JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 569/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. května 2008 o dovolání podaném obviněným Mgr. Bc. V. J., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 61 To 323/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 1 T 62/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 1 T 62/2006, byl obviněný Mgr. Bc. V. J. uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „dne 16. 5. 2006 v době kolem 10.00 hod. v P., se po spáchání dopravního přestupku prokazoval pplk. J. Č. padělaným průkazem Policie ČR s osobním evidenčním číslem, opatřeným svojí fotografií, přičemž následně bylo zjištěno, že uvedený služební průkaz je veden na jméno J. Z.“ Za tento trestný čin byl obviněný podle § 176 odst. 1 tr. zák. za použití § 53 odst. 2 písm. a) tr. zák. odsouzen k peněžitému trestu ve výši 50.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 11. 2006, sp. zn. 61 To 451/2006, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým současně napadl ve výroku o vině i ve výroku o trestu rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) a písm. g) tr. ř. Z jeho podnětu Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 3 Tdo 551/2007, podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i řízení tomuto rozhodnutí předcházející, a současně další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného plně opodstatněným podle hledisek ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., když dospěl k závěru, že obviněný byl postupem odvolacího soudu zbaven práva na to, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tedy zbaven i možnosti realizovat procesní práva obviněného v odvolacím řízení, když byl vadně vyrozuměn o místu (jednací síni), kde se veřejné zasedání koná. Tím objektivně došlo k porušení ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř., což následně vedlo k tomu, že bylo provedeno veřejné zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněného, ačkoliv pro to nebyly splněny zákonné podmínky, neboť obviněný (dovolatel) v posuzovaném případě jednoznačně projevil vůli, že svého práva zúčastnit se veřejného zasedání využít hodlá. Vzhledem k zjištěným procesním vadám, pro něž bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc vrácena do stádia řízení o řádném opravném prostředku (odvolání), považoval Nejvyšší soud za předčasné zabývat se napadeným rozhodnutím i z hlediska uplatněných hmotně právních námitek v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Městský soud v Praze poté odvolání obviněného znovu projednal v řízení, ve kterém odstranil vytýkanou vadu a usnesením ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 61 To 323/2007, pak rozhodl, že se toto odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 1 T 62/2006, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítá. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 4. 10. 2007 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Rovněž toto rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, a to z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že příčinou nesprávného právního posouzení je nedostatečně zjištěný skutkový stav, neboť soudy obou stupňů nerespektovaly ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a náležitě neobjasnily věc, neboť nevyslechly svědkyni (spolujezdkyni svědka Č.), která byla údajnému protiprávnímu jednání přítomna. S konstatováním odvolacího soudu, že tuto svědkyni nelze ztotožnit, vyslovil dovolatel nesouhlas, neboť podle jeho názoru svědek Č. vědomě jméno svědkyně zamlčel. Rovněž z tohoto důvodu je pak třeba považovat výpověď svědka Č. za zaujatou a nevěrohodnou. Ve svém důsledku pak dokazování neposkytuje dostatečný podklad pro vymezení inkriminovaného skutku.

Dovolatel zároveň poukázal na to, že ani na základě soudem zjištěného skutkového stavu věci nelze dospět k závěru, že se trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák. dopustil. Předmětná listina podle názoru dovolatele neměla způsobilost plnit funkci listiny, kterou měla padělat. Jednalo se totiž o pouhou neověřenou obyčejnou kopii veřejné listiny, která byla upravena. Tato listina přitom neobsahuje nápis „služební průkaz“ a pokud jde o snímek dovolatele na této listině, je na první pohled zjevné, že celé provedení listiny je fotokopie a fotografie je pouhou podobenkou obviněného, nikoliv přilepenou fotografií. Jestliže by jednání proběhlo způsobem, který je popsán ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, pak svědek Č. byl podle dovolatele schopen okamžitě rozpoznat, že nejde o služební průkaz Policie ČR. Ve skutečnosti pak svědek Č. předmětnou listinu sice u dovolatele zahlédl, inicioval příslušné šetření a svoji výpověď upravil a přizpůsobil tomu, co dovolatel vypovídal v přípravném řízení. Soudy navíc uvedenou listinu nikdy neporovnaly s případným originálem služebního průkazu policisty Z. Dovolatel soudům vytkl, že nevzaly zřetel ani na stávající judikaturu, např. R 30/1979 SbRt. či rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 3. 2003, sp. zn. 7 Tdo 27/2003, která podle jeho názoru dopadá na posuzovaný případ. Z těchto rozhodnutí totiž vyplývá, že neověřená kopie veřejné listiny není veřejnou listinou ve smyslu § 176 odst. 1 tr. zák. a podstatná změna obsahu takové kopie bez ověření příslušným orgánem není proto trestným činem podle § 176 odst. 1 tr. zák. V dovolatelově případě přitom byla upravována jen kopie veřejné listiny, která však nepožívá téže ochrany jako originál.

S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, „aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 61 To 323/2007, a současně zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 1 T 62/2006, který je postižen stejnou vadou jako napadené rozhodnutí soudu druhého stupně.“

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá pouze jediná uplatněná námitka, a to ta, jíž obviněný zpochybnil způsobilost padělku plnit funkci pravého služebního průkazu příslušníka Policie ČR. Tuto námitku je však třeba hodnotit jako zjevně neopodstatněnou.

Podle státní zástupkyně soudy obou stupňů naprosto správně uzavřely, že průkaz policisty Policie ČR je veřejnou listinou, tedy listinou vydanou státním orgánem, zaměstnavatelem jeho držitele, osvědčující určitou skutečnost, a to příslušnost osoby k policejnímu sboru, kterou je tento státní orgán oprávněn osvědčovat. Jde tedy bezesporu o listinu veřejnou, která osvědčuje příslušnost policisty k policejnímu sboru a potažmo tak dosvědčuje, že tato osoba je nadána z titulu svého postavení řadou zákonem svěřených oprávnění, na která státní zástupkyně současně konkrétně poukázala. Z rozsahu oprávnění policisty pak vyplývá i velmi vysoká společenská nebezpečnost trestného jednání dovolatele, který se prokazoval padělaným průkazem policisty Policie ČR.

K otázce způsobilosti padělku být hodnocen jako padělek veřejné listiny státní zástupkyně zdůraznila, že kritériem zde je, zda padělaná listina je způsobilá k oklamání, přičemž na úrovni dokonalosti padělku nezáleží. Z průběhu skutkových událostí je v dané věci zřejmé, že padělaný služební průkaz policisty byl způsobilý k oklamání, neboť svědek, policista pplk. J. Č., nepochyboval o pravosti obviněným předloženého padělaného průkazu Policie ČR z důvodu nekvalitnosti jeho vyhotovení. Jeho pochybnosti vzbudilo teprve podezřelé chování obviněného. Podle státní zástupkyně je sice pravdou, že neověřená kopie veřejné listiny není veřejnou listinou ve smyslu § 176 odst. 1 tr. zák. a podstatná změna obsahu takové kopie bez ověření příslušným orgánem není proto trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák. (R 30/1979 SbRt.). O takový případ se však v nyní projednávané věci evidentně nejedná. Není totiž obvyklé, aby policista osvědčoval svoji příslušnost k policejní složce prostřednictvím kopie služebního průkazu. Pokud byl vyroben padělek služebního průkazu, došlo ke zfalšování průkazu samotného, nikoliv k úpravám na kopii. Dovolatelův odkaz na výše citovaný judikát je podle státní zástupkyně tudíž zcela nepřípadný.

Své vyjádření k dovolání státní zástupkyně uzavřela tím, že stíhaný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn a nalézací soud zvolil přiléhavou právní kvalifikaci trestného jednání obviněného jako trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák. To znamená, že ani odvolací soud nepochybil, pokud se s takovou právní kvalifikací v plném rozsahu ztotožnil. Námitky dovolatele týkající se nesprávného právního posouzení skutku v daném případě nemohou obstát. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Obviněný Mgr. Bc. V. J. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265 e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci namítl nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, neúplnost provedeného dokazování (nevyslechnutí spolujezdkyně policisty pplk. J. Č.) a nevěrohodnost svědecké výpovědi svědka pplk. J. Č. Takové námitky se ovšem týkají primárně procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však dovolatelem uplatněn právně relevantně námitkou, že inkriminovaná listina byla pouhou neověřenou obyčejnou kopií veřejné listiny, jež byla upravena. Navíc neobsahovala potřebné náležitosti, takže bylo možno zjevně a ihned rozpoznat, že se nejedná o služební průkaz příslušníka Policie ČR.

Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

V obecné rovině je nejprve třeba stručně uvést, že trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který padělá veřejnou listinu nebo podstatně změní její obsah, aby jí bylo užito jako pravé, nebo kdo takové listiny užije jako pravé. Pojem veřejné listiny není v zákoně blíže definován. Podle judikaturou ustálené soudní praxe se za ni považuje dokument vydaný státním orgánem, kterým se zakládá právo nebo povinnost nebo se jím zjišťuje určitý stav. Se zřetelem k posuzovanému případu je veřejnou listinou i služební průkaz příslušníka policie, neboť tento dokument osvědčuje, že jeho držitel je příslušníkem Policie ČR, tedy osobou, které zákon k výkonu služební činnosti zároveň svěřuje určité pravomoci. Pod pojmem padělání veřejné listiny se pak rozumí vyhotovení nepravé listiny takové povahy (zde služebního průkazu příslušníka policie), která má vyvolat dojem listiny vydané předpokládaným způsobem příslušným orgánem. Přitom není rozhodující, zda obsah takové padělané listiny odpovídá přesně skutečnosti. Poněvadž jde o trestný čin úmyslný (srov. § 3 odst. 3 tr. zák., § 4 tr. zák.), musí být zjištěno, že si pachatel byl jednak vědom toho, že se jedná o padělek, a zároveň jednal s cílem, aby takové listiny bylo použito jako pravé. Čin je přitom dokonán až užitím padělané veřejné listiny jako pravé. Z hlediska užití takové listiny je pak podstatné to, že ji pachatel použije ke stejnému účelu, k jakému slouží pravá veřejná listina.

V posuzovaném případě nebyly výše uvedené zásady porušeny. Soudy svá rozhodnutí založily na skutkových zjištěních (stručně popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v odůvodnění obou soudních rozhodnutí), že obviněný (dovolatel) se v souvislosti s dopravním přestupkem, který měl v inkriminovanou dobu spáchat, prokazoval příslušníku Policie ČR pplk. J. Č. jako policista plnící služební úkoly. Tuto skutečnost se pak snažil doložit tím, že z určité vzdálenosti ukázal svědkovi Č. padělaný služební průkaz příslušníka Policie ČR opatřený svojí fotografií, takže u svědka zprvu nevzbudil žádné podezření, že mu ukazuje nepravý dokument. Předmětný „služební průkaz“ s osobním evidenčním číslem byl ovšem ve skutečnosti veden na jméno policisty J. Z. S povahou předmětného padělku se pak odvolací soud náležitě vypořádal na str. 2, 3 svého rozhodnutí. Jeho závěry považuje Nejvyšší soud za správné a lze na ně plně odkázat.

Námitkám dovolatele, že ve skutečnosti šlo toliko o neověřenou kopii veřejné listiny a v tomto smyslu že se o veřejnou listinu nejedná, nelze přisvědčit. Služební průkaz příslušníka Policie ČR je totiž veřejnou listinou, jejíž kopie (ani ověřené) se při prokazování příslušnosti k Policii ČR neužívají. Použitý padělek zde nemá povahu změny (úpravy) obsahu kopie veřejné listiny bez ověření příslušným orgánem, neboť předmětem zfalšování byl služební průkaz sám a v tomto smyslu se jím dovolatel jako pravým prokazoval. Jde tedy o zcela jiný případ, než jaký má na mysli rozhodnutí č. 30/1979 SbRt., které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku připomíná. Na to konečně ve svém vyjádření k dovolání výstižně poukázala i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.

S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně lze považovat za rozhodnutí věcně správná, neboť zjištěný skutkový stav věci odpovídá následnému právnímu názoru obou soudů, že dovolatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák., neboť padělané veřejné listiny užil jako pravé. Rozhodnutí soudů tedy nespočívají na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Je tedy možno uzavřít, že Nejvyšší soud nezjistil, že by napadené rozhodnutí ve vztahu k relevantně uplatněným dovolacím námitkám trpělo vadami předpokládanými v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněného Mgr. Bc. V. J. bylo proto shledáno zjevně neopodstatněným a Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. května 2008

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 07. May 2008