JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 474/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. května 2006 o dovolání podaném obviněným M. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. 4 To 86/2005 ze dne 8. 12. 2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 3/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp.zn. 6 T 3/2004 ze dne 21. 7. 2005 byl dovolatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona (dále jen tr. zák.) ukončeným ve stadiu přípravy dle § 7 odst. 1 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.

V předmětné věci podal M. K. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 4 To 86/2005 ze dne 8. 12. 2005 tak, že podle § 258 odst. 1, odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu (konstatoval nesprávné uložení souhrnného trestu) a znovu mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal M. K. dovolání a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení vidí v otázce nezpůsobilosti ukončení trestného činu ve stadiu přípravy dle § 7 odst. 1 tr. zák., neboť podle něj již tato samotná fáze byla nerealizovatelná, nesmyslná a technicky neproveditelná. Nebylo totiž zřejmé, kolik peněz a kam mělo být na základě zásahu spoluobviněného Š. přesunuto, a jelikož se jednalo o přesun z vnitřních účtů banky (IPB, a. s.), musely zde existovat mechanismy kontrolních orgánů banky, které by jistě zamýšlené trestné činnosti zabránily. Podle něj se jednalo o krádež a nikoli o podvod, jelikož samotné převody peněz z vnitřních účtů banky na jiné účty nemohou být uvedením v omyl. Dle dovolatele zde stojí proti sobě dvě skupiny svědků, kdy jedna připouští, že uvedené transakce v bance byly teoreticky reálné, druhá pak tuto možnost prakticky vylučuje. Soud prvního stupně se dále dopustil procesního pochybení záležejícího v tom, že u hlavního líčení byly čteny dřívější výpovědi spoluobžalovaných ve věci, když tyto osoby byly poučeny jako obvinění, přičemž v protokole o hlavním líčení je uvedeno, že se tyto výpovědi čtou jako výpovědi svědků. Svědci, obviněný i obžalovaný mají v trestním řízení různé postavení (včetně příslušného poučení) a nelze tak v žádném případě výslech obžalovaného (v té samé věci) přečíst v hlavním líčení jako výslech svědka. Na závěr dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 86/2005 ze dne 8. 12. 2005 zrušil a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky do dnešního dne Nejvyšší soud neobdržel.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.

Dovolatel nejprve namítl nedostatečnosti výroku v rozsudku odvolacího soudu, kdy zde podle něj na jednom místě chybí citace „§“ a na jiném slovo „v trvání“ pěti let. Tyto námitky považuje Nejvyšší soud za neopodstatněné (zjevně jde o slovní pochybení při vyhotovení rozhodnutí nemající žádný vliv na jeho smysl), a tedy nezařaditelné pod žádný z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. V dané věci z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném rozhodnutí (výroku) soudu prvního stupně, dále uplatnil námitku ohledně toho, že v hlavním líčení týkajícím se jeho trestní věci byly čteny výpovědi spoluobžalovaných z předchozího hlavního líčení, vedeného proti nim, jako výpovědi svědků. Lze pouze podotknout, že s tímto argumentem se již vyčerpávajícím způsobem vypořádal v odůvodnění svého rozsudku Vrchní soud v Praze, na což Nejvyšší soud případně odkazuje a to i s tím, že jde o námitky procesního typu, které rovněž nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod. Námitka dovolatele směřující proti hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, kdy podle něj měl soud k dispozici dvě skupiny svědků vypovídajících protichůdně, směřuje výlučně proti hodnocení důkazů soudem a takto ani tuto výtku učiněnou ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním nelze vztáhnout k uplatněnému dovolacímu důvodu. Pokud by bylo dovolání podáno pouze z těchto důvodů, muselo by být Nejvyšším soudem odmítnuto dle § 265i odst 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než který je stanoven v § 265b tr. ř.

Z hlediska dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jako právně relevantně uplatněnou jeví námitka, spočívající v tvrzení dovolatele v tom, že trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. nemohl být ukončen ani ve stádiu přípravy ve smyslu § 7 odst. 1 tr. zák. z výše uváděných důvodů. Z důkazů provedených soudem prvního stupně však jednoznačně vyplynulo, že celá skupina obviněných zakládala v průběhu let 1998 – 1999 účty v jednotlivých pobočkách IPB, a.,s., na nichž poté prováděli zastírací vklady a výběry peněz, to vše za tím účelem, aby na tyto účty ve stanovený den spoluobviněný Š. z vnitřních účtů banky převedl předem dohodnuté částky v celkové hodnotě přesahující 50.000.000,- Kč. Toto jednání je ovšem nutno ve smyslu § 7 odst. 1 tr. zák. jednoznačně posoudit jako jednání, kterým si dovolatel spolu s ostatními spoluobviněnými vytvářeli podmínky pro spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., a neobstojí zde ani jeho argumentace o existenci kontrolních mechanismů banky a jejich neomylnosti. Rovněž argumentace, podle níž by jednání pachatelů mělo být správně posouzeno jako krádež a nikoliv jako podvod, neboť převádění peněz z účtu na účet není uváděním jiného v omyl, je zjevně neopodstatněná. Z provedených důkazů vzaly totiž soudy správně za prokázané, že pachatelé na jimi založených účtech během určitého časového období předstírali pohyb větších finančních částek. Toto jednání mělo za cíl především odpoutat pozornost pracovníků banky od těchto účtů v případě rozhodujícího závěrečného převodu dohodnuté částky (více jak 50.000.000,- Kč) v dohodnutý den (19. 8. 1999) tak, aby objednaná částka byla vyplacena, aniž by tato transakce byla považována za podezřelou a za tím účelem zvláště prověřována. Pro správné posouzení jednání odsouzených, stran uvádění jiného v omyl, svědčí také fakt, že v případě trestného činu krádeže se pachatel věci sám zmocní, kdežto u trestného činu podvodu je věc pachateli vydána samotným podvedeným. V posuzované věci i tento způsob jednání dovolatele potom odpovídá učiněným skutkovým zjištěním. Proto Nejvyššímu soudu vzhledem k uvedeným skutečnostem nezbylo než uzavřít, že oba soudy v posuzované věci nechybovaly, pokud právně kvalifikovaly jednání dovolatele jako přípravu k trestnému činu podvodu podle § 7 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. května 2006

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka

Vydáno: 10. May 2006