JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 463/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2006 o dovolání obviněného P. J., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 4 To 29/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 3 T 140/2000, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 T 140/2000, byl obviněný P. J. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterého se měl po skutkové stránce dopustit tím, že „jako odborný referent K. banky, a. s., T., expozitura B., v období od 1. 9. 1993 do 20. 1. 1995 prováděl neoprávněné manipulace na účtech klientů K., P., V., W. a N., když převáděl různé finanční částky na svůj účet a na účet smyšleného klienta, tyto částky potom vybíral a používal pro svou potřebu, čímž způsobil K. bance, a. s., T., škodu ve výši 248.500,- Kč.“ Za tento trestný čin byl obviněný podle § 250 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák., § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.

O odvolání státního zástupce (v neprospěch obviněného) proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 4 To 29/2005, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak sám znovu ve věci rozhodl, že se obviněný P. J. uznává vinným trestným činem podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., když skutek z rozsudku soudu prvního stupně částečně modifikoval tak, že obviněný „jako odborný referent K. banky, a. s., T., expozitura B., v období od 1. 9. 1993 do 20. 1. 1995 prováděl neoprávněné manipulace na účtech klientů a převáděl si různé finanční částky na svůj účet a na účet smyšleného klienta, které potom vybíral a užíval pro svoji potřebu, čímž způsobil K. bance, a. s., P., škodu ve výši nejméně 501.910,- Kč.“ Podle § 250 odst. 2 tr. zák. obviněnému nově uložil trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, přičemž výkon tohoto trestu mu podle § 58 odst. 1 tr. zák., § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 15. 12. 2005 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, jímž jej napadl „v celém rozsahu“ (tzn. ve všech výrocích). Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především konstatoval, že odvolací soud jej uznal vinným i jednáním, pro které soud prvního stupně neshledal dostatek důkazů. To znamená, že soudy obou stupňů dospěly k protichůdným skutkovým zjištěním týkajícím se dovolatelovy odpovědnosti za nelegální manipulace na devizových účtech. Dovolatel poukázal na to, že zatímco soud prvního stupně ve světle uskutečněného dokazování dospěl k závěru, že v části jednání vytýkaného obžalobou se jeho obhajobu nepodařilo vyvrátit, odvolací soud, aniž sám provedl nové důkazy, dospěl k opačnému závěru. Tento postup odvolacího soudu shledal dovolatel nesprávným a v rozporu s ustanovením § 259 odst. 3 tr. ř. K názoru odvolacího soudu, že soud prvního stupně hodnotil jednotlivé důkazy izolovaně ve prospěch obviněného, dovolatel namítl, že těchto pochybení se naopak dopustil odvolací soud, ovšem v tomto případě v jeho neprospěch. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že bylo vyloučeno, aby někdo jiný pod kódem obviněného provedl na počítačích inkriminované operace (s odkazem na svědectví pracovníků banky, kteří se s něčím podobným údajně dosud nesetkali), neodpovídal takový způsob hodnocení důkazů základním zásadám logiky a především realitě. Podle dovolatele totiž odvolací soud přehlédl skutečnost, že heslo se do počítače zadávalo prostřednictvím klávesnice, tedy zařízení, jež v daných podmínkách umožňuje velmi jednoduché odpozorování zadávaného hesla, zejména za situace většího množství pracovníků v jedné místnosti a pracujících u jednoho počítače. Odvolacímu soudu dále vytkl, že při povrchním zkoumání věci se vůbec nezabýval tím, že ohledně devizových transakcí nebyly ve věci provedeny žádné důkazy, které by svědčily o tom, že by prostředky z devizových transakcí jakýmkoli způsobem skončily právě u dovolatele. Odvolací soud měl navíc pochybit i v tom, že svůj závěr o způsobené škodě ve výši 501.910,- Kč založil na vadném skutkovém zjištění, neboť jej opřel o zprávu banky ze dne 28. 6. 1995, ačkoliv podle názoru dovolatele byla tato zpráva pro stanovení výše škody nepoužitelná. Dovolatel v uvedené souvislosti namítl, že z obsahu této zprávy a svědectví jejího zpracovatele svědka N. v hlavím líčení plyne, že shora uvedená částka vznikla výpočtem při použití devizových kurzů ke dni 28. 6. 1995, tedy kurzů platných zhruba půl roku po době, kdy měl být trestný čin spáchán. Z hlediska odpovědnosti za škodu i z hlediska trestní odpovědnosti proto šlo o evidentně nepřípustný postup.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a to z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že argumentace uplatněná v dovolání směřuje téměř výlučně do oblasti skutkových zjištění, a tudíž hmotně právnímu dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá, byť jej dovolatel formálně deklaruje. Podle názoru státního zástupce lze sice připustit zásah do skutkových zjištění i v rámci řízení o dovolání, avšak jedině v případech, kdy je dán extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, a současně učiní-li dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání. O takový případ se však v daném případě nejedná. Státní zástupce pak poukázal na výsledky provedeného dokazování s tím, že v posuzované věci byl skutkový stav spolehlivě zjištěn i přiléhavým způsobem právně kvalifikován. Z hlediska použitého dovolacího důvodu lze podle státního zástupce přisvědčit pouze té námitce dovolatele, jež se vztahuje ke způsobu stanovení celkové výše škody v částce 501.910,- Kč, pokud by tato nebyla určena s odkazem na aktuální devizový kurz. K případnému hmotně právnímu dopadu takto vytýkané vady státní zástupce poznamenal, že odvolací soud v posuzované věci aplikoval ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. a jednání obviněného (dovolatele) nepodřadil pod skutkovou podstatu žalovaného trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., přestože zjištěná výše škody by jinak naplňovala znaky této kvalifikované skutkové podstaty. Za tohoto stavu pak podle názoru státního zástupce není nutno dovolatelem namítanou vadu ohledně stanovení výše celkově způsobené škody napravovat cestou dovolání, neboť se právního posouzení (právní kvalifikace) skutku v napadeném rozsudku v zásadě nedotýká. Zrušení napadeného pravomocného rozhodnutí pouze z tohoto důvodu by podle státního zástupce zároveň nevedlo k jinému, pro dovolatele příznivějšímu rozhodnutí ve věci. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl, a aby tak v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.

Obviněný P. J. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce(§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.)a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“)jako soud dovolací(§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o námitky vůči způsobu hodnocení důkazů odvolacím soudem, kterému vytkl, že v jeho neprospěch nepřípustně přehodnotil skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně, když navíc při stanovení výše škody vycházel z vadného důkazu. Na tomto základě pak dovodil, že byl uznán vinným trestnou činností ve větším rozsahu, než jaké se ve skutečnosti dopustil. Dovolatel tedy namítal, že ve skutečnosti existoval skutkový stav, jenž byl pro něj podstatně příznivější.

Z napadeného rozsudku odvolacího soudu (výrok a str. 3 až 6 odůvodnění) však vyplývá, že soud v případě inkriminovaného skutku vycházel z odlišných skutkových zjištění, než jaká měl podle dovolatele učinit, na kterých následně založil právní posouzení dovolatelova jednání jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Své závěry pak odvolací soud v rozsahu předpokládaném § 125 odst. 1 tr. ř. zároveň v rozsudku vyložil a odůvodnil.

Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení (revize) skutkového stavu věci, ze kterého soud vycházel, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Tento závěr platí i ohledně tvrzení dovolatele, že zpráva banky o výši škody nepočítala s devizovým kurzem aktuálním v době spáchání činu, neboť tuto námitku (týkající se skutkového zjištění) dovolatel současně nespojuje s žádnými konkrétními důsledky relevantními z hlediska správnosti aplikace hmotného práva, tj. především s případným vadným právním posouzením skutku (užitím nesprávné právní kvalifikace) či s dopadem na náhradu škody v adhezním řízení, když o této otázce soud vůbec nerozhodoval, a to ani odkázáním poškozeného podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních či na řízení před jiným příslušným orgánem.

Současně je nutno vzít v úvahu, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy právní závěry obecného soudu by byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde a konečně ani sám dovolatel (který se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení provedených důkazů ve svůj prospěch)nenamítl žádné skutečnosti, jež by takový extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením dokládaly.

Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného P. J. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř. ).

V Brně dne 26. dubna 2006

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 26. April 2006