JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 449/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. dubna 2006 o dovolání podaném obviněným M. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 5 To 444/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 2 T 411/2001, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 7. 5. 2003, č. j. 2 T 411/2001-549, byl obviněný M. V. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že společně s již odsouzeným Z. Č. „dne 17. 9. 1999 kolem 08.30 hodin přijeli po společné a předchozí domluvě osobním autem obžalovaného V. zn. Toyota k obci P., okres L., obžalovaný V. v autě zůstal a Z. Č. vešel do budovy poštovního úřadu v obci P., na hlavě měl přitom nasazenu kuklu černé barvy s otvory pro oči, zde počal vedoucí pošty M. M., vyhrožovat, že pokud mu nevydá všechny peníze, vyhodí poštu do vzduchu, přitom pravou rukou sahal do kapsy montérkové bundy, uvnitř pošty pak rozbil rukou skleněnou výplň dveří, které oddělovaly zákazníky od pracovníků pošty, vnikl do pracovního prostoru pošty a M. M. mu na jeho výzvy a výhružky vydala ze strachu nejprve ze zásuvky u stolu všechny papírové peníze, jednalo se o částku 3.000,- Kč, Č. pak žádal další, proto otevřela trezor a odtud mu dávala svazky bankovek, celkem mu takto pod pohrůžkou vyhození pošty do vzduchu vydala celkem částku 118.820,- Kč, se kterými Č. uprchl k řece, kterou přeplaval, na druhém břehu na něho v autě čekal obžalovaný V.,Č. se převlékl, mokré šaty, boty a kuklu zahodil do řeky a peníze v igelitové tašce společně schovali do křoví u řeky, poté odjeli do L., okres L., kde se pohybovali na veřejnosti v úmyslu opatřit si alibi, večer se pak na místo vrátili a peníze zde našli a tyto si rozdělili tak, že Č. si vzal 54.000,- Kč a zbytek si ponechal obžalovaný V., Č. rozbitím dveří na poště způsobil České poště, s. p., M. škodu ve výši 300,- Kč.“ Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 6. 2. 2002, č. j. 2 T 411/2001-376, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. 5 To 136/2002, byl obviněný podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl ve výroku o trestu zrušen výše uvedený rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 6. 2. 2002, včetně rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost, aby společně a nerozdílně s již odsouzeným Z. Č. uhradil na náhradě škody K. p., a. s., P., částku ve výši 99.120,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká pošta, s. p., odštěpný závod S. Č., odkázána s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 5 To 444/2003, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud sám znovu rozhodl tak, že se obviněný odsuzuje za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nedotčen, a za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 6. 2. 2002, č. j. 2 T 411/2001-376, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 5. 2002, č. j. 5 To 136/2002-422, za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 5. 2002, č. j. 5 To 136/2002-422, jakož i všechna další rozhodnutí na tento zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 24. 3. 2005 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.). K témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam). Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když podle dovolatele výrok napadeného rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku, neboť „v rozporu se smyslem zákona byl odsouzen za skutek, který nespáchal, a soudy nesprávně hodnotily důkazy v neprospěch odsouzeného.“

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel poukázal především na to, že se inkriminovaného skutku nedopustil, a že soudy obou stupňů založily závěr o jeho vině výlučně na výpovědi svědka Z. Č.(původně spoluobviněného), kterou však nelze považovat za věrohodnou. V uvedené souvislosti dovolatel zdůraznil především rozpory ve výpovědi Z. Č., s nimiž se podle jeho názoru soudy dostatečně nevypořádaly, a dále též osobnost samotného svědka, jež podle dovolatele sama o sobě vzbuzuje pochybnosti o kvalitě a přesvědčivosti jeho výpovědi. Dovolatel připomněl obsah znaleckých posudků provedených ve věci a konstatoval, že svědek trpěl v kritické době psychózou, vyznačující se zejména bludy a schizofrenií – tedy rozpadem osobnosti. Právě v tomto stavu obvinil dovolatele, že se s ním dopustil trestné činnosti. Podle dovolatele nebyl dostatečně vyhodnocen ani závěr znalce z oboru psychologie o tom, že z důvodu užívání drog svědkem Č. byla tzv. obecná věrohodnost snížena přítomností psychotické symptomatiky, popř. závěr dalšího znalce z oboru psychologie, že svědek Č. pravděpodobně vypovídal pravdivě, avšak s určitostí to nelze stanovit. Za těchto okolností bylo podle názoru dovolatele nezbytné dokazování doplnit dalšími důkazy vztahujícími se k charakterovým vlastnostem svědka Č. a k jeho způsobu jednání a chování, které by pak měly sloužit jako podklady pro doplnění podaných znaleckých posudků. Z těchto důvodů se dovolatel již v řízení před okresním soudem domáhal výslechu svědků Ř., V. a O. Navrhoval rovněž, aby soud vyslechl svědka MUDr. P., který byl prvním lékařem – psychiatrem, s nímž svědek Č. přišel do styku předtím, než oznámil spáchání trestného činu. Dovolatel okresnímu soudu vytkl, že učiněný návrh na doplnění dokazování považoval za nadbytečný a zamítl jej, aniž by tento postup jakýmkoliv způsobem odůvodnil. Toto pochybení později nenapravil ani odvolací soud v řízení o řádném opravném prostředku (odvolání). Podle názoru dovolatele je takový postup ze strany soudů nutno považovat za neobjektivní a protiústavní, a zároveň činí jejich rozhodnutí nepřezkoumatelnými. Dovolatel v tomto směru upozornil na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 802/2002 a III. ÚS 51/1996, v nichž se poukazuje na to, že pokud soud nevyhoví důkazním návrhům, musí tento postup ve svém rozhodnutí vyložit a řádně odůvodnit nadbytečnost či nepotřebnost provedení navrhovaných důkazů. Svoji argumentaci dovolatel shrnul v závěru dovolání tak, že rozhodnutí soudů obou stupňů vychází z neprokázaných skutečností a jeho vina je tudíž založena jen na neprokázané domněnce. Přitom na základě důkazů, které spolehlivě neprokazují vinu obviněného, jej nelze uznat vinným. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 7. 5. 2003, č. j. 2 T 411/2001-549, a napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne „7. 5. 2003, č. j. 2 T 411/2001-549“ , a sám rozhodl o jeho zproštění obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř., nebo aby věc znovu přikázal k rozhodnutí Okresnímu soudu v Lounech. Obviněný v rámci dovolání zároveň navrhl, aby mu dovolací soud rozhodnutím podle § 265o tr. ř. odložil výkon trestu odnětí svobody. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

K dovolání obviněného se za podmínek ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolatelem uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může směřovat proti právní kvalifikaci skutku, jak ho zjistil soud, ale nemůže směřovat proti skutkovým zjištěním, ke kterým soudy dospěly, dále proti hodnocení důkazů, rozsahu provedeného dokazování apod. To znamená, že dovoláním se nelze domáhat změny skutkových zjištění soudů. Přípustné jsou jen právní námitky a nikoliv námitky skutkové. Podle státního zástupce je z podaného dovolání zřejmé, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku ve skutečnosti brojí nikoliv proti právnímu hodnocení skutkového stavu v té podobě, do které byl stabilizován v pravomocném výroku o vině, nýbrž prioritně napadá skutková zjištění, k nimž v předmětné věci dospěly soudy obou stupňů. Jeho argumentace proto uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Podle názoru státního zástupce by námitky obviněného mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě existence extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů v předmětné trestní věci, pokud by dovolatel takový nesoulad namítl a odůvodnil, což se však v daném případě nestalo. Poněvadž podle státního zástupce dovolatel napadenému rozhodnutí ani řízení, které předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala uplatněný nebo některý jiný z taxativně stanovených důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., navrhl ve svém vyjádření, aby dovolací soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Státní zástupce zároveň vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání též pro případ, že by dovolací soud nehodlal rozhodnout navrhovaným způsobem.

Obviněný M. V. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce(§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť v části, v níž soud druhého stupně ponechal odvoláním napadený rozsudek nezměněn, jde o týž stav, jako by řádný opravný prostředek zamítl.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o polemiku se způsobem hodnocení důkazů oběma soudy, kterým vytkl, že své rozhodnutí opřely o vadně a nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, když založily rozhodnutí o vině na nevěrohodné výpovědi Z. Č. a neprovedly některé navrhované důkazy. S poukazem na existenci těchto vad a dále s tvrzením, že inkriminovaný skutek nespáchal, a že tedy byl za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. odsouzen neprávem, pak spojoval namítané nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Z dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu (viz str. 5 až 8 odůvodnění) i z rozsudku soudu prvního stupně (viz výrok a str. 3 až 5 odůvodnění) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily své právní závěry. Svá rozhodnutí soudy obou stupňů zároveň v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. v potřebném rozsahu odůvodnily. Oba soudy ve svých rozhodnutích (str. 5/2 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 5 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) rovněž vyložily důvody, které je vedly k zamítnutí důkazních návrhů obviněného (dovolatele).

S ohledem na výše konstatované skutečnosti nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Současně je nutno vzít v úvahu, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde a konečně ani sám dovolatel, který se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal výlučně přehodnocení provedených důkazů, zejména výpovědi svědka – bývalého spoluobviněného Z. Č. ve svůj prospěch, nenamítl žádné relevantní skutečnosti, jež by takový extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením dokládaly.

Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat(viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného M. V. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Pokud jde o návrh dovolatele na odklad (resp. přerušení) výkonu trestu, pak z ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. vyplývá, že návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí je za zákonem stanovených podmínek oprávněn podat výlučně předseda senátu soudu prvního stupně. O takovém návrhu je dovolací soud povinen vždy rozhodnout. Předmětný návrh dovolatele je v tomto případě toliko podnětem k postupu dovolacího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř., o kterém nebylo zapotřebí rozhodnout samostatným výrokem, jestliže Nejvyšší soud vzhledem k povaze věci důvody k přerušení výkonu trestu neshledal.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. dubna 2006

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 19. April 2006