JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 56/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. března 2008 o dovolání podaném Z. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích sp. zn. 14 To 50/2007 ze dne 5. 9. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 1 T 68/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 1 T 68/2006 ze dne 16. 1. 2007 byl dovolatel uznán vinným trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona (dále jen tr. zák.) a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce myslivecké stráže na dobu tří let. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 20.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců a bylo též rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.

V předmětné věci podal Z. Š. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích rozsudkem sp. zn. 14 To 50/2007 ze dne 5. 9. 2007 tak, že z podnětu odvolání obžalovaného napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že dovolatele uznal vinným trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., když příslušný skutkový děj podrobně popsal ve výrokové části svého rozhodnutí. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce myslivecké stráže na dobu dvou roků a šesti měsíců a k peněžitému trestu ve výši 15.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Dále bylo též rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal Z. Š. dovolání a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že skutková věta obsažená ve výroku napadeného rozsudku neobsahuje formu zavinění ve vztahu k označeným trestným činům, jimiž byl shledán vinným. Dále poukázal na nedostatečně vedené dokazování spočívající v tom, že se soudy odpovídajícím způsobem neseznámily s provedenými důkazy, tyto nesprávně hodnotily a to v neprospěch dovolatele. Takto poukázal na pitevní zprávu o zastřelení psa i na výpovědi ve věci slyšených a označených svědků. Uvedl také, že nebylo vyvráceno, že pes na něj útočil a dovolatel tak jednal v rámci nutné obrany ve smyslu ustanovení § 13 tr. zák., případně ve smyslu ustanovení § 14 tr. zák. v souvislosti s ochranou zvěře před útočnou činností psů. Konečně se soudy nevypořádaly odpovídajícím způsobem se zněním § 14 odst. 1 písm. e) zák. č. 449/2001 Sb., které pojednává o volném pohybu tam uvedených zvířat a oprávnění myslivecké stráže tyto zvířata usmrtit za podmínek uvedených v tomto ustanovení. Nedostatečně se potom soudy vypořádaly i s výší způsobené škody ve vztahu ke kvalitě zastřeleného psa. S ohledem na uvedené námitky také nelze mít za to, že soudy se nevypořádaly adekvátně i s otázkou materiální stránky trestného činu, když nedostatečně hodnotily právem chráněný zájem společnosti na ochraně zvířat, když s poukazem na uvedené skutečnosti se trest, který mu byl uložen, jeví (i s ohledem na jeho osobu) jako nepřiměřeně přísný. Proto také navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení (správně rozsudek) podle § 265k tr. ř. zrušil a podle § 265m tr. ř. sám ve věci rozhodl a podle § 226 písm. b) tr. ř. dovolatele zprostil obžaloby nebo podle § 265l tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Dovolací soud k dnešnímu dni neobdržel písemné podání, kterým by nejvyšší státní zástupkyně případně uplatnila svá práva vyplývající z ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř., zejména právo vyjádřit se k dovolání obviněného.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod dovolání uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud tato jsou ovšem takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze spolehlivě přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

V dané věci z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu druhého stupně dovolatel namítl, že uvedený popis nevyjadřuje dostatečně formu zaviněného jednání dovolatele, když nelze rozpoznat, zda předmětný skutek spáchal jednáním úmyslným či nedbalostním, když není takto vyjádřeno, zda věděl, že pes podléhá ochraně a chtěl ho i přesto zastřelit, či mohl vědět a spoléhal na to, že nedojde ke škodlivému následku. Tato námitka, stejně jako námitky vznesené v souvislosti s poukazem na jeho jednání v nutné obraně (§ 13 tr. zák.) či krajní nouzi (§ 14 tr. zák.) jsou právně relevantní, avšak zjevně neopodstatněné. To proto, že z uvedené skutkové věty jednoznačně plyne, že dovolatel si byl nepochybně vědom, že v kritické době má postavení veřejného činitele a také úmyslně (neoprávněně) zastřelil pětiletého loveckého psa plemene English Pointer. Tyto skutečnosti z označené tzv. skutkové věty soudu druhého stupně zjevně plynou a nic na tom nemění ani skutečnost, že výraz „úmyslně“ nebyl v příslušné skutkové větě uveden verbis expresis, když z této skutkové věty (doprovozené i detailním výkladem v rámci odůvodnění citovaného rozsudku) je jeho jednání nutno považovat za jednání minimálně v úmyslu nepřímém. Z učiněných skutkových zjištění také jednoznačně plyne, že dovolatel v kritické době nejednal v rámci nutné obrany či dokonce krajní nouze. Zejména i odvolací soud se zákonu odpovídajícím způsobem vypořádal s námitkami dovolatele, které tento v zásadě opakoval i v řízení dovolacím. V tomto směru poukázal na celou řadu svědeckých výpovědí ve věci učiněných i na znalecký posudek ve vztahu k výši způsobené škody, kdy také vysvětlil, proč takto učiněná zjištění pokládá za správná a úplná. V souladu s učiněnými skutkovými zjištěními (zejména i ve věci pořízenou fotodokumentací, pitevní zprávou a svědeckou výpovědí MVDr. J. G.) dospěl k jednoznačnému závěru, že předmětný pes byl zasažen dvěma skupinami broků do levé části těla ve směru zadopředním a v této souvislosti poukázal správně i na nesrovnalosti ve výpovědi dovolatele. Střelba na psa tak rozhodně nebyla vedena zepředu, ale zezadu, případně z boku a takto bylo zřetelně prokázáno, že nemohlo jít o střelbu na psa, který útočil. Námitka dovolatele o jeho jednání v rámci nutné obrany či dokonce krajní nouze potom ve světle uvedeného nemůže obstát. Stejně tak odvolací soud dospěl i k přiléhavým závěrům o věrohodnosti výpovědí svědka J. L., vysvětlil také odpovídajícím způsobem, proč tomuto svědkovi (na rozdíl od svědka J. A.) uvěřil. Rovněž výše způsobené škody byla stanovena relevantním způsobem formou znaleckého posudku, o jehož objektivnosti není důvodu pochybovat. Stejně také odvolací soud vysvětlil, proč považoval návrhy na doplnění dokazování za nadbytečné, když nakonec uvedeným skutkovým zjištěním přiměřil i závěry právní, a to pokud dospěl k závěru, že dovolatel jednal minimálně v úmyslu nepřímém, a to ve vztahu k oběma předmětným trestným činům. To proto, že jako člen myslivecké stráže a priori musel znát povinnosti z této funkce plynoucí a věděl nepochybně, že jednal v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 písm. e) zák. č. 449/2001 Sb., o myslivosti, věděl tedy, že může porušit zájmy společnosti chráněné trestním zákonem a s jejich porušením byl srozuměn. Přitom jeho postavení v rozhodné době korelovalo s postavením veřejného činitele (§ 89 odst. 9 tr. zák.) a svým jednáním proto vykonával pravomoc mu svěřenou v rozporu se svými povinnostmi vymezenými již shora citovaným ustanovením zákona o myslivosti. Věděl tudíž, že se jedná o psa loveckého plemene a jeho zastřelením potom způsobil již popsanou škodu. K namítané absenci materiální stránky jeho jednání je potom namístě ve stručnosti uvést, že společenská nebezpečnost jeho jednání je nepochybná, když nejen, že jednal v rozporu se svými povinnostmi, ale jednoznačně i neeticky a to i po střelbě, kdy si zasaženého psa dále nevšímal a posléze jej zahrabal pod kupu staré trávy. Není tak dáno nic, co by společenskou nebezpečnost jeho jednání snižovalo a také z tohoto pohledu se jemu uložený trest rozhodně nejeví jako nepřiměřený.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. března 2008

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka

Vydáno: 12. March 2008