JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 519/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2002 o dovolání podaném obviněným A. Č., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 4. 2002, sp. zn. 7 To 25/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 9/ 2001, t a k t o :

Podle § 265i odst.1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 4 T 9/2001, byl obviněný A. Č. uznán vinným trestnými činy vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst.1, odst. 2 tr. zák., spočívajícími po skutkové stránce v tom, že „dne 9. 10. 2000 kolem 06.00 hod. v Ch., ul. S. č. 3, přišel k bytu č. 17 uživatelky J. B., a když neotevřela dveře na jeho volání, bouchal do nich a kopal, až je poškodil, vnikl do bytu a tam údery a kopy nohou napadl zde přítomného taxikáře R. S., kterému způsobil pohmoždění nosu, levé bederní krajiny, zad, levého ramene a pohmoždění levé ledviny s mikroskopickým krvácením do moči a po jeho odchodu z bytu pak po slovní rozepři fyzicky napadl svoji bývalou družku J. B., které údery způsobil mnohočetné zlomeniny obličejových kostí, mnohočetné tržně zhmožděné rány o oděrky v obličeji, rozsáhle krevní výrony v obličeji a měkkých pokrývkách lebních, mnohočetné oboustranné sériové zlomeniny žeber s pohmožděním plic, zlomení hrudní kosti, roztržení pravého srdečního ouška, zakrvácení do pravé pohrudniční dutiny, rozsáhlé roztržení levé ledviny, trhlinu pochvy, pohmoždění a prokrvácení poševního vchodu a mnohočetné krevní výrony a oděrky na těle, přičemž bezprostřední příčinou smrti J. B. byl úrazový šok při mnohočetných poraněních obličeje, hrudních a břišních útrob.“ Za uvedené trestné činy byl obviněnému podle § 219 odst. 1 tr. zák., za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dalším výrokem soud rozhodl, že se poškozený D. B. podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občansko právních.

O odvoláních, které proti citovanému rozsudku podali obviněný A. Č., státní zástupce a poškozený, rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením zde dne 2. 4. 2002, sp. zn. 7 To 25/02, tak, že tato odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

Obviněný A. Č. podal prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. dovolání, jímž napadl rozsudek Krajského soudu v Plzni „ve spojení s usnesením VS Praha, sp. zn. 7 To 25/2002“. Dovolání směřuje proti výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku především uvedl, že skutkové a právní závěry soudů obou stupňů byly učiněny za stavu, kdy neexistoval žádný přímý důkaz o vině dovolatele a nepřímé důkazy neposkytovaly celistvý řetězec ústící v závěr o vině obviněného s vyloučením jiné možnosti. V této souvislosti pak poukázal na obsah některých svědeckých výpovědí a dalších důkazů provedených ve věci. Namítl, že oba soudy neodstranily ani rozpory v provedených důkazech a zejména nevzaly v úvahu, že důkazy ve formě znaleckých posudků z oboru soudního lékařství, psychiatrie a psychologie byly s ohledem na vady řízení procesně neúčinné a nemělo k nim být při rozhodování o vině přihlíženo. Konstatované skutečnosti měly podle přesvědčení dovolatele mít zásadní vliv na nesprávné posouzení otázek viny dovolatele za stavu, kdy ve skutečnosti nebyly k dispozici žádné přímé důkazy svědčící o jeho vině a nepřímé důkazy vyvolávaly pochybnosti o vzniku a následcích skutku. Tyto pochybnosti pak bylo třeba podle zásady in dubio pro reo hodnotit ve prospěch obviněného.

Vzhledem k výše konstatovaným důvodům dovolatel v petitu svého dovolání navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. obě napadená rozhodnutí zrušil.

K dovolání obviněného A. Č. podal písemné vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Vyjádřil v něm stanovisko, že v posuzovaném případě námitky dovolatele nesměřují proti právní kvalifikaci skutku ani proti jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, ale výlučně proti skutkovým zjištěním učiněným ve věci, když dovolatel namítá procesní vadnost některých důkazů, nesprávné hodnocení důkazů oběma soudy a neprovedení důkazů jím navrhovaných. Charakter uplatněných námitek se přitom v podstatě shoduje s tím, co dovolatel namítal již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. To podle názoru státního zástupce znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn pouze formálně, ačkoliv o tento důvod ve skutečnosti nejde, přičemž dovolací námitky nelze považovat ani za jiný dovolací důvod uvedený v § 265b tr. ř. Navrhl proto, aby bylo dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto, a to v neveřejném zasedání (§ 265r odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Obviněný A. Č. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání současně splňuje náležitosti dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř. V této souvislosti je ovšem třeba připomenout, že dovolání vždy směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně a podle toho, jak bylo tímto soudem rozhodnuto, a podle rozsahu, v němž je rozhodnutí ve věci napadáno, má směřovat též proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatel však zvolil opačný postup. Poněvadž však napadl rozhodnutí soudů obou stupňů a správně označil též výrok, proti němuž dovolání směřuje, nejevila se konstatovaná formální vada v daném případě natolik relevantní, aby bylo možno učinit závěr, že obsah dovolání nesplňuje hlediska stanovená ve shora citovaném ustanovení zákona, a že je tedy třeba dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku. Poněvadž, jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání domáhat přezkoumání skutkových zjištění, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna.

Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy bude popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.

Ve věci obviněného A. Č. však směřují dovolací námitky výlučně do oblasti skutkových zjištění, je-li dovolatelem poukazováno na to, že vzhledem k vadnému procesnímu postupu soudů prvního i druhého stupně nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci. Na tomto vadném skutkovém základě pak mělo dojít k nesprávnému právnímu posouzení, jestliže byl obviněný uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák.

S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání bylo podáno z jiných důvodů než uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je totiž dovolatelem spatřován ve skutkových vadách, jejichž důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. srpna 2002

Předseda senátu :

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 28. August 2002