JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 58/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. března 2008 o dovolání podaném obviněným H. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 4 To 76/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 4/2007, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 42 T 4/2007, byl obviněný H. P. uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák. ve spojení s § 143 tr. zák. a pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., na tom skutkovém základě, že „dne 22. 6. 2006 kolem 11.30 hod. se po vzájemné dohodě společně se samostatně stíhaným obž. B. L., dostavil do pobočky Ž. b., a. s., kde B. L. předložil padělaný šek A. p. ze dne 21. 4. 2006, datovaný dnem 21. 4. 2006 a znějící na částku 1.500.000 €, který mu předtím se záměrem, aby ho L. předložil k proplacení, předal obž. P., a v němž bylo navíc v kolonce příjemce mechanicky odstraněno původní jméno a vepsáno jméno B. L., a to s úmyslem nechat si proplatit tento šek jako pravý a způsobit tak poškozenému peněžnímu ústavu Ž. b., a. s., škodu ve výši 1.500.000 € v ekvivalentu 42.787.500,- Kč, avšak banka šek neproplatila, neboť pracovnice banky zjistila, že šek je padělán“. Za to byl podle § 140 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu byl současně uložen trest vyhoštění na dobu deseti let.

O odvoláních obviněného a státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 4 To 76/2007, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud sám ve věci znovu rozhodl, že se obviněný uznává vinným identickým skutkem (jak byl popsán a zjištěn v rozsudku soudu prvního stupně), který po právní stránce kvalifikoval jako pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák. ve spojení s ustanovením § 143 tr. zák. Podle § 250 odst. 4 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. obviněnému nově uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s dozorem. Podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. obviněnému dále uložil trest vyhoštění ve výměře deseti let. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 13. 9. 2007 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým toto rozhodnutí napadl „v jeho plném rozsahu“, tj. ve všech výrocích. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že sice zásadně nesouhlasí se skutkovým stavem, jak jej zjistily soudy obou stupňů, avšak s ohledem na omezení dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1, odst. 2 tr. ř. z tohoto nesprávně zjištěného skutkového stavu vychází a poukazuje pouze na nesprávné hmotně právní posouzení věci, když má zato, že skutková zjištění soudu nenaplňují znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným.

Dovolatel zdůraznil, že od samého počátku trestního řízení je zřejmé, že šek předložený obviněným B. L. v bance nebyl předmětem způsobilým ke spáchání trestného činu, když jeho nepravost rozeznala sama bankovní úřednice pouhým okem. V uvedené souvislosti vyslovil dovolatel názor, že není možné, aby předmětným falzem mohl naplnit kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu. Odvolací soud konečně sám v napadeném rozsudku uvedl, že padělek šeku byl zpracován velmi snadno odhalitelným způsobem, byly na něm na první pohled patrné stopy po gumování, navíc byla uplatňována nápadně vysoká částka a obviněný B. L. příliš naléhal na co nejrychlejší výběr částky v hotovosti, což je velmi neobvyklé. Z těchto skutkových zjištění však soud podle dovolatele vyvodil naprosto nesprávné právní závěry, přičemž ignoroval prakticky celou konstantní judikaturu vztahující se k dané věci (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věcech 4 Tz 17/2001, 9 Tzn 150/1998), podle které okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby vyjadřují tzv. kvalifikovanými skutkovými podstatami vyšší typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, přičemž ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. vyjadřuje požadavek zákonodárce, aby se k formálně kvalifikační okolnosti přihlédlo jen tehdy, když podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti konkrétního trestného činu pro společnost. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě nebude ani při naplnění této okolnosti odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty.

Podle dovolatele se v daném případě nejednalo o pokus způsobilý, neboť nevyvolal nebezpečí způsobení následku. Velmi nepovedená a nápadná úprava předmětného šeku a příznivé vizuální podmínky, za kterých byl tento šek B. L. předložen osobě, u které bylo možno očekávat schopnost rozlišit padělek od pravého šeku, podle přesvědčení dovolatele snižuje nebezpečnost daného činu pro společnost. Navíc každý trestný čin v sobě zahrnuje tzv. subjektivní stránku, která podle § 3 odst. 3 tr. zák. spočívá v úmyslu, pokud zákon vysloveně nestanoví, že postačí zavinění z nedbalosti. Trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 tr. zák. shodně jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. jsou trestné činy, k jejichž spáchání je třeba úmyslného zavinění. Úmysl dovolatele však v průběhu trestního řízení nebyl vůbec prokázán.

Obviněný v závěru dovolání odkázal též na judikaturu Evropského soudního dvora, rozsudek velkého senátu ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. C-305/05, bod 28, 29, kde se uvádí, že je-li možný více než jeden výklad znění Sekundárního předpisu společenství, je třeba dát přednost výkladu, podle něhož je ustanovení v souladu se Smlouvou, před výkladem, který vede ke zjištění, že ustanovení je se Smlouvou o ES neslučitelné. Členské státy musí vykládat své vnitrostátní právo nejen v souladu s právem Společenství, ale musí rovněž dbát na to, že se neopírají o výklad znění předpisu sekundárního práva, který koliduje se základními právy chráněnými právním řádem Společenství nebo jinými obecnými zásadami práva Společenství. Na tomto základě pak dovolatel dospěl k závěru, že v případě pochybností je nutno dát vždy přednost takovému výkladu, který je ve prospěch obviněného, což je podstata platné zásady in dubio pro reo.

S ohledem na výše uvedené důvody proto dovolatel navrhl, „aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 4 To 76/2007, a rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 42 T 4/2007, ze dne 16. 5. 2007, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl“.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), podle níž je dovolateli možno přisvědčit potud, že směnka byla odhalena jako padělek již pracovnicemi banky, které jednak upoutala výše částky, o jakou se mělo jednat, jejich podezření mělo vzbudit i chování předkladatele - samostatně stíhaného B. L., který na vyřízení spěchal a požadoval pro tuto operaci výjimku z interních předpisů banky, a rovněž vypozorovaly na směnce stopy po gumování. Avšak jen proto, že padělaný šek byl jako padělek odhalen, nelze uzavřít, že šlo o prostředek podle svých objektivních vlastností zásadně nezpůsobilý ke spáchání trestného činu. V posuzované věci objektivně předpokládaný následek nastat mohl. Důvody neúspěchu spočívaly i v okolnostech konkrétního případu, v nepřiměřeném chování spolupachatele, ve výši částky, která měla být na zřizovaný účet připsána, málo obvyklé v českých poměrech za daných okolností, a navíc v rozdílnosti údajů udávaných spolupachatelem téže bankovní úřednici předchozího dne. Všechny tyto okolnosti jednání obviněných (samostatně stíhaného B. L.) byly podle zjištění soudu důvodem k pochybnostem i o pravosti šeku, to znamená, že vedly ke zvýšené ostražitosti při jejím zkoumání. Zjištěné gumování nelze od tohoto konkrétního děje abstrahovat a posoudit, zda by samotná tato skutečnost byla bez dalšího odhalena a kdy. Pokud pracovnice banky shodou okolností zjistily, že šek je podvrhem, nejde o nezpůsobilost pokusu uvedených trestných činů, protože ho nevylučoval předmět útoku, který chtěli obvinění zasáhnout, ani použité prostředky či jiné okolnosti. Většina podezření vzbuzujících okolností vedoucích k odhalení padělku byla právě v dispozici obviněných. Proto státní zástupkyně vycházela z názoru, že inkriminovaný pokus nelze uznat jako spáchaný nezpůsobilým prostředkem ani jako beztrestný, když míra společenské nebezpečnosti nutná k trestnosti činu byla bezpochyby naplněna.

K námitce obviněného, že mu nebylo prokázáno úmyslné zavinění, státní zástupkyně konstatovala, že v popisu skutku v rozsudku nalézacího soudu zcela zřejmě subjektivní stránka vyjádřena je, když soud uvedl, že „…obviněný předal padělaný šek L. a účastnil se jeho předložení v bance … s úmyslem nechat si padělaný šek proplatit jako pravý a způsobit tak poškozenému peněžnímu ústavu škodu v ekvivalentu 42.787.500,- Kč…“. Obviněný navíc námitku týkající se nedostatku subjektivní stránky blíže neodůvodnil.

Podle státní zástupkyně dovolatel právně relevantně namítl i pochybení při stanovení stupně nebezpečnosti činu pro společnost v rámci hodnocení materiálních podmínek podle § 88 odst. 1 tr. zák. pro použití vyšší trestní sazby ve vztahu k právnímu posouzení jeho jednání podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a podle § 140 odst. 2 tr. zák. Na tomto místě státní zástupkyně uvedla, že konstrukce skutkových podstat trestných činů uvedených v zákoně míří na typické, běžně se vyskytující činy určitého druhu. Stanovením okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla výrazně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě nebude ani při naplnění této okolnosti odpovídat ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty. Odvolací soud při naplňování požadavku, aby byly okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby materiálně posuzovány, tj. aby se k takové okolnosti přihlédlo jen tehdy, když podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, v dovolatelově věci konstatoval, že byly naplněny formální znaky okolnosti podmiňující vyšší trestní sazbu u trestného činu podvodu, kde úmysl obviněných směřoval v rámci ukončeného pokusu ke spáchání škody na cizím majetku 17x převyšující nejnižší hranici stanovenou zákonem pro posouzení podle odstavce 4 ustanovení § 250 tr. zák. Naopak s ohledem na specifikované podmínky znaku značného rozsahu u trestného činu dle § 140 tr. zák. aproboval soud v napadeném rozhodnutí jako správné hodnocení nalézacího soudu, který jeden ojedinělý případ, jímž obviněný formálně naplnil zákonné znaky trestného činu dle § 140 odst. 2, odst. 3 tr. zák., nepovažoval za dostatečný ke splnění i materiální podmínky trestného činu, protože svou závažností podstatně nezvýšil stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.

Právní posouzení skutku ve výroku napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze jako pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák., § 143 tr. zák. podle státní zástupkyně zcela odpovídá zákonu. Odvolací soud se přitom bez pochybností a logicky vypořádal též s námitkami obviněného (dovolatele) uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Námitky použité nyní v dovolání jako mimořádném opravném prostředku jsou podle státní zástupkyně s těmito námitkami v podstatě totožné.

Své písemné vyjádření uzavřela státní zástupkyně konstatováním, že rozhodnutí napadené dovoláním a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Dovolatelovy výhrady přitom byly jednoznačně a bez pochybností vyvráceny již v rámci řízení před soudem odvolacím. Proto lze dospět k závěru, že v případě dovolání obviněného se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť opakuje námitky uplatňované již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly. Právní závěry odvolacího soudu současně nejsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. V posuzované věci soudy založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na pečlivém rozboru provedených důkazů a dovolatel takový extrémní nesoulad konečně ani nenamítal.

S ohledem na výše rozvedené důvody státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí aby za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovila státní zástupkyně souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněný H. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude jednak popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé (v němž je formulován soudem zjištěný skutkový stav věci), popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Nejvyšší soud považuje zároveň za nezbytné poznamenat, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně, když samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pod dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty námitky dovolatele, jež se týkají procesní stránky věci, tj. hodnocení důkazů a zjištěného skutkového stavu věci (dovolatel v tomto rámci namítá, že jeho úmysl „v průběhu trestního řízení nebyl vůbec prokázán“, či bagatelizuje technickou úroveň udaného padělaného šeku), jestliže zároveň relevantně nenamítal zjevný rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a jeho následným právním posouzením. K tomu lze připomenout například nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, podle něhož by totiž bylo nutné považovat rozhodnutí za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy právní závěry obecného soudu by byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V projednávané věci však o takový případ zjevně nejde, neboť rozhodnutí soudů bylo založeno na pečlivém rozboru provedených důkazů a odvolací soud svůj postup a navazující právní posouzení skutku v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. v odůvodnění rozsudku náležitě vyložil (viz str. 5 až 7).

Naproti tomu považoval Nejvyšší soud podané dovolání z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní v té části dovolání, v níž dovolatel namítl, že odvolací soud v rozporu s platnou judikaturou nevzal v úvahu, že stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla výrazně zvýšen. Dovolatel relevantně namítl rovněž to, že použití ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. vyjadřuje požadavek zákonodárce, aby formální znaky podmiňující použití vyšší trestní sazby byly vždy posuzovány materiálně s přihlédnutím ke konkrétnímu (zvýšenému) stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Tyto zásady podle dovolatele byly v jeho případě porušeny, neboť „se nejednalo o pokus způsobilý, když nevyvolal nebezpečí způsobení následku“.

Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

Nejprve je v obecné rovině zapotřebí uvést, že trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák. se dopustí pachatel, který padělá nebo pozmění peníze v úmyslu udat je jako pravé nebo platné anebo jako peníze vyšší hodnoty, a nebo padělané nebo pozměněné peníze udá jako pravé. Podle § 143 tr. zák. se ochrana podle § 140 tr. zák. poskytuje též penězům jiným než tuzemským, tuzemským a cizozemským bezhotovostním platebním prostředkům, jakož i tuzemským a cizozemským cenným papírům (srov. § 1 odst. 1 zák. č. 591/1992 Sb. o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů). Šek je bezhotovostní platební prostředek a zároveň cenný papír (srov. též zák. č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů), který tak požívá ochrany ve smyslu § 143 tr. zák. K ustanovení § 140 odst. 2 tr. zák. je nutno zároveň uvést, že nejde o tzv. kvalifikovanou skutkovou podstatu ve vztahu k § 140 odst. 1 tr. zák., nýbrž o ustanovení upravující formy trestné činnosti, jež zakládají dva samostatné trestné činy. To znamená, že ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., podle něhož se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, by bylo možno aplikovat toliko při případném použití odstavce 3 § 140 tr. zák., jež je vůči ustanovení § 140 odst. 2 tr. zák. kvalifikovanou skutkovou podstatou s vyšší trestní sazbou.

V posuzovaném případě byl obviněný (dovolatel) uznán vinným dokonaným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 (přesněji ovšem § 140 odst. 2 alinea druhá) tr. zák. ve spojením s ustanovením § 143 tr. zák., neboť v rozsudku popsaným jednáním (skutkem) spolu s dalším pachatelem „udal bezhotovostní platební prostředek jako pravý“. Odvolací soud ve shodě se závěry soudu prvního stupně nedovodil, že čin je třeba právně posuzovat podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zák. Tento názor považuje Nejvyšší soud za správný, neboť zákonný znak spáchání činu ve značném rozsahu v posuzovaném případě nebyl bez pochybností naplněn jednak s ohledem na skutečnost, že pachatelé jednali zcela ojediněle a v tomto smyslu neuskutečňovali žádnou soustavnou a déle trvající činnost, a jednak pro nedostatek materiálních podmínek, když podle zjištění soudů byl padělek šeku zpracován snadno odhalitelným způsobem a snadno rozpoznatelné bylo i počínání pachatelů, kteří se jej snažili uplatnit (viz str. 6 rozsudku odvolacího soudu).

K námitkám dovolatele zbývalo dále posoudit, zda stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost byl v daném případě vyšší než nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.). Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, přestože byly formální znaky určité skutkové podstaty naplněny, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz R 43/1996 SbRt.). Skutkové okolnosti, ze kterých soudy obou stupňů při svém rozhodování v posuzovaném případě vycházely, však takový závěr zjevně nedovolovaly. Ačkoliv inkriminovaný šek byl kvalifikovanými pracovnicemi banky relativně snadno odhalen jako padělek, nešlo na druhé straně o takovou jeho napodobeninu, jež by se pravému šeku podobala natolik vzdáleně, aby bylo na první pohled zcela zřejmé, že nemůže být jako evidentně nezpůsobilý udán, a že tedy obviněný (dovolatel) nijak nenarušil zájem na ochraně poskytované bezhotovostním platebním prostředkům. Konečně i z důkazu znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, expertíza pravosti platidel a cenin, bylo zjištěno, že předmětný šek je „pravděpodobně padělek“ (tzn. nikoliv zcela zjevný padělek) vyhotovený kombinací tisku z plochy a elektrografického tisku, na němž byl proveden neoprávněný zásah v řádku označeném „PAY“ (viz str. 5 rozsudku soudu prvního stupně). V judikatuře pak lze odkázat na rozhodnutí č. 21/2001 SbRt., v němž se uvádí, že je-li bezhotovostní platební prostředek padělán nebo změněn takovým způsobem, že obsahuje zdánlivě správné a reálné údaje, které jsou potřebné a způsobilé k uskutečnění platebního styku, pak v jednání pachatele, jenž takový příkaz k provedení platebního styku předloží, lze spatřovat trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák. za použití § 143 tr. zák.

Nejvyšší soud proto dovolateli nepřisvědčil, že by trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák. za použití § 143 tr. zák. nebyl v jeho případě naplněn.

Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud i v případě jednočinně se sbíhajícího pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Podle zjištění soudů dovolatel spolu s dalším pachatelem jednali v úmyslu nechat si proplatit padělaný šek jako pravý, tzn. že pracovnici banky předstíráním skutečností, jež nebyly v souladu s reálným stavem věci, se snažili uvést v omyl. Cílem tohoto jednání bylo obohatit se o částku představující v ekvivalentu 42,785.500,- Kč, a to ke škodě peněžního ústavu – Ž. b., a. s. Nebylo přitom na vůli dovolatele, že podvodné jednání bylo odhaleno a k dokonání činu proto nedošlo; jinými slovy, že nebyl způsoben následek, k němuž inkriminované jednání obou pachatelů směřovalo. Podle § 89 odst. 1 tr. zák. není trestným činem jen dokonaný trestný čin, tj. jednání naplňující všechny znaky příslušného ustanovení uvedeného ve zvláštní části trestního zákona, ale také pokus trestného činu (§ 8 odst. 1, odst. 2 tr. zák.).

V posuzované věci bylo především zjištěno, že dovolatelovo podvodné jednání směřovalo ke způsobení škody velkého rozsahu, kterou se podle § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 000 Kč. Dovolatel tudíž po formální stránce naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Odvolací soud pak z hlediska naplnění materiálních podmínek bezchybně shledal i existenci okolností, jež ve smyslu ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. umožňovaly dovodit vyšší typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Jednání dovolatele v daném případě totiž nesměřovalo k tomu, že formální znak tzv. kvalifikované skutkové podstaty - spočívající zde ve výši způsobené škody na cizím majetku - bude naplněn jen v malé intenzitě (tj. na úrovni nejlehčích běžně se vyskytujících případů), když cílem inkriminovaného jednání naopak bylo způsobení následku mnohonásobně převyšujícího hranici škody velkého rozsahu podle § 89 odst. 11 tr. zák. Za těchto okolností nelze odvolacímu soudu vytknout, že k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (kvalifikované skutkové podstaty) při právním posouzení dovolatelova jednání přihlédl, neboť stupeň společenské nebezpečnosti činu byl vzhledem k výše uvedeným skutečnostem podstatně zvýšen. Na rozdíl od dovolatele Nejvyšší soud nezastává názor, že by napadené rozhodnutí bylo zároveň v rozporu s aktuální judikaturou (srov. přiměřeně např. R 34/1976-I SbRt., R 13/1980 SbRt., R 39/1980-II SbRt., R 43/1996 SbRt., R 21/2001 SbRt., B 5/1979-29 /Bulletin Nejvyššího soudu ČSR/).

Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolateli nepřisvědčil, že napadené rozhodnutí trpí namítanými vadami spočívajícími v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatelův odkaz na judikaturu Evropského soudního dvora se pak z hlediska projednávaných otázek jeví jako zcela nepřípadný. Podané dovolání proto nebylo ani v jeho jinak relevantně uplatněné části shledáno jakkoliv opodstatněným.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného H. P. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. března 2008

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 20. March 2008