JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 597/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. května 2008 o dovolání podaném obviněným L. B., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2007, sp. zn. 3 To 243/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 3 T 721/2003, t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

V rámci rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 3 T 721/2003, byl obviněný L. B. uznán vinným v bodě 2/ výroku rozsudku pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 148 odst. 1 odst. 3 písm. c) tr. zák. Po skutkové stránce se jednání dopustil společně s pravomocně odsouzenými J. H., který byl uznán vinným v bodě 1/, 2/ výroku rozsudku trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a), c) tr. zák., dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 148 odst. 1 odst. 3 písm. a), c) tr. zák. a M. H. a P. K., kteří byli společně s ním rovněž uznáni vinnými v bodě 2/ výroku rozsudku pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 148 odst. 1 odst. 3 písm. c) tr. zák. tak, že „obžalovaný J. H., zabývající se výrobou alkoholických nápojů studenou cestou v provozovně v P., pokračující ve výrobě alkoholických nápojů od října 1999 pod hlavičkou firmy P., s. r. o., jejímž byl jednatelem, ve stejném výrobním prostředí, když rozhodnutím ministerstva financí ČR mu byl pro rok 1999 stanoven limit nákupu lihu za stanovených podmínek pro firmu P., s. r. o., vyrobil z nadlimitních zásob lihu neznámého původu 60.480 ks 30% lihoviny s příchutí rumu, označené R.U.M. o obsahu 0,46 litru v láhvi za účelem prodeje lihovin, aniž by měl v úmyslu přiznat spotřební daň, přičemž po společné dohodě koncem měsíce října a začátkem listopadu 1999 a v součinnosti s obžalovanými M. H., P. K. a L. B. prodej vyrobené lihoviny realizoval, a to prostřednictvím obžalovaného P. K., fyzicky podnikajícího pod jménem P. K. – A., který dne 2. 11. 1999 uzavřel se zástupcem firmy N., a. s., obžalovaným L. B. kupní smlouvu na dodávku uvedené lihoviny, ačkoli se výrobou a distribucí lihovin nezabýval, a obžalovaný L. B. věděl, že dodavatelem lihoviny je ve skutečnosti obžalovaný J. H., který také v jiných případech firmě N., a. s., lihovinu dodával, obžalovaný P. K. a obžalovaný M. H. s vědomím obžalovaného J. H. a obžalovaného L. B. pak vystavili ve firmě obžalovaného M. H., M. G., s. r. o., faktury datovanou dnem 3. 11. 1999, datovanou dnem 5. 11. 1999 a datovanou dnem 30. 11. 1999, na základě kterých firma P. K. – A., prodává firmě N., a. s., po 20.160 ks lahví o obsahu 0,46 litru uvedené lihoviny ve fakturované ceně po 998.565,- Kč, kdy uvedené množství lihoviny pak bylo dodáno obžalovaným J. H. firmě N., a. s., v měsíci listopadu a počátkem prosince 1999, za což bylo zaplaceno firmou N., a. s., 3x po 998.565,- Kč v hotovosti vykázanému příjemci obžalovanému P. K., aniž by byla přiznána spotřební daň, čímž došlo ke zkrácení spotřební daně ke škodě státu v rozsahu 1.953.020 Kč“. Podle § 148 odst. 3 tr. zák. byl obviněný (dovolatel) odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.

O odvolání všech obviněných proti shora citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 10. 2007, sp. zn. 3 To 243/2007, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výrocích o uložených trestech ohledně všech obviněných a za podmínek ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl mimo jiné tak, že obviněnému L. B. uložil podle § 148 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Rozsudek Krajského soudu v Brně nabyl právní moci dne 3. 10. 2007 a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci také rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř. a § 139 odst. 1 písm. b/, cc/ tr. ř. per analogiam).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný L. B. dovolání, kterým tento rozsudek napadl v celém rozsahu. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, tak jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v jeho odůvodnění, dle jeho názoru nenaplňuje znaky skutkové podstaty pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., neboť toliko spočíval v uvedení nadlimitních zásob lihu do oběhu, což je skutkovým vymezením trestného činu nedovolené výroby lihu podle § 194a odst. 1 tr. zák. Ačkoli se jedná o subsidiární trestný čin ve vztahu k činům přísněji trestným (např. trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 tr. zák. a trestný čin ohrožování zdraví závadovými potravinami a jinými potřebami podle § 193 tr. zák.), soudy obou stupňů se nevypořádaly s otázkou, zda se nejednalo o syntetický líh, u něhož povinnost platit spotřební daň neplatí, takže poté nemohly ani dovodit subsidiaritu k trestnému činu podle § 148 tr. zák. a tedy posoudit skutek jako trestný čin krácení daně, a také s tím, že daň byla řádně a ve správné výši přiznána v zákonem stanovené lhůtě, nicméně před jejím uplynutím byl obviněný J. H. vzat do vazby a zákonnou povinnost tedy nemohl splnit. Dále odvolatel namítl, že aby se v jeho případě mohlo jednat o trestný čin ve formě pomoci k trestnému činu podle § 148 odst. 1 odst. 3 písm. c) tr. zák., muselo by být jeho jednání úmyslné, což se soudům nepodařilo prokázat. Jinými slovy, nebylo prokázáno, že měl v úmyslu pomoci J. H. v jednání, které mělo směřovat k nepřiznání spotřební daně z nadlimitních zásob lihu. Jak dovolatel uvedl, nevěděl a ani to nevyplývá z provedených důkazů, že se jednalo o nadlimitní zásoby lihu. Na získání, zajištění, zprostředkování nebo jakémkoliv jiném způsobu pomoci výroby a skladování nadlimitních zásob lihu se nepodílel a nevěděl, zda bude či nebude ze strany osoby, která uvádí líh do oběhu, přiznána a zaplacena spotřební daň, když navíc toto nemohl ani ovlivnit a po celou dobu jednal jako zaměstnanec společnosti N., a. s. Odposlechy, na něž v odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje soud druhého stupně, s ohledem na časovou souslednost podle dovolatele svědčí spíše o tom, že společnosti N., a. s., nebylo zřejmé, kdo zboží dodával v době fyzického doručení, a také to, že on sám měl snahu, aby společnost N., a. s., měla vše v pořádku, zejména když materiály obviněného P. K. měla k dispozici před inkriminovanými telefonními hovory. Z důkazů poté ale nevyplývá, kdo a kdy materiály od obviněného P. K., ještě před odposlechy společnost N., a. s., obdržel. Jinak dovolatel zdůraznil, že obviněný P. K. měl oprávnění k obchodování s alkoholem a kupní cena mu byla zaplacena ve společnosti N., a. s.

Vzhledem k výše uvedenému je názoru obviněného zřejmé, že jeho jednání nemohlo naplnit skutkovou podstatu trestného činu formou pomoci, jímž byl uznán vinným. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně, sp. zn. 3 To 243/2007, ze dne 3. 10. 2007 a případně i rozhodnutí mu předcházející, tj. rozsudek Okresního soudu v Břeclavi, sp. zn. 3 T 721/2003, ze dne 22. 3. 2007, a podle § 265l odst. 1tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc nově projednal a rozhodl anebo aby ve věci rozhodl sám podle § 226 písm. b) tr. ř.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a uvedl, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit formou mimořádného opravného prostředku. Uvedl, že subjektivní stránku daného trestného činu vysvětlil v rámci svého odůvodnění soud druhého stupně. Formu zavinění u obviněného B. dovodil na základě provedených odposlechů, z nichž bylo možno zjistit, že se obviněný B. telefonicky domlouval na fakturaci alkoholu nikoliv s obviněným K., od něhož zboží kupoval, ale s obviněným J. H., který vlastně s celým obchodem neměl formálně nic společného, a to navíc v době, kdy již měla být první dodávka alkoholu uhrazena, a za situace, kdy v případě úhrady první faktury obviněný B. ještě nemohl znát cenu dodávky. Z těchto skutečností dovodil odvolací soud, že se jednalo o rozprodej (načerno) namíchaného alkoholického nápoje, který obviněný J. H. nenabyl legálním způsobem a nemohl ho tedy ani zdanit bez toho, že by tím finanční úřad upozornil na nelegálnost transakce. Dále uvedl, že jednání obviněného B. i obviněného J. H. nemohlo zakládat skutkovou podstatu trestného činu podle § 194a tr. zák., neboť bylo vyloučeno, že by se jednalo o líh nezákonně vyrobený. V projednávané věci se jednalo o líh vyrobený zákonným způsobem, avšak v rozporu se zákonem odebraným množstvím (nad povolený limit), následně zpracovaný a rozprodaný, což bylo možno dovodit ze skutečnosti, že obviněný J. H. odebíral líh z palíren vyrábějících kvasný líh. K námitce dovolatele, že obviněný J. H. ani nemohl spotřební daň zaplatit, neboť byl vzat před uplynutím lhůty splatnosti daně do vazby, státní zástupce uvedl, že obviněnému nebránilo nic, aby tuto povinnost splnil následně, což se ale nestalo. Skutečnost, že se dovolatel nepodílel na skladování nadlimitních zásob, jej rovněž nemůže vyvinit, neboť v opačném případě by jeho jednání nebylo kvalifikováno jako účastenství na trestném činu formou pomoci, ale např. jako spolupachatelství.

S ohledem na výše uvedenou argumentaci státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením s § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný L. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně týká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analaogiam.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z tohoto hlediska, zda skutek či jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí při posuzování věci vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn průběhu trestního řízení a jak je především vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav věci. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude jednak popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popřípadě i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě právních vad rozhodnutí vymezených v ustanovení § 265a tr. ř., není třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání, zejména hlavního líčení, soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., popřípadě do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). V této souvislosti je třeba zmínit, že právem a povinností nalézacího soudu je hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup přezkoumává odvolací soud podle § 254 tr. ř. a zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího do takového hodnocení přichází v úvahu, jen jestliže by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (nález Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 84/94, I. ÚS 4/04).

S ohledem na skutečnosti shora uvedené je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci sám částečně interpretuje výsledky provedeného dokazování a poukazuje na jejich neúplnost a na základě této interpretace pak dovozuje absenci zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu u hlavního pachatele, obviněného J. H., a v návaznosti na tom i absenci znaků pro právní kvalifikaci jeho jednání jako pomoc k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 148 odst. 1 odst. 3 písm. c) tr. zák. K této části dovolacích námitek je třeba uvést, že se týkají procesní stránky věci, kterou není oprávněn dovolací soud přezkoumávat, pokud, jak bylo uvedeno shora, přičemž dovolatel současně relevantně nenamítal extrémní nesoulad mezi soudem zjištěným skutkovým stavem na straně jedné a jeho následnými právními závěry na straně druhé. V posuzované věci navíc o takový případ nejde, neboť soudy založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí závěry na rozboru provedených důkazů, jak vyplývá z odůvodnění příslušných rozhodnutí (str. 21, 22 rozsudku soudu prvního stupně a str. 6, 7 rozsudku odvolacího soudu). Dovolatel se tedy výše uvedenými námitkami domáhal především přehodnocení skutkového stavu věci způsobem pro sebe příznivějším. To znamená, že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 4 věta druhá, odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. neodpovídají.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl v posuzovaném případě uplatněn právně relevantně námitkou obviněného, že skutková zjištění, ze kterých soudy obou stupňů vycházely a jak jsou popsána ve výroku rozsudku soudu prvního stupně v bodě 2/, která akceptoval jako správná i soud odvolací, neumožňovala právní posouzení popsaného skutku, jehož spácháním byl uznán vinným, jako pomoc k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., neboť skutek hlavního pachatele, tj. J. H., tak jak byl popsán, vykazoval znaky trestného činu nedovolené výroby lihu podle § l94a odst. 1 tr. zák., protože soudy vycházely z toho, že se jednalo o uvedení nadlimitních zásob lihu do oběhu, aniž by měly zjištěno, zda se nejednalo o syntetický líh, z něhož se spotřební daň neplatí. Dále dovolatel relevantně namítl, že mu nebyla prokázána subjektivní stránka jednání, tj. zavinění, a to ani formou úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák., když nebylo prokázáno, že by věděl, že se jedná o alkohol vyrobený z nadlimitních zásob, že by se na těchto podílel, či že by mohl vědět, zda bude či nebude ze strany hlavního pachatele zaplacena spotřební daň.

Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícímu závěru:

V obecné rovině lze uvést, že trestný čin zkrácení daně poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. je možné spáchat ve větším rozsahu zkrácením jakékoliv daně, která patří do soustavy daní České republiky, dále cla, pojistného na zdravotním pojištění, pojistného na sociálním zabezpečení, poplatků, jakož i jiné jim podobné platby. Způsobí-li pachatel takovým činem značnou škodu, naplní znaky kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu. Zkrácení daně ve smyslu ustanovení § 148 odst. 1 tr. zák. je v zásadě jakékoliv jednání pachatele, v důsledku něhož je plátci vyměřena nižší daň, než jaká odpovídá povaze dané zdanitelné skutečnosti a platné právní úpravě, nebo je mu snížena již vyměřená daň nebo k vyměření daně nedojde, ačkoliv daňová povinnost vznikla.

Trestný čin nedovolené výroby lihu podle § 194a odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo bez povolení ve větším množství pálí, nebo jinak vyrobí líh, nebo kdo líh bez povolení vyrobený ve větším množství přechovává nebo uvádí do oběhu.

Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem tímto zákonem chráněný (§ 4 písm. a/ tr. zák.), nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tímto srozuměn (§ 4 písm. b/ tr. zák.). Právní závěr o úmyslném zavinění v některé z uvedených forem musí odpovídat soudy zjištěnému skutkovému stavu věci. Formu úmyslného zavinění nelze stanovit neurčitě, neboť bezchybnost závěru soudu v otázce zavinění má i dopad na závěr o stupni nebezpečnosti činu pro společnost.

Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, je z rozhodnutí obou soudů zřejmé, že skutková věta rozsudku pod bodem 2/ ve spojitosti s příslušnými částmi odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, jak bude uvedeno níže, obsahovala vyjádření všech skutkových okolností vyžadovaných pro použitou právní kvalifikací, tzn. že zahrnovala popis všech významných skutkových okolností jednak hlavního trestného činu spáchaného jinou osobou (tj. obviněným J. H.), a to zejména co do místa, času a způsobu, a také popis jednání obviněného B. jako pomocníka (TpR 8/2004 – s. 240).

Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně (str. 21, 22) a z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 6, 7) vyplývá, že obviněný J. H. jako hlavní pachatel byl jako jednatel firmy P., s. r. o., v projednávané věci oprávněn alkohol, který následně prodával, vyrábět z lihu, který odebíral od standardních dodavatelů a výrobců lihu, kteří se touto činností zabývali, tedy to, že k výrobě alkoholu měl povolení v rozsahu povoleného množstvím lihu Ministerstvem financí ČR. V této souvislosti měl také povinnost odvádět spotřební daň, a to z lihu a destilátů. Pokud bylo zjištěno, že vyrobil alkohol nad stanovený limit povoleného lihu (bod 2/ výroku rozsudku nalézacího soudu), tak se jednalo o alkohol vyrobený zákonným způsobem, nicméně nad povolený limit. To znamená, že líh nemohl nabýt legálním způsobem a nemohl jej proto zdanit bez toho, že by na tuto svou činnost upozornil finanční úřad. Žádný z provedených důkazů však ani nenaznačoval (nevyplývá to ani z výpovědi obviněného J. H.), že by se jednalo o výrobu alkoholu z lihu, který by byl vyroben nezákonným způsobem, jak má na mysli ustanovení § 194a odst. 1 tr. zák., tedy to, že by obviněný J. H. sám bez povolení ve větším množství pálil nebo jinak vyráběl líh nebo by líh bez povolení vyrobený ve větším množství přechovával, nebo uváděl do oběhu. O úmyslu obviněného J. H. zkrátit spotřební daň prodejem alkoholu vyrobeného z nadlimitních zásob způsobem popsaným v bodě 2/ výroku rozsudku soudu prvního stupně, tj. mimo jiné i za pomoci obviněného B. a dalších tam uvedených obviněných, svědčí i to, že tyto zásoby neměl zavedeny v účetnictví, měl je ukryté v objektu, o němž se při kontrole finančního úřadu nezmínil, a přišlo se na ně zcela náhodně. Na základě provedených důkazů tedy nebylo prokázáno, že by alkohol, který obviněný B. za společnost N., a. s., prostřednictvím obviněného K. na základě s ním uzavřené kupní smlouvy zakoupil, byl vyroben z lihu, který by obviněný J. H. získal způsobem předpokládaným ustanovením § 194a odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud tedy neshledal pochybení v hmotně právním posouzení jednání obviněného J. H., jako hlavního pachatele, od něhož se poté odvíjela i právní kvalifikace jednání obviněného B., jako jednoho z účastníků na tomto trestném činu formou pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák.

Formou zavinění jednání obviněného B. se na rozdíl od soudu prvního stupně blíže zabýval v rámci odvolacího řízení soud druhého stupně (str. 7 rozsudku). Nejvyšší soud považuje za nezbytné v této souvislosti uvést, že úmyslné zavinění vždy předpokládá, že si je pachatel alespoň v obecných rysech vědom existence skutečností spadajících pod zákonné znaky určitého úmyslného trestného činu. Soudy dovodily zavinění obviněného L. B. formou úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák., a to zejména na základě povolených telefonních odposlechů, z jejichž obsahu bylo možno dovodit, že obviněný B. musel být přinejmenším srozuměn s tím, že se nejednalo o zcela legální a standardní obchodně právní vztah mezi ním a obviněným K., jak opakovaně uváděl a dokladoval zavedením této transakce do účetnictví spol. N., a. s, neboť se na tomto obchodě domlouval s obviněným J. H. a ne s dodavatelem, obviněným K., s nímž také uzavřel smlouvu, a to i v tom směru, za jakou cenu se bude alkohol prodávat a na kolik faktur bude zboží dodáno, s tím, že bylo zdůrazňováno, že bude sepsána i smlouva. To vše svědčí pro závěr, a to bez důvodných pochybností, že si obviněný B. musel uvědomovat, že v případě uzavření kupní smlouvy s obviněným K. se nejedná o legální a standardní nákup alkoholu, zejména když již před touto transakcí od společnosti J. H., tj. P., s. r. o., alkohol nakupoval. Neměl tedy jiný důvod k uvedenému obchodu prostřednictvím obviněného K., který sice měl na základě živnostenského oprávnění povolen nákup a prodej zboží, nicméně se zabýval jinou činností (vlastnil Autoservis), než ten, že tímto způsobem pomůže obviněnému J. H. zastřít původ prodávaného alkoholu, a to z důvodů daňových.

V této souvislosti je dále třeba zdůraznit, že účastníkem na dokonaném trestném činu či jeho pokusu může být jen ten, kdo není sám pachatelem nebo spolupachatelem tohoto trestného činu. Tedy, účastenství na trestném činu formou pomoci podle § 10 odst 1 písm. c) tr. zák. není součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, tj. k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je to pouze jednání podporující činnost pachatele, které nevykazuje znaky společného jednání ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. Proto v kontextu shora uvedeného námitka dovolatele, že nelze dovodit jeho úmysl, a to ani formou úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák., neboť konkrétně nevěděl, že se jedná o prodej alkoholu z nadlimitních zásob, že se na těchto žádným způsobem nepodílel a ani nevěděl, zda obviněný J. H. přizná a uhradí spotřební daň, byla vyvrácena.

Pokud tedy soudy dospěly k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil zákonné znaky skutkové podstaty pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 148 odst. 1 odst. 3 písm. c) tr. zák., je tento závěr správný.

Protože Nejvyšší soud dovolateli vzhledem ke shora uvedenému nepřisvědčil, a to ani v části jim relevantně uplatněných dovolacích námitek podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. května 2008

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vypracovala:

JUDr. Eva Dvořáková

Vydáno: 14. May 2008