JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 561/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 14. května 2008 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 6 To 357/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 2 T 58/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. 2 T 58/2005, byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák, kterého se měl dopustit skutkem spočívajícím v tom, že „v N. dne 9. 12. 2004 kolem 22.00 hodin v zámeckém parku fyzicky napadl poškozeného R. M., tak, že ho žduchal, poté ho praštil do hlavy a když upadl na zem, kopal do něho nohou, přičemž z kapsy kalhot poškozenému vytáhl peněženku, ze které odcizil finanční hotovost ve výši 350,- Kč“. Za to byl obviněný podle § 234 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 6 To 357/2007, jímž z podnětu podaného odvolání podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak ve věci na identickém skutkovém základě (viz shora) znovu rozhodl tak, že se obviněný uznává vinným jednak trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a jednak trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák. Za tyto trestné činy mu podle § 202 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, byla s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázána podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 27. 9. 2007 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým toto rozhodnutí napadl v celém rozsahu a zároveň napadl i jemu předcházející řízení. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že skutek, tak jak byl zjištěn soudem prvního stupně, nelze kvalifikovat jako trestný čin, neboť podle dovolatelova přesvědčení nelze dovodit znak jednání jako složky objektivní stránky trestného činu a rozsudek je založen na konstrukci trestní odpovědnosti dovolatele za následek a nikoliv též za jednání a příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem. Jestliže se soud druhého stupně ztotožnil s nesprávnými skutkovými zjištěními nalézacího soudu a nevzal v úvahu námitky obsažené v řádném opravném prostředku (odvolání) týkající se rozsahu skutkových zjištění a jejich správnosti a trestnosti, pak svým postupem založil - stejně jako soud prvního stupně - vadu odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu. Podle dovolatele jde sice o právní posouzení skutku, které je samo o sobě v souladu s hmotným právem, avšak nemůže obstát, protože byla porušena zásada presumpce neviny. Dovolatel zdůraznil, že se ve skutečnosti žádného trestného činu nedopustil. S ohledem na výše uvedené důvody v závěru dovolání navrhl, „aby Nejvyšší soud ČR podle § 265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín, zcela ve výroku o vině a zcela ve výroku o trestu, včetně výroků souvisejících, a zrušil též další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, a poté aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby“.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že obviněný s odkazem na důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenamítl, že by soudy učiněná skutková zjištění neodpovídala zákonným znakům trestných činů, jimiž byl uznán vinným, neboť své námitky založil výlučně na tvrzení, že se skutku nedopustil, resp. žádný trestný čin nespáchal. V této skutečnosti pak dovolatel spatřuje absenci svého trestného jednání, a proto i chybějící příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem. Ve skutečnosti je však zřejmé, že se dovolatel snaží dosáhnout změny skutkových zjištění a teprve v návaznosti na to i změny posouzení svého jednání jako beztrestného.

Z obsahu obou soudních rozhodnutí je přitom podle státní zástupkyně zřejmé, že skutek byl bez jakýchkoli pochybností řádně objasněn. Odvolací soud zvolil přiléhavou právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá zákonným kritériím. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu současně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž mezi nimi neexistuje tzv. extrémní rozpor. Obviněným uplatněné námitky tudíž stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby tak za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.

Obviněný J. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu ve věci samé, kdy soud rozhodl ve druhém stupni, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor soudem zjištěným skutkovým stavem věci (vyjádřeným ve výroku napadeného rozsudku) ve vztahu k soudem použité právní kvalifikaci skutku, ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o námitky vůči rozsahu (neúplnosti) provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů oběma soudy, když zdůraznil především to, že v řízení byla v jeho neprospěch porušena zásada presumpce neviny. To znamená, že dovolatel s primárním poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci spojoval právní názor, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno, ačkoliv se ve skutečnosti žádného trestného činu nedopustil, resp. že provedené důkazy takový závěr nedovolovaly.

Z dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu (viz str. 3) i z rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 8) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily závěr o vině obviněného (dovolatele) skutkem, který odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně, který skutek kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.), právně kvalifikoval jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. v souběhu s trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák. Svůj postup současně v odůvodnění svého rozhodnutí v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. náležitě vyložil. Oba soudy se zároveň zabývaly i důkazními návrhy obviněného. Soud prvního stupně ve svém rozsudku (str. 7 a 8) uvedl důvody, proč nebylo přistoupeno k provedení navrhovaných důkazů. Soud druhého stupně o návrhu obviněného na doplnění dokazování rozhodl po poradě ve veřejném zasedání konaném o odvolání (viz usnesení na č. l. 107 spisu).

Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

K dovolání obviněného je pak nutno dále poznamenat, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v § 265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.

Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal toliko doplnění a přehodnocení důkazů ve svůj prospěch a v tomto smyslu následného zjištění skutečností pro něj podstatně příznivějších, tedy odlišných od těch, které soudy po analýze obsahu provedených důkazů vzaly při svém rozhodování v úvahu.

Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného J. H. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. května 2008

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 14. May 2008