JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 469/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. května 2008 o dovolání podaném obviněným Ing. J. L., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 9 To 465/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 48/2007, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 9 To 465/2007, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 1 T 48/2007.

II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 8 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í:

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) z podnětu dovolání obviněného Ing. J. L. svým usnesením ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1501/2006, zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2006, sp. zn. 67 To 220/2006, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 5. 2006, č. j. 1 T 184/2005-294, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. spáchaného tím, že „dne 9. 5. 2001 na přesně nezjištěném místě v P. uzavřel jako jednatel spol. B., s. r. o., ačkoliv si byl vědom, že již jednatelem společnosti od 19. 12. 2000 není a že spol. B., s. r. o., nemá živnostenské oprávnění k hostinské činnosti, leasingovou smlouvu se spol. C., a. s., na technologii kuchyně s pořizovací hodnotou ve výši 1.109.670,40 Kč, přičemž věděl, že technologie kuchyně bude užívat jiná společnost, a to společnost R., s. r. o., jíž byl také jednatelem, v restauraci, jejímž byla spol. R., s. r. o., nájemcem, zaplatil dne 14. 5. 2001 akontační zálohu ve výši 365.714,- Kč, dne 20. 7. 2001 zaplatila spol B., s. r. o., jednu leasingovou splátku ve výši 27.218,- Kč a dále již žádné splátky zaplaceny nebyly, a způsobil tak společnosti L. Č. s., a. s., škodu ve výši 716.738,40 Kč.“ Nejvyšší soud zároveň v celém rozsahu zrušil i tento rozsudek a Obvodnímu soudu pro Prahu 8 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ve svém rozhodnutí s odkazem na zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. poukázal na vady rozhodnutí soudů obou stupňů, kterým vytkl zejména to, že mimo jejich pozornost zůstala otázka, zda obviněný od samého počátku skutečně jednal se záměrem, tj. v úmyslu nesplnit podmínky vyplývající z předmětné leasingové smlouvy, a zda cílem jeho jednání přitom bylo obohacení jeho osoby či někoho jiného.

Obvodní soud pro Prahu 8 ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 1 T 48/2007, kterým obviněného Ing. J. L. znovu uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., na tom modifikovaném skutkovém základě, že „dne 9. 5. 2001 na přesně nezjištěném místě v P. uzavřel jako jednatel spol. B., s. r. o., ačkoliv si byl vědom, že již jednatelem společnosti od 19. 12. 2000 není a že spol. B., s. r. o., nemá živnostenské oprávnění k hostinské činnosti, leasingovou smlouvu se spol. C., a. s., na technologii kuchyně s pořizovací hodnotou ve výši 1.109.670,40 Kč, přičemž věděl, že technologie kuchyně bude užívat jiná společnost, a to společnost R., s. r. o., jíž byl také jednatelem, v restauraci, jejímž byla spol. R., s. r. o., nájemcem, a se kterou by leasingová společnost C., a. s., leasingovou smlouvu neuzavřela z důvodu nedostačujícího kapitálu a neověřené bonity, a smluvně nezajistil hrazení leasingových splátek a nezajistil bonitu spol. R.., s. r. o., aby byla schopna splácet leasingové splátky, pouze zaplatil dne 14. 5. 2001 akontační zálohu ve výši 365.714,- Kč, dne 20. 7. 2001 zaplatila spol. B., s. r. o., jednu leasingovou splátku ve výši 27.218,- Kč, a dále se nezajímal o hrazení leasingových splátek, a způsobil tak společnosti L. Č. s., a. s., škodu ve výši 716.738,40 Kč.“ Za uvedený trestný čin byl obviněný podle § 250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl za podmínek § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva a půl roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému – L. Č. s., a. s., škodu ve výši 716.738,40 Kč. Výrokem podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla uvedená poškozená společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 9 To 465/2007, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 4. 12. 2007 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku v podstatě zopakoval tytéž argumenty jako ve svém původním dovolání. Podle přesvědčení dovolatele soudy v jeho případě především nezjistily (neprokázaly) příčinnou souvislost mezi omylem podváděné osoby, resp. její neznalostí podstatných skutečností a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu či v důsledku uvedené neznalosti, a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na straně jedné a škodou na cizím majetku obohacením dovolatele nebo jiné osoby na straně druhé. Dovolatel zdůraznil, že skutkový děj byl v daném případě přerušen dalšími skutečnostmi (odcizením předmětu leasingu), které sám nijak neovlivnil. Žádný ze soudů se přitom nezabýval otázkou, co se skutečně stalo s předmětem leasingu, ačkoliv právě tato skutečnost byla podle něj zásadní, jak z hlediska posuzování objektivní, tak subjektivní stránky činu. K objasnění této skutečnosti nebyly provedeny žádné důkazy, byť to dovolatel navrhoval. Dovolatelův podpis leasingové smlouvy přitom sám o sobě nemohl vést k zákonem předpokládanému škodlivému následku, pokud by zároveň nebylo zjištěno, že dovolatelův úmysl někoho podvést směřoval ke způsobení škody na cizím majetku s cílem se obohatit nebo obohatit někoho jiného. Navíc povinnost dostát závazku z leasingové smlouvy nespočívala podle dovolatele na jeho straně, ale na straně společnosti B., s. r. o., kterou provozoval svědek S. Podle názoru dovolatele je z výše uvedených důvodů právní kvalifikace skutku použitá soudem prvního stupně, se kterou se posléze ztotožnil i odvolací soud, vadná a neodpovídá dosud zjištěnému skutkovému stavu věci. V závěru dovolání proto navrhl, aby „Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2007, č. j. 9 To 465/2007, zrušil v celém rozsahu i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 6. 2007, č. j. 1 T 48/2007, rovněž aby zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Obvodnímu soudu pro Prahu 8 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, podle § 265l odst. 1, odst. 2 tr. ř. však v jiném složení senátu, případně aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že podle § 226 písm. a) tr. ř. se dovolatel v celém rozsahu zprošťuje obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.“

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že pro posouzení důvodnosti dovolatelovy argumentace je nutno připomenout podstatu jeho jednání, která spočívá v zamlčení jeho již zaniklého statutárního postavení v obchodní společnosti B., s. r. o., a tím i již neexistujícího oprávnění jednat jejím jménem, kteréžto okolnosti mu nezabránily v uzavření leasingové smlouvy a v přijetí závazku hrazení leasingových splátek za pronájem technologie kuchyně. Takto dovolatel jednal i přesto, že věděl, že uvedený předmět leasingové smlouvy bude užívat jiná společnost, konkrétně společnost R., s. r. o., jejímž byl také jednatelem i společníkem a se kterou by leasingová společnost C., a. s., leasingovou smlouvu neuzavřela. Z doplněné, resp. výstižněji zformulované části, tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně oproti původnímu rozsudku, který byl následně z podnětu dovolání obviněného zrušen Nejvyšším soudem, je dle názoru státní zástupkyně nade vší pochybnost zřejmé, že obviněný jednal ve zcela zřejmém úmyslu neplnit podmínky takto uzavřené leasingové smlouvy, když s obchodní společností R., s. r. o., na kterou užívání předmětu leasingu převedl, žádným smluvním ujednáním nezajistil hrazení smluvených leasingových splátek. Takto jednal s vědomím, že v důsledku nedostatku majetku uvedeného začínajícího podnikatelského subjektu a tím i jeho nedostatečné bonity tak ani učinit objektivně nemůže, přičemž úhradu akontační zálohy a prvé leasingové splátky provedl v záměru vzbudit na straně leasingové společnosti důvěru v nového, jí dosud neznámého obchodního partnera, se kterým by jinak z prve uvedených důvodů do žádného obchodního vztahu nevstupovala.

Podle státní zástupkyně došlo k dokonání trestného činu podvodu již ve fázi, kdy dovolatel získal předmět leasingové smlouvy do dispozice, resp. při absenci jeho statutárního postavení v obchodní společnosti, za kterou jednal, do vlastní dispozice, neboť za uvedené okolnosti jednal pouze v postavení fyzické osoby. Přitom na uvedeném právním závěru ničeho nemění, že za popsaných okolností získanou věc dále převedl na jiný právní subjekt, neboť šlo o součást jeho podvodného záměru disponovat s takto získanou věcí jako s věcí vlastní. Proto dovolatel plně odpovídá za škodu způsobenou výše popsaným podvodným jednáním, a to v rozsahu, jak vyplynul z obsahu původního vyjádření nejvyššího státního zastupitelství ze dne 8. 12. 2006. Jestliže dovolatel v rozporu s leasingovou smlouvou neoprávněně předal její předmět do dispozice třetí osoby, a to společnosti R., s. r. o., nezajistil plnění platební povinnosti a ani se nepostaral o vrácení předmětu leasingu, pak podle názoru státní zástupkyně není pochyb o tom, že jednal v záměru se ke škodě svého smluvního partnera obohatit, k čemuž také došlo.

Své vyjádření uzavřela státní zástupkyně tím, že z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že dovolatel svým jednáním naplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a to v obou původně zpochybněných směrech. Rozhodnutí soudů obou stupňů proto shledala věcně správnými a navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí aby za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.

Obviněný Ing. J. L. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265 e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265 d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Jak již Nejvyšší soud konstatoval ve svém předcházejícím rozhodnutí, je důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Shora uvedený dovolací důvod uplatnil dovolatel právně relevantně námitkami, že skutkový stav věci ani v podobě po doplnění řízení nedovoluje závěr o tom, že se dopustil trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., a že se soudy obou stupňů náležitě nevypořádaly s tím, zda jeho zavinění v zákonem předpokládané formě se vztahovalo ke všem zákonným znakům tzv. objektivní stránky dané skutkové podstaty.

Poněvadž Nejvyšší soud zároveň neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Zároveň vycházel z toho, že na podkladě dalšího dovolání proti novému rozhodnutí vydanému v téže věci je dovolací soud oprávněn přezkoumávat jen ty výroky napadeného rozhodnutí a jim předcházející část řízení, které následovaly po předchozím rozhodnutí o dovolání (v judikatuře viz R 29/2004 SbRt.). Na základě tohoto postupu pak dospěl k následujícím závěrům:

Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí (usnesení ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1501/2006) vyložil a rozvedl (viz str. 5 až 7), z jakých důvodů nelze považovat rozhodnutí soudů obou stupňů z hlediska právní kvalifikace skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. za správná a jaké vady bude nezbytné v novém řízení odstranit. Věc byla přikázána k projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně s výslovnými pokyny, jak ve věci dále postupovat a o jaké skutečnosti bude tento soud muset svá skutková zjištění doplnit (viz str. 7/8). Šlo především o to, aby bylo zjištěno, zda obviněný (dovolatel) jednal v podvodném úmyslu od samého počátku a zda jeho zavinění v zákonem předpokládané formě zahrnovalo všechny znaky tzv. objektivní stránky výše uvedeného trestného činu. Nejvyšší soud zároveň poukázal na to, že v opačném případě by bylo třeba uvažovat o případné jiné právní kvalifikaci skutku, např. jako trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., kde by postačilo zjištění úmyslu zahrnujícího neoprávněné přisvojení si cizí svěřené věci a způsobení škody na cizím majetku.

Soud prvního stupně v novém řízení modifikoval a upřesnil skutkový stav věci do podoby vyjádřené ve výroku rozsudku, přičemž v něm popsal zjištěné skutkové okolnosti, jež umožňují dovodit, že obviněný (dovolatel) byl od počátku veden podvodným záměrem. Podle tzv. právní věty výroku rozsudku podvodně jednal v té formě, že „zamlčel podstatné skutečnosti“. V odůvodnění rozsudku však soud uvedl, že obviněný „uvedl někoho v omyl“. Tento rozpor současně nijak blíže nevysvětlil. Z rozsudku současně není zřejmé, jakým způsobem byl ve smyslu ustanovení § 250 tr. zák. naplněn znak obohacení, když podle právní věty výroku rozsudku měl obviněný (dovolatel) „jiného obohatit“ a podle důvodů rozsudku naopak „obohatil sebe“ (viz str. 8). Pokud jde o právní část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud konstatuje, že odůvodnění neobsahuje náležitosti předpokládané ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., neboť vůbec nelze zjistit, jakými úvahami se soud vlastně řídil.

Pod pojmem obohacení se u trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, spočívající především v jeho rozšíření nebo též v ušetření nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Trestný čin je pak dokonán obohacením pachatele nebo někoho jiného. Na tomto místě je současně s odkazem na R 18/1991 SbRt. třeba poznamenat, že zákonný znak „obohacení jiného“ uvedený v § 250 tr. zák. je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby nebo skupiny osob. Otázkou, kdo byl v projednávané věci oním „obohaceným“ se však soudy obou stupňů v podstatě nijak nezabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí jí nevěnovaly pozornost. V posuzovaném případě by přitom mohlo přicházet v úvahu jak obohacení samotného obviněného, tak i obohacení jiných v úvahu přicházejících subjektů, ať již společnosti B., s. r. o., za kterou obviněný uzavřel inkriminovanou leasingovou smlouvu, nebo společnosti R., s. r. o., do níž byl předmět leasingu (kuchyňská technologie) předisponován. S ohledem na nevyjasněný osud předmětu leasingu, který společnost R., s. r. o., zřejmě vůbec nevyužívala, neboť se za dosud nezjištěných okolností dostal z její dispozice, by bylo možno uvažovat i o obohacení jiných blíže neurčených osob. Povinností soudu proto bylo zjistit a jednoznačně dovodit, ve prospěch (resp. k obohacení) jakého subjektu (ať již konkrétního či blíže neurčeného) obviněný vlastně podvodně jednal a v čem toto obohacení spočívalo. Takový závěr by musel být podložen skutkovým zjištěním vyplývajícím z provedených důkazů a v rozsudku soudu náležitě odůvodněn. To se ovšem v posuzovaném případě nestalo, byť na nutnost objasnění věci i z výše uvedených hledisek Nejvyšší soud ve svém předcházejícím rozhodnutí poukazoval.

Z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá (viz str. 6, 7), že nepřehlédl vady rozsudku soudu prvního stupně spočívající v tom, že soud nevzal v úvahu a v odůvodnění řádně nevysvětlil některé rozhodné skutečnosti. Podle odvolacího soudu nápravě těchto vad bránil především zákaz reformace in peius. Proto se v rámci odvolacího přezkumu zabýval především posuzováním toho, zda nový rozsudek obsahuje skutečnosti dostačující pro stejný závěr jako v prvním zrušeném rozsudku. Tento názor odvolacího soudu Nejvyšší soud nesdílí především proto, že soud prvního stupně ani v doplněném řízení věc řádně neobjasnil, takže nelze předjímat výsledek řízení v tom smyslu, zda by byl pro obviněného příznivější či nikoliv.

Co se týká dodržení zásady zákazu reformationis in peius, Nejvyšší soud se v některých svých rozhodnutích (např. v usnesení ze dne dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005) již touto otázkou podrobněji zabýval a konstatoval, že pro rozhodnutí odvolacího soudu samozřejmě platí zákaz reformationis in peius (§ 259 odst. 4 tr. ř.), tzn. zákaz rozhodnutí k horšímu. Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného podle citovaného ustanovení je přitom nutno považovat každou změnu v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje situaci obviněného a přímo se ho dotýká. Změna k horšímu se může projevit ve skutkových zjištěních, v právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v druhu a formě ochranného opatření, atp. Zákaz reformationis in peius však není možno chápat tak, že z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obviněného nelze doplnit popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině v napadeném rozhodnutí o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného činu, a to o takové okolnosti, které dosud nebyly v tzv. skutkové větě výroku o vině dostatečně vyjádřeny a popř. nejsou ani rozvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tedy pokud použitá právní kvalifikace přichází v úvahu, avšak popis skutkových okolností, které ji odůvodňují, není dostatečně výstižný a přesný, nic nebrání v jeho doplnění a upřesnění tak, aby všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, popsaný skutek náležitě vyjadřoval. Takovéto doplnění rozhodných skutkových zjištění totiž samo o sobě nijak nezhoršuje postavení obviněného, pokud se tím nemění rozsah ani závažnost trestné činnosti, jejímž spácháním byl uznán vinným, nezpřísňuje právní kvalifikace ani uložený trest apod. Pokud Nejvyšší soud rozhoduje na podkladě opravného prostředku - dovolání - podaném jen obviněným, je dán pro další řízení po zrušení napadeného rozhodnutí rovněž zákaz reformationis in peius (265s odst. 2 tr. ř.). Pro vázanost tímto zákazem v dalším řízení po rozhodnutí o dovolání pak platí to, co již bylo uvedeno k vázanosti tímto zákazem odvolacího soudu v řízení o odvolání.

S ohledem na důvody rozvedené v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v novém řízení před soudy prvního a druhého stupně nebyly odstraněny dovolacím soudem vytýkané vady, přičemž neúplné skutkové a na ně navazující nepřesvědčivé (resp. zčásti zcela chybějící) právní závěry obou soudů i nadále vzbuzují pochybnost o správnosti právního posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Jestliže dovolatel namítá, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou i nyní založena na vadách odpovídajících dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pro které nemohou obstát, lze tyto námitky považovat za plně opodstatněné.

Poněvadž Nejvyšší soud shledal podané dovolání podle hledisek ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. důvodným, postupoval podle § 265k odst. 1 tr. ř. tak, že napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 9 To 465/2007, a zároveň rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 1 T 48/2007, v celém rozsahu zrušil, neboť vzhledem ke zjištěným vadám týkajícím se dovolatelovy viny nemohou obstát v žádném z učiněných výroků. Nejvyšší soud dále podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 8 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, neboť v daném případě zjištěné vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.

Věc se tak znovu vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně. V tomto dalším řízení se soud bude muset v intencích právního názoru Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 tr. ř.) věcí znovu zabývat zejména v tom směru, v jaké formě dovolatel podvodně jednal a koho svým jednáním obohatil. Úvahy o tom bude soud muset založit na příslušných skutkových zjištěních, která v rozsudku dosud zčásti chybí. To v posuzovaném případě i nadále znamená, že bude-li zapotřebí dokazování v potřebném rozsahu doplnit, soud tak učiní. V uvedeném směru lze současně odkázat i na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v téže věci (zejména str. 5 až 8), když podle právního názoru a pokynů v něm obsažených soud náležitě nepostupoval. Pokud soud ve věci znovu rozsudkem rozhodne, pak v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., v jeho odůvodnění náležitě, srozumitelně a logicky vyloží, jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona, popřípadě proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů. Současně se vyvaruje rozporů mezi výrokem rozsudku a jeho odůvodněním, na které Nejvyšší soud již shora poukázal.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. května 2008

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 07. May 2008