JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 613/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. června 2006 o dovolání podaném obviněným P. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 5 To 740/2005 ze dne 21. 12. 2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 4 T 141/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné sp. zn. 4 T 141/2004 ze dne 13. 4. 2005 byl dovolatel uznán vinným trestným činem obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. c), odst. 4 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dohledem a soud též rozhodl o vznesených nárocích na náhradu škody.

V předmětné věci podal P. V. odvolání (stejně jako spoluobviněný A. B. a příslušný státní zástupce), o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem sp. zn. 5 To 740/2005 ze dne 21. 12. 2005 tak, že co se týče dovolatele, podané odvolání podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal P. V. dovolání a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci takto uplatněného dovolacího důvodu uvedl, že byl nesprávně odsouzen za trestný čin obecného ohrožení spáchaný z nedbalosti dle § 180 tr. zák., v rámci něhož měl „porušit důležitou povinnost… uloženou mu podle zákona…“ dle odst. 2 písm. b) citovaného ustanovení. To proto, že nešlo o jeho povinnost vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce a nešlo ani o povinnost uloženou mu podle zákona. Dle jeho názoru je citované (a soudy shledané) porušení důležité povinnosti dovozeno na základě § 8, odst. 1, odst. 8 vyhlášky Českého báňského úřadu č. 174/1992 Sb. (dále jen vyhláška) a tedy na základě podzákonné normy, nikoliv zákona. Citované ustanovení § 8 vyhlášky dále stanoví, že pyrotechnické předměty podtřídy T1 (kam patří světlice „fontána“, pomocí níž byl spáchán daný trestný čin) se nesmějí používat v uzavřených prostorách, což ovšem neplatí pro tyto předměty používané ve filmu, televizi a pro scénické a stolní salónní efekty, přičemž se domnívá, že tato fontána, která byla v sále diskotéky iniciována, byla určena pro vnitřní užití a pro „salónní efekt“, takže citované ustanovení vyhlášky nikdo neporušil. Z hlediska odstavce prvního citovaného ustanovení uvádí, že návod k použití nebyl prodejcem vůbec předán, nikdo z obžalovaných jej také neviděl a za návod všichni zřejmě považovali malůvku na obalu fontány. Tvrdí, že on nemohl důležitou povinnost porušit, když náčrt na fontáně považoval za návod a navíc tuto nepoužil, pouze ji předal spoluobviněnému A. B. spolu s monočlánkem a poté pouze předal další monočlánek, kdy se dále na dění nepodílel. Pouhé předání fontány a monočlánku nemůže tak znaky „porušení důležité povinnosti“ naplnit. Dále argumentuje tím, že ust. § 8 vyhlášky není důležitou povinností především pro svou obecnost. Pokud by se skutku dopustil, pak by mohl být uznán vinným pouze podle ust. § 180 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zák. Dále vytýká soudu druhého stupně, že na několika místech v odůvodnění svého rozhodnutí argumentuje komentářem vydaným nakladatelstvím C. H. Beck 2002 a nikoliv relevantní judikaturou, neboť považuje jmenovaný komentář za naprosto nezávazný, který nevede ke sjednocení praxe soudů a jde jen o názor vydavatele, resp. autora příslušné pasáže. Navíc, dle jeho názoru, odvolací soud cituje jen pouhou aplikaci § 88 tr. zák., což nemá vliv na posouzení, zda jde o porušení důležité povinnosti či nikoliv, přičemž pouhé předání fontány a monočlánku nemůže znaky „důležité povinnosti“ naplnit. Namítá rovněž, že se soud nevypořádal s námitkami proti hodnocení důkazů, tak jak uvedl v odvolání. Vliv na právní kvalifikaci má podle něj i v citaci skutkové věty u nedbalostního trestného činu použité vyjádření „…ve společném úmyslu…“, neboť buď šlo o nedbalost či o úmysl a soudy užily tedy naprosto nesprávné právní kvalifikace § 180 tr. zák., nebo nešlo o společný úmysl, čemuž ust. § 180 tr. zák. odpovídá. Uzavřel s tím, že takto mohl být uznán vinným nanejvýše trestným činem obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zák. Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil ve smyslu ust. § 265k odst. 1 tr. ř. a dle ust. § 265l odst. 1 věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň požádal o odklad výkonu rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř. a dle § 265h odst. 3 tr. ř. navrhl, aby předseda senátu Okresního soudu v Karviné poté, co dospěje k závěru, že by měl být odložen výkon rozhodnutí, předložil bez zbytečného odkladu spisy s příslušným návrhem na takový postup Nejvyššímu soudu, který o takovém návrhu rozhodne usnesením nejpozději do čtrnácti dnů po obdržení spisů.

Písemné vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky k podanému dovolání Nejvyšší soud do dnešního dne neobdržel.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

V dané věci namítl dovolatel v rámci uplatněného dovolacího důvodu, že porušení § 8 citované vyhlášky nemůže být porušením důležité povinnosti uložené na základě zákona, neboť tato povinnost je uložena podzákonnou normou, a dále, že nemůže jít o důležitou povinnost, neboť tato je v citovaném předpise vyjádřena obecně. Takto formulované námitky jsou právně relevantní, avšak zjevně neopodstatněné. Především je na místě uvést, že i když trestní zákon poukazuje na důležitou povinnost uloženou podle zákona, v praxi se nepochybně touto povinností rozumí i povinnost uložená jiným obecně závazným právním předpisem. Takovým právním předpisem v posuzované věci je vyhláška Českého báňského úřadu č. 174/1992 Sb., o pyrotechnických výrobcích a zacházení s nimi, která byla vydána na základě zákonného zmocnění obsaženého v ustanovení § 21 odst. 9 zák. č. 61/1988 Sb., ve znění pozdějších předpisů a povinnosti touto vyhláškou stanovené mají takto charakter povinností uložených „podle zákona“, jak také správně v důvodech svého rozhodnutí vyložil odvolací soud. Již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že trestní zákon má v § 180 odst. 2 písm. b) na mysli i povinnosti uložené jiným obecně závazným právním předpisem nebo i konkrétním příkazem vydaným na základě zákona a způsobem tam uvedeným. Nestačí ovšem porušení jakékoliv povinnosti, i když se týká ochrany života a zdraví lidí, ale musí jít o povinnost, která je důležitá. Za porušení důležité povinnosti ve smyslu § 180 odst. 2 písm. b) tr. zák. přitom není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoliv předpisu, nýbrž jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kdy tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku. Porušení takové povinnosti též musí pro svou závažnost ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. podstatně zvyšovat stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (srov. R I/1996, R 39/1963). Pokud tedy jednání dovolatele kritické noci, tak, jak plyne z učiněných skutkových zjištění, mělo za následek úmrtí jedné osoby a těžkou újmu na zdraví u dalších několika osob, nepochybně je nutno toto posuzovat jako tak závažné, že podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti pro společnost. Z provedených důkazů (především znaleckým posudkem) vyplynulo, že u takových pyrotechnických výrobků, jaké dovolatel použil, je nutné postupovat dle návodu výrobce. Pokud tento obviněný neměl, nelze z této skutečnosti nijak dovodit oprávněnost jednat (ve spolupráci s obviněným Bosnayem) způsobem, který je popsán ve výrokové části citovaného rozsudku soudu prvního stupně. Při nepochybném vědomí dovolatele, že jde o pyrotechnický výrobek (a tedy o takový, jehož bezpečné použití právě pro jeho charakter vyžaduje potřebné znalosti), přičemž jeho vlastnosti ani neznal, přesto jej poskytl spoluobviněnému k odpálení v uzavřeném prostoru a navíc mu opakovaně poskytl monočlánek, který vedl k iniciaci zmíněného pyrotechnického výrobku. Právě v takovém postupu je nepochybně nutno spatřovat porušení oné důležité povinnosti uložené mu podle zákona a to i s přihlédnutím ke skutečnostem uvedeným již shora. Jenom pro úplnost lze dodat, že pouhá nálepka jíž byl uvedený výrobek opatřen, zjevně nemohla sloužit jako zřetelný návod k jeho bezpečnému užití. Z učiněných skutkových zjištění vyplývá, že dovolatel předáním prostředků k iniciaci fontány spoluobviněnému vytvořil podmínky pro vznik požáru, když obstaral a předal takovýto pyrotechnický výrobek v podmínkách vysokého požárního nebezpečí, v nichž tak prokazatelně existovala reálná hrozba vzniku požáru takového rozsahu, jaký ve skutečnosti nastal, neboť fontána byla použita v prostoru, kde se nacházelo nejméně 200 osob a ve kterém byly instalovány i hořlavé materiály (juta). Nadto bylo prokázáno provedeným znaleckým posudkem z oboru pyrotechnika, že dovolatel spolu s dalším obviněným v posuzovaném případě svým chováním zjevně porušili protipožární opatření tím, že nevytvořili bezpečnostní zónu odstupu osob a snadno hořlavých materiálů v obvodu minimálně několika metrů ve směru výtrysku jisker. Z uvedeného tedy plyne, že dovolatel naplnil svým nedbalým jednáním jednoznačně všechny znaky skutkové podstaty dle § 180 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. Z provedených důkazů soudem prvního stupně byla zcela jednoznačně prokázána skutková zjištění, tak, jak jsou uvedena v rozsudku soudu prvního stupně (a tím i vina dovolatele), přičemž soud své rozhodnutí také vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Námitka obviněného směřující k citaci skutkové věty v rozsudku soudu prvního stupně, ve které je uvedeno spojení „ve společném úmyslu“ rovněž neobstojí, neb v uvedeném případě se samozřejmě jednalo o trestný čin nedbalostní, což je možno z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně vyvodit. Ono vytýkané slovní spojení je v kontextu s důvody obsaženými v citovaných rozhodnutích soudů nutno chápat jako záměr (nápad) obou obviněných na popsaném místě iniciovat zábavnou pyrotechniku, když po tomto společném úmyslu již každý z nich jednal samostatně, v rozsahu (nedbalého) jednání soudy přesně popsaného. Co se týče argumentace dovolatele směřující vůči použití komentáře C. H. Beck soudem druhého stupně zde je nutno poukázat na ust. § 265a odst. 4 tr. ř. (byť lze souhlasit s nepřípadností takového odkazu, pokud ten není spojen s poukazem na právní teorii), podle kterého dovolání proti důvodům rozhodnutí není přípustné; bylo-li by tedy podáno pouze z tohoto důvodu, muselo by být odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Nelze než uzavřít, že z uvedeného je zjevné, že soudy vycházeje z dostatečně učiněných skutkových zjištění, také správně právně předmětný skutek posoudily, pokud dospěly k závěru, že dovolatel svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 4 tr. zák.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. S ohledem na uvedené proto dovolací soud ani nerozhodoval o návrhu dovolatele podle § 265o odst. 1 tr. ř. ani o jeho návrhu ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř., když ostatně takový návrh podle citovaného ustanovení může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. června 2006

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka

Vydáno: 14. June 2006