JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 505/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. září 2002 dovolání podané obviněným J. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 3 To 43/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 14/2001, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání J. P. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 50 T 14/2001 byl obviněný J. P. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zákona a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zákona a byl odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr.zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Dále podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zákona mu byl uložen i trest propadnutí věcí, uvedených ve výroku rozsudku. Současně bylo podle § 228 odst. 1 tr. řádu zmíněným rozsudkem rozhodnuto o náhradě škody.

Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvého stupně, že obviněný

1) dne 15. 6. 2001 kolem 21.30 hod. v H., okres K., na ul. N., v podnapilém stavu, krátce po předchozím nedorozumění a šarvátce s M. F., v autobusu MHD, na chodníku v průjezdu pod železniční tratí zprvu opakovaně jmenovaného žádal o vydání svých ztracených klíčů, a poté, co byl tímto opakovaně ujištěn, že klíče nemá, vytáhl legálně drženou krátkou palnou zbraň – revolver tovární značky TAURUS, vzor 689, ráže 357 MAGNUM, výrobní číslo PE 397748, se šestikomorovým nábojovým válcem a se záměrem usmrtit, vystřelil ze vzdálenosti 2-3 metrů proti hlavě M. F., kterého střelou zasáhl do obličeje nad levý ústní koutek, dále střela pronikla měkkými tkáněmi tváře vlevo do dutiny ústní vlevo, kde došlo k rozsáhlému rozhmoždění a roztříštění měkkých tkání, a to zevní části dolní dutiny horní čelisti, jazyka až ke kořeni, roztříštění korunky 5. a 6. zubu vlevo dole, zlomenině dolní čelisti, přičemž střela pronikla až ke krční páteři vlevo od sloupce páteřního do těsné blízkosti míchy, čímž poškozeného bezprostředně ohrozil na životě, a pouze dílem náhody nedošlo ke smrtelnému následku a tedy se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jiného úmyslně usmrtil, přičemž jednal v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo;

2) v přesně nezjištěné době, někdy v měsíci srpnu 2000, v O. V., na ul. M., na tržišti u D. J., zakoupil od nezjištěné osoby a následně až do 15. 6. 2001 v H. a jinde u sebe měl v držení zakázanou zákeřnou zbraň, tzv. střílející tužku, i přesto, že věděl, že držení takové zbraně je zakázané, tedy bez povolení sobě opatřil a přechovával střelnou zbraň.

Uvedený rozsudek bezprostředně nenabyl právní moci, neboť proti němu podal obviněný odvolání, kterým se dne 22. 5. 2002 zabýval Vrchní soud v Olomouci, který ve veřejném zasedání rozsudkem sp. zn. 3 To 43/2002 napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výroku o uloženém trestu propadnutí věci. Sám pak za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. uložil podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zákona trest propadnutí věci, a to revolveru zn. TAURUS. Současně podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. vyslovil ochranné opatření – zabrání věci v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku.

Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. řádu dovolání proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, a to z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V odůvodnění svého dovolání vyslovuje názor, že pokud Krajský soud v Ostravě i Vrchní soud v Olomouci posoudily jeho jednání ze dne 15. 6. 2001 jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zákona, učinily tak po nesprávném právním posouzení skutku, popř. jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazuje na to, že Krajský soud v Ostravě z hlediska zavinění dospěl k závěru o „přinejmenším“ eventuálním úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zákona, tedy že věděl, že svým počínáním může poškozeného usmrtit a že byl s tímto následkem srozuměn. Tento právní závěr soudu však považuje za nesprávný a odkazuje na stranu 17 odůvodnění rozsudku krajského soudu, kde se konstatuje, že jednal v silném afektu a nezvládnutém hněvu, který se aktualizoval při opakovaném setkání s poškozeným a jeho společníky. Namítá, že v rámci právního hodnocení již krajský soud formu zavinění blíže nerozvádí, toliko zdůrazňuje, že obviněný hrubě nerespektoval základní povinnosti držitele zbrojního průkazu, což vedlo k neblahým důsledkům. Vyslovuje názor, že závěry Krajského soudu v Ostravě neodpovídají požadavkům stanoveným pro odůvodnění rozhodnutí v § 125 odst. 1 tr. řádu. Připomíná, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně nevyplývala forma zavinění a že tuto skutečnost vytknul v rámci podaného odvolání. V důsledku toho učinil odvolací soud jednoznačný závěr, že obviněný se vytýkaného jednání dopustil v eventuálním úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zákona. Podle názoru obviněného však všechny provedené důkazy měly vést k jinému závěru o vině, přičemž zdůrazňuje, že v rámci dovolání nic nenamítá proti skutkovým zjištěním. Oběma soudům však vytýká nesprávnost právních závěrů o naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zákona, a s tím související nesprávnost závěrů o vině a uloženém trestu. Obviněný dále polemizuje s jednotlivými částmi odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a vyslovuje názor, že při skutkovém stavu, jak ho považují za prokázaný oba soudy, lze u něj hovořit maximálně o nedostatečné míře potřebné opatrnosti a že je vyloučena jeho odpovědnost za úmyslný trestný čin. Učiněné skutkové zjištění mělo podle názoru obviněného vést soudy obou stupňů k tomu, aby jeho jednání kvalifikovaly jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zákona. Na základě zjištěného skutkového stavu totiž dle názoru dovolatele nelze dovodit nic jiného, než to, že věděl, že může svým jednáním, způsobem uvedeným v trestním zákoně, porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek nezpůsobí, když nedocenil možné následky svého jednání.

V petitu svého dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265i odst. 3, 4 tr. řádu přezkoumal napadená rozhodnutí a v souladu s výše citovanými ustanoveními tato rozhodnutí zrušil ve výroku o vině, trestech a náhradě škody, ohledně skutku podrobně popsaného v bodě 1) výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě a sám ve věci rozhodl tak, že jednání obviněného bude kvalifikovat jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zákona, a za tento trestný čin a za trestný čin dovoláním nedotčený mu uloží trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu. Současně navrhl postup podle § 265h odst. 3 tr.řádu a pro případ, že by nebylo postupováno podle § 265h odst. 3 tr.řádu, navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil na potřebnou dobu výkon trestu odnětí svobody.

K dovolání obviněného J. P. se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru je právní posouzení skutku ve výroku napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci zcela správné a odpovídající zákonu. Vyslovuje názor, že z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť byly jednoznačně a bez pochybností vyvráceny již v rámci řízení před soudem odvolacím. S ohledem na tyto závěry navrhla, aby dovolání obviněného Nejvyšší soud České republiky podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl a aby tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací podle § 265c tr. řádu nejprve zkoumal, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu, a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu.

Důvody, pro které lze podat dovolání, jsou taxativně vymezeny v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu. Jak vyplývá ze zákonné dikce tohoto ustanovení, nelze tyto důvody dovolání jakkoliv rozšiřovat. Nejvyšší soud se tedy musel především zabývat otázkou, zda dovolací důvody uplatněné obviněným jsou v souladu s citovaným ustanovením zákona. Teprve po splnění této podmínky lze napadené rozhodnutí p ř e z k o u m a t dovolacím soudem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání tedy nemůže být nesprávné skutkové zjištění.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný v něm sice na jedné straně výslovně konstatuje, že nevznáší námitky proti skutkovým zjištěním, na druhé straně však v odůvodnění svého dovolání námitky proti skutkovému zjištění fakticky vznáší, když považuje úmyslnou formu zavinění za nedostatečně prokázanou, resp. vyslovuje jiné hodnocení provedených důkazů ve vztahu k subjektivní stránce svého jednání, než ke kterému dospěly na podkladě postupu podle § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. soudy obou instancí. Dovolání tedy primárně jinak než oba soudy hodnotí provedené důkazy a teprve z tohoto odlišného hodnocení dovozuje námitky proti právnímu posouzení skutku, když se domáhá toho, aby jeho jednání bylo posouzeno pouze jako nedbalostní delikt.

Dovolání tedy ve skutečnosti směřuje proti jiným vytýkaným vadám, než které by svou podstatou spočívaly v nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném hmotně právním posouzení. Takové vady však nemohou být důvodem k přezkoumání napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení, v jehož rámci nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění soudu včetně všech okolností případu, na kterých je založen závěr soudu o formě zavinění. Nejvyšší soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku. V návaznosti na tento skutkový stav Nejvyšší soud pouze hodnotí správnost jeho hmotně právního posouzení.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že dovolání obviněného bylo podáno z jiných důvodů, než vymezuje ustanovení § 265b odst. 1 tr.řádu. Dovolatel totiž nejen musí v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 tr. řádu odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu, ale i obsah konkrétních dovolacích důvodů musí odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném zákonném ustanovení.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud odvolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. Vzhledem k výše uvedenému v dané věci Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, a proto rozhodl v souladu s ustanovením § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu o jeho odmítnutí. Rozhodl tak za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud nerozhodoval o odložení výkonu rozhodnutí podle § 265h odst. 3, § 265o odst. 1 tr. řádu, neboť takové rozhodnutí je podmíněno podle § 265h odst. 3 tr. řádu návrhem předsedy senátu prvního stupně, který návrh na odložení výkonu rozhodnutí Nejvyššímu soudu nepředložil.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek

přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 25. září 2002

Předseda senátu :

Mgr. Josef H e n d r y c h

Vydáno: 25. September 2002