JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 458/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. dubna 2008 o dovolání podaném obviněnou M. C., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 23 To 199/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 T 111/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 9. 2006, sp. zn. 4 T 111/2004, byla obviněná M. C. uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. a), c) tr. zák., kterého se dopustila tím, že „jako správkyně konkurzní podstaty úpadce Zemědělské družstvo S. „v likvidaci“, ustanovená usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 4. 1999 vydaným pod sp. zn. 13K 107/98-24, v blíže nezjištěné době od měsíce května 2001 do počátku roku 2004 použila v rozporu s povinnostmi vyplývajícími z postavení správce konkurzní podstaty pro svoji potřebu peněžní prostředky ve výši 4.930.904,90,- Kč, které měla ke dni 29. 5. 2001 k dispozici na pokladně úpadce, a které byly jako součást konkurzní podstaty určeny podle rozvrhového usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích vydaného dne 14. 11. 2002 pod sp. zn. 13K 107/98-248, jež nabylo právní moci dne 17. 12. 2002, k uspokojení pohledávek věřitelů, čímž způsobila úpadci Zemědělské družstvo S. „v likvidaci“, škodu ve výši 4.930.904,90,- Kč“. Za to byla obviněná podle § 248 odst. 3 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon jí byl podle § 60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. jí bylo zároveň uloženo, aby jedenkrát za tři měsíce v prvních dvou letech zkušební doby podmíněného odsouzení doložila Probační a mediační službě v Českých Budějovicích potvrzení o zaměstnání či daňová přiznání, dále doklady o výdělku a potvrzení o splácení škody a v následujících letech zkušební doby podmíněného odsouzení tak činila podle dispozic Probační a mediační služby v Českých Budějovicích. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. soud dále obviněné uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce správce konkurzní podstaty v obchodních společnostech všeho druhu v trvání pěti let. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit poškozenému Zemědělskému družstvu S. „v likvidaci“, na náhradě škody částku 4.930.904,90 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody bylo poškozené družstvo podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáno na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 23 To 199/2007, jímž z podnětu podaného odvolání podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že se poškozený podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 30. 10. 2007 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části (ve výrocích o vině a trestu) právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podala obviněná následně dovolání směřující současně proti nedotčenému výroku o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ve stručném odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka odvolacímu soudu vytkla, že ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku, neboť v daném případě soudy obou stupňů dospěly k vadnému závěru, že se dopustila trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3, písm. a), c) tr. zák., přestože skutkový stav zjištěný soudem ze všech dostupných a provedených důkazů neumožňoval dovodit všechny zákonné znaky skutkové podstaty výše uvedeného trestného činu. Předmětné jednání bylo přitom podle jejího názoru možno posoudit nanejvýš jako nedbalostní trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a tr. zák., protože „všechny provedené důkazy …. nasvědčují naplnění znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu“. S ohledem na výše uvedené důvody obviněná v závěru dovolání navrhla, „aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušen a věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí.“ Současně vyslovila souhlas s projednáním jejího dovolání v neveřejném zasedání.

K dovolání obviněné se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že dovolatelka námitku proti právnímu posouzení zjištěného skutkového stavu uplatnila pouze paušálně, aniž by blíže rozvedla, který nebo které ze zákonných znaků trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. a), c) tr. zák. nebyly skutkovými zjištěními soudů naplněny. Podle státní zástupkyně je v případě dovolatelky z tzv. právní věty výroku o vině zřejmé, že soudy považovaly za naplněné znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. a), c) tr. zák. spočívající v tom, že si obviněná přisvojila cizí věc, která jí byla svěřena, čin spáchala jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, a způsobila takovým činem značnou škodu. Skutkový stav tak, jak byl zjištěn oběma soudy, je pak podle státní zástupkyně s těmito znaky trestného činu zpronevěry evidentně v souladu. Obviněná byla správkyní konkurzní podstaty úpadce Zemědělské družstvo S. „v likvidaci“ a ze zákona byla tedy nositelem povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek. V tomto postavení bez jakéhokoliv právního důvodu prováděla výběry z účtu úpadce, přičemž finanční prostředky byly jako součást konkurzní podstaty určeny podle rozvrhového usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích k uspokojení pohledávek věřitelů. Pokud jde o dovolatelkou zmiňované ustanovení § 255a tr. zák. o trestném činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, státní zástupkyně připomněla, že stejně jako u § 255 tr. zák. jde ve vztahu k ustanovení o trestném činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. o ustanovení subsidiární, které se vztahuje na případy, kdy osoba, které bylo svěřeno opatrování nebo správa cizího majetku, způsobí na takovém majetku škodu, avšak neprokáže se, že by si takový majetek přisvojila (viz R 21/20002-I. SbRt.). Jakkoliv však obviněná odmítala, že by si něco z jí svěřeného majetku úpadce přisvojila, soudy podle státní zástupkyně učinily v tomto směru jednoznačný a správný závěr, že si z jí vybrané hotovosti ponechala pro sebe částku nejméně ve výši 4.930.904,90 Kč, neboť tuto hotovost nepoužila v souladu s jejím určením, tedy k uspokojení pohledávek věřitelů, ale po nepodložených výběrech s touto naložila nezjištěným způsobem. To již samo o sobě naplňuje znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry spočívající v přisvojení si cizí věci. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě, přičemž podle státní zástupkyně není podstatné, že nebylo přesně zjištěno, jakým způsobem dovolatelka zpronevěřenou hotovost použila. Podstatné však je, že nejméně v rozsahu výběrů v celkové výši 4.930.904,90 Kč bylo prokázáno, že tato hotovost nebyla použita v souladu s rozvrhovým usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, tedy k uspokojení pohledávek věřitelů. Za popsaných okolností obviněná nemohla počítat se žádnou okolností, která by zabránila vzniku škody na majetku zemědělského družstva, který jí byl svěřen jako správkyni konkurzní podstaty. Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry přitom vyplývá jak z charakteru a způsobu jednání obviněné popsaného ve skutkové větě výroku o vině, tak i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě újmy na majetku úpadce. Zjištění o úmyslném zavinění nemůže podle státní zástupkyně být zpochybněno ani tvrzením dovolatelky, podle něhož uvěřila osobám, které měly zneužít její dobroty a naivity.

Vzhledem k výše konstatovaným skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí aby v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.

Obviněná M. C. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, kterým odvolací soud ponechal napadený výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně beze změn, tzn. že jde o týž procesní stav jako by odvolání obviněné bylo v této části de facto zamítnuto.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelka relevantně naplnila námitkou, že skutkový stav věci v podobě zjištěné soudem nedovoloval právní posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. a), c) tr. zák., když podle dovolatelky mohlo jít nejvýše o trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a tr. zák.

Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Nejprve je v obecné rovině nutno připomenout, že ve smyslu ustanovení § 248 tr. zák. o trestném činu zpronevěry je cizí věc svěřena pachateli tehdy, jestliže mu byla odevzdána do faktické moci s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. O přisvojení si cizí svěřené věci pak půjde v případech, kdy pachatel s takovou věcí naloží (disponuje) v rozporu s účelem svěření, čímž tento základní účel zároveň maří a znemožňuje svěřiteli trvale navrátit věc jejímu původnímu určení. Svěřenou věcí a předmětem útoku v případě trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. mohou být i svěřené peníze k další (konkrétně vymezené) dispozici s nimi. Způsobenou škodu pak představuje majetková újma, jež poškozenému z jednání pachatele vznikne. Protože trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák. je trestným činem úmyslným (srov. § 3 odst. 3 tr. zák., § 4 tr. zák.), musí úmyslné zavinění pachatele vždy zahrnovat jak přisvojení si svěřené věci, tak způsobení škody na cizím majetku. Není přitom rozhodné, vznikne-li takový úmysl pachatele při svěření věci nebo až později. Jestliže si pachatel přisvojí věc z cizího majetku, který byl povinen opatrovat nebo spravovat, dopustí se trestného činu zpronevěry a nikoliv trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. či § 255a tr. zák. Citovaná ustanovení jsou ve vztahu k trestnému činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. subsidiární a jejich použití přichází v úvahu pouze tehdy, pokud výše uvedenému pachateli bude prokázáno toliko způsobení škody, buď úmyslně (§ 255 tr. zák.) anebo z vědomé nedbalosti (§ 255a tr. zák.). To konečně s odkazem na R 21/2002-I SbRt. výstižně připomněla ve svém vyjádření k dovolání i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.

Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, pak ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že dovolatelka jako správkyně konkurzní podstaty (tj. jako osoba, která měla /ze zákona/ zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného), v rozporu s povinnostmi vyplývajícími z jejího postavení, použila k jiným účelům peněžní prostředky v úhrnné výši minimálně 4.930.904,90Kč, které měla k dispozici v podkladně úpadce, ačkoliv šlo o peníze, které byly jako součást konkurzní podstaty určeny rozhodnutím soudu k uspokojení pohledávek věřitelů. Jednala tedy zcela mimo rámec oprávněných dispozic se svěřenou věcí (penězi), a to za stavu, kdy si musela být vědoma všech rozhodných skutečností, především toho, k jakým účelům jí byly inkriminované peněžní prostředky svěřeny, a že jako správkyně konkurzní podstaty má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy úpadce a jeho věřitelů. Za těchto okolností je pak možno nepochybně dovodit její úmyslné zavinění (§ 4 tr. zák.) zahrnující jak přisvojení si cizí svěřené věci, tak způsobení škody na cizím majetku. Námitce dovolatelky, že její jednání (skutek) bylo možno po právní stránce posoudit toliko jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a tr. zák. proto nelze přisvědčit. Takový závěr by bylo možno založit jedině na zcela jiném skutkovém základě, než ze kterého soudy obou stupňů vycházely a který je formulován v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně.

S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích považuje Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně - ve vztahu k námitkám uplatněných dovolatelkou -za rozhodnutí věcně správná, neboť zjištěný skutkový stav věci odpovídá následnému právnímu závěru obou soudů, že dovolatelka svým jednáním naplnila skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3, písm. a), c) tr. zák., když si přisvojila cizí věc, která jí byla svěřena, čin spáchala jako osoba, která měla zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, a způsobila takovým činem značnou škodu (srov. § 89 odst. 11 tr. zák.).

Dovolání obviněné M. C. bylo proto shledáno zjevně neopodstatněným a Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. dubna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 16. April 2008