JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 481/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. května 2008 o dovolání D. B., a J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, sp. zn. 6 To 159/2006 ze dne 27. 6. 2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 18 T 69/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 18 T 69/2002 ze dne 17. 8. 2005 byli D. B. a J. Š. v bodech 1/-66/ uznáni vinnými trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (dále jen tr. zák.) spáchaným ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za tento (a sbíhající se) trestný čin byl D. B. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků za současného vyslovení dohledu spočívajícího v pravidelném osobním kontaktu obviněného s probačním úředníkem. Současně byl zrušen výrok o trestu ohledně jmenovaného obviněného z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 2 T 18/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. J. Š. byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tři a půl roku, se současným vyslovením dohledu spočívajícího v pravidelném osobním kontaktu s probačním úředníkem. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2, odst. 3 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody. Podle § 226 písm. a) a b) tr. ř. byli dále oba obvinění zproštěni obžaloby pro skutky ve výroku popsané.

O odvoláních obou obviněných a příslušného státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením sp. zn. 6 To 159/2006 ze dne 27. 6. 2006, a to tak, že dle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. jej zrušil ve výroku, jímž byli oba obvinění podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěni pro dílčí útoky pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Napadený rozsudek zůstal jinak nezměněn a odvolání obou obviněných byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, podali D. B. a J. Š., jako osoby oprávněné, dovolání, a to včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když jako dovolací důvod označili oba shodně ten, který je obsažen v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V důvodech svého mimořádného opravného prostředku D. B. uvedl, že nesouhlasí ani s výrokem soudu odvolacího ani soudu prvního stupně, neboť tento při hodnocení důkazů neuvážil všechny okolnosti případu i v jejich souhrnu a tímto porušil § 2 odst. 6 tr. ř., což zakládá vady a nesprávnosti v právním posouzení. Rozsudkem soudu prvního stupně byl částečně uznán vinným skutky pod body 1/-66/, avšak pro další skutky, obsahově stejné, byl obžaloby zproštěn s tím, že tyto nejsou trestným činem a poškození z těchto dalších skutků byli se svými nároky odkázáni na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V tomto shledává logický rozpor. Domnívá se dále, že provedenými důkazy nebyl prokázán jeho úmysl uvést někoho v omyl, využít něčího omylu či zamlčet podstatné skutečnosti a není pravdou, že věděl, že nemůže dostát svým závazkům z mandátních smluv. Těmi bylo provádění činnosti související se zajištěním pracovního povolení v zemích Evropské unie (dále jen EU). Nezavázal se tedy obstarat a zajistit pracovní povolení ani práci, když ve smlouvách ani neuváděl, že by je měl zajištěny dopředu. Listinnými důkazy je přitom potvrzen výkon smluvené činnosti z jeho strany spočívající ve zprostředkování a jednání se zaměstnavateli ze zemí EU, kdy jejich požadavky na počet případných zaměstnanců odpovídají počtu uzavřených mandátních smluv. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud) zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně v části II. výroku a ve výrocích na něj obsahově navazujících, které pozbyly podkladu, a věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí.

J. Š. v důvodech svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že nepopírá, že spolu o D. B. inzerovali, že zprostředkují práci v zahraničí a následně se zájemci sepisovali příslušné smlouvy a obdrželi od nich příslušné částky. K dnešnímu dni však fakticky kromě jednoho případu nebyly smlouvy vypovězeny a má za to, že obě strany jsou i nadále z těchto smluv zavázány. On i spoluobviněný se snažil své závazky od samého počátku plnit, když toto nikdo z poškozených nepopřel, navíc v mnoha případech nebyla ani součinnost ze strany poškozených poskytnuta. Nelze tedy uvažovat o tom, že by on či spoluobviněný jednali s úmyslem obohatit se na úkor poškozených již v okamžiku, kdy smlouvy uzavírali. V průběhu řízení byly přitom slyšeny jak osoby, které v místě určení v zahraničí nepracovaly, tak i osoby další, které tam pracovaly a které si rozhodně nestěžovaly na to, že by dovolatelé svým závazkům nedostáli. Z toho je tedy patrno, že od samého počátku byli vedeni úmyslem práci pro zájemce zprostředkovat a tuto jim zajistit. Pokud tomu tak nebylo ve všech případech, nelze vybrat pouze ty, kdy nedošlo ke zprostředkování práce a pominout ty případy, kdy ke zprostředkování práce došlo. Z toho je patrno, že nelze dospět k závěru, že byly naplněny všechny znaky trestného činu podvodu, tedy objektivní i subjektivní stránka, a to ve formě úmyslu směřujícího k obohacení dovolatelů na úkor zájemců o práci. Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 18 T 69/2002 a usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, sp. zn. 6 To 159/2006 a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

K podaným dovoláním se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření uvedl, že námitky dovolatelů částečně spočívají v nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudem, resp. v předkládání alternativních skutkových zjištění oproti těm, z nichž vycházely soudy ve věci činné. Tyto tedy nenaplňují deklarovaný dovolací důvod. Nelze ani přisvědčit výhradě D. B., že je v logickém rozporu, pokud soud o obdobných dílčích skutcích rozhodl jednak uznáním viny a jednak zproštěním, neboť pokud soud při právním posouzení pokračujícího trestného jednání ohledně některých dílčích skutků zjistí, že nejsou dány podmínky pro uznání viny, musí pro tyto útoky obviněného zprostit obžaloby (viz § 12 odst. 12 a § 226 tr. ř.). Ohledně námitky týkající se subjektivní stránky daného trestného činu uvedl, že pokud obvinění uzavírali mandátní smlouvy a od zájemců o práci v zahraničí vybírali „zálohy“ či „odměny“, jejichž výše nebyla v mandátní smlouvě vyčíslena, přičemž pro tyto zájemce neměli smluvně zajištěnu práci v zahraničí a teprve dodatečně ji hodlali zajistit, museli být srozuměni i s tím, že se jim žádnou zajistit nepodaří (jak se nakonec stalo) a v této části bylo jejich trestné jednání charakterizováno eventuálním úmyslem (§ 4 písm. b/ tr. zák.). Pokud po těchto neblahých zkušenostech v inzerování nabídek pokračovali, museli si být vědomi, že v rozsahu již uzavřených a nově uzavíraných smluv nejsou schopni své závazky splnit, takže v této fázi jednali již v úmyslu přímém (§ 4 písm. a/ tr. zák.). Jejich jednání bylo v každém případě charakterizováno úmyslnou formou zavinění. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, když vyjádřil souhlas, aby takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., s jehož konáním souhlasil i pro případ jiného rozhodnutí dle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. V dovolání uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.

K námitkám dovolateli z hlediska tohoto dovolacího důvodu uplatněným dovolací soud uvádí, že tyto jsou právně relevantní, pokud v nich tvrdí, že v trestním řízení proti nim vedeném nebyl prokázán jejich úmysl od počátku práci a pracovní povolení zájemcům nezajistit a obohatit se z částek, které jim zájemci za účelem tohoto zprostředkování poskytovali. Těmto námitkám však nelze přisvědčit.

Ze skutkových zjištění, ke kterým po provedeném dokazování soudy obou stupňů dospěly, se podává, že dovolatelé poté, co uveřejnili inzerát, že hledají pracovníky na sezónní práce v zahraničí s tím, že zajistí pracovní povolení, uzavírali se zájemci, kteří se na základě tohoto inzerátu u nich přihlásili, mandátní smlouvy. V těchto se zavázali, že za poskytnuté zálohy pro zájemce (mandanty) budou provádět úkony spojené se zajištěním práce či pracovního povolení v zemích EU, čímž se rozumělo zajištění práce a pracovních povolení v EU, jakož i veškerých formalit, případně poplatků a ubytování (viz čl. 2 mandátních smluv, např. č. l. 72). Podle čl. 4 a 6 mandátní smlouvy pak bylo ujednáno, že pokud mandatář nebude schopen pracovní povolení zajistit, nebo jeho vinou nebude vydáno, vrátí mandantovi složenou částku v plné výši. Je tedy evidentní, že v rámci svého pověření se oba dovolatelé zavázali k tomu, že pro zájemce zajistí práci v EU včetně příslušných pracovních povolení, a ne jen k tomu, že budou podnikat „kroky“ k tomu, aby práce a pracovní povolení bylo obstaráno, aniž by tyto také skutečně obstarány byly. Dle dovolacího soudu je také nelogické, aby zájemci s dovolateli předmětné smlouvy uzavírali a platili jim zálohy za to, aby tito činili pouze „úkony spojené s obstaráváním práce a pracovních povolení“, aniž by měli jistotu, že toto bude také skutečně výsledkem jejich konání. Dovolatelé však následně svým závazkům nedostáli, neboť ze skutkových zjištění vyplývá, že (pokud jde o práci ve Š.) žádné kroky k obstarání pracovních povolení nečinili, když zájemci od nich před odjezdem dostali informaci, že se pracovní povolení nestihla obstarat v České republice, a že jim budou vyřízena po příjezdu do Š. panem A. Ve Š. však nebyla zajištěna práce ani pracovní povolení, navíc zájemci za jeho obstarání museli p. A. dále platit, avšak ani poté jim obstaráno nebylo nic a p. A. zmizel. Obdobná situace panovala i co se týče práce v Ř. Pokud jde o práci v I., dovolatelé rovněž vybrali od zájemců o práci zálohy na vyřízení pracovních povolení a zajištění práce s tím, že pracovat měli začít během letních měsíců roku 2000. Poté, co zájemci se sami začali dotazovat, kdy a zda jsou tyto záležitosti zajištěny, ze strany dovolatelů jim bylo sdělováno, že se nástup na práci posunuje, a to až do září. Poté, co bylo jasné, že práce zajištěna není, požadovali zájemci poskytnuté zálohy zpět, avšak dovolatelé nebyli k zastižení (jejich kancelář se přestěhovala, příp. se dovolatelé při pokusech o osobní návštěvu ze strany poškozených nechali zapírat od svých příbuzných). Z uvedeného je patrné, že vzhledem k jednání dovolatelů tito si byli od samého počátku vědomi toho, že svým závazkům na zajištění práce a pracovních povolení nebudou schopni dostát. Toto potvrzuje i zjištění, že např. v rámci cesty do Itálie byla zajištěna práce pouze pro 10-15 lidí, ale dovolatelé slibovali a zálohy vybírali od většího počtu osob a že poté, co byli poškozenými urgováni ohledně vrácení poskytnutých peněz, s těmito odmítali komunikovat nebo nebyli k zastižení vůbec a peníze dodnes nevrátili. Závěry o jejich trestní odpovědnosti, jíž se dopustili vůči poškozeným vyjmenovaným ve výroku o vině soudu prvního stupně, považuje tak dovolací soud za zcela přiléhavé, přičemž této nemohou dovolatelé být zproštěni ani z důvodu, že vůči jiným zájemcům byly jejich závazky z uzavřených mandátních smluv splněny.

Pokud se jedná o námitku D. B., že smlouvy nebyly, až na jednu výjimku, vypovězeny, nutno poukázat na to, že v mandátní smlouvě je v čl. 6.1. uvedeno, že v případě podstatného porušení smlouvy jednou ze stran vzniká druhé straně nárok od smlouvy odstoupit. Dle § 349 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) pak platí, že odstoupením od smlouvy smlouva zaniká, když projev vůle oprávněné strany odstoupit od smlouvy je doručen druhé straně, přičemž tento projev nemusí mít písemnou formu (srov. čl. 6.2. mandátní smlouvy). Nesplnění závazku obstarat práci a pracovní povolení ze strany dovolatelů je nepochybně podstatným porušením smlouvy, neboť tito museli v době jejího uzavření vědět, že pokud závazek nesplní, nebudou mít zájemci na dalším plnění smlouvy zájem, a to i s přihlédnutím k tomu, že se jednalo o závazky vázané na období léta 2000. Z toho důvodu je nutno pohlížet na urgence zájemců směřující vůči dovolatelům o vrácení poskytnutých záloh, případně jejich výslovné uvedení, že již nemají o práci v zahraničí zájem, jako na projev vůle znamenající odstoupení od smlouvy.

Z uvedeného je tedy patrné, že soudy na základě učiněných skutkových zjištění správně dovodily naplnění všech stránek daného trestného činu, a to včetně stránky subjektivní ve formě úmyslu a to zčásti nepřímého a zčásti přímého, když v tomto směru lze souhlasit s argumentací státního zástupce obsaženou v jeho vyjádření a na kterou lze také pro stručnost odkázat.

Pokud pak jde o zbývající námitky dovolatelů, nutno konstatovat, že tyto směřují proti soudy učiněným skutkovým zjištěním, když jimi napadají výhradně opatřování, provádění a hodnocení důkazů soudem a z toho vzešlých skutkových zjištění. V této souvislosti však nutno opětovně zdůraznit, že dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Provedení a hodnocení důkazů před soudem prvního stupně, jakož i objasňování okolností předmětného skutku orgány činnými v trestním řízení v rámci přípravného řízení, lze v projednávaném případě jednoznačně hodnotit jako provedené v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a na základě toho skutková zjištění celkově považovat za úplná a správná. Konečně je namístě uvést, že mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich odvozených nelze shledat extrémní nesoulad, když pouze jeho existence by mohla dovolací soud vést případně k jiným závěrům, než k těm, které v posuzované věci přijal.

S poukazem na uvedené pak Nejvyšší soud České republiky obě podaná dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněná. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. května 2008

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka

Vydáno: 28. May 2008