JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 540/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. května 2006 o dovolání podaném obviněným Ing V. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 To 28/2005 ze dne 23. 6. 2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 21/1998, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 39 T 21/1998 ze dne 25. 6. 2004 byl dovolatel uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ukončeným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona k § 148 odst. 2, odst. 4 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák mu byl též uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu předmětu podnikání – koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu čtyř let.

V předmětné věci podal Ing. V. P. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem sp. zn. 1 To 28/2005 ze dne 23. 6. 2005 tak, že napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a znovu rozhodl tak, že obžalovanému uložil trest odnětí svobody v trvání tří let, který mu podle § 58 odst. 1 a § 60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil při současném vyslovení dohledu na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil peněžitý trest ve výši 500.000,- Kč, přičemž pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, mu stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložil dále obžalovanému trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání s předmětem koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu čtyř let.

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal Ing. V. P. dovolání a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), písm. g) a písm. h) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že má za to, že rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), neboť trestní stíhání mělo být na základě ust. § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastaveno z důvodu jeho nepřiměřeně dlouhého trvání. Dle jeho názoru je právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, integrální součástí základního práva na spravedlivý proces. Dovolatel je přesvědčen, že trvání řízení po dobu delší než šest let zakládá rozpor s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, přičemž uvádí, že konstantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva je vystavěna rovněž na stanovisku, že dobu řízení trvající do pravomocného skončení trestního řízení delší než šest let nelze tolerovat. V této souvislosti poukázal rovněž na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR. Uvedl dále, že doba mezi trestným jednáním dovolatele a vynesením konečného rozhodnutí má bezprostřední vliv na účel trestu, jehož má být uložením konkrétního trestu dosaženo ve smyslu § 23 tr. ř., a to tím spíše, pokud bylo navíc v trestním řízení osvědčeno, že posuzované jednání bylo v jeho životě jistým excesem, a kdy samotná vina dovolatele je dovozována pouze na základě nepřímých důkazů a vývodů soudů obou stupňů. Na podporu svých tvrzení uvedl, že trestní stíhání bylo proti němu zahájeno sdělením obvinění dne 19. 1. 1995 a ukončeno pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci dne 23. 6. 2005, byl tedy zatížen trestním stíháním, jak v osobním, tak ve společenském životě po dobu deseti let, přičemž zdůrazňuje, že sám nijak negativně délku trestního stíhání neovlivnil (v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ČR I. ÚS 554/04). Dovolatel dále poukázal na hrubou nelogičnost jemu uložených trestů, když mu bylo uloženo, aby uhradil státu částku ve výši 500.000,- Kč a současně mu bylo zakázáno podnikání přesto, že toto bylo a je jediným zdrojem jeho příjmů. Byla mu tak odňata možnost si na splnění peněžitého trestu vydělat. V souvislosti s uložením trestu zákazu činnosti uvedl také, že tento je v rozporu s účelem ukládaného trestu, který má vedle represivní složky působit k ochraně zájmů společnosti a rovněž zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti. Uvádí, že po celou dobu trvání trestního stíhání vykonával podnikatelskou činnost, která je mu nyní zakázána, přičemž se ani jednou nedostal do rozporu se zákonem, jeho podnikání bylo bezúhonné a řádné, a tento trest se tedy dle něj míjí účelem. Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 To 28/2005 a vrátil věc příslušnému soudu k dalšímu řízení se závazným doporučením, příp. aby Nejvyšší soud dle § 265m tr. ř. ve věci sám rozhodl, a to tak, že trestní stíhání proti dovolateli zastaví dle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky, který v něm uvedl, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví, že porušení práva na spravedlivý proces by bylo sankcionováno povinností státu v trestním stíhání nepokračovat a trestní stíhání zastavit. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím ke kritériím zakotveným v judikatuře soudu, jimiž jsou složitost případu, chování stěžovatele a chování státních orgánů aj., Soud v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou lhůtu považovat. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z článku 6 odst. 1 Úmluvy pak v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil. Proto lze uzavřít, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy neobsahuje žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání a nelze se na ně proto odvolat jako na důvod pro zastavení trestního stíhání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Povinnost orgánů činných v trestním řízení zastavit trestní stíhání v důsledku nepřiměřených průtahů a délky trestního stíhání nelze přitom vyvodit ani z judikatury Ústavního soudu ani z judikatury Nejvyššího soudu ČR. Dodal, že k délce trestního řízení odvolací soud přihlédl velmi výrazně při rozhodování o trestu a má tedy za to, že takovýmto rozhodnutím bylo porušení práva kompenzováno v míře zcela dostačující a že odvolací soud v tomto směru postupoval právě ve smyslu závěrů dovolatelem citovaného nálezu I. ÚS 554/04. Z hlediska dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podotýká, že dovolatel cituje obě jeho varianty, ale neuvádí žádnou argumentaci, která by se týkala uložení trestu mimo sazbu (uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici dovolatel jistě napadnout nemínil). Z hlediska námitek týkajících se uložení trestu peněžitého vedle trestu zákazu činnosti podotýká, že trestní zákon výslovně vylučuje pouze uložení trestu peněžitého vedle trestu propadnutí majetku (§ 28 odst. 2 tr. zák.). Další omezení pro uložení trestu peněžitého pak vyplývají z ust. § 53 odst. 1, 2 a § 54 odst. 1 tr. zák., současné uložení trestu peněžitého a trestu zákazu činnosti však trestní zákon nevylučuje a podatel ani nepoukazuje na žádné konkrétní zákonné ustanovení, které by takovouto kombinaci trestů vylučovalo. Námitky týkající se faktického dopadu uložených trestů do majetkové sféry dovolatele, jakož i argumentace týkající se účelu trestu jsou z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. irelevantní. Jelikož dovolatel neuvedl žádnou konkrétní námitku, která by se týkala nesprávného právního posouzení skutku nebo nesprávnosti jiného hmotněprávního posouzení, nelze k tomuto dovolacímu důvodu při rozhodování o dovolání přihlížet. Na závěr navrhl, aby dovolací soud takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jako zjevně neopodstatněné a současně, aby v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil své rozhodnutí v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání obsažený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Trestní stíhání by bylo nepřípustné tehdy, jestliže bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v § 11 odst. 1 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř. Tento dovolací důvod spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku), a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř. V dovolání uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 27 tr. zák. bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch druhů trestu, které mají takovou (příslušnou) sazbu vymezenu trestním zákonem. Tak tomu je u trestu odnětí svobody, u trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za trest peněžitý, trestu vyhoštění uloženého na dobu určitou a u trestu zákazu pobytu. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

V dané věci z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném rozhodnutí (výroku) soudu prvního stupně, dovolatel namítl především nepřiměřenou délku trvání trestního stíhání vůči jeho osobě, které trvalo deset let, přičemž poukázal na judikaturu jak českých soudů, tak Evropského soudu pro lidská práva. K tomuto nutno podotknout, že v žádném právním předpise ani v rozhodnutí soudu není udáván žádný přesný časový údaj (o dovolatelem uvedené době šesti let nehovoří žádný z nálezů dovolatelem citovaných – I. ÚS 5/96, IV. ÚS 358/98, I. ÚS 600/03), dle kterého by se obecně délka soudního řízení již považovala za nepřiměřenou a muselo být trestní stíhání z toho důvodu zastaveno. Ačkoliv Nejvyšší soud připouští, že trestní stíhání ve zkoumaném případě trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, vzhledem k povaze trestné činnosti dovolatele (k její složitosti) neshledal dostatečné důvody k zastavení trestního stíhání. V tomto směru odkazuje na citovaný nález I. ÚS 554/04, v němž Ústavní soud prezentoval názor, dle něhož tento prostředek trestního práva nutno považovat za krajní řešení dané situace. Takové rozhodnutí by přicházelo v úvahu tehdy, pokud okolnosti případu a důvody, které zapříčinily mimořádnou délku trestního stíhání, by rovněž byly výjimečné. V uvedeném se Nejvyšší soud opírá též o obecně akceptované stanovisko spočívající v tom, že pokud již řízení meritorně proběhlo, musí být meritorně rozhodnuto a pokud bylo meritorně rozhodnuto, nelze takové rozhodnutí zrušit pouze pro porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Z uvedených důvodů považuje Nejvyšší soud za zcela opodstatněné, že již Vrchní soud v Olomouci zohlednil jak nepřiměřenou délku trestního stíhání dovolatele, tak i skutečnost, že trestná činnost byla v jeho životě jistým excesem, ve výroku o trestu, kdy v souladu s § 40 tr. zák. snížil trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby a uložil trest podmíněný v trvání tří let. Nejvyšší soud tak shledal, že takové rozhodnutí představuje dostatečnou kompenzaci za případné újmy v dovolatelově osobním i profesním životě a zároveň respektuje ústavní princip proporcionality. Co se týče námitky dovolatele, že jeho vina je dovozena pouze na základě nepřímých důkazů a vývodů soudů obou stupňů, považuje Nejvyšší soud za důležité zdůraznit, že z hlediska rozsahu vedeného dokazování v řízení před oběma soudy a následného vyhodnocení provedených důkazů, těmto nelze nic vytýkat a stejně tak nelze nic vytýkat ani právní kvalifikaci zjištěného skutkového stavu, když se zjevně nejedná ani o případ extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a jejich právním hodnocením. Dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uplatnil dovolatel tedy právně relevantně, ovšem se zřetelem k výše uvedenému, zjevně neopodstatněně.

K druhému v dovolání uplatněnému důvodu dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy dle názoru dovolatele jemu uložený peněžitý trest v částce 500.000,- Kč spolu s trestem zákazu činnosti jsou ve vzájemném rozporu a tedy nelogické, nutno podotknout, že v tomto případě se jedná o argumentaci, kterou nelze uplatnit prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. Z námitek uplatněných dovolatelem lze dovodit, že tento měl na mysli první alternativu citovaného dovolacího důvodu, když ovšem tuto lze uplatnit pouze tehdy, když obviněnému byl uložen takový druh trestu, který trestní zákon za spáchaný trestný čin uložit nepřipouští a nikoliv proto, že dovolatel má za to, že uložené tresty jsou nelogické a ve vzájemném rozporu. V daném případě ovšem byl uložen trest dle pravidel stanovených trestním zákonem v ust. § 27, § 28, § 49 i § 53 tr. zák. Tyto tresty lze typicky uložit právě v případech, kdy se pachatel dopustí trestného činu v souvislosti s určitou činností (zejména podnikatelskou), jak je tomu i v posuzované věci, a kdy se snažil úmyslnou trestnou činností získat majetkový prospěch (viz. § 148 odst. 1, § 49 odst. 1, § 53 odst. 1, § 28 tr. zák.). Uvedené tresty byly dovolateli uloženy vždy ještě v dolní polovině trestní sazby uvedené v trestním zákoně, na základě čehož rovněž nelze dovolateli přisvědčit, pokud tvrdí, že tresty mu byly vyměřeny mimo trestní sazbu v trestním zákoně stanovenou. Pokud by tedy dovolání bylo podáno pouze z tohoto důvodu, musel by ho Nejvyšší soud odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud konečně musí konstatovat, že dovolatel sice formálně právně odkázal na dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem v tomto smyslu neuvedl žádnou věcnou argumentaci. Proto Nejvyšší soud dovolatelovo podání z hledisek takto uplatněného dovolacího důvodu přezkoumat nemohl.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. května 2006

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka

Vydáno: 24. May 2006