JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 616/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 21. května 2008 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněnou O. R., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. ledna 2008, sp. zn 4 To 88/ 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 29 T 9/2007 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 T 9/2007, byla obviněná O. R. uznána vinnou trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. na tom skutkovém základě, že v přesně nezjištěnou dobu v průběhu nočních hodin z 20. 1. na 21. 1. 2007, či v průběhu ranních hodin dne 21. 1. 2007, v K.,, dříve okres V., v pronajatém bytě, kde bydlela, svému nezletilému synovi A. R., podala přesně nezjištěné množství alkoholického nápoje – vína a o něco později ho položila na břicho do vaničky s vodou a dále se o něj nestarala, A. R. v důsledku velmi omezené schopnosti sebeobranných pohybů tak byl nucen aktivně vdechovat vodnatou tekutinu, která znemožnila výměnu plynů v jeho plicích, což vedlo k jeho úmrtí utopením, a takto přitom jednala, protože chtěla syna usmrtit. Podle § 219 odst. 2 tr. zák. byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) roků. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byla pro výkon trestu odnětí svobody zařazena do věznice s ostrahou.

O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením dne 22. ledna 2008, sp. zn. 4 To 88/2007, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 22. ledna 2008.

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná dovolání, které současně směřovalo do výroků o vině a trestu rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem je důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku dovolatelka namítla nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, citované shora a na ně navazující rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci. Podle jejího názoru byl skutek nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 odst. 2 písm. e) tr. zák., přestože tyto zákonné znaky nesplňoval. Nesprávnost napadeného rozhodnutí v použité právní kvalifikaci spatřuje dovolatelka v nesprávném použití ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. a v důsledku toho v nesprávném zhodnocení podmínek pro případnou aplikaci ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Poté uvedla, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by její vražedný útok byl promyšlený, pokud synovi podala alkoholický nápoj, neboť pro takový závěr neměl soud podklady, zejména když toliko ona sama uvedla, že synovi podala večer malé množství alkoholu, vedena toliko snahou, aby usnul. Protože k jejímu jednání došlo až ráno, po delším čase, nelze podle dovolatelky hodnotit její jednání jako promyšlené a směřující k usmrcení syna. Poté odkázala na závěry znaleckých posudků vypracovaných na její osobu s tím, že mimo jiné uvedly, že je složitou osobností s atypickými charakterovými vlastnostmi a že její jednání bylo v afektu. Následně vyslovila nesouhlas se závěrem odvolacího soudu v tom, že materiální znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy bylo již možno dovozovat z kumulace jednotlivých skutečností, byť nesourodě obsažených, v napadeném rozsudku soudu prvního stupně přesto, že soud prvního stupně tyto uceleně v napadeném rozsudku vůbec nehodnotil. K naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nestačí pouhé naplnění formálních znaků okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, poněvadž zároveň musí být vždy splněn materiální předpoklad, tj. podstatně zvýšený stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Proto toliko odkaz na způsob provedení činu a věk osoby, když žádné jiné konkrétní skutečnosti zvyšující stupeň společenské nebezpečnosti v jejím případě zjištěny nebyly, dovolatelka nepovažuje za dostačující. Má tedy zato, že pokud by bylo správně vyhodnoceno ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., nebylo možno v případě jejího jednání použít kvalifikovanou skutkovou podstatu daného trestného činu a soud jí mohl při použití ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. uložit trest pod dolní hranicí zákonné trestní sazby. V této souvislosti, v kontextu znaků ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák., znovu odkázala na závěry znaleckého posudku PhDr. P. K., který uvedl, že si v danou chvíli mohla usmrcení dítěte vyhodnotit jako jediné východisko ze situace, v níž se nacházela, a další soudní znalkyně MUDr. M. H. uvedla, že se jednání dopustila v afektu, neboť ji hodnotila jako osobu emočně nestabilní. Následně odkázala na svůj věk i chování druha, otce dítěte, a na celou řadu polehčujících okolností, zejména § 33 písm. j) tr. zák., tj. že se jednání dopustila pod vlivem tíživých osobních a rodinných poměrů, když přitěžující okolnosti shledány nebyly. Navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 4 To 88/2007, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 T 9/2007, a současně aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na sebe obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněné se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství a uvedla, že právní kvalifikace jednání obviněné byla hodnocena jako korespondující se skutkovými zjištěními s tím, že především nebyl shledán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a následnou právní kvalifikací jednání obviněné. S ohledem na zjištěné skutečnosti je vyloučena aplikace ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák., neboť dle ustálené judikatury u okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby je užití ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. vyloučeno. Uvedla, že za popsané situace považuje dovolání obviněné O. R. za zjevně neopodstatněné a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně vyslovila souhlas s tím, aby rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo učiněno v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S konáním neveřejného zasedání vyslovila souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obviněná O. R. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti uvedené v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále posuzoval, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání předpokládané v ustanovení § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1 odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z tohoto hlediska, zda skutek či jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí při posuzování věci vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je především vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav věci.

V souvislosti s výkladem uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že dovolání není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad v rozhodnutích vymezených v ustanovení § 265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku není tedy třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání, zejména hlavního líčení, soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., popřípadě do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).V této souvislosti je třeba zmínit, že právem a povinností nalézacího soudu je hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup přezkoumává odvolací soud podle § 254 tr. ř. a zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího do takového hodnocení přichází v úvahu, jen jestliže by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, I. ÚS 4/04). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na skutečnosti rozvedené shora je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky dovolatelky, v jejichž rámci sama interpretuje výsledky provedeného dokazování a na tomto základě poté dovozuje absenci zákonných znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., zejména po materiální stránce. Nicméně v kontextu jejích dovolacích námitek nebyl ani následně shledán (nebyl ani dovolatelkou vytýkán) extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými soudem. V posuzované věci soudy založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí závěry na rozboru provedených důkazů (str. 11 až 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 7 až 11 usnesení odvolacího soudu). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že dovolací námitky obviněné jsou opakováním námitek, s nimiž se oba soudy pečlivě vypořádaly. Dovolatelka se tedy domáhala přehodnocení zjištěného skutkového stavu věci pro ni příznivějším způsobem.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl v posuzovaném případě uplatněn právně relevantně námitkou, že skutková zjištění, ze kterých soudy vycházely, tak jak jsou popsána ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a v odůvodnění soudu odvolacího, neumožňovaly právní posouzení skutku jako trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., když oběma soudy byly nesprávně vyhodnoceny okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 88 odst. 1 tr. zák. Podle názoru dovolatelky, by při správném vyhodnocení kritérií ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. mělo být její jednání posouzeno toliko jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a poté by mohlo být soudy použito ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák., tj. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody.

Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícímu závěru:

Nejprve je třeba uvést, že kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 odst. 2 písm. e) tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí a uvedený čin spáchá na osobě mladší 15 let. Trestný čin vraždy podle § 219 tr. zák. je trestným činem úmyslným, takže úmysl pachatele, byť eventuální (§ 4 písm. b/ tr. zák.) musí směřovat k usmrcení člověka. Vztah pachatele k následku musí být řádně soudem zjištěn a prokázán výsledky vyšetřování, ze kterých poté musí i logicky vyplynout (R 19/1971-II). To znamená, že musí být bez důvodných pochybností prokázána příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a vzniklým následkem, která musí být pokryta zaviněním, přinejmenším formou úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák. Pojem osoby mladší 15 let je poté třeba vykládat v souladu s interpretačním pravidlem uvedeným v ustanovení § 89 odst. 15 tr. zák.

Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 88 odst. 1 tr. zák. je myšlena okolnost, k níž se přihlédne toliko tehdy, jestliže pro svoji závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Jde o znak skutkové podstaty uvedený zpravidla v druhém a v dalších odstavcích jednotlivých trestných činů zvláštní části trestního zákona, který kvalifikuje základní skutkovou podstatu a typizuje vyšší stupeň nebezpečnosti trestného činu jimi charakterizovanou. Např. může charakterizovat závažnost individuálního objektu, nebo může blíže charakterizovat objektivní stránku trestného činu, nebo může spočívat ve zvláštním subjektu. Okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, na rozdíl od obecných přitěžujících okolností, vyjadřují tzv. kvalifikovanými skutkovými podstatami vyšší typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Tyto okolnosti jsou formálními znaky skutkové podstaty, které tím, že přistupují k základní skutkové podstatě, zvyšují typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. K vyšší trestnosti proto nestačí pouhé naplnění formálních znaků okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, neboť vždy musí být splněn i materiální předpoklad (R 34/1982). Při zkoumání, zda je v konkrétním případě splněna materiální podmínka uvedená v § 88 odst. 1 tr. zák., se musí vycházet z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost podle § 3 odst. 4 tr. zák. Pokud tedy soud přihlédne k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, musí to vyjádřit ve výroku o vině uvedením příslušného zákonného ustanovení a dalších zákonných znaků ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř.

Jsou-li poté výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, je z rozhodnutí obou soudů zřejmé, že vycházely ze skutkového stavu věci, stručně formulovaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, tj. že obviněná podala svému synovi, nezl. A. R., přesně nezjištěné množství alkoholu, o něco později jej položila na břicho do vaničky s vodou, dále se o něj nestarala a A. R. v důsledku velmi omezené schopnosti sebeobranných pohybů byl nucen aktivně vdechovat vodnatou tekutinu, která znemožnila výměnu plynů v jeho plících, což vedlo k jeho úmrtí udušením z utopení, a obviněná tak jednala proto, že chtěla syna usmrtit.

Skutková věta napadeného rozsudku soudu prvního stupně odpovídá ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., neboť obsahuje místo, čas a způsob provedení činu obviněnou, a jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně, byla v souladu se skutkovými zjištěními, tj. s provedenými důkazy. Soudy zjistily, že obviněná O. R. se k jednání, tak jak bylo popsáno ve skutkové větě výroku rozsudku, doznala, přičemž její doznání bylo v souladu se všemi provedenými důkazy, tj. výpověďmi svědků, byť se jednalo o svědectví nepřímá, neboť při inkriminovaném jednání se synem byla obviněná sama, a také s listinnými důkazy, zejména závěry znaleckých posudků z odvětví soudního lékařství, z odvětví klinické psychologie a psychiatrie a toxikologie. Ze závěrů znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství byl soudem zjištěn mechanismus jednání obviněné vůči nezletilému synovi, vzniklý následek a příčina jeho vzniku. Znalci také nevyloučili způsob usmrcení nezletilého dítěte, jak jej samotná obviněná popsala, včetně toho, že v krvi nezletilého kojence byla zjištěna vysoká koncentrace alkoholu, která měla za následek, že dítě bylo za takového stavu spavější a utlumené. Obviněná tedy způsobila svému nezletilému synovi biologickou smrt mozku, tzv. cerebrální smrt, tedy takový stav organismu, u kterého je obnovení životních funkcí vyloučeno.

Jednání obviněné poté, co nebyla vyloučena její trestní odpovědnost ve smyslu ustanovení § 12 tr. zák., bylo správně kvalifikováno jako trestný vraždy podle § 219 odst. 1 odst. 2 písm. e) tr. zák. Soud prvního stupně na straně 11 svého odůvodnění rozvedl, v čem spatřoval okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby pro zvolenou právní kvalifikaci. Daleko podrobněji se jimi, zejména vzhledem k odvolacím námitkám obviněné, zabýval poté odvolací soud, a to na stranách 8 až 11 odůvodnění svého rozhodnutí. Materiální podmínku pro použití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy, tj. podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., dovodil z podrobného rozboru stupně nebezpečnosti činu obviněné pro společnost podle § 3 odst. 4 tr. zák. Poukázal na objekt trestného činu, tj. bezbranné dítě ve věku 3 měsíců, tedy ve stadiu kojence, na způsob provedení činu obviněnou, včetně toho, že dítěti podala alkohol, čímž prohloubila jeho bezbrannost, neboť v jeho důsledku došlo i k utlumení funkcí organismu dítěte, tělíčko kojence položila do vaničky s vodou na bříško, aniž se o něj dále starala, dítěti takto ztížila obranu, takže došlo k jeho usmrcení v podstatě utopením. Toto vše obviněná činila v úmyslu přímém, neboť chtěla dítěti způsobit smrt, a také toho svým jednáním docílila. Jednání obviněné, v kontextu zjištěného zavinění, bylo poté správně hodnoceno jako racionální a promyšlené. Závěry uvedené shora, dovozené na základě rozboru kritérií uvedených v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák., vztahující se k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 88 odst. 1 tr. zák., nebyly poté ani v rozporu se závěry znaleckých posudků z odvětví psychiatrie a psychologie, které na obviněnou byly po vyšetření znalci vypracovány. Jak dovodil odvolací soud, nemohly tyto závěry znalců snižovat stupeň společenské nebezpečnosti jejího jednání natolik, že by i jen při formálním naplnění okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby nedosáhlo její jednání stupně odpovídající dolní hranici zvýšené trestní sazby. Jak dále odvolací soud zdůraznil, tak ani s přihlédnutím k osobě obviněné nebyly zjištěny podmínky, které by umožňovaly přirovnat posuzovaný čin obviněné k těm případům, které nedosáhly stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, tedy k těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. v dané kvalifikované skutkové podstatě.

Z uvedeného je patrno, že zejména soud odvolací se okolnostmi podmiňujícími použití vyšší trestní sazby podle § 88 odst. 1 tr. zák. velmi pečlivě zabýval. Pokud tedy soudy dospěly k závěru, že obviněná naplnila svým jednáním kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 odst. 2 písm. e) tr. zák., jde o závěry zcela správné.

Závěrem je možno uvést, že snížit trest odnětí svobody pro okolnosti případu pod dolní hranici vyšší trestní sazby zvýšené na podkladě okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, po jejím zhodnocení podle § 88 odst. 1 tr. zák., tedy za použití ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák., je vyloučeno (viz R 11/1963, R 36/1963, R 18/1966-II a 48/1988). Odkaz na samotné ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. není žádným z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., protože se nejedná ani o jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (NS 17/2002-T 416).

Z důvodů rozvedených v předcházejících odstavcích tedy nebylo možno přiznat podanému dovolání jakékoliv opodstatnění, a to ani v jeho jinak relevantně uplatněné části.

Je tedy možno uzavřít, že napadené rozhodnutí netrpí vadami předpokládanými v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněné O. R. bylo proto shledáno zjevně neopodstatněným a Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. května 2008

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vypracovala:

JUDr. Eva Dvořáková

Vydáno: 21. May 2008