JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 579/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. června 2008 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně, v neprospěch obviněných Z. H., M. J., J. J. a D. S., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 6 To 54/2007 ze dne 18. 10. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 T 5/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 33 T 5/2004 ze dne 20. 5. 2005 byli Z. H., M. J., J. J., T. L. a D. S. v jeho bodě 1/ uznáni vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona (dále jen tr. zák.) a M. J. v bodě 2/ trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedené (a u některých obviněných sbíhající se) trestné činy jim byly uloženy příslušné tresty.

Usnesením Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 To 120/2005 ze dne 12. 4. 2006 byl tento rozsudek z podnětu podaných odvolání zrušen v celém rozsahu a věc byla vrácena soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí.

V novém řízení pak rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem sp. zn. 33 T 5/2004 ze dne 5. 1. 2007, kterým uznal Z. H. vinným v bodě 1/ trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle § 187a odst. 1 tr. zák. a M. J. v bodě 2/ trestným činem neoprávněného držení platební karty dle § 249b tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za tyto a sbíhající se trestné činy uložil Z. H. souhrnný trest odnětí svobody v délce sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. c) a d) tr. zák. mu uložil tresty propadnutí věcí v rozsudku přesně specifikovaných. Současně zrušil celý výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 To 108/2004 ze dne 29. 11. 2004 vysloveným ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 36 T 6/2004 ze dne 9. 9. 2004. M. J. uložil za daný trestný čin trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Naproti tomu obviněné M. J., J. J., D. S. a T. L.a zprostil dle § 226 písm. a) trestního řádu (dále jen tr. ř.) obžaloby podané Krajským státním zastupitelstvím v Ostravě pod sp. zn. 1 KZv 33/2003 dne 20. 8. 2004 pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byli stíháni.

O odvoláních Krajského státního zástupce v Ostravě a M. J. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením sp. zn. 6 To 54/2007 ze dne 18. 10. 2007, a to tak, že je dle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podala nejvyšší státní zástupkyně jako osoba oprávněná, v neprospěch všech obviněných, dovolání, a to včas a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když jako dovolací důvody označila ty, které jsou obsaženy v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

V důvodech svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že nesouhlasí s postupem a rozhodnutím odvolacího soudu s tím, že existence určitých rozporů mezi provedenými důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možno uznat obviněné vinnými žalovaným trestným činem, že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla „in dubio pro reo“ a takto vydat zprošťující rozhodnutí, a to i dokonce ohledně toho pachatele, který trestnou činnost oznámil (T. L.). I přes tyto rozpory může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu a shromážděné důkazy dovolují takový postup i v posuzované trestní věci. Ve prospěch obviněných by pak mohl rozhodnout pouze za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněných není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů (srov. III. ÚS 286/98). Aplikace pravidla „in dubio pro reo“ totiž může být přiměřená pouze tehdy, jsou-li zde pochybnosti důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech. Pochybnosti tak musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů nebo vyhodnocením důkazů stávajících. Pokud by byly v daném případě důkazy hodnoceny pečlivě, objektivně a při nestranném uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu, jak tomu však v posuzovaném případě nebylo, pak není důvod rozhodovat ve prospěch obviněných. Podrobně se pak dovolatelka zabývala rozborem jednotlivých ve věci opatřených důkazů.

Namítla, že nelze souhlasit s tvrzením soudů obou stupňů, že výpověď obviněného T. L. zůstala v důkazním řízení osamocená. Je třeba připustit, že věrohodnost jeho tvrzení je poněkud problematická, o čemž svědčí jeho trestní minulost, závěry obou znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, i materiály poskytnuté cestou právní pomoci švýcarskými orgány. Stejně problematické osoby jsou však z hlediska kriminální minulosti i ostatní obvinění, když nelze opomíjet, že T. L. se dosud nikdy nezodpovídal z trestné činnosti související s drogami, vždy se u něj jednalo o trestnou činnost majetkového charakteru (podvody, krádeže aj.). Významné ale je, že sám doznává spáchání závažné trestné činnosti, když popisuje detailně způsob jejího spáchání a usvědčuje jak sebe, tak i ostatní obviněné. Na zřeteli je nutno mít i fakt, že mu dalšími spoluobviněnými mělo být vyhrožováno, o čemž svědčí některé ze zachycených telefonických hovorů. Obviněný navíc vysvětlil, že důvodem, proč s ostatními projednávanou trestnou činnost páchal, bylo, že chtěl zjistit, kdo a jakým způsobem je do obchodu s drogami zapojen a jak celá organizace funguje. Teprve poté o ní učinil telefonické oznámení Policii České republiky (dále též Policie ČR).

Ve znaleckých posudcích znalci ve vztahu k jeho věrohodnosti konstatovali, že u něj shledali znaky histriónství a tendenci přizpůsobovat výpověď svým momentálním potřebám, podle znalce PhDr. B. je však přinejmenším problematické tvrzení T. L., že byl k trestné činnost nucen, neboť to neodpovídá jeho osobnostním rysům. Na druhé straně však znalec vyloučil, že by obviněný sám sebe vystavil nebezpečí vysokého trestu lživým obviněním jiných. Dle dovolatelky nelze přitom přehlédnout zadokumentované telefonické hovory, které zachycují výhrůžky fyzickým napadením. I když je u T. L. přítomen mírný sklon ke zkreslování výpovědi motivovaný zvýšením zajímavosti vlastní osoby, nesvědčí ani další závěry o zásadním snížení jeho věrohodnosti. Nevěrohodné jsou jeho popisy motivace oznámení trestné činnosti, způsob jejího páchání však naopak popisuje věrohodně, když netrpí ani žádnou poruchou kognitivních funkcí a nebyla u něj prokázána patologická lhavost. Jeho výpověď tak lze označit za víceméně věrohodnou a jako celek ji je možné považovat za reprodukci skutečně prožitých událostí. Tyto závěry znalců však oba soudy při hodnocení celkové věrohodnosti výpovědi T. L. přešly mlčením.

O jeho věrohodnosti dále svědčí též záznamy z hraničního přechodu R. o průjezdech vozidel se svědky J. H. a P. M., kteří vypověděli, že tyto cesty absolvovali s obviněnými M. J. a D. S. Ve dnech 9.-14. 4. 2003 pak M. J. navštívil C. letecky, což bylo zjištěno švýcarskými justičními orgány.

Není překvapivé, že ostatní obvinění páchání trestné činnosti popřeli, když bagatelizovali frekvenci cest za T. L. do Š. a tajili jejich pravý účel. Jejich nekoherentnost a očividná nereálnost však signalizují, že nemohou být v žádném případě chápány jako důkaz nevěrohodnosti tvrzení obviněného T. L.

Soudy dále nevysvětlily, proč na jedné straně akceptovaly výpovědi D. S. a M. J., že obviněný T. L. měl být stále bez peněz a nemohl se tak o ně ve Š. starat, na druhé straně ale tito za ním cestovali po týdnu až čtrnácti dnech, aby se tam vždy zdrželi jen krátce, což vyžadovalo nemalé finance. Soudy se tak nezabývaly tím, z čeho tedy T. L. zasílal svým spoluobviněným nezanedbatelné částky, které za dobu od listopadu 2002 do května 2003 činily cca. 200.000,- Kč. Dle výpovědi T. L. takto zasílal pouze část peněz, neboť pokud drogu do Š. spoluobvinění dovezli a podařilo se ji hned prodat, vyplatil jim peníze v hotovosti. Soudy ani nezkoumaly, proč T. L. peníze spoluobviněným vůbec posílal, když jejich tvrzení, že to bylo z přátelství, vyvrací odposlechnuté telefonní hovory obsahující vulgární nadávky, výhrůžky a celkově neslušné vyjadřování vůči obviněnému T. L.

Dovolatelka dále uvedla, že při objasňování tohoto druhu trestné činnosti lze jen stěží zadokumentovat celkovou sumu peněz utržených z prodeje drogy a tím zjistit i celkové množství vyvezené drogy, a proto se vždy vychází z minimálního množství jak drogy, tak z jejího prodeje dosaženého prospěchu. Nelze ani očekávat, že by pachatelé při zadržení doznali alespoň přibližné celkové údaje, pokud se ovšem neodhodlají k tomu, aby trestnou činnost organizované skupiny pachatelů odkryli tak, jak to učinil T. L., jenž byl ke svému rozhodnutí veden obavou o bezpečnost svou i své rodiny (zejména ze Z. H., který je osobou agresivní, který organizuje prodej drog na severní Moravě a nerozpakuje se k násilí).

Na výše uvedené důkazy pak navazují důkazy další, a to záznamy e-mailové korespondence a telefonických hovorů, kterými se však soudy zabývaly jen okrajově, třebaže podporují tvrzení T. L. Jak je v podobných případech obvyklé, telefonické hovory nejsou vedeny přímočaře, konkrétně, nýbrž se v nich hovoří o „tom, něčem“ apod. Pro závěr, že skupina obchodovala s pervitinem, přitom hovoří i výsledek domovní prohlídky provedené dne 21. 8. 2003 v bytě obviněného Z. H., při níž byla v igelitových sáčcích zajištěna krystalická látka obsahující 6,8914 metamfetaminu. Z výpovědi T. L.a přitom plyne, že při jednom pobytu ve Š. Z. H. porcoval pervitin do igelitových sáčků, které pak společně rozprodávali. Svědek D. B. pak zmínil prodej „Piku“ (pervitin) v sáčcích.

Při zkoumání věrohodnosti výpovědi T. L.a pak nelze pominout ani obsah výpovědi mjr. Mgr. P. L., dle níž T. L. kontaktoval Policii ČR 12. 5. 2003, zanechal na sebe telefonní číslo a při následném hovoru sdělil, že chce „mluvit o bílém“ a že vše uvede při návštěvě v Praze. K dalšímu kontaktu s ním ale nedošlo, neboť dne 16. 5. 2003 byl ve Š. zadržen pro jinou trestnou činnost. V době tohoto prvního kontaktu byl T. L. ve Š., proto nelze dovozovat, že by ho k této výpovědi snad mohli přimět policisté. Nebylo zjištěno ani nic, co by svědčilo o mstivém motivu z jeho strany. Především ale nelze podle dovolatelky přehlédnout fakt, že se sám k závažné trestné činnosti doznal a vystavil se hrozbě tvrdé sankce, ačkoliv ho k tomu nic nenutilo.

Pokud se týká ceny, za niž měl být pervitin ve Š. prodáván, nelze se ztotožnit se stanoviskem odvolacího soudu, že výpověď obviněného T. L. není podporována dalším důkazem. Tímto je výpověď D. B., kterou však soudy ze zcela nepochopitelných důvodů odmítly realizovat s tím, že je nepoužitelná. Tento důkaz byl opatřen cestou mezinárodní právní pomoci v souladu se švýcarskou právní úpravou, ale vrchní soud argumentuje tím, že procesní předpisy dožadujícího a dožádaného státu neobsahují identickou úpravu jednotlivých úkonů. Dle švýcarského práva totiž není účast obhájců při výslechu svědka policejním orgánem přípustná, nicméně dovolatelka se domnívá, že by jeho výslech bylo možné provést dle procesních pravidel českého trestního práva, navíc z materiálů poskytnutých cestou právní pomoci vyplývá, že výslech svědka za účasti obhájců je ve Š. možný, provede-li ho soudce. Návrh státní zástupkyně na provedení tohoto důkazu dožádáním u příslušného š. soudu však nalézací soud zamítl a odvolací soud mu dal za pravdu, čímž oba soudy očividně rezignovaly na provedení tak významného důkazu. Z dostupných podkladů je však zcela zřejmé, že tomuto svědkovi jsou známy zásadní informace o prodeji drogy obviněnými ve Š. Tvrzení T. L. ohledně ceny, za niž se pervitin ve Š. prodával, by bylo možné jistě potvrdit či vyvrátit vyžádáním sdělení příslušných švýcarských orgánů.

Pokud jde o věrohodnost svědka P. M., dovolatelka připustila, že tato byla narušena jeho vystoupením v řízení před soudem. Nicméně, přihlédne-li se k náročnosti důkazní situace, nic nebránilo nalézacímu soudu verifikovat údaje tohoto svědka jeho znaleckým zkoumáním tak, aby bylo možno ve vztahu k jeho paměťovým a interpretačním schopnostem posoudit, nakolik jeho případná dlouhodobější drogová závislost ovlivňuje jeho nynější postoje a tvrzení. I na tento návrh však soudy reagovaly zamítavě a vrchní soud se místo toho pokusil prostou komparační metodou sám míru věrohodnosti svědka objasnit.

Dovolatelka takto shrnula, že vyložená zjištění plynoucí z dosud provedeného dokazování svědčí pro závěr, že nebyla nijak prokázána nepravdivost či vykonstruovanost výpovědi obviněného T. L. Na jeho straně nebyl navíc zjištěn žádný motiv, který by mohl odůvodnit závěr, že jeho tvrzení jsou smyšlená, vedená snahou křivě obvinit další osoby, případně se jim mstít. Naopak, tvrzení jeho spoluobviněných působí místy zcela absurdně, zejména to, že podnikali velmi náročné a zdlouhavé jízdy do Š. v podstatě bezdůvodně, jen pro rozptýlení či proto, že jim T. L. přispíval drobnými částkami na tyto jejich „výlety“, aby jedním dechem tvrdili, že jmenovaný byl věčně bez peněz.

Dovolatelka je však přesvědčena, že podstatnou vadou napadených rozhodnutí je absence syntetického posouzení všech důkazů v jednolitém celku, čili chybí zde pokus sestavit z nich ucelený systém (řetěz), jenž může jedině poskytnout náležitý podklad pro objektivní posouzení věci. Činnost nalézacího soudu ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. se však omezila toliko na fázi analytickou, v níž byly posouzeny jednotlivé důkazy izolovaně, bez návaznosti na všechny důkazy další. Navzdory této vadě však soud druhého stupně meritorní rozhodnutí krajského soudu akceptoval a pouze se pokusil vylepšit jeho argumentaci. Výsledkem je, že skutkové a právní závěry trpí vnitřní rozporností a extrémním nesouladem se skutečným obsahem provedených důkazů (srov. např. III. ÚS 84/94 či III. ÚS 166/95). Nelze ani ponechat bez povšimnutí přístup nalézacího soudu k celkovému hodnocení důkazů v prvním a druhém rozsudku, kdy vlastně jedny a tytéž důkazy poprvé hodnotil v neprospěch, podruhé naopak ve prospěch obviněných. Důkazy nezbytné pro řádné objasnění věci a spolehlivé závěry o vině a trestu, které soudy ovšem procesně akceptovatelným způsobem (jak je výše popsáno) ani nezajistily, lze dle dovolatelky označit za důkazy opomenuté, neboť tyto nebyly zajištěny navzdory tomu, že jejich opatření a provedení procesní strana řádně navrhla a jedná se o důkazy, jež mají pro konečné rozhodnutí zásadní význam. Ne všechny nejasnosti v důkazní situaci musí nutně vést k aplikaci pravidla „in dubio pro reo“, což je zejména u obviněného T. L. postup poněkud paradoxní.

Ze všech popsaných zjištění plyne, že Vrchní soud v Olomouci nesprávně zamítl odvolání státní zástupkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ačkoliv tento rozsudek nalézacího soudu spočíval na nesprávném právním posouzení skutku, byl tedy zatížen vadou předpokládanou v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., čímž naplnil i důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Vzhledem k tomu navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jakož i výroky na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu, a aby dle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dovolání projednal v neveřejném zasedání.

K podanému dovolání se vyjádřil i obviněný M. J. Ve svém vyjádření uvedl, že ani jedna z námitek dovolatelkou uplatněných věcně nenaplňuje dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. I přes rozsáhlé odůvodnění je tvořeno jen polemikou s hodnocením důkazů a se správností skutkových zjištění, která soudy obou stupňů z provedených důkazů vyvodily. Je v něm vedena polemika s obhajobou obviněných a podrobně je rozebíráno, čemu dle dovolatelky měly soudy uvěřit a čemu naopak uvěřit neměly, kdy značná pozornost je věnována otázce věrohodnosti těchto výpovědí či spíše tomu, jak soudy obou stupňů měly tuto věrohodnost vyhodnotit. To vše je vedeno nikoli v rovině právního posouzení skutku či jiného hmotně právního posouzení, ale výlučně v rovině skutkové, resp. důkazní. Dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však nemůže být naplněn jakýmikoliv výtkami vztahujícími se k otázkám hodnocení důkazů, správnosti skutkových zjištění, atd. – takové výtky totiž směřují výlučně do sféry práva procesního. Uzavřel, že dovolání takto bylo ve skutečnosti podáno z jiných než zákonem stanovených a v dovolání samotném formálně vytčených dovolacích důvodů. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. V dovolání uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže).

K námitkám dovolatelkou z hlediska uplatněných dovolacích důvodů dovolací soud uvádí, že tyto je možné považovat za právně relevantní, a to i tehdy, pokud v nich přímo netvrdí, že by rozhodnutí trpělo konkrétním nesprávným hmotně právním posouzením skutku či jiným nesprávným hmotně právním posouzením. Z hlediska dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však možné připustit výjimečně i argumentaci spočívající v tvrzení, že v konkrétní trestní věci existuje tzv. extrémní nesoulad mezi soudy provedenými důkazy a na základě nich učiněnými skutkovými zjištěními, příp. jejich následným právním posouzením. Toto lze dovodit i ze stávající judikatury, jakož i z dosavadní praxe Nejvyššího soudu České republiky a také Ústavního soudu České republiky (srov. III. ÚS 177/04, I. ÚS 4/04). Znovu je nutné ovšem zopakovat, že takový postup je na místě vskutku jen ve výjimečných situacích, a to v případech, kdy dovolání vytýká zcela konkrétní závady v postupu soudů založené již v samotném provádění a hodnocení shromážděných důkazů, případně pokud dokonce vytýká fakt, že soudy některé důkazy ani procesně řádným způsobem neobstaraly, ačkoliv jim v tom nic nebránilo (tzv. opomenuté důkazy). Dovolací soud tak konstatuje, že uvedené lze vztáhnout i na projednávaný trestní případ, v němž se jedná o závažnou trestnou činnost, která byla na soudech nižších stupňů projednávána dokonce opakovaně, také pro jeho náročnost a rozsáhlost. Dovolatelka přitom postupu soudů vytýká (podle svého přesvědčení) zcela zásadní pochybení spočívající jak ve způsobu obstarávání jednotlivých důkazních prostředků, tak i v následném ustanovení skutkových zjištění z nich vyplývajících. Z tohoto hlediska proto také Nejvyšší soud považoval dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantně uplatněný i v rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V rámci projednání dovolání se proto zabýval dovolatelkou vytýkanými vadami právě ve vztahu k postupu soudů při opatřování důkazů a následně posuzoval i jejich hodnocení soudy obou stupňů.

V dovolacím řízení bylo zjištěno, že v dané situaci soud prvního stupně po vrácení věci v prvním odvolacím řízení dospěl k závěru, že na základě shromážděných důkazů nelze dospět k závěru, že by se trestná činnost udála tak, jak byla popsána v obžalobě, což bylo soudem druhého stupně potvrzeno. Dovolací soud konstatuje, že soudy své postoje vyjádřily v obsáhlých a podrobných odůvodněních svých rozhodnutí, z nichž je patrné, že se vskutku pečlivě důkazy zabývaly a tyto dále i stejně pečlivě hodnotily. S jejich závěry se dovolací soud shoduje, a to především proto, že v daném případě se nepodařilo shromáždit takové důkazy, které by ve svém souhrnu i jednotlivě svědčily o nepochybném závěru o nepochybné vině jednotlivých osob ve věci obviněných. Nezbývá než soudům obou stupňů přisvědčit, že v projednávané věci nastala tzv. důkazní nouze, kdy v podstatě toliko z jednoho důkazu, kterým je výpověď T. L., by bylo možné o prokázání trestné činnosti uvažovat. Jak ale z provedených důkazů plyne, zůstala by tato výpověď jediným důkazem, který by spáchání trestného činu s jistotou mohl prokazovat, neboť ostatní opatřené důkazy tuto výpověď nepotvrzují, stojí vždy osamoceně a potvrzují jen dílčí události, které by mohly o spáchání trestného činu svědčit, nicméně na sebe nijak nenavazují. Z toho důvodu soudy správně dovodily, že je třeba na ně pohlížet jen jako na „indicie“, které ale ani samy o sobě, ani ve spojení s dalšími opatřenými důkazy žádným způsobem nedovolují učinit jednoznačné a nepochybné závěry právě o spáchané (označené) trestné činnosti. Takto se dovolací soud zaměřil na zkoumání jednotlivých důkazních prostředků a dospěl ke stejným závěrům jako soudy obou stupňů.

Pokud se jedná o námitku tzv. opomenutého důkazu týkajícího se výpovědi svědka D. B., učiněnou jím jako švýcarským občanem před policejním orgánem ve Š., je dovolací soud přesvědčen, že z této výpovědi (kterou, jak soudy správně dovodily, nebylo vzhledem k nesplnění procesních požadavků možno považovat za důkaz použitelný před českými soudy) neplyne nic, co by bezpečně svědčilo o páchání rozsáhlé drogové činnosti, jak o ní hovořil obviněný T. L.. Svědek B. uvedl, že viděl T. L. toliko jednou prodávat „Piku“ zabalený v igelitových sáčcích v C. Neuvedl však nic dalšího, z čeho by bylo možné usuzovat, že T. L. se věnoval obchodu s drogami delší dobu, že by jej dokonce ve spolupráci s ostatními obviněnými organizoval a tímto způsobem si opatřoval vysoké finanční částky. Naopak, jmenovaný svědek uvedl, že byl L. přítelem, přičemž T. L. se podle něho v C. živil jako homosexuální prostitut. D. B. pak uvedl, že jej také částečně sám podporoval a že T. L. obdržel větší obnosy peněz i od další osoby (E. M., který dále potvrdil skutečnost, že se obviněný ve Š. živil jako homosexuální prostitut). Na základě tohoto zjištění lze tedy dovozovat poměrně logicky, z čeho (přinejmenším částečně) pocházely vysoké příjmy T. L. Dále tento svědek uvedl, že za T. L. jezdili jeho známí z České republiky (obvinění), nicméně jasně nepotvrdil, že by jejich cesty byly motivovány dovozem drog a jejich následným prodejem ve Š. Z daného lze usuzovat, že T. L. ve Š. mohl získávat značné finanční částky právě styky s lidmi homosexuálně orientovanými a s tímto spojenými aktivitami. Kromě toho nelze přehlížet trestnou činnost páchanou T. L. na území Š. v minulosti, kdy tyto prostředky mohly pocházet (a zřejmě i částečně pocházely) z ní. S ohledem na obsah této svědecké výpovědi považuje dovolací soud za správné rozhodnutí vrchního soudu o zamítnutí návrhu státní zástupkyně na provedení výslechu svědka B. před š. soudem, když je zřejmé, že tento svědek by potvrdil jen zdroj finančních prostředků, s nimiž T. L. disponoval, nicméně by zjevně nemohl potvrdit, že by se T. L. ve Š. podílel ve spolupráci s ostatními obviněnými na předmětné trestné činnosti. Nejedná se tak v daném případě ani o opomenutý důkaz, ani o zásah soudu do práva procesních stran navrhovat provedení relevantních důkazů. Tato výpověď by navíc jako důkaz skutečně sloužit před českými soudy nemohla, když v této části lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů a (s ohledem na provedení tohoto důkazu bez možnosti účasti obhájců) jimi dovozeného porušení práva obviněných na obhajobu.

Pokud jde o důkaz výpovědí svědka M., ani tento nemohl být považován za takový, který by podporoval tvrzení T. L., když se jednalo o svědka, kterého soudy označily jako naprosto nevěrohodného, a to proto, že tento svou výpověď učiněnou v přípravném řízení (která svědčila o spáchání trestné činnosti) posléze radikálně změnil tak, že vše původně řečené popřel a neuvedl ani důvod tohoto svého postoje. Toto, s přihlédnutím k jeho trestní minulosti, dle názoru dovolacího soudu umožňovalo učinit soudům závěr o tom, že daného svědka není možno hodnotit jako věrohodného a znalecké zkoumání jeho osobnosti ze stránky psychologické či psychiatrické by na tom evidentně nemohlo nic změnit. Pro jeho nevěrohodnost pak hovoří i to, že svou první výpověď učinil jen dva měsíce poté, co se ve věznici mohl setkat s T. L. Podrobné hodnocení jeho výpovědi pak soudy rozebraly v odůvodnění svých rozhodnutí, když se zabývaly a vyloučily i to, že by měl být T. L. k trestné činnosti nucen, což (vzhledem k osobnosti T. L.) bylo vyloučeno i znaleckým zkoumáním.

Takto bylo třeba dovodit, že provedenými důkazy nebyla klíčová výpověď T. L. potvrzena. V této souvislosti je nutné poukázat zejména také na znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, jejichž závěry hovoří o tom, že samotný T. L. je osobou s rysy histriónství (přehnané upozorňování na vlastní osobu), sebestřednou, egoistickou, zaměřenou na sebe, která svých cílů dosahuje s houževnatostí, vytrvalostí a bezohledností, který je schopen získávat finanční prostředky jakkoliv, a to i trestnými činy (viz trestní minulost obviněného). Se soudy lze takto souhlasit i v tom, že ani dalšími ve věci opatřenými důkazy k potvrzení údajů plynoucích z výpovědi T. L. dojít nemohlo. Těmi byla zjištění z hraničního přechodu R., telefonické odposlechy a elektronická komunikace mezi obviněnými navzájem. Je pravdou, že v telefonické i elektronické komunikaci obvinění hovoří o „tom, něčem, pneumatikách aj.“, i to, že na hranicích byla zaznamenána vozidla, jejichž posádku tvořili právě obvinění. Na druhé straně je však nutné konstatovat, že tyto důkazy potvrzují toliko komunikaci mezi obviněnými, jež se týkala transferu finančních částek a pohybu obviněných mezi Českou republikou a Š. k. v době, kdy měla trestná činnost probíhat, avšak žádný z těchto důkazů nesvědčí bezpečně o tom, že by se tyto aktivity uskutečňovaly v souvislosti s obchodem s drogami (pervitinem). I na ně lze proto pohlížet pouze jako na indicie, z nichž by mohla toliko za určitých okolností (pokud by s nimi korespondovaly důkazy nepochybně svědčící o drogové trestné činnosti) být dovozována vina obviněných. Za stávající situace však soudy k takto jednoznačnému závěru (o nepochybně a jednoznačně prokázané vině) však dospět nemohly.

Po přezkoumání provedeného dokazování, jakož i hodnocení důkazů učiněné soudy dovolací soud konstatuje, že nepochybně v daném případě zůstává nezodpovězena otázka, proč obvinění poměrně často a vždy na krátkou dobu do Š. za T. L.em jezdili a z jakého důvodu jim tento posílal peníze. Pochybnosti zůstávají např. u D. S., který měl v ČR rodinu a byl navíc bez práce. Z jeho výpovědí však plyne, že o tomto T. L. věděl a právě proto jej do Š. zval a peníze mu poskytoval (a to i před počátkem projednávané trestné činnosti). Dle názoru dovolacího soudu tato zjištění opět korespondují s povahovými vlastnostmi T. L. tak, jak byly zjištěny znalci, kdy stejný závěr platí rovněž ohledně návštěv a možných pozvání ostatních obviněných. Jestliže znalci dovodili, že T. L. byl rád středem pozornosti, lze toto považovat za důvod k podání zkreslené, resp. nepravdivé, vymyšlené výpovědi z jeho strany. Jak již řečeno, stejně tak nebylo možno z důkazů, které měly soudy k dispozici, dovozovat ani původ ani množství peněz poskytovaných T. L. ostatním obviněným, když to, že by tyto měly pocházet z předmětné trestné činnosti a že měly být v řádech miliónů korun, uváděl opět pouze sám T. L. V tomto směru by bylo dle dovolacího soudu bezpředmětné i (dovolatelkou navrhované) nové dožádání švýcarských policejních orgánů ohledně zjištění ceny, za niž se v inkriminované době pervitin na území C. prodával.

Na tomto místě tedy dovolací soud konstatuje, že proces dokazování, které bylo soudy učiněno, byl rozsáhlý a vyčerpávající, v rámci něhož soudy skutečně opatřily, provedly a posléze hodnotily všechny dostupné důkazy, když tyto zhodnotily každý jednotlivě a pokusily se i o jejich zhodnocení v souhrnu. Jestliže však za použití pravidel formální logiky nebylo možné z nich sestavit ucelený, nepřerušený řetězec důkazů, které by na sebe nepochybně navazovaly a dokládaly tak jednoznačně vinu obviněných, nemohly soudy ani dospět do stadia hodnocení důkazů jiným způsobem než, jak vyžaduje zákon, zejména v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Takto rozhodně nelze soudům za vzniklé důkazní situace (důkazní nouze) vyčítat to, že shromážděné důkazy nehodnotily v jejich souhrnu, když k takovému přístupu neměly, vzhledem k řečenému, ani reálnou možnost, když svůj náhled v tomto směru přiléhavým způsobem ozřejmily v důvodech ve věci přijatých rozhodnutí. Nejvyšší soud se shodnout se skutkovými i právními závěry (ke kterým nakonec dospěly), že totiž kromě nevěrohodných výpovědí T. L. a P. M. neexistovaly v projednávané věci v podstatě žádné jiné důkazy, z nichž by se po jejich celkovém zhodnocení dalo usuzovat na to, že se trestná činnost udála a že byla spáchána právě obviněnými a také žalovaným způsobem. Proto je tedy zcela zjevné, že samotný proces hodnocení shromážděných důkazů zůstal omezen na úvahy ohledně věrohodnosti jednotlivých důkazů a na to, zda skutková zjištění z nich učiněná bylo možné pokládat za nepochybná. Takové úvahy však, jak již řečeno, nastalá důkazní situace nedovolovala. Proto soudům (v důsledku nedostatečně učiněných skutkových zjištění), zajisté nezbylo nic jiného, než v duchu zásady „in dubio pro reo“ všechny obviněné obžaloby zprostit s tím, že nebylo prokázáno, že se skutek stal.

Pokud pak jde o charakter námitek dovolatelky, nutno konstatovat, že tyto směřují proti soudy učiněným skutkovým zjištěním, když jimi napadají výhradně opatřování, provádění a hodnocení důkazů soudy a z toho vzešlá skutková zjištění. V této souvislosti, nad rámec toho, co bylo řečeno v úvodu, však nutno opětovně zdůraznit, že dovolací soud zásadně není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Provedení a hodnocení důkazů před soudem prvního i druhého stupně, jakož i objasňování okolností předmětného skutku orgány činnými v trestním řízení v rámci přípravného řízení, lze v projednávaném případě jednoznačně hodnotit jako provedené v souladu s § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a na základě toho skutková zjištění, která nedovolovala učinit závěr o spáchání žalovaného skutku, celkově považovat za úplná a správná. Nelze tak než uzavřít, že s ohledem na uvedené nebyl zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněn právně relevantně, současně však byl právně relevantně uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v tomto směru však jde, z důvodů již zmíněných, o dovolání zjevně neopodstatněné.

S poukazem na uvedené pak Nejvyšší soud České republiky podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. června 2008

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka

Vydáno: 11. June 2008