodně uznal za správné i soud druhého stupně. Dovolateli tedy nelze přisvědčit v tom, že by jeho dovolání bylo podáno důvodně.

Své vyjádření shrnul státní zástupce tak, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obvinění M. N. a P. K. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť je napadáno rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, a dovolání směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněných (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byli uznáni vinnými a byl jim uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v obou dovoláních odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky dovolatelů, v jejichž rámci polemizují se správností, resp. nesprávností postupu soudů při provádění a hodnocení jednotlivých důkazů, popřípadě poukazují na to, že obsah některých důkazů nebyl interpretován v jejich prospěch, ale naopak k jejich tíži. S tím pak dovolatelé spojují vlastní skutkové a na ně navazující právní závěry. Tato část jejich námitek se ve skutečnosti týká primárně procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřuje k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatelé svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložili na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhali revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jejich námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Nejvyšší soud si je vědom, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu (např. nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4/04) bylo opakovaně zdůrazněno, že důvody dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení vykládány Nejvyšším soudem příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ podle názoru Nejvyššího soudu nejde, neboť soudy ve věci dovolatelů založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů a ve svých rozhodnutích je v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu náležitě vyložily a odůvodnily (viz zejména str. 10 až 15 rozsudku soudu prvního stupně a str. 7 až 12 usnesení odvolacího soudu).

Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem M. N. uplatněn právně relevantně toliko v té části dovolání, v níž namítl, že ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. o zvlášť nebezpečné recidivě nebylo v jeho případě naplněno pro nedostatek materiálních podmínek, a dovolatelem P. K. v té části dovolání, kde namítl, že ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně není skutkový stav věci vyjádřen tak, aby bylo možno bez pochybností dovodit, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky návodu k trestnému činu vraždy podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k § 219 odst. 1 tr. zák.

Při posuzování opodstatněnosti výše uvedených relevantních námitek dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

Podle ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. se za zvlášť nebezpečného recidivistu považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin (srov. § 41 odst. 2, § 62 tr. zák.), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Ve smyslu citovaného ustanovení zákona je délkou doby, která uplynula od posledního odsouzení, nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo po odpykání trestu, neboť výkonem trestu měl pachatel značně omezené možnosti trestnou činnost opakovat (srov. R 6/1963 SbRt,). Tuto dobu zákon neurčuje a současně ji ani nelze nějak blíže vymezit či paušálně stanovit. Vždy bude záležet na posouzení rozhodných okolností případu ve vztahu ke zhodnocení osobního profilu pachatele.

V posuzované věci oba soudy zjistily, že obviněný (dovolatel) M. N. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 1998, sp. zn. 43 T 21/97, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 2 To 97/98, odsouzen pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. k výraznému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků. Z výkonu tohoto trestu pak byl usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. PP 86/2004, podmíněně propuštěn a současně mu byla stanovena zkušební doba v délce šesti let. Nyní projednávaný trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. dovolatel spáchal v listopadu 2004, tedy krátce po svém podmíněném propuštění. Podle zjištění soudů skutek spáchal za těch okolností, kdy po navedení spoluobviněným P. K., aby poškozeného V. K. zavraždil, nic netušícího poškozeného nejprve vylákal do svého domu a zde jej následně dvěma výstřely do hlavy z blíže nezjištěné pistole ráže 7,65 mm usmrtil.

Zároveň nelze přehlédnout ani tu skutečnost, že se dovolatel znovu dopustil zvlášť závažného úmyslného trestného činu uvedeného v § 41 odst. 2 tr. zák. (tentokrát ovšem ve výrazně nebezpečnější podobě), ačkoliv se nacházel prakticky na počátku zkušební doby podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, během níž měl prokázat polepšení, tedy svoji vůli a schopnost vést řádný život a především nedopouštět se další trestné činnosti.

Výše uvedené skutečnosti podle názoru Nejvyššího soudu nepochybně podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti dovolatelova trestného činu pro společnost. Za tohoto stavu nelze v posuzované věci soudům vytknout, že by v dovolatelem namítaném směru vadně použily ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák., když jej označily za zvlášť nebezpečného recidivistu nejen ve formálním, ale i v materiálním smyslu. Jejich právní závěry lze považovat za věcně správné a odpovídající zákonu. Nejvyšší soud proto nepovažoval dovolání obviněného M. N. ani v části, v níž bylo jinak podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněno relevantně, za jakkoliv opodstatněné.

K námitkám dovolatele P. K. je zapotřebí nejprve v obecné rovině uvést, že účastenství na trestném činu ve formě návodu podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo úmyslně (§ 4 tr. zák.) navede jiného ke spáchání trestného činu. Čin, na kterém se účastník podílí (zde návodce), musí naplňovat všechny znaky úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu. Mezi jednáním účastníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele musí přitom existovat příčinný vztah. V případě návodu ke spáchání trestného činu si návodce musí být vědom možnosti, že svým jednáním vyvolá rozhodnutí hlavního pachatele individuálně určený trestný čin (tj. čin, který je předmětem návodu) spáchat, a pro případ, že se tak stane, být s tím alespoň srozuměn. Návod je zároveň nutno odlišovat od tzv. psychické pomoci (utvrzování pachatele v předsevzetí trestný čin spáchat), neboť jednání návodce směřuje k tomu, aby rozhodnutí spáchat trestný čin v pachateli (např. příkazem, přemlouváním apod.) teprve vzbudil.

Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní projednávaný případ, je z rozhodnutí soudů obou stupňů zřejmé, že postupovaly v souladu s nimi. Závěr, že dovolatel vyvolal rozhodnutí spoluobviněného M. N. zavraždit poškozeného V. K., soudy dovodily na podkladě skutkových zjištění, že dovolatel využil vztahu důvěry mezi ním a spoluobviněným, kterého znal od dětství, aby opakovaným působením na jeho osobu (přemlouváním) jej přiměl ke spáchání výše uvedeného činu. Že své návodné jednání myslel vážně vyplývá mimo jiné i z toho, že spoluobviněnému M. N. sám navrhl místo provedení činu a předal mu pistoli ráže 7,65 mm (včetně příslušného střeliva), kterou spoluobviněný následně použil jako vražednou zbraň.

S dovolatelem lze sice souhlasit v tom, že formulace skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (tzv. skutková věta výroku) ohledně jeho osoby plně nevystihuje znaky návodu k trestnému činu spáchanému spoluobviněným M. N., neboť zde není dostatečně vyjádřeno, že jeho rozhodnutí spáchat trestný čin vraždy vyvolal tím, že zneužil jejich vzájemného vztahu a k činu jej přemluvil. Tento nedostatek je však v posuzovaném případě nutno hodnotit ve spojitosti s podrobnějším popisem skutkových zjištění uvedených zejména na str. 13, 14 rozsudku soudu prvního stupně a na str. 8 až 10 usnesení odvolacího soudu. Z nich pak spolehlivě vyplývá, že dovolatel úmyslně navedl spoluobviněného M. N., aby usmrtil poškozeného V. K., což spoluobviněný následně vykonal. Dovolatel byl proto právem uznán vinným účastenstvím na trestném činu vraždy, a to návodem podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k § 219 odst. 1 tr. zák.

Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolatelům nepřisvědčil, že napadené rozhodnutí (či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) trpí namítanými vadami spočívajícími v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podaná dovolání proto ani v jejich jinak relevantně uplatněné části neshledal jakkoliv opodstatněnými.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona byla dovolání obviněných M. N. a P. K. odmítnuta, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 4. června 2008

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 04. June 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč